Rok od hororu na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy

Letošní čas vánoční a konec roku jsou bohužel i prvním výročím střelby na filozofické fakultě. Oč jsme dál, co vše nyní víme, jaká opatření se přijala a kdo ze svých funkcí vyvodil odpovědnost? Bilance je to zoufale neradostná.

Mluvit a psát o masakru je přitom zcela namístě. Pětadvacet zraněných a čtrnáct mrtvých, kde patnáctým byl útočník sám, nemá obdoby. Horším vražděním v české historii bylo už jen řádění Martina Roháče, vojenského vysloužilce z války s Turkem, který při svém návratu ze Sedmihradska přes Uhry ku Praze zamordoval 59 lidí. Jako voják armády Maxmiliána II. nic jiného neuměl a nic než násilí nepoznal. Mezi jeho oběťmi bylo i sedm žen, z toho tři těhotné. Těm vyříznul, spolu s nejvěrnějšími kumpány Míčou a Čechem, ještě nenarozené děti z dělohy, včetně dvojčat, a jejich orgány pak pozřeli. Věřili, že tak získají odvahu k dalším vraždám a nepolapitelnost.

Mohl bych pokračovat dále přes dopadení k usvědčení až po lámání v kole. K tomu došlo v únoru léta Páně 1571, ale proč to vlastně píšu? Protože informace o činu, řádění, motivech i procesu, jak se z loajálního vojáka císařské armády stalo vraždící monstrum, má veřejnost k dispozici dodnes. O rok starém Kozákově činu nikoliv. A to se nacházíme v době informační, o pět století dál. Zvláštní.

Velký omyl

Ten den si pamatuji, hodinu po hodině. Jedenadvacátý prosinec odpoledne, předvánoční shon vrcholil. Spěchal jsem od Kutila z Dlouhé ulice směrem ku Hradu a napadlo mne vzít to Kaprovkou přes Mánesův most. V půli ulice mne ale zastavila čerstvě natažená červeno-bílá páska a trochu dezorientovaný policista posílající lidi o ulici dál. Kolem Pinkasovy synagogy byl už ale také zátaras a nezvyklé hemžení policistů, a tak jsem chtěl vědět, co se děje. Prý mi informace zatím poskytnout nemohou, ale vše se dozvíme večer z televize. Na mé reptání, co může být důvodem takové uzávěry v ten nejnevhodnější čas v roce jen naznačí, že došlo ke střelbě a mám to projít ještě o ulici vedle. Aha, chápu. Tak jdu.

O ulici vedle to ale také nešlo, Maiselova a Břehová totéž. Na křižovatce s ulicí 17. listopadu pak vidím stát blikající sanitky a reportéra TV Nova Ondřeje Špalka. Čeká se na příjezd ministra vnitra Víta Rakušana. Je už tři čtvrtě na šest, uzavřeno je celé Dvořákovo nábřeží i Mánesův most, a tak to beru přes Letnou. Pod sebou vidím svítící, houkající a blikající Prahu, zatímco na mobilu v redakčním Telegramu objevuji zprávu od kolegy, z 15:14, že se na filozofické fakultě střílí. Pořád. Přemýšlím, jak to tato poslepovaná, slabá a neoblíbená vláda asi ustojí. Říkal jsem si, že druhý den spustí média svoji investigativu a ohňostroj všetečných otázek, následně vyjdou speciální čísla časopisů, jako onehdá s Baldou v Respektu, a do týdne budeme znát rodinnou anamnézu útočníka do pátého kolena. Více jsem se splést ale nemohl.

Za informace vyhazov

Večerní reportáž Novy byla ještě taková, jakou bych od komerční, lehce zbulvarizované stanice očekával. Uniklé záběry střelce, silná slova a emoce, ale také fakta. Včetně více než pětiminutového videa Jiřího Formana ze serveru Aktu.cz, kde Nova pouze ztlumila audio u četných vulgarit, ale odvysílala záznam kompletní. Zasmušilý primátor Bohuslav Svoboda a nepřítomně se tvářící ministr Rakušan z místa, kde jsem ještě před chvílí procházel, už neřekli nového v podstatě nic, na rozdíl od Formana, který už seděl na Nově ve studiu Televizních novin. Přinesl tak první informace o průběhu a rozměru celé tragédie, které musely zaskočit úplně každého. Jenže šlo také o informace a reportáž na dlouhou dobu poslední. Média, namísto aby o věci objektivně a pravdivě informovala, přešla do módu loajálního mlčení. Oficiálně v zájmu piety, ale fakticky na podporu vlády a zakrytí možného policejního selhání, v jakémsi autocenzurním strachu a pomatení smyslů zároveň.

