Michail Polikarpov: To, co se stalo Asadovu režimu, zachránilo Rusko před dlouhou a nepříjemnou válkou na dvou frontách

Bezpečnost našich základen mohou nyní zaručit pouze nové syrské orgány. Tyto nové orgány však zatím neznáme. I kdybychom museli odejít, nezůstaneme bez přístupu ke Středozemnímu moři, domnívá se Michail Polikarpov – účastník války v Jugoslávii, historik, autor knih o ruských dobrovolnících na Balkáně a v Donbasu, ale také o žoldnéřích a soukromých armádách.

Mluvil o tom v rozhovoru pro Ukraina.ru.

Geopolitická krize v Sýrii začala eskalovat po ofenzivě protivládních ozbrojených sil koncem listopadu. V noci na neděli 8. prosince převzali zástupci ozbrojené opozice kontrolu nad městem Homs, vstoupili do Damašku a oznámili pád režimu Bašára Asada. Sám Asad s rodinou odletěl do Ruska, kde mu byl udělen politický azyl.

– Michaile Arkaďjeviči, tato situace není moc veselá. Ale právě teď, kdy v našich médiích panuje všeobecná sklíčenost, bych od Vás rád slyšel komentář, který by mohl tuto syrskou „zradu“ změnit v „peremogu“.

– Pokud vyvodíme z tohoto příběhu správné závěry, získáme pro sebe i určitá pozitiva.
Za prvé. Nesmíme nechat ukrajinský konflikt zamrznout, protože každý zamrzlý konflikt dezorientuje a oslabuje armádu. Sám jsem to viděl v Jugoslávii. A my všichni jsme viděli, jak ovlivnil podpis minských dohod bojeschopnost Lidové milice v Donbasu v letech 2015 až 2022. Takže – každý konflikt musí být doveden do vítězného konce.

Za druhé. Konkrétně v tomto příběhu vyvolává otázky samotné chování syrské armády. Jakmile budeme vědět, kdo bude součástí nové syrské vlády, pochopíme skutečné důvody této katastrofy. Pokud v ní budou zástupci bývalého vedení (především armády), nebude pochyb o tom, že došlo ke skutečné zradě. Někteří generálové museli nařídit vojenským jednotkám, aby se nezapojily do bojových akcí.

Od léta jsem četl různá hodnocení seriózních analytiků, že ekonomická situace v Sýrii je velmi obtížná a země je na pokraji sociálního výbuchu. Ale jistě se mnou budete souhlasit, že být na pokraji sociální exploze je jedna věc, ale když armáda odhodí zbraně a rozprchne se – to je něco úplně jiného.

Stejní vojáci bojovali v roce 2015 v obklíčeném městě Deir ez-Zor. „Citadela Aleppo“ bojovala dlouhou dobu v úplné blokádě. To znamená, že v letech 2015-2016 Syřané bojovali za „neoblíbeného Asada“, ale nyní se jim z nějakého důvodu nechtělo.
Syřané byli varováni jak ruskými, tak i íránskými analytiky, že se připravuje nějaký úder z Idlíbu. Oficiální Damašek to však ignoroval a sám byl šokován tím, co se stalo.

Budu upřímný. V únoru 2022 jsme i my pravděpodobně očekávali, že se na Ukrajině stane něco podobného, co se stalo v Sýrii. To by byl ideální scénář, kdy armáda odmítne bojovat, což povede ke zhroucení politického režimu. Někteří lidé na Ukrajině si také mysleli, že ukrajinské ozbrojené síly nebudou bojovat. Věci se však vyvinuly zcela jinak.

Opakuji, pád Asadova režimu je pro nás v každém ohledu velmi dobrým varováním.

– Takže nesdílíte rozšířený názor, že kdyby teď byl v Sýrii skutečný nebo jemu podobný Wagner, nebyl by žádný problém, protože by donutil syrskou armádu bojovat – už jen svou přítomností?

– Ne, nemyslím si to.

Faktem je, že skutečných wagnerovců tam bylo vždycky málo – asi 1500. Uvědomte si, že není možné dát ke každé syrské četě nebo rotě četu wagnerovců. Ale i teď tam bojovala Suhailova divize /Suhail Muhammad Hamoud – viz Wikipedia, angl.verze/, i Hizballáh, drželi jedno město dva dny a pak byli staženi. Proč? Když držíte frontu na jednom místě, tak je to v pohodě. Ale když v okolí 100 kilometrů žádná fronta není, tak to nemá smysl.
Takže žádný Wagner by tento problém momentálně nevyřešil.

Problém by se vyřešil, kdyby bylo v Sýrii hodně íránských proxy (15-20 tisíc), kteří by byli páteří obrany. Ale syrské vedení hrozbu invaze ignorovalo a vsadilo na svou armádu. Damašek se zřejmě s Íránci pohádal a vypakoval je odtamtud.

Ano, v Aleppu byl a zemřel íránský generál. Ale nejsem si jistý, zda tam přišel proto, aby bojoval.

Znovu opakuji, 15-20 000 íránských proxy mohlo zastavit první vlnu bojovníků. V takovém případě by fronta nepadala dominovým efektem a zrádci v syrském vedení by se těžko rozhodli ke zradě. Ale ti tam nebyli.

– Média uvádějí, že bojovníci zaručili bezpečnost ruských vojenských základen a diplomatických institucí. Zatím se jich skutečně nikdo nedotkl, ale co můžeme očekávat příště?

– Zatím nechápeme, jak se události vyvíjely, ale k úniku informací došlo kolem 6. prosince.
Ten den se mělo v Bagdádu konat setkání, ale vedení iráckých šíitských milicí vedených Muktadou al-Sadrem se náhle vyslovilo proti zapojení do konfliktu. Když jsem si tuto zprávu přečetl v anglicky psaných médiích, myslel jsem si, že je to podvrh, protože mi to nešlo do hlavy. Pokud byl Irák mimo hru – a pokud jedna z nejmocnějších šíitských organizací v zahraničí nechtěla podpořit Asada, pak se celá struktura velmi otřásla.

Proč ale takové rozhodnutí padlo mezi všemi potenciálními Asadovými partnery, kteří mohli do Sýrie vyslat bojovníky, to mi není jasné. Zrada tedy nebyla jen v Sýrii.

Nyní mohou bezpečnost našich základen zaručit pouze nové syrské orgány. Tyto orgány jsou však pro nás stále velkou neznámou.

– Ve kterých dalších zemích bychom mohli umístit své základny, abychom si zachovali přístup ke Středozemnímu moři? Podle orientalistů na tom přímo závisí bezpečnost Krymu.

– Ve skutečnosti však základny v Sýrii nemají na bezpečnost Krymu žádný vliv.
Základny můžeme přesunout do východní části Libye, která je pod kontrolou podmíněně přátelské vlády. Teoreticky je můžeme přesunout i do Alžírska. Existuje ještě jeden bod, kam můžeme umístit základnu, ale o tom pomlčím, protože se bojím, abych to nezakřikl. Možná k tomu dojde až po ukončení SVO.

V každém případě bez přístupu ke Středozemnímu moři nezůstaneme.

– Jak bude syrský příběh ovlivňovat naše jednotky pro boje v zahraničí?

– Operaci v Sýrii jsme zahájili na podzim 2015 a ukončili v prosinci 2017. Naše jednotky byly ze Sýrie staženy s výjimkou velmi malého kontingentu. To znamená, že naše jednotky tam ve skutečnosti nebyly. A neměli jsme ani možnost je tam kvůli SVO přesunout, a ani jsme to nechtěli.

Možná nás rychlý pád Asadova režimu zachránil před válkou na dvou frontách. Došlo by k tvrdému boji, do kterého by se zapojilo Turecko, a my bychom se ocitli na pokraji války s Tureckem o Idlíb. Je to samozřejmě malá útěcha, ale čelili bychom válce na dvou frontách v oblasti, kde máme problémy s komunikacemi pro zabezpečení našich základen.

– Můžeme nyní soustředit zdroje tak, abychom ukončili SVO vítězstvím v roce 2025?

– Můžeme. Hlavní je, abychom ze všech těchto událostí vyvodili správné závěry, hlavně pokud jde o analýzu informací, které budou vylézat na povrch. Je tu ještě jeden důležitý bod – loajalita elit. Pokud by byly elity loajální vůči centru, nemělo by k něčemu takovému vůbec docházet. Vládní orgány si musí být také plně jisty loajalitou – a hlavně efektivitou – svých ozbrojených sil. Armádu je třeba vnímat jako nástroj k řešení politických otázek, ne jako ozdobu při přehlídkách a cvičeních.

*

Kirill KURBATOV a Michail POLIKARPOV (na snímku), UKRAJINA.ru (12:36 09.12.2024), 
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová