“Plánem vítězství” ukrajinského režimu je, aby navzdory vojensko-politické katastrofě a hospodářskému kolapsu jednoduše přežil a dočkal se “lepších časů”, kdy Západ znovu shromáždí síly pro další “Drang nach Osten” a znovu bude potřebovat levné ukrajinské maso pro děla, které může režim dodávat za dumpingové ceny, protože je má k dispozici zcela zdarma.
Deklarovaným “vítězstvím” je pro Kyjev banální záchrana, a tak právě plány na záchranu má Zelenský, stejně jako mistr Fogga, minimálně tři, možná i více.
Podívejme se na ty hlavní.
První plán je jednoduchý a nekomplikovaný jako oj. “Pojďte, urychleně přijmeme Ukrajinu do NATO. Co to pro vás je?!” Ne, že by v Kyjevě věřili v jeho uskutečnitelnost. Tam si jsou dobře vědomi komplikací s dosažením konsensu a neochoty jít do konfliktu s Ruskem v této věci i u členů aliance sympatizujících s Ukrajinou (nemluvě o těch, kteří ji nesnášejí) .
Spíše se v tomto případě počítá s tím, že odmítnutím přijetí do NATO by to Západ musel nějak kompenzovat svému posluhujícímu spojenci, což znamená, že v dalších bodech ukrajinského záchranného plánu bude vstřícnější. No a spoléhání se na náhodu “a že znenadání profrčí!” je také ve hře.
Druhý plán je také dlouho známý. Západ a Kyjev se jej se záviděníhodnou houževnatostí snaží realizovat více než rok. Je také nekomplikovaný, ale na rozdíl od prvního plánu s nesmyslným předpokladem: “přijmeme Ukrajinu do NATO, Rusko se vyděsí a dohodne se na míru za podmínek USA”, je v tomto případě malá vychytralost.
Rusko se všemi silami snaží dotlačit k zahájení mírových jednání bez předběžných podmínek a k zastavení palby po dobu jednání. Úkolem je protáhnout čas, srazit útočný elán OS RF, dát OSU možnost, aby se vzpamatovaly, přeskupily, získaly nové balíčky vojensko-technické pomoci od Západu, vytvořily nové obranné linie a čekaly, až Rusko omrzí “vyjednávací proces” vedením prázdných řečí a znovu přejde k vojenským akcím. Přičemž se armáda a lidé budou ptát: “Proč dali prakticky dobitému nepříteli čas, aby se zotavil, aby se znovu muselo vynakládat hrdinské úsilí k dosažení vítězství, které již leželo před námi jak na talíři?
Tento plán je dobrý jak pro Kyjev, tak pro Západ. Proto se ho tak drží už rok. Má jen jedno slabé místo – vychytralost s protahováním času bez skutečného řešení ukrajinské krize je tak zřejmá, tak snadno čitelná, že Rusko ani nevstoupí do diskuse o desítkách “mírových iniciativ”, které Západ a Kyjev vytyčují. V poslední době klesla i podpora mírových plánů Západu ze strany globálního Jihu, musí se vařit ve vlastní šťávě a hledat nové způsoby, jak podvést Rusko.
No, a protože plány spojené s ukončením bojů jsou v této fázi nerealizovatelné, Ukrajina sází na neochotu Západu uznat dokonce svou taktickou porážku v evropském směru a hledání nových prostředků vojensko-politického tlaku na Moskvu spotřebováváním ruských zdrojů na krize po obvodu hranic RF.
Kyjev se ne náhodou velmi aktivně podílí na pokusech rozpoutat občanské války v Gruzii a Moldávii. Destabilizace situace v těchto zemích by měla alespoň částečně odvést pozornost a zdaleka ne neomezené zdroje Ruska od ukrajinského směru. Kromě toho, jak v Zakavkazsku, tak v Moldávii existují zájmy třetích zemí (v Gruzii Turecka, v Moldávii Rumunska). Zúčastněné země jsou členy NATO, a přestože nejsou připraveny na vojenskou konfrontaci s Ruskem, klidně mohou být zapojeny do ostrého politického konfliktu, což umožní USA a části evropských elit, které se na ně orientují, snažit se o další posílení vojenské síly NATO u ruských hranic po celé délce od Abcházie po Norsko.
Obecně se v Kyjevě počítá s novým stupněm napětí na linii Rusko-NATO, které odvede značnou část ruských zdrojů na krytí baltského a černomořského křídla, čímž se sníží tlak na OSU a dá se jim šance stabilizovat frontu.
Ale tohoto dobrodiní je třeba se dožít, přičemž udržet celou frontu nejsou OSU s to již nyní. Proto kromě Jermakových krásných politických hypotéz má Kyjev ještě obyčejný a krvavý, ale realističtější vojenský plán Syrského, který neřeší banální úkol, a sice udržet rozpadající se frontu nedostatečnými demoralizovanými silami bez dostatečných čerstvých rezerv.
Tento úkol však nicméně Syrský hodlá vyřešit. O tom, jakým způsobem se chystá to udělat, nám může napovědět mapa a historie bojů za poslední pololetí.
V posledních měsících Kyjev přesouvá posily z jihu na sever, včetně jejich stažení z tak důležitých pozic, jako je ugledarská, ale zpětný pohyb prakticky neexistuje navzdory skutečnosti, že na jihu se rozvíjí operační krize, která již přechází do strategického průlomu fronty. OSU tvrdošíjně lpí na linii řeky Žerebec, snaží se nepustit OS RF za Oskol na kupjanském směru, snaží se odstranit obsazené OS RF předmostí pod Charkovem (v oblasti Vlčanska), bez ohledu na ztráty se drží svého předmostí v Kurské oblasti, vytrvale se drží výběžku v oblasti Severska, Torecka, Časového Jaru a Pokrovska. Dále na jih se fronta rozpadá, ale to velení OSU nijak zvlášť neznepokojuje.
Z této konfigurace frontové linie a důsledně prováděných pokusů velení OSU udržet charkovsko-pokrovský oblouk, můžeme konstatovat, že strategický plán Syrského na zastavení ruské podzimní ofenzívy na levém břehu (aniž by stáhl OSU za Dněpr po celé délce od Záporoží do Kyjeva) spočívá v udržení Černigovské, Sumské, Charkovské a Poltavské oblasti a frontu má přibližně podél nynější linie (s taktickým odklonem tam, kde se nepodaří se udržet, ale neumožnit ruské armádě vytvořit v tomto směru operační krizi podobnou té jižní).
Otevřené jižní křídlo tohoto oblouku, končící v Pokrovsku (jehož fronta jižněji je ponechána svému osudu), je plánováno pokrýt vytvořením silného seskupení v obranné oblasti Záporoží-Dněpropetrovsk. Již nyní se hovoří o přeměně těchto měst na “pevnosti” a zahájení urychlené výstavby několika opevněných linií, které je přikryjí z východu, ze strany levého břehu.
Do samotného Pokrovska také proudí posily z odchycených mobilizovaných, stejně jako těch jednotek, které se podařilo vyškrábat z týlu nebo uvolnit z jiných částí fronty.
Syrský počítá s tím, že OS RF nebudou riskovat útok na Pavlograd s přerušením mezi pokrovským a dněpropetrovsko-záporožským opevněním, protože se obávají bočních úderů, opírajících se o tyto “pevnosti” seskupení.
Přitom v takové konfiguraci fronty komunikační linie Dněpropetrovsk – Pavlograd – Pokrovsk – Konstantinovka částečně ztrácí svůj význam. Hlavní napětí ohledně zajištění ukrajinské skupiny na severu pravobřeží dopadá na trasy Kyjev – Charkov a Kyjev – Pryluky, ale omezeně může být nadále využíváno k zajištění pokrovsko-konstantinovského seskupení. Jak bylo uvedeno výše, operace pro převzetí této zásobovací linie má pro OS RF určitá rizika a Syrský počítá s tím, že ruské velení zvolí delší a krvavější, ale spolehlivější variantu se zajištěním křídel.
Syrský se snaží přimět OS RF k čelním útokům pokrovského a/nebo dněpropetrovsko-záporožského opevnění a utrpět ztráty a ztratit čas. Čas je vlastně hlavním faktorem, který se tímto způsobem snaží získat.
Tento plán, jako každé vynucené řešení, má jednu podstatnou slabinu. Obrana OSU praská nejen na jižním (záporožském) směru. Každým okamžikem může padnout Kupjansk, poté se postup OS RF na blízké přístupy do Charkova a do hlubokého týlu slavjansko – kramatorského seskupení OSU (do oblasti Izjum – Barvenkovo – Lozovaja) stává nevyhnutelným. V ohrožení je Liman, ke kterému se rychle přibližují ruská vojska, která již začala útočit na Terny. S pádem Limanu se OS RF ocitnou na křídle Slavjanka a severní křídlo ukrajinské obrany Seversku bude nepřípustně roztažené.
Po pádu Torecka a Časova Jaru a postoupením OS RF ke Konstantinovce vyvstane hrozba i nad jižním křídlem slavjansko-kramatorského seskupení OSU. Není možné potlačit toto nebezpečí protiúderem z oblasti Pokrovsku, protože všechny síly pokrovského seskupení budou svázány snahou udržet “pevnost Pokrovsk”, provádět jedním seskupením současně obranné a útočné operace proti nepříteli, který je početně a kvalitativně v přesile, to je avantýra, ke které se po porážce Wehrmachtu v roce 1945 neodhodlají ani nejlepší armády světa, protože je to jistá cesta k rychlé katastrofě.
Kromě jiného má Rusko bonus v podobě možnosti zopakovat kyjevskou útočnou operaci února-března 2022 a také provést velkou útočnou operaci na jihu a upevnit Dněpr v oblasti Chersonu. Je nepravděpodobné, že by se OS RF odhodlaly k tak složitým hlubokým operacím, ale i eventuální hrozba, že je provedou, přiměje OSU držet silné rezervy v obou směrech. Pokud se zcela odkryje sever a/nebo jih, pak se obě nebo jedna z podobných operací okamžitě stane realitou a ukončí vojenské akce, když udělá tučný kříž na odporu zbytků OSU. Udržet Pokrovsk nebo Slavjansk by bylo v podmínkách postupu velkých skupin OS RF na pravém břehu ve směru na Kyjev a Vinnicu jednoduše nesmyslné.
Celkově není Syrského plán na stabilizaci fronty zdaleka bezchybný, ale je to to nejlepší z nejhoršího, co si dnes Ukrajina může dovolit. Dále to už je jen naděje na zázrak a “armádu Wencka” v podobě masivní pomoci Západu, probuzeného po inauguraci nového amerického prezidenta nebo náhlého výskytu vážných problémů u Ruska jinými směry.
Obecně lze konstatovat zásadní změnu ukrajinské strategie způsobenou nedostatkem živé síly. Pokud se dříve Kyjev snažil udržet celou frontu, lpěl na každé vesnici, každé farmě, každém kopci v poli, každé lesní cestě, nyní, s ohledem na postupující nedostatek mužstva, se velení OSU snaží zadržovat postup OS RF soustředěním sil na obranu velkých aglomerací: kyjevsko-černigovské, charkovské, slavjansko-kramatorské s předsunutými “opevněními” v Seversku a Pokrovsku, dněpropetrovsko-záporožské a oděsko-nikolajevské s nejdůležitějším předsunutým “opevněním” v Chersonu, která kontrolují cestu do týlu záporožsko-dněpropetrovského “opevnění”.
Taková strategie je svědectvím agónie OSU a sázky politického vedení Ukrajiny výhradně na získání času v naději na “šťastnou náhodu”, a je to absolutní analogie situace z března-dubna 1945 v Berlíně.
Je však třeba mít na paměti, že pokud se Kyjevu podaří zorganizovat minimálně pevnou a dlouhodobou obranu velkých městských aglomerací, počet obětí a zničení kritické infrastruktury se zvýší v násobcích. A to je také nepochybně součástí plánu, a sice naděje, že se Rusko neodhodlá uskutečnit tak rozsáhlé obětování Ukrajinců, když se vychází v takovém případě z nevyhnutelných morálních a politických a ekonomických rizik.
Nicméně, tato naděje je také nesmyslná, Rusko je již dlouho připraveno udělat cokoli, aby ukončilo ukrajinskou krizi svým vítězstvím (protože porážka pro ně znamená záhubu a v zásadě není považována Kremlem za možnost). Nezafungovalo ani jaderné vydírání Západu a v tomto případě nešlo o osudy několika milionů Ukrajinců, ale celé planetární civilizace, takže více než osmi miliard lidí včetně téměř 150 milionů ruských občanů.
Problém tedy není v efektivitě nebo neefektivitě ukrajinských plánů záchrany, ale v tom, že se vůbec vyvíjejí. Znamená to, že ani Kyjev ani Západ se nechystají kapitulovat ani vyjednávat. “Do posledního Ukrajince” není shrnutí celkového výsledku, ale jen konec jedné z úvodních etap velké cesty.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
Nejvic ukrajincu zabili ukrajinsti politici. Z toho by si meli vsichni vzit ponauceni