Podstatu současné Putinovy rošády kolo Izraele nejlépe vysvětluje tato mapa z roku 1922. Sýrie je komplikovaný stát, ve kterém představitelé náboženské menšiny Alavitů vládnou většinovým sunitům. Alavité představují asi 13% syrské populace, křesťané asi 10%, Drúzové 3%, a sunité 74%. Alavité jsou takřka výhradně usídleni v pobřežním pásu Sýrie a jsou od sunitských části Sýrie odděleni horami. Vládnoucí rodina Asadů (sami Alávité) používala Alávity jako jádro svých úderných sil v syrské občanské válce, a Alávité v občanské válce utrpěli značné ztráty mladé populace, a ještě více si znepřátelili většinové sunity, kteří je už tak nenáviděli.

Nejdůležitější ruské válečné základny a všechny přístavy se nacházejí na území Alávitů (červený ovál), a ofenzíva sunitských rebelů míří proti hlavními městu, (zelená šipka), a území Alávitů se zatím vyhýbá. Útok sunitských rebelů, bývalých teroristů, přes pobřežní hory na centrum Alávitského území se nyní příliš nepředpokládá. Důvody jsou prosté, (1) Alávité, se na rozdíl od vnitrozemských sunitů, obávají náboženských a odvetných represí ze strany sunitských rebelů, a budou tak své území s pomocí Rusů a Iránců tvrdě bránit. (2) Horský terén umožní efektivní obranu. (3) Sunitští rebelové jsou zatím početně velmi slabí, a musí tak na “osvobozených” územích rychle nabírat nové stoupence a nahrazovat předchozí Asadovskou administrativu svými stoupenci. Tento procese výstavby nové státní administrativy sunitských Rebelů na osvobozených územích vnitrozemské Sýrie poskytne pobřežním Alavitům a jejich spojencům Rusům a Iráncům dostatečný čas, aby se na odražení útoku sunitů přes hory na své území dobře připravili.

Rusové se nyní stahují do Alawitestanu, Hizballáh do Libanonu a Iránci Sýrii opouštějí ještě směrem přes Irák. Jejich ústup ze sunitské části Sýrie je určitě dán “úplným rozpadem syrské armády“, ale hlavně jejich “překvapivě nulovou snahou” vojensky Asadův režim účinně podpořit. Ačkoli západní analytici tento ústup Rusů a jejich spojenců ze Sýrie tradičně přisuzují jejich slabosti, zdá se, že má spíš, co do činění, s přípravou na jejich novou strategii zaměřenou proti Trumpovi. Nastupující Trumpova administrativa se netají úmyslem přetáhnout Saudskou Arábii do západní koalice, a usmířit ji s Izraelem. Saudská Arábie je sunitská velmoc, kdežto Irán šíitská. Putin, který v posledních dvou letech provedl kavkazský gambit, a vyměnil tradiční ruskou podporu křesťanské Arménie za ekonomické spojenectví s Tureckem a Ázerbájdžánem, a jejich usmíření s Iránem, zřejmě nyní obětoval podobným způsobem “nemilovaný” Asadův “šíitský” režim v “sunitské” Sýrii. Putinovým cílem je zřejmě udržet své vojenské, letecké a námořní základny v Alawitestanu za každou cenu, protože bez nich by nebylo Rusko schopno hrát na Blízkém východě svoji tradiční velmocenskou roli dostatečně razantně, a zároveň předáním vlády nad sunitskou částí Sýrie sunitským rebelům, maximálně otupit nábožensko-politické různice mezi šíity a sunity, tak aby pomocí jejich rozdmýchávání nemohli Trump ani Izrael, hrát na Saudskou kartu. Jakmile zmizí asadovské třenice v Sýrii, zůstane pouze dominantní konflikt v Gaze mezi Izraelem a Palestinci, a ten efektivně znemožní politický manévr Saudské Arábie do pro-izraelské Trumpovy západní Aliance.

Foto: Trump naděluje Izraeli státní území Sýrie! Zdroj.

