K otázce třetí raketové krize

K dnešnímu dni byly avizovány ke zvážení dvě hlavní varianty odvety (podle západních vládních zdrojů se o nich jedná):

1. Rozmístění západních jaderných zbraní na ukrajinském území.
2. Vstup vojsk speciálně vytvořené koalice evropských zemí na území Ukrajiny.

Jak ukázala praxe posledních let, Západ se nakonec snaží realizovat i ty nejabsurdnější plány konfrontace s Ruskem. Stačí připomenout, že od prohlášení o nemožnosti dodat Ukrajině cokoli smrtícího („pouze přilby, lékárničky a neprůstřelné vesty“) k rozhodnutí o převodu stíhaček F-16 uběhl rok a půl (do započetí dodávek dva).

Zamysleme se proto nad skutečností, že Západ vlastně organizuje již třetí raketovou krizi ve světových dějinách – po karibské a po krizi v osmdesátých letech.

Situace vypadá na první pohled jako kompletní opakování schématu předchozích krizí: když jedna strana nasadí rakety, druhá odpoví tímtéž. Během kubánské krize však SSSR rozmístil rakety na Kubě v reakci na americké rakety již skutečně rozmístěné v Turecku. V osmdesátých letech minulého století rozmístily Spojené státy v Evropě Pershingy-2 a Tomahawky v reakci na to, že SSSR uvedl do pohotovosti mobilní raketu středního doletu RSD-10 Pionýr (podle klasifikace NATO SS-20).

V současné době Rusko pouze oznámilo, že otestovalo (úderem na Dněpropetrovsk) raketu Orešnik a že byla zařazena do výzbroje. Otázka, kolik raket bude (nebo nebude) vyrobeno a kde budou (nebo nebudou) rozmístěny, zůstává otevřená a může být vyřešena v průběhu jednání o globálním uspořádání. Země NATO (obzvláště USA) nemají co vyvažovat odvetným rozmístěním svých jaderných zbraní v blízkosti ruských hranic. Naopak, takové rozmístění si vyžádá novou ruskou odpověď a zkomplikuje proces překonání globální krize a zvýší nebezpečí náhlého nekontrolovaného zvratu situace v jadernou válku.

Nicméně z mého pohledu by se o možnosti vyslání vojsk „koalice evropských zemí“ na Ukrajinu mělo uvažovat nikoli jako o samostatné variantě, ale jako o součásti varianty řešení jaderné raketové krize.

Faktem je, že „koalice evropských zemí“, která je potenciálně připravena vyslat na Ukrajinu vojáky, se skládá z Velké Británie, Francie a Polska. Teoreticky by se k nim mohly připojit i další země (například věčně militantní pobaltské státy), ale to by vedlo pouze k nominálnímu rozšíření koalice, aniž by se zvýšila její vojenská síla, a vážně by se zvýšila její zranitelnost v důsledku nutnosti bránit další území vzdálená od hlavních členů koalice (Francie a Británie). Kromě toho nejsou tato území přímo spojena s ukrajinským směrem a jsou mimořádně zranitelná vůči ruskému útoku.

Zaměřme se proto na tři potenciální účastníky dosud ohlášené hypotetické koalice a ubjekty zbytečně nepřemnožujme.

Velká Británie, Francie a Polsko mají armády, které čítají nominálně zhruba 200 000 vojáků. Ve skutečnosti jsou ale mnohem menší kvůli nedostatku personálu a nedokončenému procesu přijímání a provádění rozhodnutí o navýšení a přezbrojení („dozbrojení“) ozbrojených sil evropských členů NATO. Pokud by se těmto třem zemím podařilo dát dohromady společně půl milionu vojáků, bylo by to dobré, protože se taky může ukázat, že nebudou schopny dát dohromady ani 400 000.

Ale i půl milionu nebo čtyři sta tisíc vycvičených, vyzbrojených a plně vybavených bojovníků by stačilo k tomu, aby vážně zkomplikovali Rusku situaci na ukrajinském směru. Problém je však v tom, že ve skutečnosti neexistují. Přesněji řečeno, existují, ale formálně. Tato hypotetická koalice může rychle převést na Ukrajinu maximálně 20-25 tisíc lidí, spíše méně.