Sociální sítě ale nezahálely. Už po deváté večer, ještě v onen čtvrtek, kolovala čile po Facebooku soupiska zjištění dílčích poznatků, kterou Policie ČR při podobných mimořádných zásazích vyhotovuje. Šlo o seznam natolik přesný, podrobný a konzistentní, že nebylo pochyb o jeho relevanci. Nabourával ale zároveň dosavadní oficiální mediální výstupy hned v několika ohledech, což byl problém. Například se ukázalo, že policie o nebezpečném střelci věděla více než dvě hodiny v předstihu. Pravost dokumentu potvrdilo Policejní prezidium až na počátku ledna, včetně informace, že dotyčná civilní zaměstnankyně, stojící za jeho únikem, byla již 22. prosince vyhozena z práce. Po Formanovi přitom, pro korektní informování veřejnosti, odvedla za cenu osobní oběti další kus práce, na který média sama a dobrovolně rezignovala.

Pak nastalo ticho

Vrcholem snah o neinformování pak byla výzva studentů žurnalistiky FSV UK, adresovaná formou otevřeného dopisu redakcím mainstreamových médií. Doslova v ní najdete, že jsou „zděšeni přístupem některých redakcí“, kde „v řadě z nich došlo k porušení etického kodexu“ a k „prokázání, že média jsou pouhým zdrojem příjmů, nikoliv informační službou“. Jenže to je naprosto nesmyslná konstrukce, halící se falešnou morálkou. Zmíněným médiím vyčítá právě to, že informaci přinesla, tudíž své poslání informační služby, alespoň zpočátku, naplnila. Studenti uvádějí výzvu ministra vnitra Víta Rakušana, aby občané „nesdíleli neověřené informace, ale jen potvrzené zprávy od důvěryhodných zdrojů“, a ptají se, proč totéž nebyla schopna dodržet i média, jakkoli těmi zdroji sama jsou či mají být.

Vadilo uvádění jména pachatele, jeho podoby a vlastně všeho toho, co veřejnost znát chtěla, měla a musela. Argumentem bylo zjištění amerického psychologa Petera Fabbri Langmana, experta na střelbu v amerických školách, varující před „rizikem nápodoby“, ačkoli pro něj v našich podmínkách neexistuje kontext ani historická zkušenost. V zásadě to bylo zneužito k paralýze médií, v mnoha případech úspěšné. „Je jen jedna věc, kterou potřebujete vědět o vrahovi z Filozofické fakulty UK,“ napsal již druhý den po střelbě Martin Bartkovský, který se stal jen pár týdnů předtím novým šéfredaktorem Reflexu. „Byl zbabělá nula. Odsouzeníhodný člověk. Nic víc.“ A dodává, že Reflex proto nebude zveřejňovat jméno ani podobu útočníka. Dost zvláštní přístup, aby novinář rozhodoval o tom, co kdo potřebuje vědět, a z neinformování dělal přednost.

Ještě zvláštnější situace nastala v české Wikipedii, kde se u Kozákova hesla po krátké vánoční editační válce kolektivně shodlo několik významných editorů, že nebudou zveřejňovat jméno pachatele už jenom z respektu k obětem a dotčeným vůbec. „Je to přesně to, o co mu šlo,“ dodává po finálním smazání zbytku monogramu pachatele wikipedista Boxip na konci prosince. Přitom již první lednový týden bylo příjmení nazpět, nejprve v podobě pracně vybojované poznámky nad krácenou iniciálou, ale o dva dny později již opět celé. Pak střídavě mizelo, protože „panuje celospolečenský konsenzus o nezveřejňování plného jména vraha“, aby se zase navracelo. Naposledy zmizelo příjmení střelce z Wikipedie ještě v polovině prázdnin. K čemu je encyklopedie zatajující i dávno a notoricky známá fakta, netuším. Ale pozoruhodné je, jak tihle „strážci morálky“ vždy přesně věděli, jaký panuje konsenzus, o co komu jde, co si myslí a jak s ním na to konto naložit, namísto prostého a pravdivého informování.

Rozpory v policejním popisu

Zatímco na Wikipedii bouřila válka o čtyři konečná písmena vrahova příjmení, u některých občanů začalo být dusno hned po svátcích. Marcelu Lemanovou navštívila dvojice kriminalistů doma již 29. prosince, aby jim poskytla výpověď ke své facebookové poznámce. „Pisatelé těch nejhorších zvěrstev budou mít příležitost svoje hrdinství ukázat i v rámci trestního řízení,“ varovala Policie ČR na svém Twitteru už 22. prosince, aby na své zásadové proklamace ohledně verbálních deliktů zapomněla hned po atentátu na Fica. Když jsem se tehdy Marcely Lemanové zastal na svém Facebooku a v Deníku TO, netušil jsem, že kriminálka zazvoní i doma u mne. Stalo se tak v pátek, 19. ledna odpoledne. Důvodem bylo pouhé sdílení údajného Kozákova dopisu, s následnou diskusí, nakolik je či není pravý. Závěr, že jde o padělek, a fakt, že jsem nebyl původním pisatelem příspěvku s fotografií, mne, naštěstí, po výslechu od dalšího popotahování uchránil. Je těžko uvěřitelné, že skutečný text (pochybujeme, že jde o skutečný text, spíš  je to policejní přepis čehosi, co nemusí být originálním dopisem vraha – pozn. red. NR) dopisu zveřejnil až 29. srpna, a to z vlastní iniciativy, šéfredaktor Ekonomického deníku Jan Hrbáček, po zveřejnění usnesení oodložení celé kauzy, které celou věc v podstatě uzavřelo, aniž by se veřejnost cokoliv dalšího podstatného dozvěděla.

Selhávání, mlčení a nečinnost oficiálních míst spolu s navzájem rozpornými vyjádřeními byly evidentní už po první policejní tiskové konferenci k případu, konané 9. ledna. Již 4. ledna totiž proběhla tiskovka i na filozofické fakultě, kde začal být zjevný rozpor mezi hodnocením zásahu ze strany policejního vedení a akademické instituce. Zatímco mainstreamová média i nadále zachovávala od věci odstup, na alternativě rozvířil otázky k případu už na konci února Martin Herman z ANO Středočeského kraje. Zmínil časové rozpory v policejním popisu událostí a věcné nesrovnalosti, které pak čekaly na své zodpovězení až do konce června při policejní tiskovce k uzavření vyšetřování případu odložením. Zde se již probudila i doposud spící média a zjevně prokázané lži, jako byla ta ohledně žádosti o kamerový záznam, začala policejnímu vedení předkládat k vysvětlení. Při té příležitosti se několikrát podřekl i ministr vnitra Vít Rakušan, čímž se ze střelby, s šestiměsíčním zpožděním, stalo mediální téma prázdnin.

Zapomínat bychom neměli

Je to pozdě? Ano, ale stále je to lepší než ještě později. Rodiče některých z obětí, z nichž nejznámější je Lenka Šimůnková, matka zavražděné Elišky, začali opět trvat na vysvětlení všech nesrovnalostí, za kterými je patrná, bohužel, zejména snaha zakrýt fiaska v řízení celé operace. Ale stejně jako oficiálního přijetí od prezidenta republiky se ani zde odpovědi v podstatě nedočkala. Stejně jako se student Tomáš Hercík, který varoval v době útoku za cenu vlastního ohrožení učebny v horních patrech a navigoval policii až do místa zásahu, nedočkal státního vyznamenání, na které byl navrhován. „Mrzí mě, že ministr vnitra nebo policejní prezident mají potřebu veřejnosti lhát nebo si upravovat některá fakta, závěry vyšetřování dostatečné nejsou,“ dodal k případu pro DVTV.

Z tragédie patnácti osob na fakultě se tak pozvolna stává tragédie deseti milionů občanů, kteří ztratili nárok na objektivní informace a ochranu státních složek, které si platí ze svých daní, a to přesně ve chvíli, kdy je nejvíce potřebovali. Na otázku, zda je zde vůbec co napravovat, tak můžeme začít rovnou tady, ale obávám se, že bez výměny celé vládní garnitury se v tomto ohledu nijak daleko neposuneme. Falešná a pokrytecká rádoby pieta umlčela svobodu slova, kterou nahradila umělou ctností mlčení. A až ta postupně opadne, možná už bude plno věcí zapomenuto navždy, s otazníkem pro budoucí badatele, proč je o věci tak nedávné známo tak zoufale málo. Ale zapomínat na to, kdo se o to zasadil, bychom neměli nikdy.

*

Pavel Cimbal, Deník TO, tištěný Měsíčník TO vychází koncem každého měsíce. Doporučujeme ke čtení.

*

Čtěte také:
Nehorázný přístup státu k rodinám obětí střelby na FF UK
Kritické zamyšlení Janiny z Londýna o příčinách a důsledcích čtvrtečního vraždění v Praze: Vítejte na Západě. Bohužel.