Pád Sýrie – společná operace CIA, sionistů a zemí okolo Zálivu

Den po vyhlášení příměří s Hizballáhem 26. listopadu zahájili tzv. syrští povstalci ofenzivu. Nešlo však o ojedinělou náhodu. Nejenže bojovníci útočili na Sýrii ze severu, ale současně byly otevřeny další dvě fronty, což svědčí o jasné koordinaci:

Ze severovýchodu zaútočily kurdské Syrské demokratické síly (neboli SDF). A z jihu se objevilo relativně nové uskupení nazvané Jižní operační prostor.

Kdo byly tyto skupiny a kdo za nimi stojí?

Na severu existovaly dvě skupiny. První je Syrská národní armáda, nový název pro bývalou Svobodnou syrskou armádu, soubor milicí, které v minulosti většinou dostávaly přímou podporu USA.
Dále je to Haját Tahrír aš-Šám, nový název pro Frontu Nusra, bývalou franšízu Al-Káidy. Uvádí se, že jde o tzv. nejsilnější a největší povstaleckou skupinu v Sýrii. Její vůdce abú Mohammed al-Džolání byl postupně zástupcem vůdce Islámského státu v Iráku, zakladatelem Fronty Nusra v Sýrii, zběhem z Al-Káidy, který později HTS přejmenoval na něco odděleného od Al-Káidy. To přiznávají i mainstreamová média, jako v této zprávě NBC:

Když v roce 2011 vypukla krvavá válka v Sýrii, Abú Bakr al-Bagdádí, vůdce Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL), poslal Džolaniho do Sýrie, aby založil Frontu al-Nusra, odnož Al-Káidy. Konflikt se o dva roky později vyostřil. Džolani odmítl Bagdádího výzvy, aby Frontu al Nusra rozpustil a spojil ji s ISIL a vytvořil ISIS. Místo toho slíbil věrnost Al-Káidě, která se později od ISIS distancovala. Fronta Al Nusra se poté stala syrskou pobočkou Al Kajdy a později bojovala s ISIS o nadvládu v boji proti Asadovi.

HTS i SNA dostávají přímou podporu z Turecka.

Turecko má samozřejmě své vlastní zájmy, ale jako člen NATO je pod vedením USA. Jolani je rovněž majetkem USA. Zde je názor Aarona Zelina, kronikáře takfírské skupiny pro aktivní orgán sionistického režimu WINEP (The Washington Institute for Near East Policy):

HTS a její vůdce Abú Muhammad al-Džolání se již několik let snaží získat podporu Spojených států a dalších západních vlád, aby byli vyškrtnuti ze seznamu teroristů. Zatím se tak sice nestalo, ale jejich ujišťování nepadlo na úrodnou půdu, přinejmenším za Trumpovy vlády.

Zelin cituje rozhovor bývalého zvláštního zástupce USA Jamese Jeffreyho pro Frontline z jara 2021, v němž se uvádí, že „se skupinou komunikoval tajnými kanály, když sloužil na ministerstvu zahraničí prezidenta Trumpa“. Poznamenal také, že „Washington se na Džolaniho přestal útočit v srpnu 2018“. Podle jeho názoru „HTS byla nejméně špatnou variantou z různých možností v Idlibu a Idlib je jedním z nejdůležitějších míst v Sýrii, která je nyní jedním z nejdůležitějších míst na Blízkém východě“.

Ve svém dlouhém rozhovoru Jeffrey rovněž poznamenal:

Na severovýchodě Sýrie jsou kurdští bojovníci ze Syrských demokratických sil (SDF) spojencem Spojených států, které okupují syrská ropná pole. Američtí představitelé tvrdí, že tato část Sýrie „patří“ USA a jejich „místnímu partnerovi“, SDF. USA tam mají malý počet vojáků a zřejmě se spoléhají na zhruba 100 000 kurdských vojáků, kteří jim umožňují krást téměř veškerou syrskou ropu.

Na jihu Sýrie se objevila zdánlivě nová skupina. Jižní operační místnost, která zřejmě vznikla spojením koalice sunnitských a drúzských skupin, oznámila svůj vznik 6. prosince. Překvapivě prý jako první dorazila do Damašku. Podle zpráv se zdá, že tito bojovníci jsou příbuzní s dřívějšími skupinami Jižních operací, které vytvořily jordánské a americké zpravodajské služby.

Tajná operace CIA Timber Sycamore byla řízena z jordánského Ammánu a zahrnovala transfer zbraní, mimo jiné ze Saúdské Arábie, jordánské zpravodajské agentuře, která je dále předávala syrským povstaleckým skupinám. Tato agentura je známá jako Generální zpravodajské ředitelství. Jak totiž v roce 2016 uvedl Salon, „CIA v podstatě vytvořila Generální zpravodajské ředitelství, aby pomáhalo chránit jordánskou monarchii před vnitřními i vnějšími hrozbami“. Bojovníci Jižní operační centrály dorazili do Damašku jako první 7. prosince a mohli se podílet na široce medializovaných záběrech ozbrojených povstalců, kteří ze syrské centrální banky vybírají velké množství hotovosti.

Zdá se tedy, že čtyři údajně nesourodé „povstalecké“ síly jsou přímo či nepřímo podporovány USA, ačkoli některé z nich (zejména HTS/SNA a kurdské SDF) mají v některých oblastech protichůdné zájmy.
Síly HTS jsou proslulé svým vražedným sektářstvím, o čemž se rychle objevily další důkazy. Na geopolitické úrovni přímo pomáhají sionistům pokračovat v genocidě. Připomeňme, že sionisté provádějí nepřetržité útoky na Sýrii již rok. Zdá se, že „povstalci“ sionistům dokonce připisují zásluhy za úspěšnou podporu jejich tažení na Damašek. Před vyhlášením příměří provedli další útoky, které pokračují. Sami sionisté se zcela otevřeně vyjádřili o tom, jak užitečné je údajné „povstání“.

„Z pohledu Izraele postup povstalců v severní Sýrii dále izoluje Írán a Hizballáh,“ uvedl Avi Melamed, bývalý pracovník izraelské rozvědky a poradce premiéra Ehuda Olmerta pro arabské záležitosti.

Podle Marca Morena, bývalého vysokého důstojníka 504. jednotky lidské rozvědky izraelské armády, bylo mnoho zbraní, které Hizballáh použil proti Izraeli v nedávné válce, dodáno přes Sýrii.

Rychlý postup HTS a SNA umožnily izraelské útoky na odbojové skupiny podporující syrskou vládu.

Podle Melameda: „Tento neustálý izraelský tlak spolu s povstaleckou ofenzívou oslabuje ‚osu odporu‘ a zpochybňuje hegemonistické ambice Íránu.”

Mimořádná rychlost, s jakou Asadova vláda skončila, vyvolává nejrůznější otázky ohledně toho, co se stalo, a významu těchto událostí.

Není překvapivé, že Izrael, USA, Turecko a další stoupenci západní moci oslavovali, ale možná překvapivější byl výrazný projev pozitivních nálad ze strany muslimů. Nedocenění geopolitických souvislostí toho všeho a zdánlivě bezstarostné přijetí vítězství takfírských teroristů je znepokojující pro ty, kteří vidí význam muslimské jednoty.

V budoucnu se to pravděpodobně vyjasní, ale zatím můžeme říci, že se zdá, že byla uzavřena dohoda mezi Ruskem, Íránem, některými státy Perského zálivu a USA. Ta umožnila Asadově rodině odejít s určitými zjevnými zárukami spořádaného přechodu, včetně příkazu ze strany syrské vlády, aby armáda ustoupila, a závazků opozice, že se vyhne rabování a útokům na menšiny, znesvěcování náboženských svatyní a podobně. Dohoda údajně také umožní Rusku zachovat si v Sýrii leteckou a námořní základnu, ale není jasné, jak to bude probíhat.

Zjevná podpora takzvané „revoluce“ v částech muslimské komunity ve Spojeném království i jinde svědčí o úspěchu propagandy a dezinformací, které z velké části pocházejí ze Západu a sionistické entity.

Navzdory nesčetným tvrzením není pravda, že by se palestinské ozbrojené frakce postavily proti Asadovi. S výjimkou politického byra Hamásu podporovaly v letech 2012-2020 Asada všechny frakce palestinského odporu, včetně PFLP, PFLP-GC, PFLP, PFLP, palestinské PIJ, PLA, Liwa Al Quds a Fatah al-Intifada. Je pravda, že některé složky politbyra Hamásu (v Kataru, zejména Khaled Mesh’aal) měly vždy blíže ke katarsko-turecké linii a v letech 2012-2020 se s Asadem rozešly.
Útoky sionistické entity na vedoucí představitele Hamásu se však zaměřily především na ty, kteří podporují Osu odporu, protože právě oni jsou vnímáni jako hrozba. Nejzřetelnějším příkladem je Jahjá Sinvár. Někteří z nich tam stále jsou. Ti, kdo stáli v první linii sionistické genocidy, věděli lépe než kdokoli jiný, do jaké míry jsou jejich dodávky zbraní a dalšího vybavení závislé na Asadově podpoře.

Na druhou stranu je také pravda, že Bašár Asad dostával od saúdskoarabského krále Abdalláha a dalších opakovaně nabídky na získání obrovských osobních výhod, pokud se vzdá Palestiny a Libanonu a přeruší styky s hnutím odporu. Odmítl. Dokonce až do posledních dnů jeho vlády islamofobní sionistický diktátor Spojených arabských emirátů Mohammed bin Zayed učinil Bašárovi jménem USA nabídku, že ho odřízne od Osy odporu výměnou za to, že ho USA udrží u moci. Bašár odmítl.

Tyto nabídky byly učiněny proto, že Sýrie byla páteří Palestiny a libanonského odboje, bez níž by se obě země z logistického hlediska jen velmi obtížně zotavovaly. Zbraně, peníze a zpravodajské informace, které jsou nezbytné pro vedení rozsáhlé partyzánské války, vyžadují státní podporu a Sýrie pod Bašárovou vládou byla pozemním mostem pro všechny tyto dodávky přicházející do Libanonu a Palestiny. Proto je sionisté vytrvale bombardovali.

*

Autor David Miller je výzkumný pracovník, hlasatel a akademik. Je zakladatelem a spoluředitelem lobbistické organizace Spinwatch a redaktorem serveru Powerbase.info.

ZDROJ