Jednotky francouzské cizinecké legie by měly být připraveny k přesunu do dvou týdnů. Má 11 pluků s přibližně 9 000 muži. Jeden pluk je ve výcviku a dva jsou v zámoří. To znamená, že Francie ve skutečnosti nemá více než 5 000 legionářů připravených k okamžitému nasazení. Mohou je doplnit malé jednotky francouzských a britských speciálních sil v celkovém počtu do jednoho a půl až dvou tisíc mužů. Možná lze něco získat od jednotek rychlé reakce (letecká mobilita, námořní pěchota). Ale i těch je málo a hlavně, jak ukazují zkušenosti ze cvičení prováděných na Západě, ve skutečnosti se připravenost k přesunu „vysoce mobilních“ jednotek pohybuje kolem jednoho měsíce.

To znamená, že pokud předpokládáme, že Británie a Francie mohou společně rychle přesunout deset tisíc lidí na Ukrajinu, nejspíš nebudeme daleko od pravdy.

Poláci to mají jednodušší, jsou blízko Ukrajiny a na hranicích Ukrajiny a Běloruska už mají rozmístěnou skupinu asi 60 tisíc lidí. Je však třeba mít na paměti, že za prvé tato skupina pokrývá celou východní hranici Polska (od Pobaltí po Slovensko). Za druhé, jedna věc je být na místě, v blízkosti vlastních skladů a logistických center, a druhá věc je vydat se na cizí území, kde se s velkou pravděpodobností zúčastníte vojenských operací, což s sebou nevyhnutelně nese obrovskou spotřebu munice a dalších zdrojů vyžadujících doplnění. Za třetí, polská společnost nebude nadšena, pokud veškerá tíha vydržování skupiny vyslané na Ukrajinu padne na Varšavu za nominální přítomnosti Britů a Francouzů. Ačkoli by tedy Polsko pravděpodobně mohlo vyčlenit 30 tisíc mužů, ve skutečnosti – pravděpodobně – nepřesáhne jeho účast počet Angličanů a Francouzů: deset tisíc mužů (patnáct s týlovými službami).

Celkem tedy může „silná“ koalice poslat na Ukrajinu poměrně rychle 20-25 tisíc lidí. Západ hovoří o možnosti zapojení PMC**, ale PMC už dávno verbují žoldáky na Ukrajinu a na prudké zvýšení naverbovaného kontingentu budou potřebovat peníze. Přidělení peněz není rychlá záležitost –  je to složitá byrokratická procedura.

Z toho lze vyvodit, že nejprve se objeví prvních 20 000 a pak budou následovat další. To by ovšem platilo pro rok 2022 nebo i 2023. Tehdy ukrajinská armáda sebejistě držela frontu a v jejich týlu bylo možné beze spěchu nasadit skupiny libovolné velikosti. Problém je však v tom, že nyní se již ukrajinský front rozpadá. A to je hlavní důvod k obavám Západu. Proto hledá prostředky, jak zachránit Ukrajinu nikoli jako významnou vojenskou sílu, ale pouze jako zmenšené (vzhledem k deklarované připravenosti Západu neformálně postoupit část ukrajinského území Rusku) předmostí pro perspektivní nasazení západních zbraní proti Rusku.

Jinými slovy, čas na reakci Západu je omezený, přičemž koalice ještě ani nebyla vytvořena, o projektu se teprve jedná. Mezitím může být pro Ukrajinu každý den tím posledním, takže Západ si musí pospíšit.

Kontingent o síle 20-25 000 osob nemůže Ukrajině nijak pomoci. Sama jich nasadila víc do kurského předmostí a snaží se udržet v podstatě jen jeden okres Kurské oblasti, v důsledku čehož ztrácí vojáky i území. Západ není připraven nést ztráty srovnatelné s těmi, které utrpěla ukrajinská armáda, přičemž jeho kontingent bude rovněž nevyhnutelně zasažen – ruská armáda zabíjí západní vojáky, kteří jsou na Ukrajině neoficiálně, a bude zabíjet i ty, kteří se tam objeví oficiálně.

Za těchto podmínek je vyslání koaličního kontingentu na Ukrajinu reálné pouze v tom případě, že je určen k ochraně míst s jadernými zbraněmi. Proto říkám, že plán Západu rozmístit na Ukrajině jaderné zbraně a plán vyslat na její území západní kontingent je třeba posuzovat společně, ve vzájemné souvislosti. Pravidelné západní jednotky nemají na Ukrajině kromě střežení pozičních oblastí co dělat a vystavovat je úderům je nesmyslné a dokonce nebezpečné pro vlády příslušných zemí. Obyvatelstvu (s výjimkou polského) je jedno, kolik legionářů nebo „tomíků“ zemře, ale bude jim vadit, že se nedočkají tvrdé reakce. Na Západě – stejně jako u nás – je dost lidí, kteří chtějí „vrátit úder“.

Rozmístění jaderných zbraní mimo území státu vlastnícího tyto zbraně zase slouží jako velmi jasná „červená linie“. Jaderné zbraně se nesmí dostat do rukou nepřítele. Pokud taková hrozba vznikne, musí být použity ke stanovenému účelu. To naznačuje nejen naše jaderná doktrína, ale i doktrína západní. Rozmístění jaderných zbraní je znamením, že „na toto území nesmí nikdo vstoupit“. Právě za tímto účelem umístilo Rusko své jaderné zbraně v Bělorusku. Stejný význam může mít i rozmístění západních jaderných zbraní na Ukrajině.

Američané, kteří právě prožívají prezidentské prázdniny, však nejsou připraveni poslat své rakety na Ukrajinu. Zatím hovoří pouze o možném střednědobém rozmístění svých raket středního doletu a (pravděpodobně) jaderných Tomahawků (které v moderní mobilní pozemní verzi právě míří k vojsku) v Německu. Navíc rozmístění jaderných zbraní na území jiného státu vyžaduje ve většině případů smlouvu, kterou zpravidla ratifikuje parlament, už jen proto, že právě parlament bude třeba požádat o financování. Vytváření jaderných základen totiž není vůbec levná záležitost.

Obecně vzato, Američané stejně nedodržují termíny vytyčené pro „záchranu Ukrajiny“.

Británie má ve výzbroji jen balistické rakety odpalované z jaderných ponorek. Pouze Francie má vedle SLBM*** asi stovku letadel nesoucích jaderné střely s plochou dráhou letu. Jejich rozmístění vyžaduje v podstatě jen síť letišť, spolehlivě krytých systémy protivzdušné/letecké obrany. Jejich přemístění nevyžaduje velké finanční prostředky, techniku a obslužný personál lze převézt dopravními letadly nebo mohou dorazit na Ukrajinu vlakem. Dodávky náhradních dílů a dalšího spotřebního materiálu nejsou sice snadné, ale v podstatě jsou možné.

Francouzi mají tajné operace ještě raději než Američané, takže Macron může obejít Národní shromáždění a využít svých pravomocí hlavy státu a vrchního velitele ozbrojených sil, jenž má právo rozhodovat o nasazení a použití jaderných zbraní.

Obecně jsou potíže velké, ale „koalice“, která ještě nebyla vytvořena, se může pokusit rozmístit na Ukrajině několik letounů-nosičů jaderných střel s plochou dráhou letu. Předběžné kroky se už podnikají. Evropané jsou nyní zaujati potřebou prudce posílit ukrajinskou protivzdušnou obranu, a jak vidíme, připravují i půdu pro vytvoření bezpečnostního kontingentu.

Nemyslím si, že jde o blaf. S největší pravděpodobností se o této koncepci zcela vážně uvažuje, ale je také velmi pravděpodobné, že bude zamítnuta kvůli závažným technickým a politickým obtížím při její realizaci. Především není jasné, co by si počali, jestliže umístění západních jaderných zbraní na Ukrajině Rusko nezastaví a nosiče budou zasaženy spolu s protivzdušnou obranou i ochrannými jednotkami.

Je třeba brát v úvahu i to, že samotná diskuse může být využita k nátlaku na Německo, aby předalo Kyjevu rakety Taurus (výměnou za to, že se koalice vzdá jaderného projektu), nebo se Západ kvůli zhroucení všech svých globálních strategických plánů a urychlenému propadu do nejhlubší systémové krize v dějinách lidstva už natolik pomátl, že podniká v poslední době ty nejnebezpečnější a naprosto neadekvátní kroky.

Nicméně, klíčovou roli hraje čas, a čas se krátí spolu s tím, jak se rozplývají kontingenty ukrajinských ozbrojených sil na frontě. Je tedy jistá naděje, že Západ nestihne udělat něco nepředloženého. Musíme však být i nadále bdělí.

***

*MIRV – multiple independently targetable reentry vehicle – volný překlad: vícenásobný samostatně naveditelný nosič

**PMC – private military company – paramilitantní jednotka, má jinou funkci a organizaci než běžná profesionální armáda suverénního státu; soukromá ozbrojená složka

***SLBM – submarine-launched ballistic missile – balistická střela odpalovaná z ponorky

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (07:22 27.11.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová