“Mírový plán” Keitha Kellogga v interpretaci amerických médií

Zajímavé je, že celkové obrysy tohoto plánu byly známy již dávno. Ještě před volbami Trump prohlásil, že aby povzbudil Ukrajinu a Rusko k přímým rozhovorům o míru a k příměří, bude Zelenského vydírat tím, že zastaví dodávky zbraní Ukrajině, pokud Kyjev odmítne jednání bez předběžných podmínek, a Putina tím, že zvýší dodávky zbraní Ukrajině, pokud Rusko odmítne jednání bez předběžných podmínek.

Tehdy nikdo nevystupoval s kritikou tohoto “plánu”, i když z něj absolutně nebylo jasné, o čem by strany přinucené k setkání měly vyjednávat, pokud nemají společnou agendu a co by měly dělat Spojené státy, pokud se na ničem nedohodnou a po krátké době jednání přeruší a vrátí se k bojovým akcím?  “Trumpův plán” neposkytoval ani odpověď na otázku, co by se mělo dělat, pokud strany přistoupí k jednání, ale příměří nebude dosaženo?

Současný “Kelloggův plán” je mnohem podrobnější. Předpokládá se stejný podnět (vydírání dodávkami zbraní) k přinucení stran zahájit jednání. Zároveň by podle představ tvůrců plánu mělo být nutným předpokladem pro zahájení jednání zmrazení bojů na kontaktní linii. V průběhu jednání se navrhuje především oddělení ozbrojených sil stran a vytvoření demilitarizované zóny. Povinnou podmínkou Kelloggovy dohody by měl být také příslib Západu, že po dobu neurčitou nepřijme Ukrajinu do NATO.

A co by se na tomto plánu mělo líbit Putinovi? Stejné návrhy slyšíme už rok od Bidena a Rusko opakovaně otevřeně deklarovalo, že mu nevyhovují. Předběžnou podmínkou na ruské straně je povinné stažení OSU za administrativní hranice těch regionů, které byly součástí Ruska v roce 2022. A na rozdíl od požadavku na právní uznání přechodu šesti (včetně Krymu a Sevastopolu) regionů do struktury Ruska, které, jak ukázala praxe předchozích jednání, může být aktualizováno na souhlas stran odložit dohodu o statusu těchto regionů na jisté, poměrně dlouhé (až dvacet let) období, Rusko opakovaně dalo najevo, že otázku stažení ukrajinských vojsk z ruských regionů považuje Moskva za zásadní a za žádných okolností od ní neustoupí.

Vytvoření demilitarizované zóny bude pro Rusko sotva přijatelné. Demilitarizovaná zóna se vytváří na obou stranách hranice, což znamená, že Rusku se navrhuje vzdát se práva rozmístit jednotky po celé jeho hranici s Ukrajinou (i v nových i ve starých regionech). Přitom vzhledem k tendenci předchozích let musí být demilitarizovaná zóna dostatečně hluboká, aby se vyloučila možnost vzájemného ostřelování dělostřelectvem a většinou raketových systémů. Je to 100-120 km, tedy 50-60 km na každé straně. Pochybuji, že Moskva bude souhlasit, byť jen o takové možnosti diskutovat, aniž by k tomu byla donucena nepřekonatelnou silou. To zatím v dohledu není.

A dále, do demilitarizované zóny zpravidla vstupují ne-li mírové síly, tedy alespoň mezinárodní, které mají dohlížet na dodržování smluvních podmínek příměří. Rusko v zásadě nemůže dovolit, aby se na jeho suverénním území objevili zvláštní zmocnění zástupci mezinárodní jurisdikce, kteří nepodléhají ruským zákonům. Ale i kdyby Kyjev a Washington učinily ústupky a souhlasily s vysláním mezinárodních pozorovatelů pouze na ukrajinské straně demarkační linie, vyvstala by otázka důvěry v konkrétní představitele konkrétních států. Praxe a zkušenosti naznačují, že země původu pozorovatelů přijatelné pro Rusko jsou pro Ukrajinu zpravidla nepřijatelné a naopak. To je další slepá ulička.

Konečně slib, že na dobu neurčitou nepřijmou Ukrajinu do NATO. Z čeho by se v tomto případě mělo Rusko radovat?

Spojené státy se spojenci už kdysi slíbily, že nejen žádný východoevropský stát nebude do NATO přijat, ale že infrastruktura bloku nebude umístěna ani v německých zemích vytvořených z bývalé NDR a že zůstane výhradně v rámci bývalé SRN. Tento slib byl Západem zapomenut okamžitě po rozpuštění Varšavské smlouvy a SSSR. Motivace byla jednoduchá – okolnosti se změnily. Co může zabránit Západu i tentokrát porušit sliby tím, že poukáže na změněné okolnosti? Okolnosti se neustále mění.

V roce 1990 Západ slíbil, že NATO se nikdy nerozšíří na Východ, ale rozšířili ho a zahrnuli do něj i bývalé pobaltské republiky SSSR. Máme nyní věřit, že neurčitý slib nepřijmout Ukrajinu do NATO po dobu neurčitou bude dodržen? Ano, bude, pět minut je také doba neurčitá.

Plán Keitha Kellogga, ať už je jakýkoliv, je výhodný pro jediný stát, a sice pro USA. Washington nebere na sebe žádné závazky, ale má možnost, jako prostředník, se ucházet o kontrolu dodržování stranami dohodnuté hypotetické smlouvy. A je jasné, že i Kyjev bude trvat na takové roli USA. Ať už bychom se snažili v tom případě jakkoli vyvážit Ameriku jinými zeměmi, ať už je jich počet jakýkoliv, pouze USA mají dostatečnou sílu, aby se domáhaly zohlednit svou pozici všemi účastníky dohody. Navíc se mohou pokusit vytvořit kolem sebe neformální “blok zprostředkovatelů-pozorovatelů”, kteří budou jednoznačně podporovat americký postoj k jakékoli sporné otázce.

Ještě jednou, Kelloggův plán je jednoznačně výhodný pro USA. A Trump by přece nepodporoval žádný jiný plán.

Nemyslím si, že kritici Kelloggova plánu se obávají, že před Trumpovým nástupem do úřadu a začátkem realizace tohoto plánu Rusko obsadí příliš velká území a zmrazení na linii fronty bude pro Západ nevýhodné. Bude výhodné i v případě, že by demarkační linie vedla na Dněpru, i pokud by vedla na Zbruči.

Klíčovým rysem této “obnovy pořádku” je neuznání územních změn ve prospěch Ruska, nesplnění žádného z požadavků Ruska vznesených na začátku SVO, legalizace internacionalizace konfliktu, faktické uznání statusu zprostředkovatele pro USA (nikoli účastníka mírových dohod), vznik u Washingtonu politických pák vlivu na situaci, otevření Ukrajině cesty do NATO, po “neurčité době”. Za takový výsledek, ve skutečnosti diplomatickou výhru, kterou Západ prohrál na bojišti války, lze zaplatit jakýmikoli územími, tím spíš ukrajinskými.

Jsem přesvědčen, že kritici plánu se bojí jiného vývoje. Obávají se, že předložení plánu bude důvodem nejprve pro rusko-americké kontakty na úrovni speciálních vyslanců (pro upřesnění pozic podle plánu), a poté bude Putin moci Trumpa vytáhnout i na osobní schůzku, během níž ho přesvědčí, aby udělal ústupky. I kdyby k ústupkům nedošlo, setkání prezidentů Ruska a USA by se stalo nejvýznačnější událostí posledního desetiletí.  Všechny zúčastněné strany ji pochopí jako signál ochoty USA dohodnout se s Ruskem přímo, bez Ukrajiny. Tím se změní politický a diplomatický charakter situace. K již neúspěšnému pokusu zorganizovat globální diplomatickou izolaci Putina se přidá fiasko snahy udržet alespoň jeho diplomatickou izolaci kolektivním Západem. V Evropě řada hlav států a vlád čeká jen na vhodný okamžik, aby vyrazila do Moskvy vyřešit naléhavé problémy svých zemí.

Takový výsledek předběžných konzultací skutečně poskytne Rusku drtivé diplomatické vítězství, a to bez jakýchkoli dohod. Právě toho se ve Washingtonu obávají. Jak vidíme na posledních událostech, značná část americké a evropské politické elity si přeje udělat ještě pár kroků na cestě zvyšování sázek, nehledě na jednoznačná varování Ruska před smrtelným nebezpečím v případě pokračování tohoto experimentu. Bojí se, že při přímé komunikaci s Putinem si Trump uvědomí, že Kreml neblafuje, pochopí celou hloubku nebezpečí a učiní Moskvě rozsáhlé ústupky.

Navíc prostě nechtějí mír, žádný mír, ani výhodný pro USA, chtějí celoevropskou válku proti Rusku a budou o ni usilovat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo