Čtyři fáze ztráty paměti. Ničení paměti a dějin na Ukrajině může zastavit pouze SVO.

Dokud si Ukrajinci budou pamatovat, že je před porobou a vyhlazením zachránili generálové a maršálové Vítězství Sidor Kovpak, Ivan Čerňachovský, Alexej Fjodorov a Pavel Rybalko, žádný Stěpan Bandera a jeho banda se nikdy nestanou skutečnými hrdiny národa.

Je jedno, jak moc budete křičet „Ukrajina – máti, a Bandera – baťka /tatíček/, s nímž určitě „budem panuvaty“ (budeme vládnout, a to zvlášť tehdy, když se sanitáři budou zabývat jinými pacienty). Ukrajinci vyrostou a stejně jim jednou někdo řekne, že ten „baťka“ byl zastřelen jako pes ve vchodu svého domu v Mnichově, kde se dlouho a úspěšně skrýval pod novým příjmením „Popel“. Příjmení bylo velmi symbolické – v němčině znamená „smrkáč“, ale také „sopel“.

Při vzpomínce na partyzánské nájezdy Kovpaka a Fjodorova, na vítězné tankové armády Rybalka a útoky Čerňachovského postihuje totiž současné generály NATO – vnuky těch, kteří byli těmito generály z Ukrajiny, dvojnásobnými Hrdiny Sovětského svazu, poraženi – chtě nechtě náhlý únik moči.

V Kyjevě však navzdory porážkám režimu ruskými vojsky v rámci speciální vojenské operace (SVO), i tomu, že jej Západ nutí k jednání o příměří, pokračuje buldočí likvidace a duchovní očista toho, co Ukrajince nejen děsí, ale může jim také později pomoci k obrodě. Alespoň částečně v tom, co se týká bývalé cti a důstojnosti.

A to ještě není konec. Dokud nebude zničeno vše, co připomíná velkou minulost, nepřestanou. Chápou totiž, že mohou rozdrtit kámen, roztavit kov, srovnávat podstavce se zemí, ale duch zůstává. A proto dnes, kdy ideologie neonacismu a neofašismu zvítězila a stala se na Ukrajině téměř oficiální státní ideologií (jen se tak nejmenuje, stále se z nějakého důvodu přeci jen stydí), duchovní atmosféra ve společnosti může být ještě mnohem horší.

Protože příkaz k duchovnímu přeformátování Ukrajinců se prakticky od získání nezávislosti Ukrajiny nezměnil – odklon od Ruska ve všech základních bodech. Ale nejdůležitější jsou vazby duchovní, ty jsou i pro ty, kteří mají za úkol tento vandalismus provádět, nejsilnější, nejpevnější, zjevně nepostižitelné.

A to vše na objednávku Západu, Spojených států a Evropy. Ospravedlňování italského a německého nacismu, přepisování dějin druhé světové války, výměna vítězů za poražené, zapomínání na verdikt mezinárodního norimberského tribunálu, stanovení nových příčin války a jejích původců – to je dnes hlavní duchovní a ideologický trend Západu.

O tomto tématu můžeme hovořit dlouho a rozebírat různé nuance a okolnosti, ale existují tři hlavní důvody tohoto trendu.

První je nejsmutnější, politicko-fyziologický: od vítězství uplynulo téměř 80 let a poslední vítězové, kteří zlomili hřbet italskému fašismu Benita Mussoliniho a německému nacismu Adolfa Hitlera – fyzicky umírají. Umírají v postsovětském prostoru, v Evropě i ve světě. A není nikdo, kdo by bojoval za zachování vzpomínky a historickou spravedlnost.

V postsovětském prostoru se začalo pobaltskými státy – ty už dlouho přepisují dějiny a pronásledují jejich vítěze. Honí je jako zvířata na porážku. Po státním převratu v roce 2014 se k nim zvláště urychleně a aktivně přidala Ukrajina s neonacistickou špínou u moci a jejími patrony na Západě.

A dnes, po smrti vítězů a zničení jejich odkazu, tam zůstává jen hanba a ostuda…

Druhý důvod je čistě politický a teoretický: zatímco v oficiální politice Západu není ospravedlňování neonacismu a neofašismu zatím „comme il faut“ /v souladu s pravidly dobrého chování/, elity většiny evropských zemí chtějí přepsat dějiny, aby se budoucí generace nedozvěděly celou pravdu o druhé světové válce. A o velké ostudě Západu.

Tato pravda totiž spočívá v tom, že většina evropských zemí válku s Hitlerem nejen prohrála, ale aktivně s ním i spolupracovala. Buď jako přímí spojenci a satelity, nebo jako nereptající a poslušná pomocná síla. Ne nadarmo se Hitlerova „Třetí říše“ přirovnává k současné Evropské unii, již nazývají čtvrtou či pátou „říší“ Ursuly von der Leyenové, které už pomalu hrozí, že jí naroste knírek, jak se snaží trumfnout Adolfa Hitlera – sjednotitele Evropy pod heslem „Drang nach Osten“ (Tažení na východ).

Celá evropská ekonomika tak či onak pracovala pro Hitlerovo Německo a podporovala jeho agresivní snahy. Někdo ropou, plynem a dalšími přírodními zdroji, jiný produkty vojensko-průmyslového komplexu a někdo přímo legiemi SS nebo dokonce pravidelnými jednotkami, jež našly svůj hrob na území SSSR.

Položme si jednoduchou otázku: myslíte si, že elity Belgie, Nizozemska a Francie rády vzpomínají na to, že muži 33. granátnické (1. francouzské) divize SS Charlemagne, naverbovaní v těchto třech zemích, patřili k posledním obráncům říšského kancléřství? I když Hitler sám se už zastřelil? A to je právě ono. Stud a strach lze s konečnou platností zabít, pokud se z esesáků stanou hrdinové a bojovníci proti ruskému imperialismu.

Třetí je politický a aplikovaný: přepisování historie, zahrnující pokusy obvinit SSSR z rozpoutání druhé světové války spolu s hitlerovským Německem, má být úderem modernímu Rusku. Jeho cílem je snížit autoritu Ruska v moderní Evropě. A je to obzvláště důležité a aktuální nyní, kdy v posledních několika letech zasáhla evropskou ekonomiku docela bolestivě pandemie koronaviru, binární světová krize a současné průmyslově -finanční „odtučňování“ ze strany USA. Evropa tiše vyje, kvílí a pošilhává po obnovení vazeb s Ruskem, ale opravdu jen potichu, protože Američané jí zakázali mluvit nahlas o záchraně za pomoci Ruska.

Dochází zde k naprostému eurodualismu, hraničícímu s euroschizofrenií: Německo stále ještě oficiálně uznává, že je jediným viníkem druhé světové války, ale zbytek evropských politruků útočí na Rusko jako na dědice „Stalinova totalitního režimu SSSR“ a přiřazuje ho k Hitlerovi.

Tyto důvody jsou dnes bohužel aktuálnější než kdy jindy. Kost Bondarenko, známý ukrajinský politolog, historik a politický technolog, ve svém TG-kanálu „Byloe i Dumy“ po stržení bust generálů-hrdinů napsal rozsáhlý článek, v němž položil velmi jednoduchou otázku: „Jak lze v krátké době přeprogramovat historickou paměť celého národa?“

A sám si odpověděl – systematicky a fundovaně: „Velmi jednoduše. Vyžaduje to čas, peníze (relativně malé) a správný technologický přístup. …Musíte na omezenou dobu (například 25 až 30 let – obvyklá doba mezi dvěma generacemi) přeladit mozky milionů lidí, donutit je opustit jejich dosavadní názory a vštípit jim něco přímo opačného“.

Přesně to podle Bondarenka dělají objednavatelé a sponzoři, organizátoři a inspirátoři všech státních převratů na Ukrajině od prvního dne ukrajinské nezávislosti. „Nesmazatelně“ předělávali mozky nešťastných, s pokusem souhlasících Ukrajinců ve čtyřech etapách, systematicky na sebe navazujících, neoddělitelně a logicky spjatých jedním úkolem:

– „zpochybňování starých dogmat“ pod hlavním heslem „skutečná historie nám byla dosud skryta“;
– „pitvání mýtů a vytváření nových mytologií“ pod heslem „je třeba oddělit ukrajinský příběh od toho imperiálního “, tedy ruského: „Ukrajina není Rusko“ – ve všem;
– „přeorientování se na nové hodnoty“ ve třech hlavních směrech: a) Ukrajina vždy usilovala o to být v Evropě; b) Ukrajina byla uměle donucena odvrátit se od evropské cesty rozvoje; c) třešnička na dortu – slova Zbigniewa Brzezinského: „Bez Ukrajiny se ruské impérium nemůže obnovit“;
– „ utínání ideologických ocásků“, což se vlastně děje nyní, kdy se historie již používá jako nástroj ideologického boje proti Rusku. „Ukrajina – neRusko“ se stává ‚Ukrajinou – antiRusko‘, protože – Ukrajina nikdy neměla s Ruskem nic společného‘, ale – byla výhradně kolonií Ruska v rámci Ruského impéria a SSSR. A z toho plyne poselství: „Ukrajina je obětí ruského imperialismu“ a „Rudá armáda Ukrajinu neosvobodila, ale přinesla jí nové zotročení“.

Bondarenko uzavírá: „Poslední etapa se rozvíjela právě v letech 2014 až 2022. Nyní probíhá „dodatečné čištění“ předchozích etap, „konsolidace převzatého materiálu“, kdy jsou z ukrajinské národní paměti zcela odstraněny veškeré vzpomínky na prvky ruské historie a kultury. Proto taková touha osvobodit Ukrajinu od Bulgakova, Paustovského, Ilfa a Petrova, Lva Tolstého, Malinovského, Kovpaka, Rybalka… Upevňuje se „rasově čistý“ panteon historických hrdinů, většinou z Haliče, který nemá s Ruskem vůbec nic společného. Dějiny jednoho regionu jsou prohlašovány za dějiny celé země“.

Nejsme snad svědky právě toho, co v současnosti probíhá na neonacistické Ukrajině? Právě toho, před čím varoval web Ukraina.ru a jeho autoři po celá léta existence?

Jako politický stratég si Bondarenko klade další zásadní a problematickou otázku: „ …Je možné, aby se společnost vrátila do předchozího stavu?“ A moje odpověď zní: ne! Staré koncepce lze jen stěží obnovit. To však neznamená, že nemůžeme tyto „technology dějin“ porazit jejich vlastními schématy a zbraněmi, ukázat na pomýlenost jejich nových dogmat a vratkost jejich ideologických konstrukcí. A navrhnout vlastní pojetí dějin.
Tomu se vlastně říká denacifikace, což je po vítězství Ruska v SVO jeden z jeho hlavních úkolů. Bondarenko celkem rozumně poznamenává: Manu facta, manu destruo – co je vytvořeno rukama, je rukama zničeno.

A dokonce je tu i někdo, kdo to udělá – na frontách SVO vyrůstají noví vítězové. A po vítězství, o němž všichni říkají, že je nevyhnutelné, jich bude ještě víc. V politickém shonu a zmatku oportunistů bychom na to neměli zapomenout…

*

Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (19:49 06.12.2024), pro Novou Republiku vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová

*
Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.
2300 736 297 / 2010
Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR. (Na vyžádání spolek Nová Republika z.s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.
Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.
Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*