Není moc co slavit

Dnes si připomínáme den, kdy tzv. Sametová revoluce nastartovala řadu změn v naší zemi. Existence Československé socialistické republiky se přiblížila ke svému konci a komunisté měli být postupně odsunuti po půlstoletí vlády do pomyslných věčných lovišť. Občany socialistického Československa, průmyslového srdce RVHP, mohla čekat zářná budoucnost, kterou nám slibovaly nové elity.

Přenesme se o 35 let dále. Na Pražském hradu tyčícím se už jen nad územím České republiky sedí osoba, která v období tzv. Sametové revoluce stála nikoliv na straně studentů, ale patřila k nadějným kádrům tehdejší KSČ. Po jeho boku a za dost peněz se nakrucuje další reprezentativní kousek z řad členů této strany a oba nám denně objasňují, kam to lze s morálními hodnotami mladého komunisty dotáhnout. Ano, na Hradu je změna zjevná. Petr Pavel je ukázkou toho, jak lze zapomenout na jedny ideály a propagovat přesně opačné. Jen jedno zůstalo. Tím je potřeba mít ideologické vůdce, ke kterým je prostě třeba se přimknout. Jestliže pro bývalého rozvědčíka takovými bylo politbyro sedící v Moskvě, dlouhým procesem při přeměně v generála v NATO došlo k otočení korouhvičky a perspektivní převlékač kabátů podlehnul kouzlu amerických Demokratů. Dnes je v dalším klinči svých morálních hodnot, protože se americkým prezidentem stal Donald Trump, kterému by přeci dle svého tvrzení už ani ruku nepodal. Nic to nemění na tom, že na Pražském hradu sedí momentálně antiruský bývalý kovaný komunista.

Celých těch 35 let se dá shrnout do pár vět. Československo bylo před svým koncem nejvyspělejší průmyslovou a velmi samostatnou zemí částečně sice zaostávající za kapitalistickým Západem, ovšem v mnohém schopnou mít co světu nabídnout. Vyráběli jsme a pěstovali absolutní většinu toho, co jsme k životu potřebovali. Sice ve starých továrnách (nikdo do nás neinvestoval jako třeba USA do NSR), zemědělci měli k dispozici starší techniku, ale to neznamenalo, že by s ní nedosahovali slušných výsledků. A občas jsme svět překvapili něčím, co ukázalo náš smysl pro genialitu či improvizaci.

Morálně národ strádal, přeci jenom komunisté si hlídali své, nicméně tušili, že nelze pouze utahovat otěže, a tak stavěli aspoň paneláky, všichni měli práci, netrpěli hlady občas nám dovezli i cosi, co mělo tendenci stát se hned podpultovým zbožím. Nicméně-lidé bydleli, jezdili na chaty, místo cest po světě znali svou zemi a pořád se něco budovalo. Ne rychle a dokonale, ale postup vpřed tu byl. Nešlo vůbec o ideál, nesvoboda byla vnímatelná, ale národ žijící v habsburské porobě několik století a proslulý švejkovstvím s tím dokázal to, že po tzv. Sametové revoluci byl pro kapitalistické jestřáby tučnou kořistí. To je důkaz, že tu zase tak tragicky nebylo. Především školství a zdravotnictví byly zdarma a vynecháme-li stranický tlak na občany a jejich poslušnost zajišťovanou StB, – lidé se dokázali bavit i reptat.

Po zlomu  17. listopadu došlo k bleskovému převlečení kabátů týkajícího se jak politiků, tak i třeba většiny umělců. Velmi rychle došlo k pohodovému a zbytečnému rozpadu Československa, vcelku klidnému odchodu sovětské armády (jako by Kremlu došlo, že by je stálo příliš mnoho úsilí obhájit její lokaci v naší zemi). Velmi rychle se směřovalo k nepřipraveným a často divokým privatizacím, ještě rychleji k výprodeji všeho, co tu mělo hodnotu. Jestliže komunisté aspoň nějak mysleli na budoucnost, jejich nástupcům šlo především o rychlé zbohatnutí. A tak se všeho stát zbavoval hluboko pod cenou. Třeba odprodej České spořitelny rakouské bezvýznamné bance nás musí strašit dodnes. Komunisté byli mnohem lepšími hospodáři než nové elity. Havel hodně mluvil, ale v podstatě byl nastrčenou loutkou. Zbavili jsme se úplně všeho mimo Budvaru (Pekarová by prodala i ten), nakonec i díky církevním a naprosto neoprávněným restitucím zbytku půdy (poděkujme Mildovi Kalouskovi). Topolánek pro změnu začal naši levnou elektřinu nabízet ven a kupovat draze zpět přes lipskou burzu. Ani voda u nás vyvěrající nám nepatří, což je světový unikát.

Místo možnosti po 17. listopadu 1989 začít znovu a navázat po mnoha desítkách let na období 1. republiky (řada továren ji ještě pamatovala) jsme z pomyslného postu top postsocialistické země klesli na dno, kdy nás hospodářsky a ekonomicky předbíhají i asijské a africké státy. Nemáme nic, jsme popelnicí Evropy v mnoha směrech, je tu drahota, inflace, vládne nám kretén Fiala a na paty mu šlape Babiš pro mnohé stejně pro podobné eurohujerství nepřijatelný. Jsme členem sebedestrukčního spolku zvaného EU vedeného militantními vyvolavači 3. světové války a směřujícím ke kontinentální průmyslové, zemědělské a energetické katastrofě. Stejně tak nemající vlastní armádu patříme do sféry vlivu amerických majitelů vojenského paktu NATO.

Desetina lidí žijících u nás přišla z Ukrajiny a vyžírají nás do morku kosti. Nic nevlastníme, ale kupujeme předraženou vojenskou techniku a letadla, pro které tu není letiště. Brzy nám v rámci progresivismu a Green Dealu sáhnou na to poslední, co mimo dětí máme. Čeká to soukromé vlastnictví, takže na auta, domy a byty. Tedy pokud to tak dopustíme. Média už opět hlásají jednostrannou propagandu. Kdo ji neschvaluje, pošlou na něj politruka Otíka. Nebo policii a justiční mafii. Ministerstvo vnitra má svou obdobu STB, která Vám neumožní třeba otevřít účet v bance. Nebo Vám Finanční správa zaklekne na firmu. Opravdu to nevíte, že mlčíte?

Ptáme se tedy. Je tu někdo, tedy mimo těch, kteří na této době plné zla, podvodů, korupce a nenávisti zbohatnuli, kdo má pocit, že je co slavit?  Pokud ano, vyjmenujte klady a neříkejte nic o možnosti cestovat. Protože i tu vám brzy seberou. Podíváte-li se pár let dopředu na blížící se „perspektivy“, možná rádi budete vzpomínat na symboly socialismu. Ne, nechceme strašit, ale pocit, že se neodvratně blíží ještě více idiotské období, je příliš silný. A nepřijde-li skutečná revoluce, která nebude zdaleka tak poklidná, jsme zpět v totalitě, marasmu a zmaru. Přidal se opět strach a dost možná přijde i hlad.

*

Jindřich Kulhavý