USA trvají na pokračování banketu. Co je může skutečně vyděsit

Drobná černoška s francouzským jménem a nejasnou pohlavní identitou /lesbicky orientovaná Karine Jean-Pierreová/, které domácí vtipálci nešťastně přezdívají „little houseboy Kuzey (ne proto, že by byla vzhledově podobná či nepodobná, ale Kuzey byl povahově milý, kdežto ona je jeho úplným opakem), jež pracuje jako tisková mluvčí Bílého domu, prohlásila, že Spojené státy budou pokračovat v tom, co začaly – raketový úder na ně neudělal dojem.

Můžete samozřejmě říct, že je to blaf. Ale to vůbec není blaf. USA skutečně „chtějí, aby banket pokračoval“, a vůbec se nebojí, dokonce je jim to občas i příjemné. Vždyť – co se vlastně stalo? Rusko zasáhlo Dněpropetrovsk hypersonickou raketou středního doletu. Takové rakety s jaderným pohonem mohou při dostatečném počtu v salvě spálit celou Evropu během deseti minut – včetně Velké Británie (když se budete hodně snažit, doletí až na Island). Ale ne do USA.

Mezitím prezident Putin, který po úderu na Dněpropetrovsk vystoupil s projevem, v němž oslovil i naše západní nepřátele, řekl nejen to, že Rusko se považuje za oprávněné udeřit na území a zařízení zemí, které dodaly Ukrajině rakety dlouhého doletu, jež mohou být použity proti Rusku, ale také přesně ukázal na zbraň odvety – na rakety typu použitého k úderu na Dněpropetrovsk, jež označil názvem „Orešnik“ /líska, také ořechovka/.

Američané si dali dvě a dvě dohromady, a – výsledek je inspiroval. Rusko se chystá odpovědět raketami středního doletu, jež pokrývají území Evropy a Blízkého východu, ale nejsou schopny dosáhnout území USA. Proto se nemůžeme divit, že by si přáli pokračování, neboť rusko-evropský konflikt, který se nedotýká Spojených států přímo, je přesně to, o co se Washington celé ty roky snažil.

Evropané se mohou – samozřejmě – domnívat, že oni a Američané jsou představiteli stejné civilizace, nebo dokonce té jediné civilizace na planetě. Víme, že právě euroamerickou jednotu nazývají „jediným civilizovaným světem“, k němuž – v případě potřeby –  pravidelně umožňují dočasné připojení těch spojenců, kteří pro ně mají v danou chvíli zvláštní význam.

Zbytek světa je pro ně necivilizovaný – barbaři, kteří se zlostně dívají zpoza plotu na „evropskou rajskou zahradu“ a sní o tom, že budou požírat její výpěstky.

Ve skutečnosti jsou však pro Američany stejnými nevolníky, jen privilegovanějšími – dozorci. Přesto jsou i oni jen pouhý postradatelný materiál, stejně jako ti, kteří po statisících umírají v novorossijských stepích za obranu amerických zájmů. Dozorci jsou prozatím v záloze. Až dojdou Ukrajinci, začnou se spotřebovávat Evropané.

Evropané – pod vlivem osudu Ukrajiny – však s umíráním nespěchají, ale Američané si správně spočítali, že pokud začnou nad Evropou létat ruské rakety, místní chudáčci půjdou do války jako ovečky a budou umírat pro slávu Ameriky stejně jako před nimi Ukrajinci.

Samozřejmě, v Evropě a na Blízkém východě jsou americké základny, i tam může přiletět něco nepříjemného. Ale Američané už ve Vietnamu pochopili, že obyvatelstvo se obává ztrát jen tehdy, pokud bojuje odvedená (mobilizovaná) armáda. Pokud se jedná o armádu námezdní (smluvní), obyvatelstvu je to jedno – do války jdou jen ti, kteří nastoupili vojenskou službu dobrovolně a riziko se stalo nedílnou součástí jejich práce (byznysu, jak říkají Američané). Za tuto práci se připlácí, poskytují se za ni sociální dávky. Pravda, Amerika pořád někde bojuje, americký voják se tedy musí ještě těchto výhod dožít, ale zatím nebyly ztráty USA tak velké – 90 procent se jich dočkalo.

Problémy s personálním obsazením armády kontraktory nevznikly v USA ani tak proto, že by nebyl dostatek lidí ochotných sloužit, ale proto, že americký způsob života v posledních desetiletích vedl k prudkému snížení počtu osob schopných služby z důvodu jejich zdravotního stavu. V americkém systému se slovo zdravý rovná slovu bohatý – a do armády vstupují převážně chudí, kteří v ní vidí sociální výtah. Kvůli rychlému občerstvení a nedostatku peněz na sport a léky mají však tolik nemocí, že americké ozbrojené síly jsou nuceny rok od roku snižovat požadavky na zdravotní a fyzickou zdatnost rekrutů, a i přesto je z těch, kteří chtějí vstoupit do armády, schopen jen jeden z deseti.

Pokud zemřou na zámořských základnách stovky nebo dokonce tisíce vojáků, bude to pro Spojené státy nepříjemné, ale nebude to tragédie, zatímco smrti Evropanů si nevšimnou vůbec, i kdyby jich zemřely miliony.

Proč by se tedy měli bát? Naopak, myslí si, že všechno jde tak dobře, že už to nemůže být lepší, a že je třeba pokračovat ve stejném duchu, jak vyhlásilo to malé černé ono reprezentující odcházející administrativu.

Ještě před ruskou reakcí a ještě před ukrajinskými údery na Rusko uniklo z USA, že jsou připraveny dovést konfrontaci s Ruskem až na hranici jaderné války, ale nehodlají tu hranici překročit. Z jejich pohledu je úder na Dněpropetrovsk jen jakousi jedinou osamělou raketou středního doletu, což je daleko od bezprostřední hranice jaderné války.

Podle jejich názorů na rozvoj takové správné krize by měly být údery na Ukrajinu nejprve masivní a nevybíravé. Poté by mělo dojít k demonstrativním úderům konvenčními zbraněmi v Evropě, následně by měla být zavedena pravidelná výměna raketových úderů podél linie Rusko/Evropa. V závěrečné fázi, aby bylo dosaženo prahu pro jadernou válku, by Američané rádi viděli od dvou do deseti skutečných jaderných výbuchů na Ukrajině, v Evropě a/nebo v Rusku a/nebo na Blízkém východě. Teprve potom by začali uvažovat o jaderné krizi.

A už vůbec nebudou přemýšlet o tom, jak navrátit lidstvu mír. Budou vyhodnocovat situaci a hledat možnosti, jak pokračovat v boji o vítězství.

Při posuzování reálnosti úderu na své území totiž Američané nyní předpokládají, že je mimo dosah všech zbraní – kromě mezikontinentálních balistických raket (ICBM) a balistických raket odpalovaných z ponorek (SLBM). Demonstrativní odpálení jediné nejaderné rakety tohoto typu na území USA by nic nezpůsobilo. S největší pravděpodobností by ji sestřelily systémy protiraketové obrany. Totéž lze říci o jediném odpálení ICBM nebo SLBM schopných nést jaderné zbraně.

Masivní salva ICBM a/nebo SLBM v nejaderné konfiguraci je příliš drahá a je nebezpečné používat nosiče jaderných zbraní tak neproduktivně, protože nemusí stačit, když budou opravdu potřeba. Masivní odpálení ICBM nebo SLBM schopných nést jaderné zbraně na území USA – to je něco jiného, to by vedlo k jaderné válce.

Washington se domnívá, že Rusko nezašlo do takového extrému, aby záměrně přešlo k jadernému konfliktu se Spojenými státy, proto se žádný úder na jeho území v zásadě neočekává. A – jak již bylo řečeno – na ostatní kašlou, ti je nezajímají.

Můžeme tedy jen doufat, že alespoň Evropané se zaleknou nevyhnutelné ukrajinizace (což je v současnosti synonymem pro mohylizaci, nebo také hrobařství), která se nad nimi vznáší, a zbaví se své podřízenosti USA, čímž ukončí jejich hrátky. Zatím je to však zjevně daleko – Macron a Starmer sami přesvědčili Američany, aby zahájili raketové údery proti Rusku, a Poláci a Pobaltí nevěří, že Rusko zasáhne země NATO stejně klidně jako Ukrajinu. I kdybychom, jak někteří doporučují, vymazali Ukrajinu z povrchu zemského jadernou salvou, Evropané budou zděšeni, ale řeknou si „nás by si netroufli zasáhnout, Ukrajince zasáhli, protože nebyli v NATO“. V této fázi je tedy Evropa zjevně daleko od vzpoury proti USA.

Proto je lepší mít v záloze nějaký seriózní argument, který udělá na Evropany a Američany mnohem větší dojem, než jaký udělal na Ukrajince, kteří se zjevně nehodlají vzdát, úder na Dněpropetrovsk.

Celá americká strategie byla a je založena na myšlence, že „Rusko se neodváží“. A přestože si Rusko už dovolilo více než polovinu věcí, které by si z pohledu Spojených států dovolit nemělo, jsou si jisté, že na ně nedojde, a je jim jedno, kolik Ukrajinců nebo dokonce Evropanů bude zabito – třeba i všichni.

Ze všech možností, jak způsobit Američanům opravdu bolestivé škody a přitom se vyhnout třetí světové válce, vidím osobně jen jednu – je také riskantní, ale měla by šanci na úspěch. Vyhlášení blokády amerického námořního obchodu na stejném principu, jaký uplatňují Hútiové na izraelský obchod přes Rudé moře, To by mohlo být pro Američany velmi bolestivou ranou.

Faktem je, že není třeba zabavit nebo zničit všechny lodě sloužící americkému obchodu, stačilo by několik bodových úderů a USA by se ocitly v kritické situaci. Absence bezpečnostní záruky by dramaticky zvýšila náklady na pojištění i jiné další náklady, včetně připlácení posádkám za riziko. To by narušilo námořní obchod a způsobilo, že by se mnohé operace staly nerentabilními.

Přitom zámořská pozice USA, kterou považují za základ své bezpečnosti, je zároveň základem jejich zranitelnosti. Jejich ekonomika, sociální stabilita, a dokonce i jejich nárok na globální hegemonii jsou zcela závislé na námořním obchodu. Proto USA vybudovaly největší námořnictvo na světě, proto se obávají schopnosti Číny zpochybnit v blízké budoucnosti (byť jen částečně) jejich kontrolu nad námořními komunikacemi. Proto jsou rozzuřené z ruských plánů na rozvoj Severní mořské cesty, strategického námořního spojení, jež spojuje polovinu světa a je mimo americkou kontrolu.

Americké námořnictvo, ačkoli je početné, nemůže zároveň kontrolovat celou délku námořních komunikací a chránit všechny obchodní lodě zapojené do amerického obchodu. K tomu není určeno, je určeno k válce, v jejímž průběhu může zajistit porážku námořních sil nepřítele.

Pokud však válka není, ale námořní komunikace jsou napadeny, co dělat v tomto případě? Kdysi vnutila takový boj Španělsku Anglie. Španělsko bylo bohatší, vlastnilo polovinu světa a disponovalo nejpočetnějším námořnictvem. A přesto ten konflikt prohrálo. Madrid se několikrát pokusil vyřešit problém přímou válkou s Londýnem, i když jaderné zbraně v té době neexistovaly. Jeho ostrovní poloha a odlehlost od španělského území, která znemožňovala zasáhnout jeho „rozhodovací centra“, však vedla k porážce Španělska. I když boj trval dvě stě let, o jeho výsledku bylo rozhodnuto už v prvních třiceti letech – dávno před koncem vlády Alžběty I., jejíž korzáři tento boj zahájili a dovedli ho ke strategickému úspěchu.

Možná existuje ještě nějaký jiný způsob, jak dostat Spojené státy do situace, do níž se neustále snaží vmanévrovat nás, a nutí nás volit mezi zahájením světové války a nevyhnutelnou (i když možná oddálenou) kapitulací. Já osobně vidím jen tento jediný způsob. Veškerá moc USA – ekonomická, vojenská, a dokonce i finanční – spočívá na námořním obchodu (bez kontroly nad světovým obchodem nemá dolar ani cenu papíru, na němž je vytištěn).

Tento krok je samozřejmě riskantní, ale zase o nic víc než vyhrožování zemím NATO vypálením hypersonických raket schopných nést jaderné hlavice (i ony mohou odpovědět, a to hromadně). Jeho účinnost z hlediska narušení přímých zájmů Spojených států, nikoliv jejich starších a mladších „závisláků“, je nezpochybnitelná. Proč tedy nepokračovat v banketu právě v tomto formátu, když na tom USA tak trvají.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (07:04 23.11.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová