Komentátoři liberálně smýšlejících New York Times, kteří aktivně podporovali Kamalu Harrisovou, ráno po volbách konstatovali: je na čase uznat, že Trump a trumpisté nejsou náhodnou aberací, ani dočasnou odchylkou od chodu historie. Jsou vyjádřením nálad mas Američanů. A na základě toho musíme postupovat dál.
A skutečně, Trumpovo nynější vítězství se liší od prvního úspěchu před osmi lety. Za prvé, vyhrál přesvědčivě nejen podle volitelů za státy, ale také podle takzvaného “lidového hlasování”, tedy většiny obyvatel celé země. Za druhé, tehdy hlasovali z velké části pro kocoura v pytli. Nikdo nevěděl, jakým prezidentem Trump může být. Teď už je to známo – celá jeho specifika je vidět. A mírně řečeno, nejednoznačný, a ne zcela efektivní charakter jeho vlády. Demokraté počítali s tím, že zmatek prvního funkčního období mnohé odradí od skandálního republikána. Ale nestalo se tak, ba právě naopak.
Abychom byli spravedliví, je třeba říci, že epopej s nominací již ne zcela akceschopného Bidena a jeho náhlou výměnou za zjevně neschopnou kandidátku usnadnila republikánům úkol. Naděje, že by bylo možné naplnit prázdnou skořápku podporou celebrit a vytvořit tak zdání politické volby, se nenaplnila. To samo o sobě svědčí o tom, že američtí voliči přistupují k dění mnohem uvědoměleji, než jsou si již dávno jisti politologové.
Občany USA znepokojují problémy přímo spojené s jejich životem. Zahraniční politika nikdy nepatřila do okruhu priorit.
Vliv na mezinárodní chování Spojených států však nepochybně bude. Éra, kdy ve Washingtonu byli přesvědčeni o nutnosti řídit světové záležitosti (a samozřejmě o svém právu na to), končí. Snaha o lídrovství je zakořeněna v americké politické kultuře od okamžiku jejího formování před třemi sty lety, ale formy jeho realizace byly různé. Po úspěšném ukončení studené války ve prospěch USA ve druhé polovině minulého století nabyly expanzionistické nálady zcela převahu.
Důvody jsou jasné – zmizely překážky vnějšího šíření. Část establishmentu, naladěná realističtěji, se domnívala, že je to příznivá, ale přechodná příležitost a že je třeba ji rychleji využít. Druhá část upadla do antihistorické iluze o definitivní dominanci. A nyní Amerika změní svět k obrazu svému a podobě, po čemž bude možné usnout na vavřínech.
Zlatý věk “amerického světa” trval od počátku 90. let do poloviny prvního desetiletí 21. století. Již druhé funkční období republikánského prezidenta George Bushe mladšího přineslo první známky utlumování ambicí. Dále všichni prezidenti skutečně pokračovali v tomto procesu, bez ohledu na formulace, do nichž kurz balili. V tomto smyslu je sestava Bush 2 – Trump 2 zcela konzistentní, včetně Obamy a Bidena uvnitř. Nesoulad však spočíval v tom, že se hranice požadovaného/možného posouvala, ale ideový základ politiky téměř ne. Rétorika není jen o slovech, udává koleje. A koleje vedou tam, kam se možná ani nechtělo.
Ukrajinská situace je jasným projevem tohoto fenoménu.
Do akutní a velmi nebezpečné krize USA vstoupily setrvačností, vedenou nikoliv promyšlenou strategií, ale ideologickými slogany a konkrétními lobbistickými zájmy.
Konflikt se nakonec změnil v osudovou bitvu o principy světového uspořádání, což nikdo ve “štábech” neplánoval a nečekal. Kromě toho se zápas stal testem reálného bojového potenciálu všech stran, včetně Západu pod americkým vedením.
Trump se během prvního funkčního období pokusil o koncepční zvrat, ale v té době byl sám velmi špatně připraven na řízení země a jeho spolupracovníci se nemohli konsolidovat. Teď je situace jiná. Republikánská strana je téměř zcela na Trumpově straně a jádro trumpistů hodlá v prvních měsících u moci podniknout útok na “hluboký stát” s cílem jej vyčistit. Jinými slovy, dát do aparátu, včetně střední úrovně, své stoupence, aby nedošlo k sabotáži politiky prezidenta, která byla systémově prováděna v prvním funkčním období.
Bůhví, zda to vyjde či ne, tím spíše, že samotný Trump se nezměnil: instinkty a spontánní reakce převažují nad důsledností a sebeovládáním. Důležité však je, že záměry Trumpa a jeho spojenců, a sice obrat k tvrdě chápaným americkým zájmům a odklon od ideologizace, jsou v souladu s obecným směrem pohybu světa. To z USA nedělá pohodlného a tím spíš sympatického partnera pro ostatní země, ale dává naději na větší racionalitu v přístupu.
Trump nadále mluví o “dohodách”, které chápe zpravidla zjednodušeně. Republikáni, kteří ho obklopují, věří v sílu a moc Ameriky, pravda, ne pro řízení celého světa, ale pro vnucování svých podmínek, kde je to pro ně výhodné. Co z toho bude, zatím nikdo neřekne. Ale pocit obrácené stránky a začátku nové kapitoly tu je. Především kvůli krachu těch, kteří psali tu předchozí.
Fjodor Lukjanov
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
V Rusku, u nás, v Americe se všichni urputně držíme fenoménu tzv. demokratických voleb. Nic takového není. Těch pár mocných rodin v Americe si protlačí svého slouhu, mají svoje média a vše potřebné. Slouha už zajistí poslušnost všech šašků tam, kde – světe div se – jsou také ty “demokratické” volby západního střihu. No ale… Číst vice »