Opožděné rozumování

Tenhle článek nepřináší žádné aktuální informace. Je jenom takovým pozdním rozumováním nad ztracenými idejemi, přesně tak, jak to vyniklo na oficiálních „oslavách“ 28. října 2024. To Masarykovi je připisována věta, že státy se udržují idejemi a silami, z nichž vznikly. Ale nebyl jenom Masaryk. Byl zahraniční odboj (Beneš, Masaryk, Štefánik…) a domácí odboj (Kramář, Rašín, Švehla…).

Československo bylo jediným státem ve střední Evropě, jemuž se díky Rašínovu finančnímu plánu podařilo zabránit inflaci, rozvratu hospodářství a znehodnocení úspor obyvatelstva. Rychlým zachycením jmění (kolkováním), obzvlášť movitého, provedením soupisu jako přípravu pro majetkovou dávku získal Rašín přehled o veškerém majetku obyvatel, čímž znemožnil spekulace.

Kdo a kterého odboje sehrál důležitější úlohu, je nemístná otázka. Skvěle se doplňovali. Český národ měl být v Masarykově představě veden ideály humanity. „Humanita je náš poslední cíl národní a historický, humanita je program český,“ volal tehdy první prezident, což mnohým dnes zní až směšně.

První republika nebyla jen republikou Masaryka, Švehly, Tomáše Bati, ale také hladových demonstrací, chudinských kolonií (obdoba favel), žebračenek… A tak není divu, že po druhoválečné katarzi, při budování válkou poničené země, národ prvorepublikovou zkušenost svobodné chudoby směnil za formu kolektivismu, totality a humanita šla stranou (když se kácí les, létají třísky).

Při porovnávání současného politického systému, s tím co tu byl před rokem 1989, zní často slova: fronty na nedostatkové zboží. Banány, pomeranče, někdy i toaletní papír – a hlavní důraz se kladl na svobodu cestování. I ta byla nedostatkovým statkem a vyvolávala v nás touhu. Tedy nespokojenost s tím, co jsme aktuálně měli. To je tak, že obvykle toužíme po tom, co nemáme. Svobodně toužit je vlastně nevyjádřená potřeba změny, něčeho nového.

A jak to dostanete, vzniká další touha po něčem novém. „Mají 15 druhů jahodového jogurtu a v televizi 49 programů! Zvoňte klíčemi!“ Tak proč to neříct na „plná ústa?“ U nás byla svoboda „poznanou nutností“ a to, co nás fascinovalo na kapitalismu byl zcela svobodný konzum. Konzum bez výhrad. Žádné oborové normy. Co nám má kdo „kafrat“ do našich potřeb?

To byly doby, kdy zájmeno „nám“ bylo ještě na místě, protože jsme všichni ještě měli plus mínus stejné příjmy. Jenže rozběhla se soutěž, v devadesátých letech bez pravidel (viz slavný Klausův útěk před právníky) a humanita šla znovu stranou. Oficiálně byla sice substituována Deklarací lidských práv a svobod, ale při trošce hlubšího pohledu vidíme o jaký podvod se jedná. Zatímco humanita – lidství – klade důraz na optimální rozvoj lidských schopností spojením vědění a ctnosti (= moudrost, statečnost, uměřenost a spravedlivost), jsou lidská práva a svobody jakýmsi číslovaným seznamem žádoucích dobrých skutků.

Řečeno krátce – humanitě jde o rozvoj člověka, lidským právům a svobodám jde o represe vůči neposlušným. Jistě každý může vidět svobodu, rovnost a solidaritu trochu jinak, ale trpěná existence bezdomovců a prekérních zaměstnání (kdy výdělek ze zaměstnání nestačí na uhrazení základních životních potřeb) jasně vystavuje Listině lidských práv a svobod velkou nedostatečnou. Pověstné zvolání, že každý má mít právo na plnou svobodu jít za svým štěstím je zvrhlá logika. Jakoby někdo sepsal marxismus na ruby.

Podle této „logiky“na ruby jsou vykořisťováni ti, co nesou riziko podnikání, co dávají živobytí světu (např. Jeff Bezos, Mark Zuckerberg, Bill Gates…). A vykořisťující jsou ti, co se pasou na příležitostech, které tito velikáni vytvořili.

Takhle by mohl uvažovat nanejvýš Marek Benda, protože štěstí jednotlivce jen zcela výjimečně zakládá štěstí komunity, ale jeho výroky (držba majetku je nejdůležitějším lidským právem) naznačují, že se honbou za vlastním prospěchem vytrácí nejen humanita, ale i etika. Kdysi, kdosi (nepíšu jméno, aby se neozval nějaký potomek) parodoval Masaryka výrokem: „Když to vezmu kolem dokola, tak Masaryk vlastně prohlásil, že posláním existence českého národa je mít se dobře…“

Je to nedorozumění. Masaryk odmítal sovětský kolektivismus: „Demokratický ideál není jen politický, je i sociální a hospodářský. Komunism odmítám. Bez individualismu, bez nadaných a vynálezavých jedinců, bez schopných vůdců, bez geniů práce pro společnost se nedá rozumně a spravedlivě organizovat“, ale zajídal se mu i vyhrocený individualismus – Pojímám politiku, jako celý život jednotlivce a společnosti, sub specie aeternitatis.

Žádné ego obcházející humanitu nemůže v rámci demokratického systému uzrát, pokud systém pracuje ve prospěch sociální spravedlnosti. Mít se nejprve dobře, a pak myslet na jiné? U TGM musí jít obojí zároveň, protože „mít se dobře,“ musíme myslet, a hlavně vykonávat v konceptu univerzálně humanitním. Jedno bez druhého ztrácí smysl a rozkládá pojivo demokratického společenství. Ale věnujte pozornost úvodní větě odstavce:

Žádné ego obcházející humanitu nemůže v rámci demokratického systému uzrát, pokud systém pracuje ve prospěch sociální spravedlnosti.

Jak z tohoto úhlu pohledu hodnotit třeba aktuálního Petra Fialu? Buďto tedy nemáme demokratický systém nebo ten systém nepracuje ve prospěch sociální spravedlnosti. O Fialově egu raději ani slovo. A proto je to s tím právním státem … podivné.

Existuje pojem homeostáza, který označuje samočinné udržování stabilní rovnováhy vnitřního prostředí organismu, které je nezbytnou podmínkou jeho fungování a existence, i když se vnější podmínky mění. Homeostáza se netýká pouze jedinců, ale i celých společenství. Téměř všechny stabilní systémy, například ekologické, udržují nějakou homeostázi, například přizpůsobují rozmnožování dostupné potravě nebo mění své strategie podle vnějších podmínek. Známý britský chemik a ekolog James Lovelock vyslovil hypotézu Gaia, podle níž je i celá planeta jakýsi superorganismus, který udržuje stabilní podmínky pro život díky celkové homeostázi. Geopolitická rovnováha byl také princip, který Zbigniewu Brzezinskému vedle Henryho Kissingera a Samuela P. Huntingtona vynesl jejich označení za šedé eminence americké zahraniční politiky. A stejná rovnováha mezi rolemi a úkoly jednotlivce ve společnosti byly také jádrem Masarykových úvah.

Systém, ve kterém se vychýlilo kyvadlo individualismu do krajní polohy má i svou nevyřešenou právní stránku. Právní rámec výkonu soukromovlastnického práva nepočítá s institucemi, natož nadnárodními. V článku „Fakta?“ jsem uvedl:

V roce 1972, kdy byl vydán zákaz DDT, žila asi miliarda lidí bez malárie. Během několika let stoupl počet případů malárie na desetinásobek až stonásobek. Odhaduje se, že za posledních 40 let padlo na vrub neoprávněných obav (z DDT) podložených jen špatně interpretovanými důkazy 60 až 80 milionů lidských životů, v převážné většině dětí.“

60 až 80 milionů lidských životů v epoše globální ekonomiky – jsou snad kolaterální ztráty? Kdy byla naposled souzena instituce? To byl, jestli se nemýlím, Říšský generální štáb (OKW) při norimberském procesu. I tehdy byl a ještě je do dnešních dnů diskutovaným problémem odsoudit specifickou množinu aktérů jako viníky. Již od té doby víme, že v podobných případech je soudobý právní systém nefunkční a na celé řadě i dost odlišných případů registrujeme aktivistický odpor proti Fialovské (pokrytecké) důvěře v jeho legalitu.

Soutěž, ze které vzejde vítěz (a ostatní jsou „socky,“ looseři) jenom udržuje kyvadlo individualismu v jeho krajní poloze Masarykův apel od nápravy sebe k druhým se mění v opačném směru: nehledáme možné společné hodnoty pro všechny, nýbrž své vlastní pro sebe.

Po 106 letech existence samostatného státu nemáme nic, co by dávalo srozumitelnější rámec tomu, čemu ještě pořád říkáme demokracie. Různé jiné zkratky k blahobytu nevedly, zkoušet ještě další nové je riskantní luxus. Stejně se po těch všech siláckých egoistických gestech znovu ukáže, že nic z toho, co se dnes nabízí jako spása, řešením není. Revoluce, i ty konzervativní, probíhají v emocích slovy, pak ale přijde uklidnění a potřeba něco dělat. „A práce,“ jak věděl Masaryk, „je to, co nechce nikdo dělat.“ Ze všech nejméně lidé, kteří tolik mluví o práci a nasazení

To bylo jen pár úvah, proč jsem oslavu narozenin republiky považoval spíše za tryznu. A proč  to vychází právě 17.listopadu!

*

Pro Kosu Zostra napsal Leo K.