Projev Václava Klause na Konferenci EuCET – Patriotic Intellectuals for Europe, Budapešť, 25. října 2024

Děkuji za pozvání. Předně bych chtěl říct, že jsem vždy moc rád, když mám možnost být v Budapešti a Maďarsku. Cítím se jako ve svobodné zemi.

Děkuji také za navržení tématu mého vystoupení na vaší konferenci: „Význam suverenity národního státu a Evropa národů“. Toto poděkování není jen zdvořilostní fráze. Dnes takový název pro projev nelze zvolit v žádné jiné evropské zemi, pouze v Maďarsku.

Konkrétní postoj Maďarska v této věci vyplývá ze současné mimořádně příznivé politické atmosféry ve vaší zemi, která, jak věřím, odráží skutečné pocity Maďarů, vyplývá ze silné pozice, kterou si Fidesz dokázal udržet v parlamentu a vládě po tolik let a je určován názorem, činy, politickou silou a nakonec odvahou mého přítele, premiéra Orbána. Maďarsko je jedinou zemí v Evropě, kde – ve třetím desetiletí 21. století a 35 let po pádu komunismu – má smysl mluvit o suverenitě národního státu. Žádná jiná země v Evropě dnes takový cíl výslovně nesleduje. Evropské politické elity se ve svých projevech a politických programech ani neodvažují zmínit slovo suverenita národního státu. To je a priori považováno za politicky nekorektní. A protievropské.

Ve většině evropských zemí a ve všech členských státech EU se otázka suverenity řešila včera, ne-li předevčírem. Naposledy se to u nás drželo jako zásadní téma, když jsem zastával nejvyšší politické funkce. Už je to dávno pryč. Ale to neznamená, že bychom o tom neměli mluvit nebo že bychom o tom neměli debatovat. Obráceně. Naším úkolem zůstává znovu a znovu nastolovat toto klíčové téma pro Evropu. Jsem opravdu rád, že mám příležitost to dnes udělat zde v Budapešti.

Téma suverenity není nové a rozhodně nepatří výhradně do 21. století. V celé historii lidstva se o něm diskutovalo, obhajovalo a zpochybňovalo. Někdy to vypadalo nadějně, někdy ne. Většinu času to nevypadalo dobře. Ale vždy, po rozpadu jakéhokoli zdiskreditovaného impéria, se koncept národního státu objevil s novou silou a začal být prezentován jako základní kámen racionálního politického řádu a jako jediné místo, kde mohla existovat skutečná demokracie.

Není divu, že dominantní ideologie moderního světa globalismus a progresivismus – spolu s jejich doplňky, multikulturalismem, environmentalismem a genderismem – to vidí úplně jinak. Během několika posledních desetiletí se těmto ideologiím podařilo vyvolat nejrozsáhlejší metamorfózu lidské společnosti, jaká kdy byla provedena. Ve srovnání s tím byl komunismus mírnou inverzí pomalu a postupně budovaných lidských principů, institucí, zvyků a tradic. Zejména agresivní genderismus stále více proniká do samotné podstaty lidské existence. Francouzská a ruská revoluce zabila miliony svých odpůrců, ale nepokusila se změnit lidskou povahu. Teď je to jiné. Žijeme v éře nelítostných útoků na základy západní civilizace. To je nejdůležitější test síly a stability naší současné společnosti, civilizace a kultury.

Odpor vůči takovému vývoji a chuť s tím něco dělat jsou stále poměrně slabé, což mnohé z nás frustruje. Lidé stále nevěří, že je něco takového vůbec možné. Chápou to jako dočasnou odchylku od normálního vývoje. To však neznamená, že si můžeme dovolit zůstat pasivní. Předpokládám, že to je také hlavní důvod, proč je dnes mnoho z nás v této místnosti.

Aby se změnilo to, co se děje na Západě, musí se Západ vrátit k myšlenkám osvícenství, ke svým klasickým liberálním tradicím, k osvědčeným postupům a institucím minulosti, k myšlenkám Misese, Hayeka, Friedmana a podobných myslitelů a k tomu, co začneme považovat za normálnost. Ale je to vůbec reálné, když vidíme Západ, dekadentní a zkorumpovaný svou prosperitou a slabý tím, že opouští křesťanské myšlenky, které ho v minulosti vytvořily? Východ se také musí vrátit ke způsobu myšlení, který tu panoval po pádu komunismu nově svobodných zemích střední a východní Evropy. Dnes jsou jinde a také bohatnou a stávají se dekadentními.

Udělat tolik potřebný obrat nebude snadný úkol. Odpor bude silný a agresivní. To už je vidět na aktivitách levicového terorismu Antify v západní Evropě. To bude vyžadovat odmítnutí červeného i zeleného socialismu, hájení způsobu a životního stylu charakteristického pro naši civilizaci a hledání nové rovnováhy mezi svobodným člověkem a všudypřítomným a neustále rostoucím státem (v poslední době vybaveném i moderními technologiemi).

Vraťme se k tématu suverenity národního státu. Toto není nová debata nebo nový spor. To se v historii mnohokrát opakuje. Ani teď to nepřišlo náhle. Semínka myšlenky odmítnutí národních států, která dnes zažíváme, byla zaseta, hojně zalévána a hnojena v průběhu posledních desetiletí.

Souvisí to se špatným stavem naší demokracie. Měli bychom si jasně uvědomit, že demokracie může být dosažena a zajištěna pouze na přesně definovaném a omezeném prostoru.  O kosmopolitní demokracii nemůže být řeč. Demokracie potřebuje jasné hranice. Nemůže existovat ve vágním prostoru s nedefinovanými a nejasnými obrysy . Demokracie potřebuje lidi, potřebuje démos, který nelze vytvořit bez jasně definované entity zvané národní stát. Neexistuje žádná alternativa. Jiný pohled ukazuje víru v transnacionální idealismus tak typický pro moderní západní svět, respektive jeho elity.

Nemám v úmyslu se vracet do vzdálené minulosti. Držme se historie, kterou víceméně známe a rozumíme a na kterou si – alespoň někteří z nás – mohli „sáhnout“. Debata o roli národních států získala po 2. světové válce nový, a bohužel krajně nešťastný impuls. Tato tragická válka byla – zcela neprávem – spojována s nacionalismem a národním státem, i když víme, že vznikla jako produkt totalitních ideologií nacismu (či národního socialismu) a komunismu. *) V důsledku toho byl mezi politickými elitami a levicovými ideology a aktivisty přijat falešný a zavádějící výklad, že za válku je primárně zodpovědný národní stát.

Tato fatální chyba vedla k „zbožštění“ nadnárodních struktur, včetně nově vzniklých institucí evropského integračního procesu. Evropská integrace se v současné podobě Evropské unie stala jejich předzvěstí. Snaží se oslabit své konstitutivní prvky, své členy, kterými jsou národní státy, a nahradit je alternativní entitou, regiony. Proto vznikl slogan Evropa regionů. Dalším, možná jediným skrytým cílem, který se stane důležitým, jakmile se evropská společnost zcela roztříští, je Evropa jednotlivých Evropanů, Evropa izolovaných jedinců.

Jak jsem již řekl, progresivní, nedemokratický projekt nadvlády nadnárodních struktur začal v Evropě působit s novou energií po 2. světové válce. Jeho původní – víceméně nevinný – projekt Evropského hospodářského společenství se postupně, téměř nepozorovaně, proměnil v proces evropského sjednocování. Maastrichtská i Lisabonská smlouva posunuly původní koncepci integrace, která znamenala lepší a hlubší spolupráci mezi suverénními státy, k politickému sjednocení. Evropský kontinent se proměnil z historicky založené unie suverénních, nezávislých států ve vysoce autoritativní a centralizovaný celek zvaný Evropská unie. My, kteří jsme žili desítky let v nesuverénním svazku komunistických zemí, to vnímáme velmi citlivě.

Jsem přesvědčen, že národní stát je výlučným a nenahraditelným prostorem demokracie a jejím jediným garantem. Stát – nikoli region nebo kontinent – ​​vytváří autentické politické společenství. Evropa není skutečné politické společenství. Evropské politické společenství se skládá z národních států. Jsme Češi, Maďaři a Slováci. Mluvíme česky, maďarsky a slovensky, ne evropským esperantem. Nechceme zrušit hranice a odstranit rozdíl mezi občanem země a cizincem. My, zastánci suverenity národního státu, víme, že lidé existují „v rámci národních kultur, historie, tradic a jazyků“. Když se vytvoří impérium, demokracie přestane existovat. Objevuje se ta či ona forma autokracie.

Lze se takovému vývoji vyhnout? Určitě ano, ale změny nelze dosáhnout bez zásadního systémového zvratu, bez něčeho jako nové sametové revoluce (použiji starou, ale užitečnou terminologii). Jdeme tímto směrem? Optimisté (a naivní lidé) mají tendenci odpovídat kladně. Pesimisté (a realisté) říkají jednoznačné ne. Nebo ještě ne. Vědí, že si nemají plést přání s realistickými plány.

Někteří lidé se snaží – optimisticky – srovnávat současnou civilizační krizi s nečekaně rychlým koncem komunismu. V tomto ohledu však musíme být velmi opatrní. Jak jsme na tom nyní ve srovnání s historií komunismu? Moje méně optimistická odpověď je, že rozhodně nejsme v 80. letech. Dokonce se obávám, že máme blíž k padesátým letům než k roku 1989. Naše současná politická garnitura spolu s politickými stranami a hnutími na levici a pravici**) účinně blokuje jakékoli politické subjekty, které se snaží vyjádřit skutečné city lidí naší země a Evropy. Letošní volby do Evropského parlamentu přinesly opozičním stranám poměrně dobré výsledky, ale to, co sledujeme, nejsou demokratické změny, ale upevňování starých tendencí a praktik.

Obávám se, stejně jako Gregory Copley , že “nevíme, jak reorganizovat naši společnost, aniž bychom ji rozbili.” Dodává, že “kolaps je vždy předstupněm reorganizace celé společnosti.” Pokud ano, zbývá nám důležitý úkol: provést tolik potřebnou změnu, než bude pád příliš ostrý a příliš hluboký. Bohužel jsme tuto změnu ještě ani nezačali. Udělejme to co nejdříve, jinak bude pád děsivý.

Vyhýbání se diskusím o válce na Ukrajině je fakt. Stalo se široce akceptovaným a politicky korektním dívat se na tuto krvavou, tragickou a zbytečnou válku přes černobílé brýle, vidět jen dobré a špatné, rozdělovat svět na nedemokratické agresory a jejich nevinné oběti, moralizovat definici války a neplatit dostatečně pozornost ke dnům, které vedly k „horké“ válce. Každý, kdo o této válce mluví, jako by začala 24. února 2022, dělá osudovou chybu.

Lidé však pomalu začínají přemýšlet. Dokonce jeden uznávaný americký analytik, bývalý politik, nedávno správně poznamenal, že „Západ není odpovědný***) za to, co Rusko udělalo, ale je odpovědný za to, že neučinilo kroky, které by Rusku zabránily v tom, co udělalo“.  Nemluví se o tom dost.

Ursula von der Leyen se nedávno pochlubila, že byla v Kyjevě osmkrát. Zajímavější by bylo slyšet, kolikrát tam byla před rokem 2014, kolikrát tam byla v letech 2014 až 2022 a jaké návrhy tam přinesla, aby zabránila – a později zastavila – válku. Mnozí z nás viděli hrozbu přicházet již v roce 2014, ne-li dříve. A varovali před tím.

Není třeba vymýšlet velké plány a projekty. Souhlasím s Mario Fantinim , že je to „doba odporu“. A že se to mělo stát už dávno. Potřebujeme revoluční změnu. Jak řekl nově zvolený italský europoslanec Roberto Vannaci ve stejném vydání časopisu European Conservative: “Normalita je revoluční.” Vraťme se tedy k normálu. To bude dostatečně revoluční.

*

Václav Klaus

Projev přednesl bývalý český prezident Václav Klaus na konferenci EuCET (Patriotic Intellectuals for Europe, Budapešť, 25. října 2024)

Zdroj překladu: Myśl polska

*) 2. svěrová válka v Africe (1934 – italský útok na Etiopii), v Asii (1937 – japonský útok na čínský Nankin) stejně jako v Evropě (1939 – německý útok na Polsko) vznikla jako důsledek trvalé snahy nadnárodních korporací zmocnit se velkého nerostného bohatství Afriky, Číny a Ruska a tamních velkých trhů. Fašistické, nacistické, rasové a militaristické ideologie byly využity k ospravedlnění tohoto cíly propagandisticky. Podobně byla komunistická ideologie použita Stalinovým vedením k obraně národních geopolitických zájmů země. Václav Klaus se v tomto bodu bohužel vyjadřuje povrchně a mylně v intencích dnešních západních narativů proti kterým brojí. V kontextu celého Klausova budapešťského projevu jde však o marginální nepodstatnost.

**) strany v Parlamentu Evropské unie označující se za levici či pravici ve skutečnosti projevují fašizující a totalitární rysy. Evropská “levice” nezastupuje jako dříve lidi práce, ale utápí se v agendách genderisku, ekoalarmizmu, wake a budování nedemokratického evropského superstátu, které ostatním vnucuje. Strany deklarující se napravo navíc nadbíhají nadnárodním korporacím a jejich zájmům. Stranické frakce Parlamentu EU, s vyjímkou dvou národoveckých, společně štvou do války proti Rusku na straně kyjevské nacistické junty. Jsou tak vstřícné přáním a snahám zámořského hegemona a naplňují jeho agendu.

***) Západ, předevší jeho hegemon Spojené Státy, investovaly do nacistického převratu na Ukrajině již v první fázi, podle přiznání náměstkyně státního sekretáře Victorie Nulandové, 5 miliard dolarů. Další desítky miliard dolarů zhltly náklady na vyzbrojení ukrajinské armády včetně nacistických praporů (Azov, Dnipro, Kraken a další). Další šly do médií a politických uskupení, které šířily nenávist k ruskofonním spoluobčanům a k Rusku, a to v době, kdy ukrajinské ozborjené síly dennodenně masakrovaly civilní obyvatelstvo Donbasu. Západ je vinen touto válkou, do které Rusko záměrně vmanévroval a vehnal s vidinou, že se Ruská federace zhroutí a cíle – zmocnění se nerostného bohatství a trhů a zničení dobře vyzbrojeného konkurenta – bude dosaženo.

-vd-