Tajný původ syrské špinavé války

27. listopadu zahájili ultraextremističtí militanti Hayat Tahrir al-Sham  (HTS) rozsáhlou ofenzívu v Sýrii. Během několika dní se frakce podporovaná Tureckem zmocnila významných částí Aleppa, druhého největšího města země, a postup jinde pokračuje. Zatímco dezinformace o rozsahu a úspěšnosti invazí HTS se na sociálních sítích jen hemží, hlavním zdrojem manipulace a podvodu zůstávají zpravodajské kanály. Není uveden žádný kontext k současnému nárůstu násilí, ačkoli se široce hovořilo o údajně „mírových“ protestech v roce 2011, které vyvolaly desetiletí trvající syrskou občanskou válku.

Podle tohoto příběhu/narativu byli prodemokratické demonstranty brutálně napadeny syrskými úřady za to, že zaujali spravedlivý veřejný postoj. Skutečnost toho, co se stalo během této osudné doby, je však dostatečně zdokumentována ve vlastních interních dokumentech syrské vlády. Jmenovitě záznamy Centrální buňky pro krizové řízení (CBpKŘ), vytvořené v březnu 2011 Damaškem za účelem řízení oficiálních reakcí na masové nepokoje, které začaly o týdny dříve.

Mainstreamová média o tom již dříve informovala a nazvala je The Assad Files (Assadovi složky). Reportéři a skupiny na ochranu lidských práv však všeobecně zkreslili, překroutili nebo jednoduše zfalšovali jejich obsah, aby neprávem usvědčili syrské úředníky z děsivých zločinů. V některých případech doslova. Dokumenty ve skutečnosti ukazují, že Asad a jeho ministři statečně bojovali, aby zabránili eskalaci povstání v násilí na obou stranách, ochránili demonstranty a udrželi situaci pod kontrolou.

Mezitím zlověstné, neviditelné síly systematicky vraždily úředníky bezpečnostních služeb, provládní osobnosti a demonstranty, aby podnítily katastrofu podobným způsobem jako mnoho starých i nových operací CIA na změnu režimu. Tento šokující příběh ještě nikdy nebyl vyprávěn. Teď, když se nad Damašek opět táhnou temné povstalecké mraky, to musí být.

“Brutální násilí”

Během prvních měsíců roku 2011 rozšířilo arabské jaro revoluční zápal po celé severní Africe a západní Asii. Masové protesty vytlačily dlouho vládnoucí diktátory Ben Alího v Tunisku a Husního Mubaraka v Egyptě. Libye byla uvržena do občanské války a dokonce i hyperrepresivní monarchie v Perském zálivu vytvořené Brity se zdály být ohroženy. Jedna výjimka však byla. Ulice Sýrie z velké části zůstávaly tvrdošíjně klidné.

Stalo se tak i přes neúnavné volání po pozdvižení ze strany místních opozičních prvků. Opakované požadavky na „den vzteku“ proti Asadově vládě byly široce medializovány v západních médiích, ale lokálně bez povšimnutí. Jak Al-Džazíra vysvětlila v únoru téhož roku, Syřané neměli chuť na změnu režimu. Za prvé, etnicky a nábožensky různorodé obyvatelstvo země si vážilo sekularismu svého státu a obávalo se, že nepokoje mezi nimi všemi vytvoří potenciálně násilné napětí.

Asad byl také nepohodlně velmi oblíbený, zejména u mladších Syřanů. Byl široce vnímán jako reformátor, který podporoval a chránil rozmanitost a inkluzi a zároveň dohlížel na systém, který, i když zdaleka nebyl dokonalý, poskytoval průměrným občanům poměrně vysoké standardy vzdělání, zdravotní péče a mnoho dalšího. Navíc jeho odmítnutí vyhovět Izraeli, na rozdíl od mnoha jiných vůdců v regionu, bylo také velmi respektováno.

Mír v Damašku se definitivně rozbil v polovině března 2011, kdy v několika velkých městech vypukly masivní demonstrace po týdnech sporadických, malých výbuchů veřejné neposlušnosti po celé zemi. Zprávy o tisících zatčených a nejistém počtu zabitých demonstrantů se široce rozšířily . To byla jiskra, která zažehla tajnou špinavou válku Západu v Sýrii. Zlověstně bylo jen několik dní předtím zachyceno nákladní auto s obrovským množstvím granátů a zbraní na hranici Sýrie s Irákem.

Pater Frans byl jezuitský kněz z Nizozemska, který v roce 1980 založil komunitní centrum a farmu poblíž Homsu. Od té doby kázal harmonii mezi náboženstvími a staral se o lidi s postižením. Když vypukla syrská krize, začal pravidelně zveřejňovat pozorování událostí, hluboce kritický vůči vládě i opozici. Není známo, zda takové problematické poznatky motivovaly Fransovu vraždu ozbrojenými militanty v dubnu 2014. To bylo n nedlouho poté, co odmítl nabídku OSN na evakuaci.

Před svou smrtí Frans opakovaně poznamenal, že „od začátku“ byl svědkem střelby ozbrojených demonstrantů na policii. “Velmi často,” jednou zaznamenal, “násilí bezpečnostních sil bylo reakcí na brutální násilí ozbrojených rebelů.” V září 2011 napsal :

„Od začátku tu byl problém ozbrojených skupin, které jsou také součástí opozice… Opozice ulice je mnohem silnější než jakákoli jiná opozice. A tato opozice je ozbrojená a často používá brutalitu a násilí, jen aby pak obvinila vládu.”

‘Neznámá těla’

Pokud byli pokojní demonstranti zabiti v počátečních fázích syrské „revoluce“, otázka, kdo byl odpovědný, zůstává dnes nezodpovězena. Záznamy buňky centrálního krizového řízení naznačují, že ve dnech před protesty v polovině března vydali vládní úředníci bezpečnostním silám výslovné pokyny, že občané „by se neměli nechat vyprovokovat“:

“Aby se předešlo následkům pokračujícího podněcování…a zmařeny pokusy podněcovatelů zneužít jakékoli záminky, žádáme civilní policii a bezpečnostní agenty, aby neprovokovali občany.”

Podobně 18. dubna téhož roku buňka  ((CBpKŘ) nařídila armádě, aby „čelila zbraněmi pouze těm, kdo nosí zbraně proti státu, a zároveň zajistila, aby civilisté nebyli zraněni“. O čtyři dny později však úřady v Dara a Dúmě údajně zastřelily „nejméně“ 72 demonstrantů , což je nejvyšší hlášený denní počet obětí od začátku demonstrací. Odsouzení od skupin na ochranu práv a západních vůdců bylo okamžité a ohnivé.

O tři měsíce později, množství důstojníků syrské arabské armády přeběhlo a vytvořilo Svobodnou syrskou armádu. Tvrdili, že se kvůli masakru z 18. dubna nespokojili a hodili svou váhu za opozici, přičemž tvrdili, že hromadná střelba byla výslovně nařízena jejich nadřízenými, což odmítli splnit. Pokud však byly vydány příkazy k popravě demonstrantů, Asad ani jeho ministři je evidentně neschválili.

Záznamy buněk ukazují, že nejvyšší příslušníci syrské vlády byli extrémně nešťastní ze zabíjení v Daraa a Dúma, přičemž jeden úředník varoval, že tento „obtížný den“ „vytvořil novou situaci… přivedl nás do okolností, bez kterých by nám bylo lépe“. Dále si naříkali: „Kdyby byly dodrženy dříve vydané směrnice, zabránili bychom krveprolití a věci by nedospěly k tomuto vyvrcholení.”

Zjevným podezřením je, že použití smrtící síly řídili armádní velitelé plánující přeběhnout, kteří si chtěli vymýšlet udatnou záminku pro svou dezerci a zároveň způsobili vládě značné problémy. Tento výklad je bohatě posílen tím, že přeběhlíci tvrdí, že vojáci, kteří odmítli rozkaz zabít civilisty, byli sami popraveni.

Tohoto vyprávění se dychtivě chopila mainstreamová média, organizace na ochranu lidských práv a syrská opozice jako důkaz Asadovy šílené krvežíznivosti. Přesto to dokonce Západem financovaná Syrská observatoř lidských práv odmítla jako zcela falešnou „propagandu“, jejímž cílem je vytvořit rozpory ve vládních silách a podpořit další zběhnutí. Ještě zlověstnější je, že toto vyprávění také poskytlo pohodlné vysvětlení toho, proč syrští bezpečnostní agenti začali ve velkém umírat ihned po zahájení „mírových“ protestů.

Od konce března se cílené zabíjení bezpečnostních pracovníků a vojáků neznámými útočníky stalo rutinou, než byla armáda v Sýrii dokonce formálně rozmístěna. Začátkem května si buňka ((CBpKŘ) vyžádala denní aktualizace o obětech mezi „našimi vlastními silami“. Veřejně však vláda zpočátku o porážce mlčela. Celní záznamy naznačují, že se úředníci báli ukázat slabost, rozněcovat napětí a podporovat další násilí.

Teprve v červnu , kdy ozbrojení ozbrojenci, kteří ovládli město Jisr al-Shughour, povraždili nejméně 120 příslušníků bezpečnostních sil, Damašek – a západní média – uznaly vražedné řádění. Úřední záznamy ukazují, že v té době byli příznivci vlády unášeni, mučeni a vražděni opozičními aktéry po tuctech. Jedna týdenní zpráva o incidentu například zmiňuje, jak „na dálnici Homs-Zaydal bylo nalezeno chlazené vozidlo obsahující 27 neidentifikovaných těl vykazujících střelná zranění a známky mučení“.

Toto krveprolití vedlo k formálnímu nasazení syrské armády a erupci totální špinavé války proti Damašku. Po celou dobu se úřady snažily identifikovat jednotlivce, kteří „podněcovali demonstrace, a ty, kteří měli kontakty s cizími subjekty, ať už jsou to mediální subjekty nebo spiklenci, nebo subjekty, které se podílely na financování a vyzbrojování demonstrantů [zvýraznění přidáno]. Navzdory tomu masakru zůstaly pokyny buňky (CBpKŘ) jednoznačné.

„Zajistěte, aby při konfrontaci a rozhánění pokojných demonstrací nebyla prolita žádná kapka krve,“ stálo v srpnovém memorandu. Následující měsíc byl vydán příkaz „zakázat ubližování zadrženým“. „Pokud existují důkazy“, že některý bezpečnostní úředník „neplnil jakoukoli misi,“ diktovala buňka (CBpKŘ), dotyčný „důstojník, vedoucí pobočky nebo polní velitel“ by musel vládě osobně vysvětlit, „protože jsou odpovědní.”

‘Nějaký chaos’

Několik nápadných pasáží v dokumentech Buňky (CBpKŘ) odkazuje na neidentifikované odstřelovače číhající na střechách a budovách sousedících s protesty od počátku povstání a střílející na davy dole. Jedna zpráva zaznamenává, že koncem dubna 2011 odstřelovač poblíž mešity v Aleppu „střílel do demonstrantů, jednoho zabil a 43 zranil“ a „situace některých zraněných je stále vážná“.

Jako takové bylo „zaměření se na zatýkání podněcovatelů, zejména těch, kteří střílejí do demonstrantů“, považováno za hlavní prioritu Asadovy vlády po většinu toho roku. Zhruba v této době Buňku (CBpKŘ) také napadla myšlenka zajmout „odstřelovače, podněcovatele nebo infiltrátora“ a prezentovat je veřejně „přesvědčivým“ způsobem. Jeden úředník navrhl: „Obklopit a chytit živého nebo zraněného odstřelovače a odhalit ho v médiích není nemožné“, což by „obnovilo důvěru veřejnosti v bezpečnostní agentury a policii“.

K tomu však nikdy nedošlo. Damašek také opomněl veřejně prezentovat bombový dokument, který koloval mezi „takzvanou syrskou opozicí v Libanonu“, který jeho zpravodajské služby zadržely v květnu 2011. Pozoruhodný soubor, reprodukovaný v plném rozsahu v dokumentech Buňky (CBpKŘ), odhaluje plány opozice na povstání, poskytuje jasný plán toho, co se přesně od března stalo a co mělo přijít.

Opozice navrhla svolat masové demonstrace, aby bezpečnostní síly „ztratily kontrolu nad všemi regiony“, byly „odvedeny do nevědomí“ a byly „vyčerpány a rozptýleny“. To by spolu s „čestnými důstojníky a vojáky“, kteří by se přidali k „řadám revoluce“, učinilo „svržení režimu“ ještě jednodušší, zvláště když jakékoli potlačení těchto protestů by podpořilo západní „vojenský úder“, a la Libye. Předvídali, že hlavní zpravodajské kanály hrají významnou roli v tom, aby se tak stalo:

„Všichni by si měli být jisti, že s pokračujícími demonstracemi dnes nebudou mít mediální kanály jinou možnost než informovat o událostech… Al-Džazíra se opozdí kvůli úvahám o společných zájmech. Ale máme Al Arabiya a západní mediální kanály, které se ozvou, a všichni uvidíme změnu tónu v pokrytí událostí a demonstrace budou vysílány na všech kanálech a budou mít široké pokrytí.”

Dokument je dosud nejhmatatelnějším důkazem toho, že celá syrská „revoluce“ se odvíjela podle předem připraveného, ​​dobře vypilovaného scénáře. Zda to bylo vypracováno v přímé tajné dohodě se západními mocnostmi, se teprve ukáže. Přesto je přítomnost odstřelovačů, kteří střílí demonstranty, mezi mnoha silnými známkami toho, že tomu tak bylo.

Neidentifikovaní odstřelovači jsou častou součástí barevných revolucí řízených USA a převratů CIA, jako byl pokus o svržení venezuelského prezidenta Huga Cháveze v roce 2002 a ukrajinská „revoluce na Majdanu v roce 2014 “. V obou případech byla střelba odstřelovačů na neozbrojené demonstranty klíčová pro sesazení cílené vlády. V Kyjevě  demonstracím, které začaly o měsíce dříve, začal docházet dech, když bylo mnoho protivládních aktivistů náhle zabito střelbou odstřelovačů.

To obrátilo celý dav k násilí a zároveň spustilo lavinu mezinárodního odsouzení, čímž se pád prezidenta Viktora Janukovyče stal hotovou věcí . V letech od té doby tři gruzínští žoldáci tvrdili, že jim výslovně nařídili nacionalističtí opoziční aktéři a s nimi spojený americký vojenský veterán, aby provedli masakr a „rozsévali nějaký chaos“. To, že se zahraniční aktéři podílejí na rozsévání současného chaosu v Sýrii, nemůže být jednoznačnější nebo větší. Ale je toho víc.

*

Kit Klarenberg, Globální Delikventi