Nechme růst svou vlastní kůži

Takoví lidé v postupu ruské branné moci na Ukrajině od 24. února 2022, myslím, vidí další zákonitou etapu prohlubujícího se sporu, určitě i na pozadí neplnění Minských dohod. Znesvářené strany, kyjevská vláda a obě v Doněcké a Luhanské oblasti odhlasované lidové republiky, se pravidelně dohadovaly, kdo Minský protokol porušil více nebo méně, kdo včera nebo dnes… Dva skuteční protivníci v boji o novou rovnováhu sil, kolektivní západ a Ruská federace, se dostali do bodu, kdy jsou už všechny prsty v kaši namočené. I lidé obyčejného života dnes chápou, že i „pouhé“ mávání zbraněmi je pobídka k válce.

Jelikož Rusové jsou zvyklí mít velký a nepodmaněný stát, nechtějí trpět proti nim zaměřené síly ani za hranicemi země. Naše geopolitická východiska jsou užší. Nás už si tolikrát strkaly mocnosti mezi zuby, nás už popadly do vojenských spolků přímou agresí, diplomatickým nátlakem, nebo nás tam vlákaly přes politiky s místním občanstvím, takže nám bohatě postačí se vysvobodit a ke hranicím stavět stráž.

Na evropské poměry je Ukrajina velkou surovinovou zemí. Tou skutečností láká k velkým obchodům. Lacinější trh ale poskytne těm, kdo ji budou moci pokládat za svou državu. Pro Ukrajince, stejně jako pro nás, je takové východisko ponižující. Jistě s tím souvisí skutečnost, že se komerční nápisy ve větších ukrajinských městech, podobně jako v těch našich, vyjadřují kolonizační řečí. Kolonizační proto, že prostřednictvím firemních, mediálních a módních tlaků vytlačuje angličtina národní jazyky z hlav národů v jejich domovech.

Bývalý bojovník za Čečenskou nezávislost na Ruské federaci po letech v rozhovoru upozornil, že v malé Čečně v době první až druhé čečenské války na lidi působily různé západní instituce. Potom se mezi lidmi rozkřikla vize: Těžíme ropu, můžeme být bohatí! Ze známějších západních subjektů na Ukrajině bych jmenoval: CIA (její přítomnost potvrdil 26. února 2024 server iDNES.cz), Radu přidružení EU-Ukrajina, Ukrajinu do své agendy začlenily Evropská banka pro obnovu a rozvoj, Světová banka i Evropská investiční banka. Na Ukrajině působí agenda Mezinárodního měnového fondu.

Ruština s ukrajinštinou vyvěrají z jednoho zdroje a v prostoru Kyjevské Rusi tvořili ruští i ukrajinští praotcové jeden lid. I dnes vysvítá, že rusko-ukrajinská válka je bratrovražda. Říká se, že u nás žijí statisíce Ukrajinců. Mnozí z nich jsou Rusové a, mají-li hovořit řečí svého srdce, použijí ruštinu. Na Ukrajině pobývá v historických domovech několik milionů Rusů. Bylo hloupé a krátkozraké jim brát právo na sebeurčení a zakazovat ve veřejném prostoru ruštinu. Navíc se mezi televizní ruštinou a ukrajinštinou na samotné Ukrajině prostírá mnoho nářečí. Přechod mezi oběma jazyky je povlovný. Oblasti východní Ukrajiny v devadesátých a v nultých letech chudly s úpadkem těžebního průmyslu po pádu Sovětského svazu. Z práce propouštění horníci se snažili z uzavřených šachet dolovat a prodat zbytkové uhlí. Nemyslím, že tamní ukrajinští Rusové se najednou a jako jeden muž postavili za zájmy Ruské federace. Nějaký čas čekali na projekty hospodářského oživení a růstu. Tehdy bylo možné získat jejich energii pro ukrajinskou státnost a staré šachty vtáhnout do nového života. (To snadno pochopí lidé na Ostravsku nebo Osoblažsku.)

