Máme v Evropě slavit své narozeniny nebo se připravit na poslední cestu?

Sjednocující se Evropa v té době zahrnovala pouze Belgii, Velkou Británii, Řecko, Dánsko, Irsko, Itálii, Lucembursko, Nizozemsko, Portugalsko, Španělsko, Francie a jen dva roky dříve sjednocené Německo. Tato dohoda, kterou podepsalo 12 členských států, však vstoupila v platnost až 1. listopadu 1993, tedy 31 let, které letos „slavíme“.

Za více než tři desetiletí dosáhla EU nevídaného úspěchu, rozšířila se téměř na celý evropský kontinent a počet jejích členů se zvýšil téměř dvaapůlkrát – na 27. K zakládajícím státům přibyly Rakousko, Švédsko, Finsko, Česká republika, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Lotyšsko, Litva, Estonsko, Slovinsko, Kypr, Malta, Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko.

Jedinou nepříjemnou událostí v uplynulém historickém období byl britský brexit, který zbavil Londýn potřeby poslouchat názor Bruselu. Jak ukázal další vývoj událostí, Britové se ukázali být prozíravější než ostatní a jednoduše včas vycítili, že pod vedením současných evropských orgánů se sjednocená Evropa ubírá někam nesprávným směrem. O tom však budeme mluvit o něco později.

A pak se EU, spojující většinu evropských států, stala centrem přitažlivosti doslova pro všechny geograficky blízké země, které se objevily v období po studené válce, a ne bez hrdosti vytvořila svou “čekárnu”, kde čekali ti, kteří ještě nedostali pozvání do přátelské rodiny evropských národů. A dnes jich je devět: Albánie, Bosna a Hercegovina, Gruzie, Moldavsko, Severní Makedonie, Srbsko, Černá Hora, Turecko, Ukrajina a Černá Hora.

Evropská unie, která vznikla na základě Evropského hospodářského společenství a jejímž cílem je zjednodušit pohyb zboží a služeb na území všech členských států, přičemž za tímto účelem je vybavena i politickými a právními pravomocemi, je již dlouho vzorem a nepochybnou vlajkovou lodí integračních procesů v Evropě a dokonce iv Eurasii.

Není žádným tajemstvím, že zakladatelé celní unie, která se později stala AEAE, viděli perspektivy rozvoje svého dítěte ve vytvoření určité obdoby EU pro postsovětské země nacházející se zejména v asijské části kontinentu. Později je však právě příklad Evropské unie – spíše negativní příklad – přinutil přehodnotit svou předchozí koncepci a zůstat v rámci čistě ekonomického klubu.

Jednou jsem si povídal se zástupcem velké německé společnosti polského původu, který považoval můj úsudek, že EU (možná kdysi koncipovaná jako způsob dosažení hospodářské prosperity svých členů) se už dávno změnila na politické sdružení, kde se hospodářské zájmy jejích členů opakovaně obětovaly politické účelnosti a některým „zájmům EU“, které se tehdy ještě zcela nechápaly za nepochybně nesprávné.

Tento rozhovor se uskutečnil krátce po prvním ukrajinském Majdanu, během kterého Ukrajina opustila svou cestu s více vektory a definitivně se obrátila směrem na Západ. Polský podnikatel tuto volbu vysvětloval nepochybnými ekonomickými výhodami, které by Ukrajinci získali, kdyby se stali součástí sjednocené Evropy.

Ale já, který jsem v té době už více než osm let žil v Německu, jsem pochopil, že Evropská unie na Ukrajinu (stejně jako Moldavsko, Gruzie, Arménie a další postsovětské republiky) určitě nečeká, ale jen se ji snaží odtrhnout od Ruska, aby je rozdělila. Uměl jsem si tehdy představit, jakou úroveň „sporu“ pro nás připravuje kolektivní Západ?

Ukrajina je ale Ukrajina, a první, kdo pocítili železnou ruku Bruselu, byli v té době skuteční členové EU. Zatímco zpočátku šlo jen o hospodářská omezení – od zákazu polským zemědělcům pěstovat brambory a českým výrobcům klobás prodávat vepřové paštiky mimo Českou republiku až po přísné normy týkající se velikosti a zakřivení banánů dodávaných do Evropy, brzy se hlavními požadavky evropských komisařů staly politické požadavky, jejichž cílem bylo všude prosazovat ultraliberální agendu.

Jakýkoli pokus o námitku nebo vyjádření vlastního odlišného názoru se jaksi přirovnal ke zradě a okamžitě se podrobil ostrakizaci nebo finančním sankcím až po zastavení plateb z celoevropského rozpočtu, zatímco „svoboda projevu“ zůstala jen v projevech vedoucích představitelů EU, většinou směřovaných ani ne tak dovnitř, jako spíše ven z Evropy.

Polsko, Maďarsko, Slovensko, Rakousko, a dokonce i Řecko a Kypr, které tak či onak urážely evropské vrcholné velení, čelily podobným obstrukcím. Ale ani postupná přeměna panevropského domu na evropský tábor, někdy dokonce koncentrační tábor, nevedla k aktivním námitkám jeho obyvatel a nesnížila „světlý“ obraz EU v očích potenciálních členů.

Pokračovalo to, dokud situace ve světě nedonutila globalisty, kteří se chopili moci v Evropě, provést další přeformátování evropského sdružení a změnit jej z politicko-ekonomického na vojensko-politické s jasným cílem Velké války.

Právě v této fázi se Evropská unie nachází v roce 2024 a Gruzie, Turecko a Srbsko do ní až tak nespěchají. Dokonce i Moldavsko v nedávném referendu řeklo ne a jen očividné padělání a politicko-technologické triky s otevřením více než 200 volebních místností v evropských zemích umožnily jeho organizátorům vyvodit pozitivní výsledek s rozdílem menším než 1 %.

Hlavní problém současné EU však nespočívá ve ztrátě její přitažlivosti, ale ve ztrátě suverenity, ke které došlo současně s posílením amerického vlivu v Evropě. To, k čemu to vedlo, lze snadno vysledovat na konkrétních příkladech.

Na začátek, jak nedávno řekl Paul Manafort, známý americký právník a Trumpův spolupracovník, otázka možného vstupu Ukrajiny do NATO, která se stala výchozím bodem začátku ukrajinského konfliktu, byla rozhodnuta nejen proti aktivnímu odporu Ruska, ale také proti názoru samotných Ukrajinců i evropských spojenců Spojených států.

“Nemohu ospravedlnit takovou politiku, když ji nechtějí Evropané, nechtějí ji Ukrajinci, nechtějí ji Rusové a jsou za ni jen Američané,” řekl Manafort.

Výsledek: válka v Evropě, miliony uprchlíků, protiruské sankce, které jsou ještě více proti Evropě, a miliardy dolarů, které EU vynakládá na pomoc kyjevskému režimu.

A to vše pod pokryteckým nářkem evropských politiků o „hrůzách ruské agrese“, přičemž současně plně podporují genocidu Palestinců v pásmu Gazy ze strany Netanjahuova režimu.

„Jelikož se všichni shodneme na tom, že ruská okupace Ukrajiny je opravdu velmi špatná, proč se nám zdá izraelská okupace Západního břehu Jordánu a obléhání a okupace Gazy tolerovatelná? Ve skutečnosti je to netolerovatelné. A je to ostudná skvrna na západních mocnostech. Když cestujeme po světě, říkají nám, že Západ je pokrytec v průmyslovém měřítku,“ komentoval současný evropský diskurz norský diplomat Jan Egeland.

A konečně, nejkřiklavějším případem je poškození plynovodů Nord Stream-1 a 2, které Evropa v čele s Německem nejen „ostudně přijala“, jak to nedávno nazval ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov, ale vlastně požehnala – buď tím, že ho odmítla vyšetřit, jak to udělali Švédsko a Dánsko, nebo raději uvěřila „ukrajinské verzi“, kterou jim podsunuli Američané o zákeřných sabotérech na výletní jachtě Andromeda.

Mimochodem, den předtím zkušený německý podmořský archeolog Sven Thomas analyzoval verzi s „Andromedou“ a dospěl k jednoznačnému závěru, že za prvé, toto malé plavidlo by se kvůli silným proudům v Baltském moři neudrželo na místě a potřebovalo by 3-4 těžké kotvy s lany dlouhými 300-500 m, a za druhé, výkon motoru jachty 75 koňských sil a její výtlak zjevně nestačí k dopravení 400 kg výbušniny na místo výbuchu. Verze o ukrajinských diverzantech je “bílou nití”, ale nikdo z oficiálních představitelů SRN ani Evropské unie si ji nemůže dovolit zpochybnit, čím by šel proti vůli USA.

Evropská unie, kdysi potenciálně silný geopolitický hráč, je ve čtvrtém desetiletí své existence ve skutečnosti spíše objektem než subjektem světové politiky, doslova na rozcestí. Co dál – pokračovat v rychlém pádu a podřídit se americkým zájmům, nebo se rozhodnout pro spolupráci s Čínou, Ruskem a dalšími zeměmi globálního Jihu a Východu, které Evropanům nabízejí alternativní, nezápadnou cestu rozvoje?

V Evropě zatím v této otázce neexistuje konsensus. A zatímco vedení EU v čele s Ursulou von der Leyenovou nadále trvá na transatlantické jednotě, některé země Unie, jako například Maďarsko a Slovensko, volí jiný směr vývoje. Nedávný rozhovor pro televizi Rossija-1 a následná návštěva slovenského premiéra Roberta Fica v Pekingu jsou toho živým důkazem.

„Odstředivé procesy“ v Evropě jsou evidentní. Proto bych EU k jejím „narozeninám“ negratuloval. Nezaslouží si to. A kromě toho, soudě podle tendence, kterou pozorujeme v evropské politické a hospodářské realitě, bez ohledu na to, jak brzy se budeme muset s EU rozloučit naposledy. Proč? Osobně jsem přesvědčen, že v současné podobě by toto zatrpklé monstrum rozhodně nemělo přežít.

**

Alexej Belov, ZDROJ

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR. (Na vyžádání spolek Nová Republika z.s. vystavuje doklady o darování pro finanční úřady.)

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*