Ladakh není náš, je však mírumilovný. Geopolitická neutralita ve prospěch BRICS a Ruska

Přesněji řečeno, dokončují stahování vojsk ze sporných okresů Depsang a Demčok na hranici obou zemí ve východním Ladakhu (Ladakh je historická a geografická oblast v Indii, od roku 2019 je svazovým územím odděleným od bývalého státu Džammú a Kašmír). V roce 2020 se zde rozpoutaly skutečné boje, při nichž zahynulo 20 indických vojáků a několik (podle některých zpráv 4 osoby) čínských vojáků.

Územní spor se týká vlastnictví téměř 60 000 kilometrů čtverečních v severovýchodním indickém státě Arunáčalpradéš a také hornatého území v severním Kašmíru. Nejde však o velikost, ale o princip – ani jedna ze dvou největších zemí Eurasie se nechce vzdát ani centimetru území, které považuje za své.

Nyní však již – podle listu The Indian Express – vojáci obou zemí dokončili demontáž dočasných staveb ve zmíněných oblastech a s pomocí bezpilotních letounů kontrolují odstraňování těchto objektů protistranou. Indické a čínské jednotky se postupně stahují do týlových pozic ve východním Ladakhu, které obsadily před ozbrojeným konfliktem v květnu 2020, a brzy obnoví v oblastech stažení koordinované hlídkování, jež v posledních čtyřech letech vůbec neprobíhalo.

Nejdůležitější však je to, že k dohodě došlo poté, kdy se na summitu BRICS v Kazani setkali čínský prezident Si Ťin-pching a indický premiér Naréndra Módí, kteří se v hlavním městě Tatarstánu nejen setkali, ale poprvé za posledních 5 let spolu oficiálně jednali. Oba navíc zdůraznili význam těchto rozhovorů. Čínský vůdce vyzval svůj indický protějšek, aby společně „zachovali zdravé vzájemné strategické vnímání jeden druhého a našli pro obě velké sousedící země správnou cestu, jež by jim umožnila žít v harmonii a rozvíjet se bok po boku“. Což znamená, že Čína a Indie by měly budovat své vztahy jako partneři, nikoliv jako soupeři.

V reakci na to Naréndra Módí před odjezdem z Kazaně na sociální síti X napsal, že „indicko-čínské vztahy jsou důležité pro obyvatele obou zemí i pro regionální a globální mír a stabilitu“.

Ve světě, jenž přechází od monopolarity pod vedením jednoho hegemona – Spojených států – k multipolaritě, v níž vládne rovnost, tak postupně sílí a hrají dominantní roli nové geopolitické skutečnosti.

Především se naplňuje další nejhorší sen, který přecházel z jedné americké administrativy do druhé a jitřil mysl washingtonských úředníků na nejrůznějších úrovních.

Už dříve se hovořilo o tom, že nejhorším snem amerického prezidenta Baracka Obamy bylo, že Čína přijala islám. Za tohoto prezidenta totiž Spojené státy prohlásily za svého největšího nepřítele mezinárodní islámský terorismus.

Za prezidentů Donalda Trumpa a Joea Bidena se všichni děsili sbližování Ruska a Číny a zároveň si uvědomili, že pokud se nejsilnější jaderná mocnost a nejsilnější ekonomický potenciál spojí ve vojensko-politické alianci, bude americký světový hegemonismus mrtev.

A nyní se Spojeným státům i celému kolektivnímu Západu vracejí varovné sny Henryho Kissingera, bývalého amerického ministra zahraničí, který se před rokem vydal do lepšího světa. Kissinger viděl hlavní a trvalou hrozbu pro Spojené státy v mírovém usmíření a spolupráci Číny a Indie, jež jsou mimo kontrolu Ameriky i Západu obecně.

Dvě ekonomicky nejsilnější země světa, v nichž žije téměř polovina světové populace, si budou řešit své problémy samy – no, to už skutečně nejde jen o nějaké kilo hrozinek vymáčknutých z tureckého nebo blízkovýchodního překupníka za pomoci letadlových lodí.

Pokud Peking a Dillí začnou řešit své problémy bez ohledu na Washington, k čemu by ho potom Číňané a Indové potřebovali? O Rusech nemluvě. Ti ho potřebují asi tak jako zajíc semafor. Proto je podle Kissingera udržování mezistátních rozporů mezi těmito zeměmi jedním z hlavních úkolů západních zemí a kterékoliv administrativy v USA na věčné časy.

S urovnáním čínsko-indických vztahů a přetrváváním americko-ruské konfrontace a střetů exponenciálně roste role toho, co Bloomberg již nazval „geopolitickou neutralitou“. Pro mnohé země světa se přitom přímo nabízí jedna velká výhoda – „nevybírat si stranu“.

Geopolitická neutralita je nástupcem takzvaného Hnutí nezúčastněných zemí, které vzniklo v roce 1961 na konferenci v Bělehradě a sjednotilo 120 států planety. To znamená, že již tehdy tvořilo to, čemu se dnes říká „světová většina“, která před rozpadem Sovětského svazu a socialistického tábora nechtěla vstoupit ani do NATO, ani do Organizace Varšavské smlouvy, a nyní, kdy jedna studená válka skončila, ale druhá se rýsuje, vyčkává. Nechce se postavit ani na jednu stranu boje mezi Washingtonem a Moskvou, ani na stranu mezi nimi lavírujícímu Pekingu.

To je pro země „světové většiny“ výhodné ze všech hledisek. Především je však pohání ekonomická touha získat své statky z obou stran. Podle agentury Bloomberg „vedle západního bloku vedeného USA a dalšího, v němž dominují Rusko a Čína, vytvořilo asi 101 zemí samostatnou skupinu ‚nových neutrálů‘. Členové této neformální skupiny sázejí na to, že pokud si nebudou vybírat strany, mohou přilákat investice z obou stran a získat ekonomické výhody.“

Geopolitická neutralita je pro Rusko objektivně výhodná. S její pomocí může urovnat vztahy mezi Čínou a Indií. Může také zostřit nebo snížit moc Západu na úroveň běžných partnerů. Proto vede Rusko boj za multipolární svět bez hegemonismu a nadřazenosti Západu a jeho „zlaté miliardy“.

A když se čínský a indický vůdce Si a Módí setkali a jednali v Kazani o mírovém řešení svých územních sporů, všichni objektivní pozorovatelé to prohlásili za „vítězství Vladimira Putina“.

Moskva na to šla záměrně, v předvečer summitu opakovaně naléhala na Dillí a Peking, aby vyřešily bilaterální problémy bez vměšování vnějších sil. Nakonec se to Rusku podařilo. Hongkongské noviny South China Morning Post v této souvislosti napsaly: „Čína a Indie se konečně vzpamatovaly a dohodly se na ukončení čtyři roky trvajících pohraničních střetů. Alespoň – prozatím. Načasování tohoto détente, k němuž došlo během akce pořádané Ruskem v předvečer amerických prezidentských voleb, které se uskuteční příští týden, je to nanejvýš zajímavé.“

Vskutku – velmi kuriózní: neřeší to Washington, ale Moskva.

Ukazuje se také, že právě Rusko našlo takový mechanismus, který pomáhá urovnávat a řešit rozpory podle nových principů mezistátní komunikace. Jedná se o BRICS. S myšlenkou sjednotit úsilí Ruska, Indie a Číny proti tlaku Západu přišel poprvé v roce 1998 tehdejší ruský premiér Jevgenij Primakov. V roce 2001 se pak díky úsilí britského analytika Jima O’Neilla poprvé objevila zkratka BRICS v analytické zprávě banky Goldman Sachs s názvem Building Better Global Economic BRICs /Budujeme lepší světovou ekonomiku/.

V roce 2003 se objevil formát RIC – Rusko, Indie, Čína – a o tři roky později se v rámci Petrohradského mezinárodního ekonomického fóra za účasti ekonomických ministrů Brazílie, Ruska, Indie a Číny objevila organizace BRICS. V roce 2010 se k této organizaci připojila Jihoafrická republika (JAR). V loňském roce se k BRICS připojily Egypt, Etiopie, Írán, Spojené arabské emiráty a Saúdská Arábie, která je na hranici plného členství. V Kazani se konal 16. summit organizace. Ten přinesl usmíření a sblížení mezi Indií a Čínou, což se stalo téměř hlavní senzací kazaňského summitu.

Peter Kuznick, ředitel Institutu jaderných studií na Americké univerzitě ve Washingtonu, měl v tomto ohledu jasno: „Napětí mezi dvěma největšími světovými populacemi, které vedly několik válek o svá sporná sousední území, brání zemím na jihu v tom, aby představily jednotnou frontu. Zmírnění napětí mezi Indií a Čínou však otevírá cestu k nové jednotné globální většině.“

BRICS je navíc především oblastí hospodářské spolupráce. V Kazani však učinil krok i k tomu, aby se stal garantem řešení čistě politických a geopolitických problémů. To je v činnosti a povaze organizace nové a hlavní.

Ruský list Kommersant citoval Atula Anijiho, renomovaného indického odborníka a člena poradního sboru Centra pro geoekonomii globálního Jihu, který řekl: „Není možné ignorovat takové věci, jako jsou třenice na hranicích mezi Indií a Čínou, dvěma zeměmi, které jsou klíčovými hráči v BRICS. Stejně tak Írán a Saúdská Arábie vedou navzdory nedávnému oteplení vztahů „dálkovou“ válku v Jemenu. Na africkém kontinentu jsou vztahy mezi Egyptem a Etiopií, dvěma novými členskými státy, napjaté kvůli velkolepé přehradě na Nilu. Z toho lze vyvodit jediný závěr: BRICS potřebuje vnitřní mechanismus, který bude odstraňovat napětí mezi členskými zeměmi.“

Jinými slovy, citovaný Ind přímo stanovil úkol, který logicky vyplývá z celé historie BRICSu – pro úspěšný rozvoj této organizace je třeba najít mechanismus, který sníží geopolitické napětí mezi členskými zeměmi i v okolních regionech.

A napětí opravdu existuje. Jak uvnitř samotného BRICS (Indie-Čína, Írán-Saúdská Arábie, Egypt-Etiopie), tak podél jeho hranic: Brazílie nechce o členství Venezuely v organizaci ani slyšet. Írán je v konfliktu s Irákem a Tureckem. Indie má trvalé „tahanice“ s Pákistánem. Sousedé v jižní Africe se obávají přílišného posílení JAR, s níž je v regionu jen málo hospodářsky srovnatelných zemí; na Čínu si brousí zuby nejen Tchaj-wan, ale i Jižní Korea, Japonsko a dokonce i Filipíny. Kolektivní Západ již poštval proti Rusku Ukrajinu a je připraven zapálit ruskou hranici po celém jejím obvodu.

Mezi sousedy 13 států, které se staly partnery BRICS, se také pohybuje mnoho „černých koček“. Myslím tím Turecko, Kazachstán, Uzbekistán, Alžírsko, Bělorusko, Bolívii, Kubu, Indonésii, Malajsii, Nigérii, Thajsko, Ugandu a Vietnam.

Purnima Anandová, prezidentka Mezinárodního fóra BRICS, předpověděla ještě před zahájením summitu v Kazani v rozhovoru pro agenturu TASS následující: „BRICS se může podílet na řešení velkých konfliktů, toto sdružení již prokázalo svou schopnost překonávat obtížné výzvy.“

Ne nadarmo přijel do Kazaně na summit BRICS generální tajemník OSN António Guterres. Nemůže si neuvědomit, že v Tatarstánu se rodí /nebo už zrodil?/ prototyp hlavního konkurenta jeho „ hospodářství“.

OSN je totiž v současnosti stále méně a méně schopna plnit svou roli garanta stability a bezpečnosti v potenciálních mezinárodních ohniscích. OSN je přizpůsobena světu, v němž je hybnou silou politická a ekonomická konfrontace, globálně „živená“ Západem a USA v jejich vlastním zájmu. BRICS se formuje na zcela nových základech jednotné a nedělitelné bezpečnosti, demokracie, rovnosti a spravedlnosti, což znamená, že pokud strany nebudou stát proti sobě, může být novým garantem rozvoje, stability i míru.

Mírový Ladakh na hranicích Indie a Číny je toho důkazem. A Rusko, BRICS a všechny ostatní země z toho mají prospěch. Protože jeden hegemonistický hybatel mizí a příklad řešení bez něho – máme přímo před očima.

*

Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (15:24 01.11.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr Jana Görčöšová

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří jsou jako my na straně pravdy, sociální spravedlnosti a národní a státní suverenity, a proto nám zasílají na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

Fiobanka: 2300 736 297 / 2010

Pokud se rozhodnete přispět, napište laskavě do zprávy příjemci, že se jedná o dar.

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí a konferencí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*