Není proto divu, že ukrajinští politici a experti panicky počítají, kolik a co ztratí v důsledku nástupu Donalda Trumpa k moci ve Spojených státech, a navzájem se straší zvěstmi o téměř hotové „tajné“ Trumpově dohodě s Ruskem, která začne platit buď v okamžiku inaugurace 47. prezidenta USA, nebo ji bude realizovat ještě Bidenova administrativa.
Konspirační příběhy o něčem „strašně tajném“ a „šíleně děsivém“ jsou populární nejen na Ukrajině. Závislost na adrenalinu, na rozdíl od závislosti na kokainu, není stíhána zákonem, zato je populární v mnohem širších kruzích a přivádí k šílenství o nic hůř než syntetika. Televize a sociální sítě jsou pro adrenalinového narkomana stejnou injekční stříkačkou a bílým práškem, jen pod jejich vlivem nekrade peníze a nezabíjí náhodné kolemjdoucí, ale ničí státy a likviduje lidi po milionech.
Takže evropské zděšení z „neznámého Trumpa“ je v podstatě také pochopitelné. Strašili sami sebe a teď se sami sebe bojí.
Jen není jasné, proč se v EU a dokonce i v Rusku – v subjektech mezinárodních vztahů s globálními zájmy a ambicemi – většina politiků a expertů také upíná k otázce Trump/Ukrajina. I s ohledem na částečně podřízené postavení EU (Unie sice suverenitu má, ale omezenou, a toto omezení je dobrovolné – evropští politici jsou přesvědčeni, že je výhodnější poslouchat USA, než s nimi bojovat) je zřejmé, že ani USA jako stát, ani Trump jako prezident nepovažují Ukrajinu za těžiště své politické angažovanosti.
Ukrajina se podobá vytěženému uhelnému dolu, který už nikdo nepotřebuje, kromě vlastních horníků (tedy té části, která si nenašla jinou práci nebo neodešla do jiného regionu a netuší, jak si vydělat na kus chleba, když důl zanikne). Zelenskyj jako ředitel likvidovaného dolu, pro nějž se nenašlo jiné uplatnění, cítí, že se brzy promění z respektovaného člena společnosti, šéfa velkého městského podniku, na němž jsou v dané lokalitě závislí lidé i úřady, v člověka na okraji společnosti, o něhož nikdo nestojí až do té míry, že je líný do něj kopnout, když ho vidí spát u plotu.
Už není „hlavním newsmakerem“ „civilizovaného světa“, už není „hrdinou“, který brání „civilizaci“ před „divokými barbary“ z Východu. Většina zdrojů, které živily jeho „nevýnosný důl“, bude převedena na jiné potřeby a on zůstane sám s neřešitelným problémem zvaným „Rusko“, na něž štěkal, a dokonce se snažil i kousat v těch „báječných letech“, kdy pracoval jako oblíbený páníčkův mouřenín.
Nikdo ho však nehodlá vyhodit. Evropa se obává, že Trump na ni přenese odpovědnost za financování ukrajinské agonie i jejího pohřbu, neboť zatím nepřichází ani náznak toho, že by Trump hodlal uzavřít s Ruskem mír „bez Ukrajiny a na její úkor“, čehož se Zelenskyj vždy tolik obával. A je i dost možné, že žádný náznak nepřijde.
Trump by rád „ vycházel s Putinem dobře“ a dal by mu dokonce i tolik Ukrajiny, kolik Rusko chce (kousíček by si ale přeci jen ponechal – pro budoucnost). Jenže všechno, co může Rusku nabídnout, Moskva buď už má, nebo si to může vzít v příštích týdnech či měsících bez jeho souhlasu. Amerika se snaží – jak už se stalo tradicí – prodat Rusku i to, co USA nevlastní, nebo to, co už Rusko má. Kdyby šlo o dávání, pak by se možná dala sepsat dohoda, ale Trump chce prodat právě to nepotřebné, a zároveň ještě získat něco užitečného.
Na rozdíl od odstupujících demokratů je Trump připraven souhlasit (samozřejmě neformálně) s úplnou nadvládou Ruska v postsovětském prostoru při zachování národních „suverenit“, včetně té ukrajinské. Je totiž nutné, aby se USA mohly kdykoli vrátit do hry. Ale hlavní podmínka to není. Mnohem důležitější je, že Trump chce, aby se Rusko vzdalo aktivní zahraniční politiky mimo postsovětský prostor a zabývalo se jen jeho nesmyslným rozvojem.