Po kavkazském gambitu, tak Putin hraje syrský gambit. Rusko má dostatečnou ekonomickou i vojenskou sílu, aby Alawitestanu poskytlo dostatečné finanční zdroje, (žije v něm jen necelé 3 miliony obyvatel), i ochranu, a naklonilo si tak růstem životní úrovně tamní šíity, nyní obávající se sunitské odvety. Jakmile syrští rebelští sunité ovládnou Damašek dostanou se na linii dotyku s Izraelci. Vyvstane před nimi otázka, zda se soustředit na osvobození Izraelem okupovaných částí Sýrie na Golanských výšinách, které v roce 2019 Trump, jako představitel jediného státu světa, uznal za součást území Izraele, a nebo, zda se pokusit obsadit šíitský Alawitestan i s ruskými základnami. Protože jak Turecko, tak Rusko a Irán už deklarovaly, že podporují pouze “územní celistvost Sýrie”, nebude Alawistestan nejspíš vyhlašovat samostatnost, ale bude spíše požadovat “silnou autonomii v budoucí sunitské Sýrii”. Putinův syrský gambit, tak může proti Izraeli a Trumpovým plánům shromáždit více nepřátel, než podpora Asadova režimu. Trump navíc bude muset nejprve vyřešit Palestinskou otázku, a to se zatím žádnému politikovi světa nepodařilo, než se bude moci pustit do řešení saudské otázky.

zdroj

*

Je to Putin, kdo řídí současný svět podle vlastních pravidel, se zdá být stále jistější. Po syrském gambitu (1) se očekává gambit berlínský (2).

(1) Syrský gambit

Putinův současný rafinovaný prosincový syrský gambit, při kterém “rychlým stažením Asada” do Moskvy vypustil syrské džihádisty přímo proti Izraeli a USA, jak včera analyzoval významný iránský diplomat Abdolrez Faraji-Rad, známý obhájce silné iránské přítomnosti v Sýrii,  nespadl z čistého nebe, ale byl dokonalou ruskou reakcí na letošní tajné rejdy Washingtonu a Tel-Avivu kolem Sýrie.

Abdulreza Faraji-Rad, bývalý iránský elitní diplomat, detailně popsal, jak Putin mazaně využil Erdogana, aby zhatil tajné společné plány Washingtonu a Tel-Avivu na zavlečení Ruska do vleklé a vyčerpávající války v Sýrii. Podrobnosti v analýze. (Zdroj foto)

Izrael a USA přes Emiráty letos zahájily tajná jednání s Asadem, a s jeho syrskými přívrženci, a při nich slibovaly, že “uvolní západní sankce proti Sýrii”, výměnou za “výrazné syrské distancování se” od Iránu a Ruska. Mazaní Asadovci si od rozhovorů slibovali řešení hluboké ekonomické krize v Sýrii, která drtivě podkopávala jejich režim.  Rozhovory však neunikly pozornosti, a někdo zařídil, aby se informace o nich dostaly až k tureckému Erdoganovi.

Dojednávané usmíření Asadovců s Izraelci a s Američany na úkor Iránců a Rusů, by znamenalo konečnou čáru přes turecké ambice v Sýrii. Erdogan tak podle očekávání rychle zmobilizoval svoje nepočetné syrské pro-turecké džihádisty, a ti koncem listopadu vyrazili do útoku, který i izraelské tajné služby na jeho počátku považovaly za čirou sebevraždu. Útok pro-tureckých džihádistů na syrské Asadisty měl podle plánů Washingtonu a Tel-Avivu znovu rozpoutat krvavou syrskou občanskou válku, a všechny strany, včetně Rusů a Iránců vyčerpat ve vleklých bojích, a poskytnout záminku pro pokračování izraelských tažení proti Palestincům a Libanoncům.

Útok Erdoganových džihádistů se však navzdory očekávání CIA a Mosadu rychle zdařil, protože “syrská armáda” překvapivě nekladla žádný odpor, iránští gardisté v Sýrii vzdorovali hlavně na oko, protože jim Teherán neposlal žádné zálohy, a o intenzitě ruské podpory svědčí jen 1 padlý ruský specialista za celou dobu rebelského tažení, a to v jeho první den, než byli ostatní rychle staženi na ruské základny, kterým vůdce džihádistů slíbil bezpečnost, stejně jako pro-iránským šíitským menšinám a svatyním. Velmi podivné, že?

Výsledek Putinova gambitu je už teď šokující. Džihádisté neútočí v Sýrii na Rusy ani na Iránce. Ale jejich rychlým postupem vyděšený Izrael už začal včera bombardovat Sýrii jako pominutý, porušil rezoluci OSN a vtrhnul na smluvně demilitarizované syrské území, a Pentagon dokonce už odpoledne proti džihádistům vyslal i několik  B-52, a ničil je drony a vedl dramaticky silácké řeči. Přitom ještě nedávno Izrael tajně na žádost USA léčil džihádisty zraněné v boji proti Asadovcům, Rusům i Iráncům na svém území.

Geopoliticky nechal Putin jako čaroděj doslova přes noc zmizet všechny záminky pro vojenskou přítomnost USA v Sýrii i Iráku, a všechna izraelská tažení proti svým sousedům ztratila v očích nejen Arabů své jakékoli opodstatnění. Pravděpodobná ztráta ruských základen a přístavu v Sýrii, k níž nejspíš časem dojde, je v této souvislosti minimální obětí. Jediným důvodem, proč Rusko základny v Sýrii potřebovalo, byla ochrana Asadova režimu. S uzavřením tureckých úžin podle dohod z Montreau, dokud potrvá válka na Ukrajině, však zásobování ruských kontingentů v Africe už dávno běží po logistických trasách přes ruské severní přístavy. Rusko a Irán se galantně a rychle vyvázaly ze syrského gordického uzlu, a USA a Tel Aviv do něj dokonale zapletly. Rusko se tak může soustředit na válku proti Ukrajině, a Irán se zbavil podezření, že chce Sýrii ovládat k přípravě útoku na Izrael. Naopak Washingtonu hrozí, že bude muset obnovit mezi Američany tak nepopulární vojenské výpravy do muslimského světa. Cesta Turecka do BRICS je nyní otevřena. Vztahy Ruska a Turecka, a Iránu a Turecka, už nadále nebudou zatěžovat “neefektivní syrské třenice”. Ty naopak začnou zatěžovat vztahy USA a Turecka, a EU a Turecka.

Nejhmatatelnějším projevem Putinova syrského gambitu bude okamžité finanční zatížení Západu nutnou pomocí zbídačené Sýrii. Co se v zemi stane v příštích dnech a hodinách je naprosto nejisté. Rebelskou koalici dosud stmelovala nenávist k Asadovcům. Ta zmizela. Ideově roztříštění rebelové, pokud jim nebude nabídnut pořádný hrnec dolarů a EUR, o který by se společně podělili, začnou mezi sebou soupeřit o místní vydrancované zdroje, a mohou tak vyvolat další obrovskou vlnu uprchlíků do Evropy. Protože se do pohybu do Sýrie už daly i statisíce uprchlíků z Libanonu, Jordánska a Egyptu, nikdo netuší, až se rozplyne jejich radost z vyhnání Asada, a uvědomí si bídu země, do níž se vrátily, kam se nakonec obrátí, aby se uživily. Sunitské ropné emiráty jsou sice bohaté, ale budou podporovat hlavně jiné syrské frakce, než ty pro turecké, a pro západní. Válka proti Asadovi se rychle může změnit na válku proti-asadovských frakcí mezi sebou, a není vyloučeno, že v zemi plné opuštěných tanků, raket a muničních skladů, budou mít islámští teroristé ráj. Izrael tak mohou čekat těžké časy. Ekonomickou krizí zdevastovaná Evropa bude muset vyřešit, stejně jako USA, zásadní otázku. Poslat miliardy Kyjevu nebo syrským rebelům? Kyjev tak zřejmě čeká další redukce zdrojů proti Putinovi.

Naivní západní politici nyní vřeští, že Putin v Sýrii utrpěl strategickou porážku, a bude brzy poražen i na Ukrajině. Strategická porážka je však velmi ošemetná záležitost. USA byly poraženy ve Vietnamu, leč tato jejich známá “strategická” porážka vedla k nečekaným důsledkům. Málo známou skutečností je, že v Severním Vietnamu bojovalo proti USA v některých letech (třeba 1967) až 170 000 čínských vojáků, většinou u protiletadlových jednotek, a že Čína poskytovala Vietnamu masivní vojenskou pomoc proti USA, až do jejich konečného vyhnání ze země. Strategická porážka USA ve Vietnamu však vedla ke změně vztahů mezi Čínou a USA. Jakmile se Washington z Vietnamu stáhnul, stala se Čína rychle jeho levnou továrnou, a sama se několikrát pustila do křížku s Vietnamem.

(2) Berlínský gambit

USA budou za 20 let už jen třetí největší ekonomikou světa, předstihne je jak Čína, tak Indie. Trump, aby USA udržel jako velmoc, hodlá masivními cly zabránit dovozu průmyslových výrobků do USA, a to jak z Číny, tak z EU. Zatímco čínský export je na tuto ochranářskou politiku připraven, a bude čínské zboží exportovat do zemí globálního jihu, Evropa bude na těchto trzích nekonkurenceschopná. Evropský průmysl tak nebude moci vyvážet kvůli clům do USA, kvůli vysokým cenám do zemí globálního Jihu, a kvůli sankcím do Ruska. Pro Evropu nastanou děsivé časy.

Už teď se z německých zemí řídí děsivé zprávy. Siemens zavírá podniky v Rakousku a VW zavírá automobilky nejen Německu, ale i v Číně. Aby mohl jakýkoli stát vyvážet a prodávat své zboží, musí existovat 4 základní podmínky – (1) moderní zboží, (2) nízká cla na cílovém trhu, (3) nízké ceny energetických a dalších vstupů do výroby zboží na vlastním území, a (4) dobrá pověst exportované značky a exportující země u zákazníků importující země.

Koncern VW má nyní v Číně obrovské potíže, a chystá se kompletně zastavit několik továren. Prodeje Škodovek Kamiq a Superb vyráběných v Číně se na tamním trhu propadly ze 300 000 v roce 2019 na pouhých 11 000 letos, a VW si už nemůže dovolit tyto továrny udržovat v chodu. Důvod proč se Škodovkám v Číně najednou tak nedaří, bude více méně prostý – zákazníci obecně preferují auta ze zemí, jejichž čelní politici, (Vystrčil, Pekarová-Adamová), jejich vlast neustále veřejně nenapadají. V Číně to platí dvojnásob. Pokud chce nějaký stát na světě masivně a úspěšně exportovat své zboží, které není absolutně jedinečné, musí provádět neutrální zahraniční politiku. Český průmyslový zaměstnanec tak má další logický důvod volit raději přátele průmyslu, než současné naivní vládní nepřátele prakticky čehokoli.

Propad německé ekonomiky bude letitý a ekonomové nevidí žádné šance na zlepšení. Důvod je znám už 3 roky – drahé energie. Německu nezbývá, než ukončit sankce na levné ruské suroviny a energie. A nebyl by to Putin, aby nevyšel Německu vstříc. Jeho nejnovější signál z Moskvy byl naprosto jednoznačný.

Washington v listopadu uvalil na jedinou ruskou banku, přes niž mohl Západ platit za plyn, sankce, a hrozilo, že v době, kdy je v Evropě nejvyšší spotřeba plynu, se ruské kohoutky, které Evropu stále ještě zásobují, zavřou.  Putin však okamžitě změnil zákon, a nyní je možné za ruský plyn platit i přes jiné ruské banky, což předtím nebylo možné. Ruský signál byl jasný – nebudeme zneužívat pokusů Washingtonu nechat Evropu v zimě mrznout. A shoduje se s Trumpovým návrhem, aby součástí mírových dohod s Ruskem bylo i zrušení sankcí. Jak Putinův kavkazský, tak Putinův syrský gambit ukazují, že Putin v případě potřeby rychle přijímá pragmatická řešení. Další gambit proto bude Berlínský. Když Německo návrh nepřijme, jeho automobilky se rychle zhroutí. Svět nebude čekat, až v Berlíně, v Praze, nebo v Bruselu politici dostanou rozum, a pochopí, že budoucnost Evropy je v levných energiích a surovinách a ve vývozu zboží do Ruska. Jak jde vývoj rychle ukazuje vietnamská automobilka VinFast. Tato ještě nedávno neexistující značka nyní plánuje už ve Vietnamu dosáhnout hranice 300 tisíc elektromobilů ročně, a další továrny plánuje vybudovat v Indonésii, a Indii, a v roce 2028 už spustit výrobu i v USA. Rychlost s jakou rostou nové automobilky v zemích, které ještě donedávna vyráběly jen trakaře a rikši, varuje všechny Evropany, že bez levných energií, a surovin, nebude evropský průmysl schopen vyvážet zboží za přijatelné ceny.

zdroj