Neznámá historie vývoje na Ukrajině a proč a jak Ukrajina dospěla tam, kde je dnes

Myslel jsem si, že problematiku Ukrajiny, míním tu postsovětskou a vše co vedlo k té tragické, hloupé a obludné válce na Ukrajině mám docela fundamentálně nastudovanou. Nicméně na mém oblíbeném ukrajinském superwebu Strana.ua vyšel k této tématice naprosto zásadní článek, plný , alespoň pro mne neznámých fatálních souvislostí, že jsme si musel znovu vzpomenout na našeho profesora Beneše, ze střední školy, který, když zkoušený začal větou „já myslím“ , okamžitě opáčil – “já myslím znamená nic nevědět studente” a doplnil svou repliku zpravidla příslušnou známkou!

Ano, myslel jsem si, že znám a vím. Velmi rychle se ukázalo, že ve skutečnosti ono znám a vím reprezentuje jen jakési chabé tušení.

Strana.ua vydala skvělý fundamentální text, nade vší pochybnost ukazující proč se Ukrajina a svět dostaly tam kde nyní jsou – na pokraj poslední války lidských dějin! Vy co hledáte opravdu fundamentální informace a chcete jít problému až na dřeň, tohle nesmíte minout!

Два Майдана, битва за Европу и „личняк“ Байдена с Путиным. Начало пути к войне в Украине

podle překladače:

Dva Majdany, bitva o Evropu a Bidenova „osobnost“ versus Putin. Začátek cesty k válce na Ukrajině

Včera bylo kulaté výročí , jež zůstalo v podstatě bez povšimnutí – 20 let od začátku prvního („oranžového“) Majdanu v roce 2004.

Tato událost sehrála obrovskou roli v historii Ukrajiny. Stala se jedním z kroků vedoucích k současné krvavé válce.

Proto je na místě si připomenout, co tehdejšímu Majdanu předcházelo a jaké měl následky.

Cesta k němu začala zhruba před 25 lety – na podzim roku 1999.

V 90. letech, po rozpadu SSSR, se geopolitická krajina v postsovětském prostoru zásadně lišila od toho, co známe nyní.

Ukrajina, stejně jako většina ostatních zemí SNS, byla tehdy na periferii pozornosti Washingtonu, který považoval Jelcinovo Rusko za svého hlavního partnera a „bod podpory“ na území bývalého Sovětského svazu.

Postupně však pro Američany přibývalo signálů, že Ruská federace se nevydává směrem, kterým by si přáli.

Například v roce 1999, kdy Ruská federace nepodpořila útok NATO na Jugoslávii. V srpnu Jelcin jmenoval šéfa FSB Vladimira Putina jako svého nástupce. Putin po bombových útocích v Moskvě na podzim roku 1999 slíbil, že „vyhladí“ teroristy a rychle zvýšil svou popularitu. Všechny tyto procesy byly ve Washingtonu sledovány s velkým znepokojením. A poté, co se Putin dostal k moci, v Americe dospěli k závěru, že „Rusko nabralo špatný směr“.

V důsledku toho vyvstala potřeba vyhledat nový „bod podpory“ v postsovětském prostoru, s jehož pomocí by bylo navíc možné ovlivňovat Rusko a snažit se vrátit Ruskou federaci na „pravou cestu“. Nebo jí alespoň zabránit v posílení a zahájení vlastní hry s Evropou, oddělenou od Američanů.

Poté se ve Spojených státech poprvé objevil věcný a systémový zájem na vysoké úrovni o Ukrajinu. Navíc v té době byla populární teorie Zbigniewa Brzezinského, že „Rusko se už nikdy nestane říší bez Ukrajiny“. Tato teorie byla zjevně mylná (Ruská federace v rámci hranic z roku 1991 a bez Ukrajiny a bez ohledu na povahu vztahů s Ukrajinou měla všechny příležitosti rozvíjet a zvyšovat svou moc), ale hrála velkou roli v následujících událostech, protože ostře vzrostl geopolitický význam Ukrajiny a v souladu s tím zatlačil Rusko a Západ do boje o vliv na ni.