Nesmyslným proto, že USA hodlají využít ruského vyřazení z globálních politických procesů a jeho utápění se v tématu postsovětské integrace ke zničení Číny, k znovuzískání ztracených pozic na Blízkém východě a následnému návratu k boji s Ruskem, s podporou národní (většinou nacionalistické) postsovětské elity, pro niž Washington hodlá opět hrát roli „zachránce“ před ruskými integračními projekty.
V této fázi je tedy pro Spojené státy prioritou Dálný a Blízký východ. Právě v jejich prospěch se Trump chystá přerozdělit prostředky ušetřené na úkor ukrajinského směru. Na Dálném východě budou hlavními příjemci americké pomoci (v sestupném pořadí) Korejská republika, Japonsko, Filipíny a Tchaj-wan.
Tchaj-wan je potřebný k rozdmýchání krize. Filipíny by měly hrát roli předsunuté americké základny, kde budou v případě potřeby rozmístěny letecké a námořní síly, aby svou přítomností vyvíjely tlak na Čínu, aniž by se zapojily do boje, a odvedly tak letecké a námořní síly ČLR z korejsko-japonského válečného dějiště. Japonsko a Korejská republika jsou hlavní údernou pěstí. Tokio chrání komunikace v trojúhelníku Korejská republika-Japonsko-Filipíny svým loďstvem.
Soul je hlavní pozemní údernou silou, která zajišťuje předmostí na Korejském poloostrově, jakož i vylodění spojeneckých sil USA pod záminkou „obrany“ Korejské republiky před KLDR. Předpokládá se, že KLDR nebude schopna odolat komplexnímu útoku několika tichomořských armád a loďstev a Čína bude nucena zasáhnout, aby jí s obranou pomohla, což odvede její pozemní síly z Tchaj-wanu a Filipín, rozbije jednotnou strategickou frontu ČLR a umožní Washingtonu přehrát Peking strategicky, aniž by s ním vstoupil do přímé konfrontace.
To je schéma budoucí války v Tichomoří, jež vyplývá z popisu a povahy amerických cvičení, rozmístění vojsk a základen, jakož i z tempa a struktury jejich dodávek zbraní spojencům v regionu. Tento plán byl navíc vypracován a začal být realizován už za Bidena a ještě před oficiální nominací Harrisové, což navíc svědčí o tom, že republikáni a konzervativní křídlo demokratů dosáhli vnitřního kompromisu na úkor levicově-liberálního křídla demokratů. Obamovi bylo zabráněno nominovat Michelle, protože demokrati volby torpedovali a bylo tedy pohodlnější, jistější a bezpečnější nabídnout veřejnosti hloupou chichotalku Harrisovou.
Konsensus amerických konzervativců má však ještě jeden neblahý důsledek pro globální politiku – Izrael se opět stává hlavním spojencem USA na Blízkém východě. „Pochybnosti“ demokratů, kteří měli tendenci se buď zcela odvrátit od Tel Avivu ve prospěch arabských monarchií v Perském zálivu (Obama), nebo omezovat izraelské ambice s odkazem na postoj amerických voličů (Biden, který nedovolil Izraeli udeřit na íránská jaderná zařízení), jsou nahrazovány návratem USA k jejich tradiční politice bezvýhradné podpory Izraele ve všech jeho krocích.
Navíc v izraelsko-íránském konfliktu bude Trump zjevně tlačit na Izrael, aby zaujal tvrdší postoj. Zároveň je zvolený americký prezident připraven zavést nové sankce proti Íránu, včetně blokády jeho obchodu s ropou, a také zvýšit tlak na Teherán prostřednictvím rozmístění nových vojenských amerických sil (především námořních) v tomto regionu.
Trump hodlá v tomto případě ignorovat Evropu, která se panicky bojí, že izraelsko-íránská válka, která způsobí další prudký nárůst cen energií, zničí zbytky evropského průmyslu (i ekonomiky jako celku) a současně zničí finanční systém EU. Trump ví, že EU nemá východisko, bude tedy s pláčem poslušně šlapat brázdu americké zahraniční politiky.
Íránský směr je pro Trumpa v této fázi mnohem důležitější než ten čínský. Během svého prezidentství se mu možná podaří rozpoutat válku v Tichomoří, ale nemá šanci ji dokončit. Navíc – ještě před Trumpovým zvolením – podkopalo plány Washingtonu Rusko, jež uzavřelo s KLDR smlouvu o strategickém partnerství s vojenskou konvencí, jež zavazuje Moskvu k obraně Pchjongjangu v případě napadení KLDR třetí zemí nebo blokem.
Tato smlouva vyvolala ve Spojených státech oboustrannou hysterii, protože drasticky snižuje možnost vojenského nátlaku na KLDR a v případě vojenského konfliktu na Korejském poloostrově umožňuje Pekingu v případě potřeby udržet uskupení svých sil na jihu (proti Tchaj-wanu). Rozbít armádu KLDR podporovanou Ruskem bude nemožné, severní křídlo pacifického bojiště se ocitne v poziční patové situaci a šance na strategické převálcování Číny klesnou téměř k nule.
Írán je z pohledu Washingtonu hůře vyzbrojen, vnitřně méně stabilní (USA počítají se silnou íránskou opozicí vůči šíitské teokracii) a hlavně, navzdory informacím, že Rusko s ním připravuje smlouvu podobnou smlouvě s KLDR, sám Írán zatím nepotvrdil připravenost uzavřít s Moskvou v blízké budoucnosti dohodu o strategickém partnerství s vojenskou konvencí.
Trump očekává, že strategická porážka Íránu může být způsobena samotným Izraelem, pokud bude dobře vyzbrojen a podpořen demonstrativním „předvedením vlajky“ silného námořního uskupení USA. V případě potřeby je však připraven podpořit Izrael přímo.
Írán je nejaderný stát. I kdyby dokázal rychle vyrobit tucet hlavic, nosiče, které má k dispozici, mohou spolehlivě pokrýt Blízký východ, jižní Evropu a dokonce i evropské Rusko, ale nemohou ohrozit USA, pouze jejich síly v regionu. Rusko ani Čína nemají s Íránem uzavřenou závaznou vojenskou smlouvu. Z pohledu USA by se tak Írán mohl stát „jejich Ukrajinou“ (v zrcadlovém obraze), kde by dostaly volnou ruku, protože Moskva a Peking by nešly dál než k formálnímu odsouzení a dodávkám zbraní pro Teherán.
Rychlé vítězství nad Íránem by mělo posílit pozici republikánů ve volbách do Kongresu v polovině volebního období (2026), jakož i v prezidentských a parlamentních volbách v roce 2028. Mělo by také obnovit monopolní postavení Washingtonu na Blízkém východě, umožnit mu znovu získat kontrolu nad Tureckem, jakož i přímý přístup na Kavkaz a do Střední Asie z jihu. Tím by se mělo drasticky zhoršit strategické postavení Ruska a Číny, neboť by byly ohroženy pozemní komunikace, jež je spojují, což by mělo za následek prudké oslabení jejich mezinárodního postavení.
Celkově má tedy Trump v plánu získat zpět vše, co předchozí administrativy ztratily, a to jedním úderem na „solar plexus“ Blízkého východu. K realizaci této myšlenky potřebuje silný Izrael, který na sebe vezme hlavní rizika z rozpoutání a vedení této války. USA a Izrael jsou nepřáteli Íránu. Rusko a Írán jsou souputníci, spojenci (zatím) ne. Izrael podporuje Ukrajinu, která z pohledu Tel Avivu brzdí a omezuje Rusko. Brání mu vrhnout se aktivněji do blízkovýchodní politiky a tím i prudce zvýšit svou mocenskou přítomnost v regionu.
A teď zkuste hádat na první dobrou: potopí Trump – při takovém uspořádání geopolitických sil – již téměř utopenou Ukrajinu, nebo ji nechá k radosti svých izraelských spojenců co nejdéle skomírat, přičemž přesměruje hlavní toky americké pomoci Izraeli a jeho spojencům v asijsko-pacifickém regionu a Evropě (která vlastně Izrael podporovat odmítla a kritizovala jeho politiku) přenechá „čestné právo“ financovat Ukrajinu „do posledního Ukrajince“?
Evropské peníze nahradí na Ukrajině ty americké, a americké se přesunou do asijsko-pacifického regionu a na Blízký východ. Trump Ukrajinu nezachrání, ale ani ji nedorazí – je to nerentabilní. Bude se snažit vytěžit z její agonie a smrti geopolitický zisk.
*
Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (06:46 13.11.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová
