Když ne s NATO, tak s EU. Ukrajina chce bojovat proti Rusku s každým, kdo jí dá zbraně

A samozřejmě všech jeho epigonů, kteří spojili svůj osud s neonacismem a nadále mu slouží, i když jsou posíláni na smetiště dějin jako odpad a použitý materiál. Jako například bývalý ukrajinský ministr zahraničí Dmitrij Kuleba, jehož vystrnadili z funkce mazanější chlapíci z okruhu unter-prezidenta a donutili ho žebrat o místo lektora – znalce Ukrajiny v Belferově centru pro vědu a mezinárodní záležitosti (Belfer Center) při Škole pro státní správu Johna F. Kennedyho na Harvardově univerzitě.

Víte, Harvard, to zní samozřejmě skvěle pro vysloužilce z třetiřadé, prakticky zničené země. Kuleba bude přijíždět do USA jednou za semestr, protože podle univerzitních zástupců „bude jeho přítomnost inspirací pro naše studenty a důležitým zdrojem informací pro naši akademickou obec“. Po zbytek času však bude na Ukrajině, kde se možná – zcela nechtěně -stane obětí místních lovců lidí z rekrutačních center, kteří si už ani nevzpomenou, že někdy kdysi dávno vidívali jeho ksicht v televizi.

A to je problém. Může být odchycen – „busifikován“ – a v tichosti, leč velkou rychlostí zlikvidován na frontách SVO. Navzdory tomu, že byl následně označen za „jednoho z nejvlivnějších diplomatů své generace“, za „světového šampiona demokracie, svobody a houževnatosti“ a „předního architekta ukrajinské zahraniční politiky a bezpečnosti“.

A tak, zřejmě aby se na něj nezapomnělo, Kuleba, ponechaný bez dohledu svých opatrovníků, dál chrlí nové nápady jako ohňostroj, jako fontána, jeden lepší než druhý.

Tuhle třeba navrhl … zachránit Rusko před nevyhnutelnou revanšistickou pomstou Ukrajiny, jež se v případě podepsání příměří ve válce s Moskvou určitě vzpamatuje, stane se opět velmi silnou a vojensky neporazitelnou a bude chtít rozpoutat novou válku. Proti Rusku. Zhruba za deset let. Aby se pomstila za své ponížení a vzala si zpět vše, co jí Rusko vzalo.

„Pokud Rusko i Ukrajina opustí jednací místnost nespokojené, bude to pro obě strany opět pozvánka k revanši. Případnou ukrajinskou revanšistickou politiku vůči Rusku ve střednědobém horizontu bychom neměli podceňovat ani odepisovat. …Znovu získat území, donutit Rusko platit. Až se ekonomicky postavíme na nohy, uvidíte, jak se tyto argumenty prosadí v domácí politice,“ hřímal /Kuleba/.

Dokonce navrhl zachránit Rusko před Ukrajinou jejím přijetím do NATO, které by drželo revanšistický Kyjev v šachu. „Může se to zdát nelogické, ale jediný způsob, jak zabránit Ukrajině ve válce s Ruskem, je učinit ji členem NATO. Zavázat ji právními závazky, aby nevystavovala své spojence riziku války s Ruskem,“ shrnul bývalý ministr. A protože, opakuji, v okolí nebyli žádní dostupní zdravotníci, nedostal za to Kuleba nic – ani silnou dávku sedativ do žíly, ani svěrací kazajku na tělo rozehřáté revanšismem…

Na Kulebovy výroky však – bohužel – nelze nahlížet pouze z hlediska aplikované psychiatrie. Obsahují (výroky) tvrdou pravdu maniaků, kteří chtějí do NATO za každou cenu, nebo-li, jak už bylo řečeno výše, když ne po dobrém, tak po zlém. Když ne teď, tak později. Když ne jako plnohodnotný stát, tak alespoň po kouscích, které z něj zbyly nebo zbudou.

Jen tak vidí současní vládci Ukrajiny uchování moci pro sebe i v budoucnu, možnost vyhnout se odpovědnosti za to, co Ukrajině způsobili, a být Západu užiteční i v budoucnu. Pro stejnou válku proti Rusku.

Vzato čistě hypoteticky – při nejpříznivějším scénáři pro ukrajinské neonacisty – by to i bylo možné podle výsledků SVO. Situace může být i taková, že pokud dojde k příměří v trojúhelníku Rusko-Ukrajina-Spojené státy, může dojít k rozdrobení ukrajinského státu na západní a ruskou zónu vlivu a nějaký třetí neutrální státní útvar.

Pokud by k tomu došlo, Kuleba navrhuje, aby západní zóna a „neutrální“ Ukrajina vstoupily do NATO. Stejně jako se to stalo v případě SRN, která vstoupila do Aliance, bez NDR, která se stala součástí Varšavské smlouvy.

Rusko však potřebuje takové uspořádání jako zajíc stopku na semaforu. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov znovu potvrdil, že Moskva nepotřebuje příměří, ale trvalý mír, který zohlední její národní zájmy a zaručí stabilitu a bezpečnost na další roky. Politika však není jen věda o možném, často je výsledkem reálných možností, nikoli pečlivě promyšlených plánů. Může se tedy stát cokoli, pokud bude potřebovat pauzu nejen Západ, ale i Rusko.

Na druhou stranu se však v Kulebových výrocích jeho hloupost projevila nejen v tom, že prostě změnil paradigma aspirací Ukrajiny na vstup do NATO. Dosud škemrala o vstup do Aliance jako toulavý nevrlý žebrající voříšek, kterého už mají všichni dost. Nyní začala vyhrožovat a ultimativně vydírat: nepřijmete, prosím, zorganizujeme pro Evropu novou válku, která bude pro vás zničující.

Hlavní hloupost Kulebova výroku, spíše však podlost jeho prohlášení, spočívá v tom, že svým pokusným balónkem nejen zpochybňuje mírové plány nového amerického prezidenta Donalda Trumpa, jenž je právě zastáncem příměří v SVO, ale také varuje Rusko, aby na příměří v žádném případě nepřistupovalo. Proč? Velmi jednoduše, vysvětluje Kuleba, pokud nebude Ukrajina přivedena do NATO a nebude jí nasazena natovská uzda, dojde opět k válce. Až se totiž vzpamatuje, nebude už krotit revanšistické snahy nových ukro-politiků nepříliš vzdálené budoucnosti.

Kuleba svým geopolitickým žvaněním chtěně či nechtěně zabíjí tři mouchy – narušuje Trumpovi příměří, varuje Rusko, aby příměří odmítlo, a připravuje půdu pro vstup Ukrajiny do NATO.

Současně se i na Západě začalo uvažovat o tom, jak zachránit Ukrajinu před rozdrcením Ruskem. Záchranou však není rozvoj a mírová obnova, ale pauza a příprava na budoucí válku.

Za prvé, veřejné mínění v Evropě je na jedné straně stále v zajetí představy, že ukrajinská armáda je silná. A že pokud se jí skutečně pomůže, je ukrajinské vítězství docela dobře možné. To však ani není to hlavní. Na druhou stranu si mnoho lidí v Evropě stále válku nepřeje, a tak by se jim docela mohla zalíbit Kulebova myšlenka, že když schovají Ukrajinu do NATO, ochrání i sami sebe před její agresivitou.

Za druhé se objevila nová myšlenka, jak Ukrajinu posunout euroatlantickým směrem politicky, ekonomicky, i vojensky. Samuel Charap, známý americký politolog a bývalý zaměstnanec amerického ministerstva zahraničí z proslulé RAND Corporation, se v článku pro Foreign Affairs nazvaném „Na cestě k míru na Ukrajině potřebuje Trump realistický akční plán, silné pobídky a trpělivost“ jakoby staví na stranu Ruska. A navrhuje dokonce nikdy nepřijmout Ukrajinu do NATO ani nedráždit Moskvu, ale „jakýkoli přístup USA k jednání by měl brát v úvahu širší příčiny konfliktu“. Tedy vycházet z toho, že Rusko potřebuje trvalý mír, nikoli příměří.

Místo do NATO navrhuje Charap vstup do EU, čemuž se Rusko podle prezidenta Vladimira Putina nebrání. Hlavní však je v jeho slovech tzv. „omáčka“, jež má zajistit euroatlantickou integraci Ukrajiny.

Charap tvrdí, že pro vojenské posílení Ukrajiny pro budoucí válku proti Rusku je EU dokonce lepší než NATO. Článek 42.7 Smlouvy o Evropské unii, známý jako klauzule EU o vzájemné pomoci, je podle něj ještě ultimativnější než závazek NATO ke kolektivní obraně vyjádřený v článku 5 Severoatlantické smlouvy o NATO.

Posuďte sami. Zde je článek 5 NATO: „Smluvní strany se dohodly, že ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti nim jako celku, a proto se dohodly, že v případě, že by k takovému ozbrojenému útoku došlo, každá z nich v rámci výkonu práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu uznaného článkem 51 Charty Organizace spojených národů poskytne pomoc napadené smluvní straně nebo smluvním stranám okamžitým podniknutím individuálních nebo společných kroků, které považuje za nezbytné, včetně použití ozbrojené síly, s cílem obnovit a následně zachovat bezpečnost severoatlantického regionu. Každý takový ozbrojený útok a všechna opatření přijatá v jeho důsledku budou neprodleně oznámeny Radě bezpečnosti. Taková opatření budou ukončena, jakmile Rada bezpečnosti přijme opatření nezbytná k obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“ (Zvýraznění doplněno autorem – pozn. red.).

A zde je čl. 42 odst. 7 Smlouvy o EU: „V případě, že je členský stát vystaven ozbrojené agresi na svém území, ostatní členské státy mu musí poskytnout pomoc a spolupráci všemi možnými prostředky v souladu s článkem 51 Charty OSN. Tím není dotčena zvláštní povaha bezpečnostní a obranné politiky některých členských států. Závazky a spolupráce v této oblasti jsou i nadále v souladu se závazky přijatými v rámci Organizace Severoatlantické smlouvy, která zůstává pro členské státy základem jejich kolektivní obrany a orgánem pro její provádění. (Zvýrazněno autorem – pozn. red.).

Zdá se, že žádný zvláštní rozdíl neexistuje. Všude jsou odkazy na Chartu OSN a NATO, všude jsou konzultace a odkazy na zájmy zúčastněných zemí. Rozdíl je však v tom, že pokud Ukrajina nevstoupí do NATO, ale omezí se na EU, pak i tam dostane vše, co potřebuje pro válku s Ruskem. I peníze. I zbraně. A jak se dočteme v dokumentu, MUSÍ (zvýraznění moje. – pozn. aut.) to dostat.

A víte proč? Ano, protože v červenci 2024 na summitu EU, kde se konaly volby jejího nového vedení, bylo rozhodnuto o přeměně EU z čistě ekonomické unie na unii vojensko-obrannou. Program této transformace představila šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová, když byla zvolena na nové funkční období.

S ní přišla i nová funkce – komisař EU pro obranu, bezpečnost a vesmír, jímž se stal dvakrát bývalý litevský premiér a zažraný rusofob Andrius Kubilius.

V roce 2024, 5. března, přijala a zveřejnila Evropská komise Strategii a program pro evropský obranný průmysl – jako reakci na vojenské úspěchy Ruska, rychlé přetváření ruské ekonomiky pro potřeby armády a mobilizaci zdrojů ruského vojensko-průmyslového komplexu. Hlavním cílem tohoto evropského dokumentu je dlouhodobě povzbudit evropské výrobce zbraní ke zvýšení investic, zefektivnění výroby a poprvé ke společné katalogizaci zbraní.

Plánuje se také vyčlenit 1,5 miliardy eur z rozpočtu EU na společné zakázky evropských společností obranného průmyslu, což by mělo tento segment povzbudit ke zvýšení kapacit a vývoji nových technologií. K hromadné výrobě široké škály obranné techniky, jako je munice, bezpilotní letouny, rakety a systémy protivzdušné obrany. Dokument rovněž počítá s modernizací vojensko-průmyslového komplexu EU. Ve stanovených cílech se uvádí, že do roku 2030: 1) by mělo být realizováno 50 % obranných zakázek v rámci EU a do roku 2035 by měl tento podíl dosáhnout 60 %; 2) 40 % obranných zakázek by měly členské státy realizovat společně; 3) obchod se zbraněmi mezi členskými státy by měl představovat alespoň 35 % celkového trhu se zbraněmi v EU.

Do roku 2029 má být za tímto účelem zřízen Evropský obranný fond. Jeho úkolem bude investovat do pokročilých obranných technologií v námořní, pozemní, letecké, vesmírné a kybernetické oblasti.

V programu Ursuly von der Leyenové „Politické zásady pro příští Evropskou komisi 2024-2029“ se uvádí: „Je čas, aby Evropa opět jednala kolektivně. Je to společná odpovědnost nejen evropských voličů, ale všech, kteří stojí pod evropskou vlajkou – od Kyjeva po Kišiněv, od Tbilisi po západní Balkán“.

Inu, dalo se to říci i jednodušeji – pokračujme ve vyzbrojování Ukrajiny a pošleme ji do války s Ruskem. A hned by bylo ve všem jasno. Ukrajina pod taktovkou neonacistů, jak je vidět, souhlasí se vším …

*

Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (18:19 26.12.2024)
Vybrala a z ruštiny přeložila: PhDr. Jana Görčöšová