Kdo namítá, že řečmi o míru nechci vydržet s dechem třeba kvůli máslu za sedmdesát korun, tomu pracně odpovím: Na Ukrajině se vede válka deset let. I život vojáka je lidský život. A únosy mužů z rodin rovnou na polygon můžeme považovat za válečné zločiny zatím bez soudu. Jak mohu vědět, že ruští a ukrajinští představitelé využijí prostor poskytnutý pro rokování o míru? Dopředu to vědět jistě nemohu. Na druhou stranu už jako lidská bytost se mohu dovtípit toho, že válka, obohacovaná o válečné prostředky a cíle, bude narůstat, nikoli slábnout. A posune-li se válka k vědomí, že konvenční zbraně ji nikomu nevyhrají, uvede do chodu kvalitativně účinnější technologie, kterých se rozumný člověk, aťsi muž, obává. Bát se svého politika pokládám za strach pro urážku. Bát se neřízené jaderné reakce je strach ze spoluzodpovědnosti. S touž upřímností dopovím, že zápas o Ukrajinu pro Evropskou unii a pro NATO je v holé podstatě bojem o teritorium. Snad i jako kouzlo nechtěného podtrhuje takový zápas přání mnoha lidí své země z EU vymanit. V tom smyslu není tak docela zcestná parafráze slavné věty na způsob, že se na Ukrajině bojuje o Brusel. I to může válku zesilovat – bohužel. Myslím, že soudržnost Ruské federace na tom není tak, že by se na Donbase bojovalo o Moskvu. Tvar Ruské federace vznikal v řádu mnoha staletí. Pro někoho byl porážkou, pro jiné cestou. Evropská unie vyběhla na světlo světa hrozně rychle. Celé země nalákala na platformu výhod, finančních výhod. V podnebí finančních nevýhod i ideových svárů mohou celé země zájem o EU naopak poztrácet. Třeba čečenský případ dává tušit, že míra decentralizace i soudržnosti může být v Ruské federaci nějak uvedena v chod. Pracovat na ní už nyní může nést plody brzy.

U nás patří k novější tradici hodnotit revoluci (ve způsobu hospodaření) a převrat (ve způsobu uchopení moci) z 25. února 1948 jako začátek vlády jedné strany opřené o jedno zahraniční mocenské středisko. Ujištění: „Kdo nejde s námi, jde proti nám, ale nám nesmí v cestě stát“ přineslo mému lidu otevřenou totalitu. Totalitu poctivou v tom smyslu, že bylo jasné, za jaká stanoviska jsou jaké potíže. (Hovořit o poctivé totalitě ještě neznamená chtít ji vracet.) Matoucí zůstalo podpásové vyřizování si účtů ze závisti. Tragikomická skutečnost, kdy se v jedné podhorské vsi udavači udávali navzájem, aniž by to o sobě tušili, svědčí o nízkosti režimů, když po lidech žádají udavačství.

25. únor 2022 byl den s televizním varováním, že vyjadřovat proruská nebo protikyjevská stanoviska ohledně války o Ukrajinu může být trestný čin. Následovalo dočasné zrušení webů, které se v podání válečných událostí neshodovaly s vládně-mediálním příběhem. Čerstvá povolební vláda vtáhla každého z nás do bojů o Ukrajinu jednak protiruskými hospodářskými sankcemi, které jsme ve výsledku do pár týdnů pocítili jako protičeské, a jistě i tím, že se rozhodla válku na Ukrajině přímo platit a vyzbrojovat. Demokracie na něco takového nečeká, poněvadž ještě před spoluúčastí ve válce dá hlasovat, zdali se lidé do podobné politiky pustit vůbec chtějí. Přitom před samotným referendem o válce je nezbytné nás seznámit s pravděpodobnými riziky v podobě dopadu bojů na státní bezpečnost a na národní hospodaření. Takhle zastupitelé lidu jednají v demokracii. U nás se po únoru 2022 začaly množit ukázky nepoctivé totality, jelikož úřady se jaksi ostýchaly vydat soupis témat zakázaných pro veřejné řeči, ale paní učitelku, když ve výuce tlumočila výňatky z ruských zpráv, vyhodila škola ze zaměstnání se soudem na krku. Také pan děkan pro kritiku ekonomického marasmu i v důsledku „té naší“ války musel z práce ven. Ve známost vešla kauza ruské operní pěvkyně s rakouským občanstvím Anny Nětrěbko, která nám i na žádost ukrajinského velvyslanectví v Obecním domě nezazpívala. Zde politici jedné země přesunuli nenávist ke druhé zemi na třetí zemi! Opatření takového zrna by zažili a nedivili by se jim už naši předci v Rakousku-Uhersku. Tehdy ovšem o demokracii mluvili lidé pokrokoví. Zrychlené přepisování jmen ulic k poctě ukrajinských mužů i žen ve zbrani atmosféru soustředěného tlaku na českého adresáta vlastně už jenom dotváří. Je to, jako mít ve vlasti na tisíci úřadovnách nebo na budovách škol dva roky ukrajinskou zástavu. Nějaký čas jdete po ulici a už je z vás zregulovaná řeka…

Rád bych nás přesvědčil, že naším úkolem, úkolem slovanských národů je domoci se doma takových vlád, které nebudou zastávat (ať už za cokoli na světě) americké, britské, francouzské, nebo německé zájmy, ale začnou v zájmu blízkých příbuzných pracovat pro co nejbližší ukrajinsko-ruské jednání o míru s okamžitým příměřím. Nemá valný smysl začít jinak než pozvat k rokování obě znesvářené strany. Ať je to první počin skutečně slovanské politiky. I v politice nechme růst svou vlastní kůži. V různých slovanských zemích jsou nicméně u moci koalice, které kroky pro slovanské usmíření tady a teď nepodniknou ze zásady, kvůli jinému zadání. Snažit se porazit takové síly ve volbách, byť i s vítězstvím jedné opravdu opoziční strany, nemá valnou cenu, jestli fakticky poražení de iure obklíčí vítěze rojnicí „včera“ založených skupin. Parlamentní beznaděj může otevřít prostor pro úvahy o mimoparlamentní cestě: Co myslíte? Je možné slavit už odbyté revoluce a zříci se revolučního úsilí tam, kde současnost upadla do agonie, zatímco vleklý volební pohyb ve výsledku nic neznamená? Už nestačí demonstrovat proti drahotě a proti neodcházení do penze. Hmotná chudoba je až projev a důsledek neochoty, lakoty, vadného pojetí lidskosti. S válkou se žít nedá nejen kvůli zmiňované drahotě. Válka znemravňuje duše všech věkových kategorií. Škrtá vůli k životu, nahrazuje ji zrychlenou spotřebou pěny dní. Obhajuje nechuť rodit a vyhledět děti. Zeslabuje odpor k vraždě. Tak, jako válka, nezastavují se před dosažením cíle ani revoluce. Na rozdíl od války mohou upoutat pozornost mírovým programem. Nezastavují se před, ale uvnitř úřadu vlády, uvnitř sněmoven i uvnitř soudních místností. Jak jinak zařídit restituce, rehabilitace, ale i soudy s lidmi, kteří veřejnost přivedli ke strachu, k nouzi i ke hněvu? Vzniká potřeba nových (nezavázaných, nezastrukturovaných) lidí ve vysokých úřadech. Vzniká spolu s potřebou jinak pojatých mezinárodních vztahů.

Obnovu prodemokratického pohybu v mé vlasti i obnovu míru s mírovým plánem pro Ukrajinu může podpořit tentýž spád událostí. Uspořilo by to čas našich životů, zesílilo by to nezvratitelnost procesu. I svoboda je proces, proces osvobozování. Samotný život je proces prožívání. A jestliže má nabrat na jakosti, musíme proměnit jeho očekávání: Začít chtít rozeznat dobé od zlého, podstatné od podružného. Chtějme ubránit přirozenou radost z lidské existence. Chtějme moc života bez kulis! Moc života v jeho možnostech, ne v jeho šatlavách. Nehledejme štěstí v nové tapetě ve staré místnosti…