Na konci roku 1999 jmenoval Leonid Kučma, který byl znovu zvolen do svého druhého prezidentského období, šéfa Národní banky Viktora Juščenka předsedou vlády. Podle rozšířené verze to udělal na doporučení Spojených států. Kučma s nominací souhlasil jednak proto, aby získal výhodnější podmínky pro restrukturalizaci zahraničního dluhu a na druhou stranu, aby se obecně zlepšily vztahy s Washingtonem, které se mezitím staly napjatými. Kučma byl stále častěji obviňován z korupce, porušování lidských práv a svobod a volebních podvodů.

Juščenko vyřešil první problém (restrukturalizaci dluhu) celkem rychle. Ale zhoršil druhý problém (zhoršení Kučmova vztahu se Západem).

Obliba nového premiéra a jeho politická váha v zemi začala růst. A mnozí ho začali považovat za budoucího prezidenta. Včetně Západu. V souladu s tím se ve Washingtonu začaly stále častěji objevovat různé druhy otázek směrem na Kučmu. A ochrana ze strany západních zemí pro Viktora Juščenka byla stále zjevnější.

Kučma tyto signály brzy rozpoznal a na podzim roku 2000 začal připravovat ostrý obrat kurzu. V domácí politice – demise Juščenkovy vlády. Ve vnější sféře – sbližování s Ruskou federací. Kučma se ten rok s Putinem několikrát setkal. A začátkem září se objevily informace, že jednají o vytvoření společného konsorcia pro správu systému přepravy plynu na Ukrajině.

Pak však došlo k události, která tyto plány zhatila: vypukl skandál, který se stal pro prezidenta tvrdou ranou. Začaly protesty podporované Západem. A George Soros přímo vyzval Kučmu k odchodu.

Kučma si udržel svůj post, Juščenkova vláda byla Nejvyšší radou odvolána, ale situace v zemi už byla radikálně odlišná. Kučmova moc se otřásala a už nemohl přemýšlet o kampani na třetí funkční období. A Juščenka, na kterého Západ otevřeně sázel, vnímalo stále větší množství lidí a představitelů elit jako příštího prezidenta.

Kučma a jeho nejbližší okolí však Juščenka za takového nepovažovali. Nejprve se pokusili pozměnit ústavu, aby z prezidenta udělali loutku, a poté, když tento plán v dubnu 2004 selhal, souhlasili (z velké části donutili) nominovat tehdejšího premiéra, bývalého guvernéra Doněcké oblasti Viktora. Janukovyče jako prezident.

Volby v roce 2004 měly dlouhodobé následky. Byly první, kdy zafungovala technologie rozdělení voličů na dva znepřátelené tábory.

Juščenkovi političtí stratégové hovořili o „doněckých banditech“, démonizovali nejen Janukovyče a jeho spolupracovníky, ale také všechny obyvatele Donbasu.

Janukovyčovi političtí stratégové na oplátku mluví o „fašistech a banderovcích“, kteří „nenávidí jihovýchod“.

Zároveň byla do politické technologie zabudována geopolitická linie – pro koho jste, pro Rusko nebo pro Evropu?

Takto vzniklý rozkol vedl k přirozeným důsledkům – prudkému nárůstu konfrontace ve společnosti, který vyústil v Majdan příznivců Juščenka (kteří neuznali deklarované vítězství Janukovyče ve druhém kole voleb) a k hrozbě odtržení. jihovýchodu od Ukrajiny bylo veřejně oznámeno na kongresu příznivců Janukovyče v Severodoněcku . Do konfrontace se aktivně zapojili i oba externí hráči – Rusko a Západ, kteří pomáhali oběma konkurenčním táborům.

Pak vše klaplo – strany dospěly ke kompromisu: Juščenko byl ve třetím kole zvolen prezidentem, ale parlament přijal změny ústavy, které omezily jeho pravomoci.

Již tehdy se ukázalo, že přeměna Ukrajiny v pole geopolitické konfrontace mezi Západem a Ruskem a provokace politiků k vyvolání nepřátelství mezi obyvateli různých regionů vůči sobě navzájem, byly za ukrajinské státnosti zdrojem obrovské síly.

Ukrajina měla na výběr ze tří strategických cest rozvoje.

První znamenala nastoupit jasný kurz k integraci do západních institucí – EU a NATO.

Druhá nastavení kurzu pro integraci s Ruskem, vstup do CSTO a dalších organizací vedených Moskvou, jako je Kazachstán nebo Bělorusko.

Třetí je zaujmout postoj úřední neutrality.

První dvě cesty pro tehdejší Ukrajinu byly prakticky nemožné bez velkých zvratů – kvůli odporu geopolitických hráčů a rozkolu v těchto otázkách ve společnosti.

Ale cesta neutrality byla reálná. Navíc to zcela vyhovovalo ukrajinským elitám (které samy chtěly vést zemi a nedovolit Západu ani Rusku opanovat ekonomiku a politiku). Přesně takovou politiku se Kučma snažil prosazovat před svým skandálem. Obecně byla tato cesta pro společnost přijatelná. Ale aby se jím řídily, musely by se kolem této myšlenky konsolidovat jak společnost, tak elity. Což znamenalo tabu ohledně diskuse o otázce geopolitické orientace v domácí politice (neutralitu by neměl nikdo zpochybňovat), stejně jako o jakýchkoli tématech, která rozdělují společnost.

Ukrajinské elity se však vydaly jinou, horší cestou. Politickou technologii rozdělování společnosti vnímali jako velmi pohodlnou metodu kontroly voličů a zároveň jako velmi výnosný způsob (tak se jim tehdy zdálo) flirtování se Západem a Ruskou federací za účelem získání maximálních výhod na obou stranách. .

Ukrajinské elity byly rozděleny na údajně „proruské“ a údajně „proevropské“ politické síly, které se navzájem vystřídaly u moci. A někdy prostě jen přebíhaly z jednoho tábora do druhého.

Typickým příkladem je Petro Porošenko, který se v roce 2000 stal spolu s Azarovem zakladatelem Strany regionů, v roce 2001 koupil továrnu v Lipecku a poté se přidal k Juščenkově okruhu a stal se jedním z vůdců Majdanu. Porošenko po nástupu Janukovyče k moci podpořil charkovské dohody o prodloužení pobytu ruské černomořské flotily na Krymu, stal se ministrem hospodářství v Azarovově vládě, spřátelil se s ruským velvyslancem na Ukrajině Zurabovem, zúčastnil se jednání klubu Skovoroda , který uspořádal ruský televizní moderátor Dmitrij Kiselev v restauraci „Kuren“ v Kyjevě. A v roce 2013 se opět stal jedním z vůdců Majdanu.

Zopakujme si, že ukrajinské elity ve skutečnosti nechtěly ani na Západ, ani do Ruska. Prostě chtěli pokračovat v „dojení“ země podle zásady „Texas by měli okrádat Texasané“. Vydělávejte peníze z ekonomických vazeb s Ruskou federací a ukládejte peníze stažené z Ukrajiny na Západ a zároveň odtud dostávejte levné půjčky.

Toto schéma nějakou dobu fungovalo – když vztahy Ruska se Západem byly ještě relativně normální.

V letech 2010-2012 se však zhoršily. Rusko a USA se začaly vzájemně vymezovat.

Za prvé, krize v roce 2008 výrazně změnila poměr sil ve světě i v Evropě. Nejvíce to zasáhlo Západ a oslabilo ho. Zatímco Rusko (kvůli vysokým cenám energií), Čína a další země globálního jihu (kvůli efektivnější a konkurenceschopnější výrobě) posílily své pozice. Navíc morální autoritu Spojených států ve světě tehdy podkopala politika neokonzervativců z éry George W. Bushe a války v Iráku.

V důsledku toho Evropa stále více posiluje vztahy s Ruskem a Čínou. Především ekonomické (obchod a vzájemné investice). Ale politika vždy následuje ekonomiku. V té době byly populární prognózy o vytvoření „sjednocené Evropy od Lisabonu po Kamčatku“ se vstupem Ruské federace do Evropské unie, která by z EU udělala mocného a soběstačného geopolitického hráče, a Rusko do jednoho z jejích vůdců (spolu s Německem a Francií).

Přirozeně to nebyla blízká a ani trochu snadná perspektiva, ale v té době to nevypadalo úplně nemožně. Rusko v roce 2013 bylo velmi odlišné od Ruska v roce 2024. Nebyla to demokracie, ale ani brutální diktatura. Byl to umírněný autoritářský režim, ve kterém mohl Navalnyj kandidovat na starostu Moskvy, obsadil druhé místo, v mnoha oblastech proběhla modernizace podle evropských standardů, lidé si zvykli platit daně, rychle rostla životní úroveň, omezila se korupce, a kvalita vlády se zlepšila.

Variantu spojenectví Ruska a EU však Američané vnímali jako velkou hrozbu. V souladu s tím v očích Washingtonu prudce vzrostla role Ukrajiny – jako země, kde se střetly zájmy Evropské unie a Ruské federace a boj o vliv, který by mohl zničit vztahy mezi Ruskem a Evropou.

Za druhé, Moskva zintenzivnila integrační procesy v SNS spuštěním Celní unie, která zahrnovala Ruskou federaci, Bělorusko a Kazachstán (Putin představil celní unii jako způsob, jak posílit pozici postsovětských zemí před jednáním o hospodářské alianci s EU). Kreml se snažil nalákat Ukrajinu do Celní unie, což Západ nechtěl připustit.

Nakonec byla přidána osobní konfrontace: Američané se postavili proti Putinovu třetímu prezidentskému období. Podle ruského opozičního vůdce Garryho Kasparova Biden při návštěvě Moskvy v březnu 2011 přímo řekl Putinovi, že nesmí znovu kandidovat na prezidenta (Kasparov tvrdí, že sám Biden o tomto rozhovoru informoval na setkání s ruskou opozicí a toto od té doby to nikdo nepopřel). Putin neposlechl a v roce 2012 byl znovu zvolen. Požadavek USA nekandidovat a Putinovo odmítnutí vyhovět dále zhoršilo vztahy mezi Moskvou a Washingtonem a převedlo je na úroveň „osobních výhrad“ – Američané se snažili Putina potrestat za „neposlušnost“, aby byl veřejně zneuctěn, a Putin jim chtěl ukázat ji, že je „skutečný chlap“, se kterým musíte mluvit jako rovný s rovným, a ne mu říkat, co smí dělat a co ne.

Ukrajina možná i v takových podmínkách měla ještě šanci vyhnout se tomu, aby se stala bojištěm. Šance uniknout z rýsujícího se konfliktu do „geopolitické neutrality“, zaujmout výrazně neutrální postoj, snažit se nezhoršovat rozpory mezi Ruskou federací a EU ukrajinským směrem, ale naopak se je snažit zahladit, pokud je to možné. Ale taková strategie minimálně vyžadovala konsenzus v této věci na Ukrajině, který nebyl ani zdaleka k dispozici. Janukovyč uvrhl Tymošenkovou do vězení a opozice začala mezi lidmi skandovat „děkuji obyvatelům Donbasu, za prezidenta fag@race“.

Osudnou roli nakonec sehrálo i to, že Janukovyč, aniž by vyhodnotil nebezpečí pro Ukrajinu a sebe osobně plynoucí z narůstající konfrontace mezi Ruskou federací a Západem, se ze zvyku rozhodl z toho vytěžit přitopením pod kotlem geopolitických rozporů.

I když zpočátku Janukovyč prováděl velmi opatrnou politiku. Podepsal Charkovské dohody s Ruskem o Černomořské flotile výměnou za slevu na plyn. Prostřednictvím Rady také schválil zákon „O zásadách zahraniční a domácí politiky“, který ustanovil neblokový status Ukrajiny. Zároveň pokračoval v rozvíjení vztahů se Západem.

Ale do konce roku 2010 výrazně vzrostly světové ceny ropy a po nich i cena plynu pro Ukrajinu. A Janukovyč začal složitá jednání s Ruskou federací o nové slevě na plyn. Kreml byl připraven ji poskytnout, ale pouze výměnou za vstup do Celní unie, do které Janukovyč jít nechtěl. Zaprvé neměl v úmyslu sdílet kontrolu nad cly (které hrálo velkou roli v korupčních schématech) s žádnými nadnárodními orgány. Na druhou stranu se bál tvrdé reakce Západu a opozice.

Janukovyč proto začal hledat způsob, jak získat slevu na plyn (ale i další bonusy od Ruské federace), a při tom nevstoupit do Celní unie. A jak se mu zdálo, dokázal to – zintenzivnil jednání o podepsání asociační dohody s EU a poté Putinovi jeho odmítnutí podepsat. A získejte vše, co potřebujete z Moskvy bez členství v celní unii. Formálně měl tento plán téměř 100% úspěšnost – v listopadu 2013 Ukrajina přerušila jednání o podpisu Dohody a již v prosinci dal Putin Ukrajině velkou slevu na plyn a obrovskou půjčku. A to vše – bez vstupu do celní unie. S využitím získaných zdrojů měl Janukovyč příležitost zvýšit mzdy a důchody v předvečer prezidentských voleb plánovaných na březen 2015 a vyhrát je.

To znamená, že Janukovyč mohl slavit grandiózní geopolitické vítězství, ale bylo tu jedno omezení – v té době už zuřil Majdan.

V mnoha ohledech jej připravil sám Janukovyč. Ve snaze „zvýšit sázky“ při vyjednávání s Putinem se vykresloval jako zapálený evropský integrátor a oficiální propaganda prezentovala asociaci s EU v podstatě stejným způsobem, jako v sovětských dobách mluvili o nadcházejícím nástupu komunismu. To vyvolalo velké naděje u významné části populace („Jsme před vstupem do EU!“).

A když najednou, bez velkého vysvětlování, Janukovyč sešlápl pedál Stop, čímž zastavil jednání o dohodě o přidružení s EU , vyvolalo to bouři jak v zemi, tak v zahraničí. A opozice a jí blízcí podnikatelé viděli v této bouři šanci, že vedli Majdan, s cílem odstranit „Doněcký lid“ od moci a místo toho se sami zapojit do výnosných korupčních schémat.

Janukovyč udělal příliš ostrou zatáčku, nedokázal udržet situaci pod kontrolou a Majdan ho zlikvidoval.

Co následovalo, je dobře známo (podrobnosti zde a zde ).

Následující události zastínily to, co jim předcházelo. Včetně Majdanu z roku 2004.

Je však důležité si to pamatovat, abychom pochopili původ problémů, které nezačaly v roce 2022 nebo dokonce v roce 2014.

***

Opakuji – pro mne senzační a nanejvýš objevné čtení!!! Žádná snaha o demokracii, svobodu a nějaké humanistické hodnoty!

Ukrajinskou tragedii způsobila obrovská nenažranost a hrabivost ukrajinských oligarchických elit, které byly vedeny jediným cílem – vydojit z vlastní země co se dalo, bez ohledu na obyvatelstvo, získat maximum výhod lavírováním mezi Ruskem a Západem a udržet si pozice rozeštváním vlastního obyvatelstva na dvě navzájem se nenávidějící skupiny. Nic, co bychom neznali z domácího prostředí /myšleno jak Česko, tak Slovensko/. Tedy až na to lavírování! Rusko jsme si dávno zakázali a vše vsadili na slouhovství vůči jedinému hegemonovi a ještě i Bruseli. To ti Ukrajinci to dělali, aspoň nějaký čas opravdu chytřeji. Na druhou stranu je zde sice totálně rozdělené obyvatelstvo na dva navzájem se nenávidějící bloky, ale na domácí válku, jako byl začátek ukrajinské tragedie v roce 2014 to přeci jenom naštěstí nevypadá. Osobně tenhle text pokládám za jeden z nejobjevnějších jaký Kosa za celou svou existenci kdy přinesla! Podotýkám a opakuji, že jde o UKRAJINSKÝ WEB, stojící, i když v exilu, zcela jasně na straně Ukrajiny.

*

Petr Vlk, Kosa Zostra