Hlavní tajemství Zelenského. Cestou Gaia Julia a Borise Abramoviče

Od zkušených i méně zkušených lidí pravidelně slýchávám, že Zelenskyj je v politice příliš neprofesionální na to, aby dokázal vypracovat nějaké složité kombinace. Říkají, že buď pracuje podle amerických (anglických či jiných) instrukcí, nebo že je při rozhodování „pod kokainem“.

Jenže obě tato tvrzení nevysvětlují, za prvé, proč Zelenskyj poměrně často, otevřeně a hulvátsky odporuje svým západním partnerům, a za druhé, jak se mu daří udržet se u moci v podmínkách katastrofálních porážek, ztráty podpory lidu, obklopen zástupy ochotných ukrajinských politiků, kteří by ho rádi alespoň na pár hodin nahradili ve funkci prezidenta?
Lidé totiž budují své vztahy s okolním světem (jakékoliv: rodinné, společenské, profesní, administrativní) podle dvou základních schémat.

Prvním je schéma Gaia Julia Caesara a Borise Abramoviče Berezovského. Zahrnuje neustálý tlak a nátlak, odmítání obrany, věčnou ofenzivu za jakoukoliv cenu – cestu od vítězství k vítězství, aby nikoho ani nenapadlo, že by tento člověk mohl prohrát. Každý by si měl na jeho neporazitelnost zvyknout natolik, že v 90 % případů vyhraje jakýkoli střet ještě před jeho začátkem.

V ruštině je tento přístup charakterizován rčením – „Drzost je druhým štěstím“. Obliba jeho stoupenců se vysvětluje tím, že takový člověk je ve veřejném mínění stavěn do pozice „silné osobnosti“. Jsou mezi nimi talentovaní politici, kteří své ambice omezují na vypočítavost. Většina však začíná a končí u zcela neomalených ambicí. Mnozí z nich zahynou už v počátečních fázích (tentýž Caesar mohl být zabit v raném mládí: Sullou a pak piráty – měl prostě štěstí, že se dožil Rubikonu, zatímco jiní ne). Ale ti, kteří měli štěstí, se stávají vládci myšlení na celá staletí a špatnými vzory pro teenagery v pubertě.

V ukrajinské politice byli zastánci tohoto schématu Julija Tymošenková (intuitivně) a bývalý šéf Zelenského Igor Kolomojskyj (vědomě). Napoleon a Hitler se drželi tohoto schématu ve svých vojenských a politických aktivitách.

Z hlediska účinnosti se dané schéma (pokud jeho stoupenec nezahyne hned na začátku velké cesty) podobá slavné Balzakově „šagrénové kůži“. Dlouhá šňůra skvělých vítězství a pak – téměř okamžitá katastrofa. Je to standardní – pád je tím strašnější a nezvratnější, čím výše se člověku podařilo vystoupat.

Jak vidíte, zastánci takového projektu nejsou vůbec pošetilí. Zpočátku jsou rizika, která podstupují, vykalkulovaná. Postupem času však vypočítavost ustupuje zvyku riskovat – útočit za každou cenu. Caesar dokonce změnil ústup z Gergovie v útok na Alesii. Nakonec člověk začne neodvolatelně věřit ve své „slavkovské slunce“ a – vtom už ho čeká Waterloo.
Tymošenková se pokusila zorganizovat v roce 2010 nepovolený Majdan, šla do vězení, a i když ji noví vítězové Majdanu v roce 2014 propustili, je od té doby třetiřadou političkou a výš už ji nikdy nikdo nepustí.

Kolomojskyj, který se snažil bojovat proti všem najednou (proti Rusku, USA i proti svým konkurentům na Ukrajině), šel do vězení a ztratil jak politický, tak finanční a ekonomický vliv. Pokud bude mít velké štěstí, může skončit jako nepříliš bohatý rentiér někde ve Švýcarsku, ale pravděpodobnější je, že stráví zbytek života bloumáním po věznicích té které jurisdikce.

Boris Abramovič Berezovskij bojoval dlouho, dokonce byl nucen opustit Rusko, nakonec se však zlomil, pochopil, že vítězství nebude, a tak se pokusil usmířit s úřady a vrátit se do vlasti. Náhle se však „oběsil“ na ručníku ve vlastní koupelně, přičemž ho spolehlivě jistila stejná bezpečnostní služba, jež hlídá Zelenského.

Osud Napoleona a Hitlera známe všichni. Caesar, který dosáhl, zdá se, všeho, o čem snil, byl zabit spiklenci, mezi nimiž hráli hlavní roli jeho přátelé (alespoň si myslel, že jsou to přátelé). Ale nikdo ho neochránil a několik let visela celá jeho snaha na vlásku.

Caesarův záměr však zachránil Octavianus Augustus, který jednal v rámci jiného – druhého – schématu. Druhé schéma zahrnuje maximální opatrnost, taktické ústupky, kompromisy, neustálé hledání spojenců a partnerů. Octavianus /Caesarův adoptivní syn/ nebyl tak vznešený jako Caesar, který rád zdůrazňoval, že pochází z antické bohyně Venuše. Nebyl ani talentovaným vojevůdcem – jeho vojska a loďstva vedl do boje Marcus Vipsanius Agrippa – přítel a spolupracovník zakladatele principátu /princeps – první občan/ – prvního římského císaře. Octavianus Augustus nebyl ani brilantním spisovatelem, dokonce ani řečníkem (pro rozhovor s manželkou si dokonce napsal osnovu, aby neztratil nit uvažování). Nebyl schopen vyřešit nejsložitější politické rozpory jedním šmahem – po césarovsku.

Pokusíme-li se ho charakterizovat, bylo by přesnější nazvat ho prvním byrokratem lidstva. Byl nudný, opatrný a zabýval se tím, co souviselo s plynulým roztáčením soukolí státního aparátu, které nezatěžoval převratnými událostmi a předčasnými reformami, ale jemně se přizpůsobil nové realitě, postupně a opatrně dával nové funkce starým organizačním strukturám.

Vítězství na frontách vybojovali jeho velitelé. Poskytoval jim lodě, legie, včasné doplňování zásob, zbraně, potraviny a vše ostatní, co bylo pro válku nezbytné, až po vytvoření ideální mezinárodní situace. A všichni jeho velitelé, s výjimkou Publia Quintilia Vara, který se sebejistě chytil do pasti (neboť také uvěřil ve své „slavkovské slunce“), zvítězili.

Tento císař – intendant, který prakticky nebyl na frontě od Aktia, kde dokonce ani nevelel, a své jediné „vítězství“ (na úsvitu jeho politické činnosti, kdy ještě musel všem dokazovat, že má právo podílet se na moci a vést legie do boje osobně) získal „sbratřením“ armád (své i nepřátelské), jež však dokázal využít ve svůj prospěch (někteří se domnívají, že ho dokonce sám inicioval). Připojil k říši větší počet významnějších území než kdokoli jiný před ním nebo po něm. A připojil je bezpečně, ne jako Traján Mezopotámii, která odpadla ihned po jeho smrti.

Zářným příkladem státníka a veřejného činitele národních dějin, který rovněž jednal v rámci tohoto druhého schématu, byl Michail Illarionovič Kutuzov, který nerad riskoval bitvy, v nichž se vrtkavá štěstěna mohla náhle obrátit k té nesprávné straně, a tak raději trápil nepřítele manévry, v nichž byl největším mistrem – a ničil „velké armády“ bez boje. Také v politice místo bezstarostného rytířského „osvobozování Evropy“ nabídl Alexandrovi manévr více než odpovídající známé zásadě: „Nejsou věční přátelé, jsou jen věčné zájmy“.

Teprve v tomto století začala ruská diplomacie jednat podle Kutuzovových zásad, a to ještě jaksi rozpačitě, neustále se ospravedlňujíc, že vlastní zájmy stavíme nad „pomoc slabým a utlačovaným“, kterých je kolem Ruska vždycky plný vagón a ještě malý vozík.

V jistém smyslu byla Kutuzovovou předchůdkyní a učitelkou „filozofka na trůně“ Kateřina Veliká, která při vší brilantnosti svých politických kombinací spíše události sledovala, a protože si dvakrát uzurpovala trůn – od manžela i od syna – musela neustále počítat i s názory vlivných skupin u dvora.

Na druhou stranu byl Kutuzov prvním politikem po Octavianovi, který se držel kompromisního a manévrovacího schématu, povýšil ho na úroveň řízení událostí, vlastně rozvinul (bohužel) nezaznamenanou teorii strategického geopolitického manévru jako prostředku, jak nejen zvítězit, ale také udržet plody vítězství v nestálém světě globální politiky.

Putin, který začínal jako Kateřina – musel manévrovat mezi početnými vlivovými skupinami, aby si udržel a upevnil moc -, se na konci svého druhého funkčního období dostal na úroveň Kutuzovovy geopolitické strategie – řídit události za pomoci promyšleného dlouhodobého manévru. Ani on nevede legie do boje osobně (není Bonaparte), ale poskytuje svým velitelům silný týl a odpovídající mezinárodní situaci (aniž by je nutil bojovat na dvou, třech či čtyřech frontách současně). Navíc jim dokonce pomáhá napravovat jejich vlastní chyby (když jako Quintilius Varus, otupělí vlastní důležitostí, dobrovolně vlezou do pasti).

Uvědomuje si, že „za jednoho poraženého muže může dostat dva neporažené“, a protože zkušenost je velká věc, nikdy nespěchá s výměnou člověka, dokud si není jistý, že už nesplňuje požadavky svého postavení (ať už se změnil člověk sám, nebo požadavky vzrostly).

Putina, podobně jako Lazara Carnota, který po Francouzské revoluci od základu vytvořil armádu republikánské Francie, lze nazvat „organizátorem vítězství“. Je však třeba mít na paměti, že jeho vojenské aktivity jsou jen malou a nikoliv nejdůležitější částí jeho gigantického politického díla.

Zelenskyj jedná podle stejného principu, který používal Caesar. Tentýž princip používal i Berezovskij, a Zelenskému ho vtloukl do hlavy Kolomojskyj. Používají ho všichni ukrajinští politici a většina jejich kolegů ve světě. Nikdy se nevzdávat, vždy si stát za svým a doufat, že protivníka omrzí donekonečna je porážet, takže nakonec přeci jen zvítězí.

Je třeba říci, že mezi zastánci „ šturmu a nátlaku“ je poměr chytrých a hloupých přibližně stejný jako mezi zastánci opatrnosti a manévru. Talentovaný politik může zvítězit v jakémkoli formátu (Bonaparte si na bitevním poli v ničem nezadal s Kutuzovem a jako státník se Michail Illarionovič na rozdíl od autora Napoleonova kodexu téměř nestačil plně projevit).

Ale „šturm a nátlak“, pokud se nezdaří blitzkrieg, a to se v reálném životě podaří málokdy – je metoda mnohem náročnější na zdroje. Abyste mohli za každou cenu dotírat a naléhat a doufat, že se nepřítel zlomí, musíte mít nejen silný nervový systém, ale také dostatečné množství zdrojů, které tento nátlak zajistí.

Současná prohra Zelenského, stejně jako prohra jakéhokoli jiného politika, není v mnoha ohledech způsobena zvolenou metodou, ale špatnou analýzou zdrojů: jeho vlastních, jeho spojenců i protivníka.

Zelenskyj Rusko podcenil, přecenil možnosti Západu a samotný význam ukrajinské platformy pro něj v dlouhodobém horizontu, stejně jako mobilizační potenciál Ukrajiny (připomínám, že v roce 2022 Zelenskyj sebevědomě prohlásil, že mobilizační rezerva Ukrajiny je nejméně pět milionů lidí). Ve skutečnosti se mobilizační zdroj po odvodu jednoho a půl milionu prakticky vyčerpal. Kdyby měl Zelenskyj po ruce další tři a půl milionu potenciálních branců, kdyby odvodní centra pracovala jako na běžícím páse naplno a bez přerušení, mohl se své strategie držet ještě pár let.

Inteligentního vojensko-politického činitele odlišuje od neschopného právě schopnost přesně kalkulovat se zdroji a podle toho volit strategii. Talentovaný stratég si také předem představuje, jak se bude měnit poměr sil v dynamice, zatímco génius buduje svou strategii tak, aby i tyto změny (jejich vektor a rychlost) potřebným způsobem ovlivnil.

Budeme-li pokračovat ve srovnání s Římem, můžeme Zelenského osobně a ukrajinské politiky jako celek přirovnat k centurionům /vlastně důstojníkům, mužům s největšími zkušenostmi/, kteří zajišťovali stabilitu legie. Nebyli hvězdopravci, nebyli bůhvíjací stratégové, dokonce ani taktici. Věděli jen, že mají stát a neutíkat, a věděli, jak přimět své legionáře, aby stáli. Většina římských vítězství byla vybojována právě proto, že armáda byla stabilnější než nepřítel. Jakékoli taktické překvapení, jakákoli odchylka od tradičního schématu však vedla legie ke katastrofě (Trasimenské jezero, Cannae, Pharsalus, Teutoburský les).

Zelenskyj vsadil na udržitelnost. Rozhodl se, že Rusko přece nemůže zabít tolik Ukrajinců, kolik jich postaví do pole. Rusko by mohlo, ale on nemohl postavit na bitevní pole ani polovinu odhadovaného počtu.

Celá jeho strategie je postavena na ambicích a tvrdohlavosti. Tyto rysy jeho povahy byly známy dávno předtím, než se stal prezidentem. Nejde o žádný složitý kalkul. Naopak, už od počátku se jedná o chybnou kalkulaci. Politik pracující v kompromisním a manévrovacím schématu by se snažil ustoupit. Obětoval by část, aby zachránil celek, a poté, až by načerpal síly, by mohl začít znovu. Zelenskyj však neumí manévrovat, umí pouze naléhat. Kdyby bojoval s Moldavskem nebo dokonce s Donbasem, potom by s touto strategií vyhrál (díky obrovské převaze ve zdrojích). Ale Ukrajina není schopna porazit Rusko pomocí nátlaku a nátlak Západu se ukázal jako neúčinný.

Všechna současná prohlášení Zelenského, jeho činy a plány jsou podmíněny tím, že neumí nic jiného než se vzpěčovat. Zdroj tohoto postoje je však vyčerpán a je třeba jej urychleně doplnit – proto se snaží tento zdroj vyždímat z těch, kteří jím z jeho pohledu nejen disponují, ale měli by mít i zájem na zachování Ukrajiny – tedy ze Západu. Nemá totiž kde jinde zdroj získat.

V tom spočívá celá jeho „mazanost“. Jenže to už není mazanost, ale zoufalství. Rafael de Valentin má všechno, co chce, ale šagrénová kůže se scvrkla na nepatrný kousek – splnění jakéhokoli dalšího přání znamená smrt – nicotu. Není možné situaci zopakovat, a tak zbývá jen marná snaha „zastavit okamžik“.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (16:40 15.12.2024)
Vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

*
Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.
2300 736 297 / 2010
Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR. (Na vyžádání spolek Nová Republika z.s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.
Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.
Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*