Jeffrey Sachs: Evropa přestala myslet, její zahraniční politika je jen „přívěskem“ NATO

V roce 1992 udělala americká zahraniční politika chybný manévr, protože neokonzervativci si představovali amerického hegemona. Současní tvůrci politiky se stále drží tohoto zastaralého kurzu, i když je stále nebezpečnější a destruktivní. Jeffrey Sachs, profesor na Kolumbijské univerzitě, v rozhovoru pro pořad International Review řekl Fjodoru Lukjanovovi, jaký vliv bude mít Trumpovo prezidentství na politiku vůči Ukrajině, Evropě a Blízkému východu a zda republikáni dokáží ukončit konflikty, které zdědili.

Fjodor Lukjanov: Proč Demokratická strana v těchto volbách tak zjevně prohrála?

Jeffrey Sachs: Demokraté nebyli schopni vylíčit americkým voličům přesvědčivý obraz budoucnosti, který je v podmínkách vnitřní a vnější nestability tak potřebný. Na porážce demokratů se podílel i Joe Biden, který vzhledem ke svému věku neměl podruhé kandidovat. Poté, co navrhl svou kandidaturu na prezidenta a zahájil kampaň ve svůj prospěch, jednoduše vzal čas demokratům, kteří mohli od začátku prezidentského souboje vsadit na mladšího politika. Když Biden nakonec odstoupil, čest zastupovat demokraty připadla Kamale Harrisové, kandidátce na viceprezidentku, která neměla žádné zkušenosti s veřejnými volbami. Kamale se nepodařilo zvítězit.

Podle mého názoru, pokud hodnotíme politiku Bidenovy administrativy jako celek, můžeme vyvodit závěry o její nedůslednosti a nízké účinnosti. Nyní Donald Trump chrlí nápady, ale podle mého názoru jen velmi málo z nich bude fungovat. Obvykle se volební kampaň nezakládá na tom, co říká soupeř, ale spíše na hodnocení úspěchy úřadujícího prezidenta. V současnosti převládá pocit, že USA ztratily svou cestu a v zemi se nedaří. Kamala Harrisová v těchto volbách – jelikož byla viceprezidentkou – byla vnímána jako obhájkyně status quo. Hlasování, které jsme sledovali ukázalo, že Američané spíše upřednostňují Kamalina protikandidáta, tedy změnu politického kurzu, než jeho pokračování.

Fjodor Lukjanov: Oba prezidentští kandidáti nebyli, mírně řečeno, brilantní, ale každý z nich až do konce hájil svůj názor na to, jak by se měly Spojené státy vyvíjet. Tato kampaň ukázala jasný rozdíl v názorech na americkou budoucnost. Dnes zvítězil Trump a republikáni. Jaké změny mohou USA očekávat? Změní se vůbec něco ve vnitřní nebo zahraniční politice země?

Jeffrey Sachs: Neřekl bych, že demokraté nebo republikáni mají jasnou představu o budoucnosti Spojených států. V tomto smyslu se volby v roce 2024 nestaly průlomovými – jakým směrem by se země měla dále ubírat, protože nikdo ve skutečnosti nevidí žádný směr.

Donald Trump podle mého názoru nemá jasnou politickou strategii. USA mají zvláštní pohled na strukturu mezinárodních vztahů – americká politická elita je přesvědčena, že USA si udržují globální politickou a vojenskou dominanci. Proto nepřekvapuje, že americká zahraniční politika, a to i ve vztahu k Rusku, Číně a Blízkému východu, je založena na přesvědčení Washingtonu o vlastní výjimečnosti, což je samozřejmě od základu nesprávné. USA jsou jistě mocnou silou, ale už nejsou hegemonem.

Neochota nebo neschopnost vidět realitu takovou, jaká je, brání USA v dosahování jejich zahraničně-politických cílů. Bidenova zahraniční politika byla formována potřebami a možnostmi hegemona USA, „unipolárního momentu“, který je již minulostí. Starý pan Biden nadále věřil heslům populárním v 90. letech o USA jako jediné supervelmoci a jeho kurz vůči Rusku, Číně a Blízkému východu se samozřejmě ukázal jako neúspěšný.

Vůbec ne tak, jak Američané očekávali, se vyvíjejí události kolem Ukrajiny. Válka na Blízkém východě nehraje do karet Izraele a Spojeným státům. Ve vztazích s Čínou panuje napětí, jehož důsledky jsou pro Bidena a jeho administrativu velmi nepříznivé. Americká zahraniční politika čelí tvrdé realitě, ale USA zatím nemají alternativní zahraničněpolitické strategie. Republikáni jsou přesvědčeni, že válka na Ukrajině je špatný nápad, takže USA musí hledat způsoby, jak zde co nejdříve ustoupit. Myslím si, že Trump skutečně začne uvažovat o způsobech, jak ukončit rusko-ukrajinský konflikt.

Nevěřím, že republikáni budou chtít pokračovat v podporování války na Ukrajině, a to je dobré především pro Ukrajinu, protože ta utrpěla velké ztráty. Ukončení tohoto konfliktu by samozřejmě umožnilo Rusku i USA nadechnout se.

Pokud jde o Blízký východ, Trump nemá jasnou představu o tom, jaká bude jeho zahraniční politika v tomto směru. Trump byl vždy horlivým zastáncem Izraele, ale právě teď není totální podpora Izraele vítěznou strategií. V současnosti nemá jasnou představu o tom, jak postupovat v dnešním mimořádně nebezpečném a destabilizovaném regionu Blízkého východu. Palestinsko-izraelský konflikt je a priori výbušný a má potenciál vyvolat nestabilitu v jiných regionech.

V případě Číny je situace ještě komplikovanější a matoucí, protože americký establišment ji obecně vnímá jako nepřítele. Trump i Harrisová se ve svých kampaních držely protičínské rétoriky. Trump tvrdí, že nechce eskalaci obchodní války s Čínou, a přesto nadále prosazuje nová cla. Mnozí Trumpovi stoupenci počítají s konfrontací s Čínou, což je podle mě sebevražedné a naprosto nerozumné. Rostoucí síla Číny, Ruska a dalších regionálních mocností má vliv na roli a místo USA v mezinárodních záležitostech. Zahraniční politika USA měla velké problémy reagovat na strukturální změny, byla relevantní pro 90. léta, ale ne pro dnešek. V roce 1992 udělala americká zahraniční politika nesprávný manévr kvůli neokonzervativní představě USA-hegemona. Současní tvůrci americké politiky stále pokračují v tomto zastaralém kurzu, i když je stále nebezpečnější a destruktivní.

Fjodor Lukjanov: Evropa se sklíčeností a strachem čeká na první rozhodnutí nového amerického prezidenta. Možná je to poněkud paranoidní, ale Evropané se domnívají, že Trump může výrazně oslabit transatlantické vazby. Nemyslím si, že je to možné, ale navzdory tomu, co podle vás čeká Evropu?

Jeffrey Sachs: Evropa je již mnoho let ve sklíčenosti a strachu. Je zřejmé, že pro 27 zemí s odlišnou historií, světonázorem a úrovní rozvoje je mimořádně obtížné dosáhnout konsensu. Aby se Evropa vyhnula potřebě harmonizovat zahraničně-politické kurzy evropských malých a velkých mocností, standardně předala zodpovědnost za rozvoj vlastního zahraničně-politického kurzu USA. Evropa se vzdala myšlenky evropské zahraniční politiky a uznala zahraniční politiku USA, v podstatě zahraniční politiku NATO.  NATO není USA plus Evropa, není to aliance, ale USA jako takové se svým jaderným „deštníkem“ a vojenskými zdroji.

Bohužel Evropa přestala myslet. Evropská zahraniční politika v této fázi neexistuje. O záležitostech NATO se rozhoduje v Bruselu, ne v EU, která se stala jakýmsi „přívěskem“ Severoatlantické aliance. Nyní se na americké politické scéně objevuje Trump, který na jedné straně není fanouškem NATO, na druhé straně neprojevuje velké sympatie vůči Evropě. Co by měla Evropa dělat?

Místo paniky musí evropské státy rozvíjet koherentní zahraniční politiku. Evropa se nemůže zcela spoléhat na Spojené státy. Musí rozvíjet evropskou zahraniční politiku a Evropa byla na správné cestě, když vytvořila a rozvíjela Organizaci pro bezpečnost a spolupráci v Evropě v době, kdy byli v Rusku u moci Gorbačov, Jelcin a Putin. USA spolupracovaly s Evropou při vytváření mechanismu kolektivní bezpečnosti, ale Evropa se této spolupráce vzdala ve prospěch NATO a OBSE odsunula do pozadí. Toto rozhodnutí bylo pro Evropu velkou chybou.

Podle mého názoru existují v Evropě strukturální problémy spojené s posilováním pozic východoevropských států. Názor pobaltských států a Polska, které jsou zarytými rusofoby, má dnes v Bruselu nepřiměřenou váhu. Polsko, Litva, Lotyšsko a Estonsko ve skutečnosti kontrolují pozici Evropské komise v oblasti zahraniční a obranné politiky, a tedy do jisté míry i NATO, které se chystá konfrontovat s Ruskem. Trumpa nic z toho zvlášť nezajímá, takže Evropa bude muset přehodnotit svůj bojovný přístup a je na Německu, Francii a Itálii – zemích s velkým počtem obyvatel a velkou váhou při určování evropské zahraniční politiky, aby tak učinily. Ano, s Trumpovým vítězstvím se Evropa probudí do zmateného, ​​nešťastného a frustrovaného stavu. Měla by se uklidnit, pořádně se zamyslet nad vlastními zájmy a uvědomit si, že slepé následování NATO nikdy nemělo pro Evropu smysl.

Fjodor Lukjanov: Trump věří v dohody a neustále to zdůrazňuje. Podle mého názoru má Trump mimořádně zjednodušený pohled na Putina a na to, jak by se k němu měl chovat. Dojde k nějakému pokroku na ruské straně?

Jeffrey Sachs: Doufám v to a myslím si, že zlepšení vztahů je možné. Možná se mýlím, možná jsem příliš naivní, ale opravdu si myslím, že Trump nemá rád válku. Můj názor má určité důkazy. Za prvé, sám Trump to opakovaně zmínil. Za druhé, byl jediným prezidentem moderní doby, který nezačal války a snažil se jim všemožně vyhnout. Chci doufat, že Trump je proti vojenským konfrontacím, protože pokud je tomu opravdu tak, je to z hlediska moderních konfliktů velmi důležité.

Trump je někdy zastáncem jednostranných akcí, v některých ohledech je nestabilní, v jiných nepředvídatelný, ale nemyslím si, že je militarista. Tato skutečnost by mohla být důvodem k ukončení konfliktu na Ukrajině. Posledních několik let každý den zdůrazňuji, že je třeba zavolat ruskému lídrovi a ujistit ho, že NATO se nebude rozšiřovat na úkor Ukrajiny a Gruzie. Jsem přesvědčen, že pokud by se takový rozhovor mezi Washingtonem a Moskvou uskutečnil, boje by se doslova v tu chvíli zastavily. Po skončení bojů můžeme diskutovat o hranicích, politice, bezpečnostních opatřeních pro Ukrajinu a dalších otázkách.  Rusko-ukrajinský konflikt je válkou proti rozšiřování NATO a věřím, že Trump je schopen si to uvědomit, stejně jako jeho viceprezident JD Vance.  Americká politická třída nechápe skutečnou příčinu konfliktu, ale Trump jí může přijít na kořen – a poté válka skončí.

Fjodor Lukjanov: Moje poslední otázka se týká stavu americké ekonomiky. Zdá se, že ekonomika USA není až tak špatná, ale mnozí Američané jsou stále nespokojeni se stavem věcí. Jaké změny bychom měli v této oblasti očekávat?

Jeffrey Sachs: Dovolte mi, abych vás ujistil, že ekonomika USA není v nejlepším stavu, a pravděpodobně ani v nejhorším, podíváme-li se na jednoduché a dobře známé ekonomické ukazatele, jako je HDP. Pokud to však rozeberete, USA mají stále mnoho sociálních a hospodářských problémů, z nichž dva jsou navzájem propojeny.

Za prvé, USA nadále vykazují velké rozpočtové deficity. Navzdory nízké nezaměstnanosti zůstává rozpočtový schodek, který se stal chronickým, na úrovni 6 % HDP. Taková situace signalizuje nedostatečné pochopení toho, jak řídit státní rozpočet. Trump, který se vrátil do Bílého domu, bude navíc chtít snížit daně. Velký státní dluh, který nyní představuje více než 100 % našeho národního důchodu, obrovský rozpočtový schodek a nedostatek politického konsensu – to je vážné a to je to, co máme dnes, nikoli v krátkodobém politickém nebo hospodářském cyklu, ale v dlouhodobém.

Druhým problémem je přetrvávající nerovnost v USA. Rozdíl v příjmech mezi dělnickou třídou a intelektuálními pracovníky je velmi velký. Dělnická třída podporuje Trumpa, protože Trump slibuje zlepšení situace pracujících zvýšením jejich příjmů. Nemyslím si, že Trump má konkrétní akční plán, ale jako politický argument sliby dělnické třídě fungují. Sociální nerovnost v USA roste a bude růst i nadále, a to iv důsledku revoluce v oblasti umělé inteligence a robotiky. Při vážných sociálních a finančních problémech nemáme politický konsensus, jak je řešit. Podobně ani Trump nemá přehled o základních problémech USA.

*

Rozhovor vedl Fjodor Lukjanov