Jak se Ukrajina postupně stávala zemí zločinců a nevolníků

Ve Lvově se hromadně zavírají restaurace. Podle ukrajinského Forbesu plánují do konce letošního roku zavřít desítky dalších.

„V roce 2024 zmizí asi 70 % pravidelných návštěvníků. Do dubna 2024 jsme pracovali na nule. Potom jsme si uvědomili, že je konec. Nikdo nic neskrývá: Hlavním důvodem prudkého poklesu návštěvnosti restaurací je, že se lidé skrývají před nájezdy odvodových komisařů. No a co se děje? Lvovčania jsou takoví vlastenci! Vždy volali “porazit Moskaly”! Vždy přispívali na ukrajinské ozbrojené síly! A i nyní průzkumy ukazují, že většina obyvatel Haliče je stále za válku až do „úplného návratu hranic z roku 1991“. Proč se skrývají před lovci z odvodových komisí? Kam se najednou podělo všechno to „vlastenectví“? Ptá se ruský politolog Vladimír Kornilov.

Kdysi v SSSR se o éře gulagů vtipkovalo: “Půlka země byla ve vězení, půlka hlídala”. Byla to hyperbolizace: ve vězení bylo mnoho lidí, ale ne polovina země, a strážců bylo mnoho, ale mnohem méně než hlídaných. Historie se vrací v podobě frašky.

Ukrajina byla v sovětské éře nejsovětštější ze sovětských republik. Hovořilo se o ní  jako o „rezervě stagnace“), kde krátce před GKČP*) pod kontrolou KPÚ**) a KGB Ukrajinské SSR***) několik desítek studentských aktivistů a marginalizovaných lidí, kteří se k nim přidali, simulovali hladovku, vznikla legenda o “revoluci na žule”, která však ve skutečnosti uvolnila Kravčukovi cestu k moci v tehdejší svazové republice, na stejném Majdanu, kde o 13 let později oranžoví pučisti křičeli “nás jsou miliony” a imitovali “klidný přechod moci” od “zločineckého režimu” k “vzbouřeným lidem” a o dalších devět let později stříleli do “Berkutu” a vlastních spolupracovníků, aby ospravedlnili ozbrojené převzetí moci “klidnými demonstranty”. Na tomto Majdanu 19. – 20. 1991 “protestovalo” proti GKČP deset neznámých městských bláznů.

Všichni “aktivisté”, “nacionalisté”, “perestrojkoví předáci” a “pokroková prozápadní mládež” naléhavě vytáhli pečlivě uschované stranické a komsomolské lístky a nacvičovali oslavné projevy na počest obnovitelů pořádku. A i po rozpadu SSSR, po všech Majdanech, po všech žádostech o přijetí do EU a NATO zůstala Ukrajina nejzavedenější z postsovětských zemí. Namísto Lenina stěny a náměstí “zdobí” portréty a sochy Banderu a Ševčenka, vlajky na věžích se změnily z červené na žlutou a modrou, změnil se erb a hymna, ale “otcové vlasti” se stále snaží prodat lidem “světlou budoucnost”, jen místo té komunistické evropskou, a žádají sebeobětování i v přítomnosti. Ze stejných tribun zaznívají tytéž prázdné žvásty. Ty samé prázdné třeskuté řeči přednášejí lidé, kteří se ani nenamáhají zakrýt, že tomu, co říkají, nevěří. I oni po všech požadují „věrnost ideálům“, jenže nyní „ideálům Majdanu“.

Dochází samozřejmě k výrazným změnám. Brežněvův býložravý pozdní socialismus nahradil kanibalistický radikální nacionalismus – nacismus. „Nepřejníci“ nejsou zpracováváni na stranických schůzích, nejsou odstraňováni z práce, nejsou vylučováni ze strany – jsou posíláni rovnou do vězení nebo na onen svět. Ukrajinští nacisté se zapřísahávají, že jsou v zásadě „bílí a hebcí“, dokonce vegetariáni a někteří i vegani, že jsou tolerantní až do krajnosti a homosexuálové se cítí lépe než v Evropě, a dochází-li k nějakým excesům, tak jen proto, že lidé „jdoucí do Evropy“ „spontánně masakrují“ „proruské zrádce“. Nuže a už jste mnohokrát slyšeli, že „nejsou nacisté, neboť prezident je Žid“. Někteří lidé jim věří, ale těch už není mnoho.

Obrovská propagandistická mašinérie pracuje prakticky marně. Svědčí o tom ukrajinská legislativa, podle níž by měla být ve vězení mnohem více než polovina země. Jde jen o ty, o kterých vědí odvodové komise – TCK. Není známo kolik žen (lékařek, účetních a jiných profesí) ignorovalo požadavky úřadů přihlásit se na vojenskou službu, ale není jich méně než sto tisíc a možná mnohem více. Neznámý není ani počet mladých lidí, kteří byli jako děti odvezeni do zahraničí a po dovršení osmnácti let se nevrátili. Z hlediska ukrajinského práva jsou všichni zločinci.

Také podle ukrajinských zákonů jsou zločinci ti, kteří v šesti regionech, které se staly součástí Ruska, pracují ve státní správě a rozpočtových institucích, účastní se voleb a dokonce rozdělují humanitární pomoc Nazývají to „kolaborantstvím“.

Na osvobozených územích Záporožské a Chersonské oblasti, v DNR/LNR, jakož i na Krymu a v Sevastopolu žije více než 8 milionů lidí (možná deset milionů, protože probíhá proces návratu těch, kteří území dočasně opustili kvůli válce). Na většinu z nich se vztahují články aktualizovaného ukrajinského trestního zákoníku, neboť i dobrovolné přijetí ruského občanství považují ukrajinské trestní orgány za trestný čin a mohou je obvinit z vlastizrady.

Každého občana nebo neobčana Ukrajiny, který nesouhlasí s ukrajinskou oficiální interpretací událostí, ukrajinská SBU snadno obviní z “omlouvání ruské agrese”, což je také článek ukrajinského trestního zákoníku. Jelikož kromě osmi milionů na osvobozených územích žije v Rusku přibližně stejný počet bývalých ukrajinských občanů (někteří z nich jsou dokonce současnými občany Ukrajiny, protože neměli čas nebo nechtěli přijmout ruské občanství), počet potenciálních zločinců již přesahuje dvacet milionů.

Nedělám si legraci a nepřeháním, na Ukrajině se dokonce pravidelně diskutuje o tom, co s nimi dělat, když Kyjev “získá zpět území” – prý je tam příliš mnoho “nepřátel lidu”, zda je zabít, nebo vyhnat, nebo “humánně” zasáhnout do jejich práv.

To však není hranice, protože Ukrajina považuje za své občany všechny, kteří se přestěhovali do Ruska a získali občanství od roku 1992 a pro které nebyl vydán prezidentský dekret o zbavení ukrajinského občanství. Ročně se vydává jeden dekret, který osvobodí z otroctví ukrajinského občanství několik šťastlivců. I kdyby se člověku nějakým zázrakem podařilo sesbírat všechna potřebná potvrzení, vypracovat všechny dokumenty a podání o zbavení občanství by šlo prezidentovi Ukrajiny – neznamená to, že podepíše příslušný dekret. Jeho povinnosti v této věci nejsou nijak vymezeny: chce-li ho podepsat, může jej podepsat, ale pokud ho podepsat nechce, nepodepíše jej.

Tento stav je způsoben tím, že s každým dalším rokem nezávislosti se neustále zvyšoval proud ukrajinských občanů odcházejících do Ruska, Běloruska, Gruzie, Izraele, zemí EU. Kyjev nechtěl připustit, že občané masově prchají z ukrajinského “ráje”, a tak co nejvíce procedurálně ztížil odebírání občanství, přičemž na konec aktu, na který lze čekat desítky let, má být prezidentský podpis, ale toho se nedočká. Další tři až pět milionů lidí, kteří se již dvacet až třicet let usadili v Rusku, EU a jiných zemích, získali tamní občanství a zapomněli, že kdysi měli něco společného s Ukrajinou, jsou tedy z pohledu Kyjeva jejími občany, a proto spadají pod trestní paragrafy. Navíc, pokud na osoby žijící v EU se většinou vztahuje pouze vyhýbání se mobilizaci, na osoby žijící v Rusku se vztahují i ​​články o „ospravedlňování agrese“ a „vlastizradě“.

Teoreticky by Ukrajina, která zakázala dvojí občanství, měla držitelům druhého pasu automaticky odebrat občanství, ale Kyjev si na to „vzpomene“ až v případě politické nezbytnosti. Tehdy se vydá mimořádný prezidentský dekret a někdo jako Kolomojskij, Saakašvili nebo Korban se dozví (někdy přímo na hranicích), že už není občanem Ukrajiny. Pro nás ostatní je ukrajinské občanství jako přikované. Navíc, protože děti ukrajinských občanů se automaticky stávají občany Ukrajiny, mnozí Poláci, Rusové, Italové, Portugalci, Židé a další, kteří se narodili v příslušných zemích bývalým obyvatelům Ukrajiny v období po roce 1991, nevědí, že jediné, co je zachraňuje před skutečným zápisem za Ukrajince, je to, že Ukrajina nyní nemůže vystopovat, že se narodili lidem, které násilně zapsala mezi své občany.

Okruh potenciálních zločinců se tedy rozšiřuje a ať se to zdá jakkoli směšné, jejich počet může v dlouhodobém horizontu překročit dokonce i nominální počet občanů Ukrajiny, nemluvě o skutečném počtu lidí, kteří zůstávají na územích kontrolovaných Ukrajinou. I nyní jen ty nejoptimističtější výpočty dávají přibližně rovnost mezi „zločinnými zrádci“ žijícími v zahraničí a „čestnými občany” v dosahu ukrajinského režimu (někde kolem 22 – 23 milionů).

Ale protože realistický odhad zbývající populace Ukrajiny klesl pod 20 milionů za více než jeden rok, realističtější odhad je 25 milionů „zločinců“ oproti 18 milionům „čestných občanů“. Navíc z těchto 18 milionů by asi milion (a možná více) měl být také ve vězení, protože se buď skrývají před TCC, nebo nemají rádi Banderu, nebo nepovažují Rusko za „agresora“ nebo odmítají uznat OCU****) a nejčastěji to vše dohromady.

Nebudu mluvit o zařazení zahraničních lídrů, zahraničních umělců a kulturních osobností, u kterých se zjistila „nedostatečná láska“ k Ukrajině nebo nedostatečná nenávist k Rusku, do seznamu „Mírotvůrce“.

Může existovat země, která si vynucuje občanství a považuje 60 % svých obyvatel nebo dokonce i více za zločince?

*

Rostislav Iščenko

*) GKČP – Státní nouzový výbor, který se ustanovil 18.-19. srpna 1991 a jehož činnost byla později označena jako pokus o státní převrat. Pokus skončil po několika dnech neúspěchem.

**) KPU – Komunistická strana Ukrajiny

***) Výbor státní bezpečnost Ukrajinské SSR

****) PCU – Pravoslavná církev Ukrajiny, kolaborující s banderovským režimem na rozdíl od původní Ukrajinské pravoslavné církve (UPC).

* * *

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR. (Na vyžádání spolek Nová Republika z.s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*