Macronův “mírový plán” je základem strategie Západu

De Gaulle pouze začal bojovat o francouzské prvenství v Evropě, ale Macron toho skutečně dosáhl. Dá se samozřejmě říci, že de Gaulle měl smůlu a Macron štěstí a někde to bude správně, ale jen částečně. De Gaulle měl soupeře mocnější, ale celková situace byla jednodušší a přehlednější.

Za Macrona Británie sama opustila EU a Německo samo (s pomocí USA) zničilo svou ekonomiku, hlavní konkurenti v boji o evropské prvenství jako by odpadli. Ale to vůbec neznamená, že pozice Paříže bylo jednoduché udržet. USA nebyly proti vynulovat i francouzskou ekonomiku (žluté vesty trápily Macrona ne náhodou polovinu jeho vlády a projevy všelijakých levičáků, ekologů a bojovníků za lidská práva, já nevím koho všeho ve Francii dodnes nekončí). I ve vojensko-politické rovině se na Macrona tlačilo. Zmaření dodávek australských jaderných ponorek Američany, stejně jako přerušení zorganizované vojensko-technické spolupráce s Ruskem, je podkopáním nejen, a ne až tak ekonomických pozic, jako spíše blokáda pokusů o rozšíření sféry vojensko-politického vlivu, nacházení alternativ výhradně k politice NATO.

Pokud boj o odchod Francie z amerického geopolitického stínu ve světě celkově Macron prohrál, pak boj o právo reprezentovat Evropu ve vztazích s USA vyhrál nad Německem. A to není málo. Samozřejmě, že Macronem obsazené pozice jsou velmi nejisté. Je třeba je ještě posílit, bezpečně se na nich upevnit. V Evropě si nejen ještě nezvykli, dokonce zdaleka ne všichni pochopili, že hegemonem je nyní Francie, nikoliv Německo. A někteří z uvědomělých se snaží tlačit na Macrona a vyměňují posílení svých regionálních pozic za neformální uznání vedoucí role Francie v Evropě.

Macron nemá moc času. Příští prezidentské volby jsou v roce 2027, kdo ho nahradí, neví. Jeho úkolem je upevnit nové postavení Francie natolik, aby další moc fungovala v jím nastaveném paradigmatu. K tomu, kromě již prakticky obsazené pozice exkluzivního vyjednavače jménem EU s USA, musí zaujmout stejnou pozici ve vztazích s Ruskem, aby dosáhl úrovně mezinárodního uznání své exkluzivní role v evropské politice, podobné té, které dosáhla svého času Merkelová.

Právě tady čeká Macrona jeho hlavní problém, protože Putin s ním nespěchá řešit exkluzivní otázky, jen zřídka bere telefon, a raději komunikuje přímo s hlavami různých států EU než pouze s Macronem, který mluví jejich jménem. Usilování Francie o evropskou hegemonii je její problém, pro Rusko je nyní jednodušší řešit problémy v bilaterálním režimu – mnoho evropských států se k Moskvě chová mnohem loajálněji než EU jako celek, s nimi je nyní dokonce možné dosáhnout výhodných dohod, na jejichž základě pak vyrážejí z Evropské unie povolení obcházet protiruské sankce v oblastech, které je zajímají.

Macronovy snahy dostat se bez okolků k Putinovi skončily neúspěchem. Moskva dala jasně najevo, že zatím s Paříží není o čem mluvit – neexistují žádné konstruktivní návrhy, které by mohly Rusko zajímat. Přitom sázku na tvrdý tlak na Rusko v rámci společné evropské a americké sankční politiky Macron učinil od počátku (jinak by se neprodral k faktickému lídrovství v EU) a změnit ji nemůže.

Společná politika Západu v současné době spočívá ve snaze přinutit Rusko k uzavření míru-příměří na Ukrajině za podmínek Západu: zmrazení vojenské krize na frontové linii (k okamžiku příměří), která se tak mění v linii dotyku, odvedení sil stran s cílem vytvořit demilitarizovanou nárazníkovou zónu, jako záruky před spontánními střety a ostřelováním, vstup do této nárazníkové zóny mírových sil, záruky bezpečnosti Ukrajiny od Západu bez přijetí do NATO.

S cílem realizovat tento program a zajistit Francii vedoucí postavení v Evropské unii Macron předložil myšlenku na vytvoření západní koalice, která by vyslala na Ukrajinu vojáky na podporu OSU (aby zvýšila Rusku cenu vítězství a přesvědčila ho, aby přijalo západní podmínky míru). Nápad selhal – koalice se začala rýsovat: Velká Británie, Francie a Polsko začaly se zájmem diskutovat o “Macronově plánu”, ale pak se ukázalo, že EU (a její jednotliví členové) nemají dostatek bojových jednotek, aby Ukrajině poskytly podstatnou pomoc. Vyslání Zelenskému symbolického kontingentu, odsouzeného k okamžitému zničení, by bylo epickým selháním Západu, protože tehdy by byly poraženy nejen OSU, ale celá Evropa.

Posledním hřebíkem do rakve macronovského plánu mělo být Tuskovo odmítnutí vyslat na Ukrajinu polskou armádu – jedinou víceméně vyváženou vojenskou sílu v EU. Toto odmítnutí se však stalo podnětem k modernizaci “Macronova plánu”, po níž měl šanci na realizaci, a začal představovat eventuální diplomatickou hrozbu pro Rusko.

Macron totiž předstíral, že byl nesprávně pochopen, a že vůbec neplánoval vyslat západní jednotky do války s Ruskem. V modernizované podobě Macronův plán předpokládá vstup evropských “mírových sil” o počtu čtyřiceti tisíc mužů na Ukrajinu, a to až po příměří, výhradně pro umístění v nárazníkové demilitarizované zóně. Plán získal okamžitou podporu na schůzce ministrů zahraničí Francie, Velké Británie, Německa, Itálie, Španělska, Polska, Ukrajiny a vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Kaji Kallasové. Hned po schůzce ministrů Macron prohlásil, že plán bude projednán 18. a 19. prosince na summitu EU v Bruselu jako kolektivní návrh.

Vzhledem k tomu, že spoluúčastnicí plánu je již Velká Británie a v EU mnozí nechtějí posílat své jednotky na Ukrajinu nebo utrácet peníze za zaopatření kontingentu, je pravděpodobné, že se EU (možná ne okamžitě) rozhodne podpořit úsilí “evropské koalice” na národní úrovni. To znamená, že to nebude operace EU, ale operace “evropské koalice” podpořená EU. Je pravděpodobné, že podle západní tradice budou dveře koalice prohlášeny za otevřené všem, kteří se chtějí připojit, včetně zemí z jiných regionů, aby bylo možné operovat s pojmem “celé světové společenství”.

Konsensus v EU by měl být zajištěn tím, že plán v jeho hlavní části, a sice zmrazení konfliktu a příměří pro zahájení rozhovorů, se neliší od plánů Fica a Orbána ani od kusých zpráv, které se běžně nazývají “Trumpův plán”. Navíc nepožaduje od členů EU povinnou účast v koalici. Kdo si nechce kazit vztahy s Ruskem, může zůstat mimo ni.

Na druhé straně, protože Británie již není členem EU, ale je členem NATO spolu s členy EU, tedy členy koalice, stejnou “podporu plánu, ale nikoli účast” může vyjádřit NATO.

Na Zelenského již tlačí média a diplomatické kanály a vysvětluje se mu, že nyní je hlavní dosáhnout zastavení ruské ofenzívy, že vojensky to není možné, takže je nutné jít na jednání bez předběžných podmínek a nedělat drahoty, ale prohlašovat, že Kyjev je připraven kdykoliv zastavit palbu.

Pokud se všechny tyto puzzle podaří složit a nic na tom není nemožné, pak Západ získá významnou páku diplomatického tlaku na Rusko. Může prohlašovat, že celý svět dospěl ke konsensu ohledně podmínek příměří a pouze Rusko chce bojovat dál. Vzhledem k tomu, že klíčoví ruští spojenci také obhajují příměří a zahájení rozhovorů bez předběžných podmínek, bude pro ruskou diplomacii velmi obtížné manévrovat a zajistit Rusku čas na dokončení vojenských operací, které by měly vytvořit podmínky pro mírová jednání již za ruských podmínek.

Macron a jeho kolegové ze západního tábora počítají s tím, že pokud se jim podaří přimět Rusko k příměří v současném postavení, aniž by Ukrajina dosáhla úplného kolapsu, může se kontingent “evropské koalice” “s podporou EU a NATO” na ukrajinském území relativně rychle proměnit v “kontingent EU a NATO” a pak bude možné položit i otázku přijetí zbytků Ukrajiny do NATO s jejím faktickým rozdělením na demarkační linii stanovené příměřím. Argumentem pro pochybující spojence bude skutečnost, že na území Ukrajiny jsou jednotky NATO. Bude možné říci, že NATO stejně stále zajišťuje bezpečnost Ukrajiny, ale Ukrajina nemá vůči NATO žádné závazky.  Pokud bude Ukrajina do NATO přijata, bude možné kontingent snížit a jasně určit, na jaká území a v jakém případě se záruky NATO vztahují. Zároveň Kyjev bude mít také závazky vůči NATO.

“Macronův plán” je nesporně příliš složitý pro realizaci, ale je třeba mít na paměti, že Západ snadno modernizuje své plány změnou jejich podoby při zachování neměnného cíle. Dnes můžeme konstatovat, že snaha udržet zbytky Ukrajiny jako západního partnera je pro Francii, Velkou Británii, USA, Polsko a řadu dalších členů EU a NATO tak důležitá, že jsou připraveni dokonce poskytnout Kyjevu formální bezpečnostní záruky od účastníků potenciální “evropské koalice”, které by se časem mohly snadno proměnit v bezpečnostní záruky od NATO a EU a otevřít Kyjevu cestu do NATO.

To je Macronova linie, kterou se bude snažit protlačit v boji o vedoucí postavení Francie v EU a zároveň v zájmu posílení vlastní autority (i po odchodu z funkce prezidenta) jako politika, který Západu zajistil výhodný mír po válce, kterou Kyjev prohrál, zahájené z iniciativy Londýna a podpořené Washingtonem.

Pro USA je tento plán také výhodný. Zatím mohou zůstat mimo diskusi a sledovat vývoj událostí. Pokud by “Macronův plán” dostal šanci na realizaci, okamžitě by se pokusily z něj udělat “Trumpův plán”. Pokud Rusko zaujme tvrdý postoj, USA mohou začít pracovat s čistým štítem: mohou udělat ústupky, aby se dostaly ke kompromisnímu míru, nebo mohou přitvrdit svůj postoj – vše bude záviset na celkové globální situaci a hodnocení washingtonských expertů perspektivy toho či onoho formátu postupu.

Pokud to máme srovnat s vojenskou situací, pak nyní probíhá nasazení informačních a politických sil a struktur sil Západu k diplomatické ofenzívě proti Rusku. Zhruba chápeme, kde nepřítel plánuje zasazení diplomatického úderu, konkrétně s použitím jakých sil a prostředků a za jakým účelem. Proto má nyní Rusko možnost tiše a klidně pracovat na prolomení “Macronova plánu” dříve, než se začne realizovat. V EU je mnoho nespokojených jak se samotným Macronem, tak s Francií a nadvládou USA nad kontinentem. S tím se dá pracovat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo Článek byl opublikovaný 17. prosince 2024