Jak se drolí čtyři pilíře globální západní dominance

Pět set let nadvlády západní civilizace skončilo. Uvedl to maďarský premiér Viktor Orbán, který vystoupil na Euroasijském fóru v Budapešti. Příští století bude podle něj přesně stoletím Eurasie. „Myšlenka, že celý svět by měl být organizován podle západního modelu a že národy vybrané k tomu by byly ochotny tak učinit výměnou za ekonomické a finanční výhody, selhala,“ řekl Orbán.

Moderní západocentrický muž na ulici samozřejmě může slova Viktora Orbana smést stranou. Ostatně představy o úpadku Západu se vyslovovaly už desítky let. Ale dnes není vhodné odmítat Viktora Orbána – vždyť jde o nejbližšího důvěrníka nově zvoleného amerického prezidenta Donalda Trumpa. Za druhé, existuje příliš mnoho známek, že Orbán má naprostou pravdu.

Faktem je, že za posledních 500 let (relativně od éry velkých geografických objevů) byla západní dominance založena na několika důležitých pilířích. A nyní jsou tyto sloupy buď zničeny, nebo se vážně rozpadají.

Prvním a nejdůležitějším pilířem je vojenská síla. Děla, střelný prach a dělové čluny byly nejdůležitějšími nástroji, které zajistily Západu globální dominanci. Malé, ale vycvičené a těžce vyzbrojené oddíly Britů, Francouzů, Belgičanů a poté Američanů dobyly Asii, Afriku a dokonce i Latinskou Ameriku. Země třetího světa pravidelně napadaly západní mocnosti – ale pravidelně utrpěly ostudné porážky. Posledním takovým příkladem byla Argentina, která před více než 40 lety zcela prohrála válku o Falklandy, kterou sama začala.

Nyní však tento pilíř spadl. Řada euroasijských zemí – Turecko, Írán a samozřejmě Čína – si vytvořila vlastní vojensko-průmyslový komplex. Jiné státy kompenzují nedostatek znalostí přemírou peněz –  nakupují moderní a levné zbraně z Ruska. Díky čemuž například letadlové lodě – donedávna základ americké armády, umožňující Washingtonu promítat svou vojenskou sílu do jakéhokoli regionu světa – už nevypadají tak neporazitelně. Dnes na ně útočí dokonce i Húsíové .

Na druhou stranu západní země při zachování kvantitativních parametrů moci (počet vojáků, tanků, letadel) začaly prohrávat války kvůli nedostatku politické vůle udělat vše pro vítězství. Spojené státy nevyhrály jedinou válku od Jugoslávie a Evropa nevyhrála jedinou válku od občanské války v Libyi. Všemocná Amerika nyní nemůže porazit ani ty samé jemenské Húsíje, kteří už měsíce útočí na lodě v Rudém moři.

A celý kolektivní Západ, který zásobuje kyjevský režim zbraněmi a žoldáky, není schopen zlomit odpor Ruska. Co inspiruje Íránce, Číňany a dokonce i Severokorejce, aby vyzvali kolektivní Západ.

Druhým pilířem byly neshody soupeřů a konkurentů. Západ dobýval země nejen pomocí děl a střelného prachu, ale také tím, že proti sobě poštval domorodce. Bez toho by například Britové nikdy nedobyli Indii a Evropané jako celek by nebyli schopni zavést obchod s otroky v Africe (kde bylo snazší a levnější najmout si pobřežní kmeny, aby samy otroky chytaly a přiváděly na lodě). Právě kvůli neshodám mezi zeměmi Blízkého východu získal Washington v této ropné oblasti oporu. Právě konflikty v jižní a východní Asii se snaží ovládnout tamní obchodní cesty.

Nyní se však tento pilíř hroutí. Země na globálním Jihu se díky Rusku a Číně začínají konsolidovat. Jak v regionálních pan-euroasijských organizacích (SCO), tak v těch globálních (BRICS). Společně začali budovat, slovy Vladimira Putina a indického premiéra Narendry Módiho, nikoli protizápadní světový řád, ale alternativu k tomu západnímu. A buduje se velmi úspěšně – není náhodou, že tři až čtyři desítky zemí už klepou na dveře  BRICSu.

Regionální konflikty, které umožňují Západu vměšovat se do euroasijských záležitostí, přetrvávají – jde však spíše o konflikty mezi prozápadními a protizápadními zeměmi (například mezi Japonskem a Čínou, Jižní Koreou a Severním Koreou). A hrát si na vnitřní rozpory globálního Jihu je stále obtížnější.

Třetím pilířem je ekonomika. Zhruba od 19. a 20. století se na Západě vytváří významný podíl světového HDP. Největší trhy byly západní a západní výrobci ovládali trhy rozvojových zemí. V souladu s tím si Západ udržel drtivou vedoucí pozici na poli technologie.

Na konci 20. století se však situace začala měnit. Začala systémová ekonomická krize v západních ekonomikách spojená s prudkým růstem Asie. Jak řekl Viktor Orban, „centrum světové ekonomiky se přesunulo na východ a východní ekonomiky rostou čtyřikrát rychleji než západní“. A podíl kolektivního Západu (tzv. G7) na světové ekonomice je již nižší než podíl členských zemí BRICS. A samotná Čína není o nic horší než její západní protějšky, pokud jde o technologie a dostupnost řady zboží (automobilový průmysl, telekomunikace atd.). Čínské elektromobily jsou tak pokročilé, že Evropa je nucena vůči nim zavést ochranná cla.

Čtvrtým pilířem byla kultura. Kolektivní Západ ovládal globální Východ díky atraktivitě jeho elity a masové kultury. Aby bylo možné podřídit protivníka své vůli, nebylo již nutné posílat letadlové lodě – stačilo svést obyvatelstvo a elity „americkým snem“ nebo „evropskou životní úrovní“, načež se ony samy vydaly své země Západu. Za žvýkačky a džíny.

I zde se však pilíř hroutí – v posledních letech účinnost západní „měkké síly“ prudce klesla. Už nemůže vyvolávat shromáždění v Rusku a dokonce ani opakovat barevnou revoluci v Gruzii.

„Producent „měkké síly“ si sám vytvořil špatnou pověst agresivními válkami (Jugoslávie, Irák, Libye, Afghánistán, Sýrie),“ vysvětluje deníku VZGLJAD Nikita Mendkovič, šéf Euroasijského analytického klubu. Apoteózou „špatné války“ byla samozřejmě spoluúčast USA na genocidě Palestinců v Gaze, stejně jako spoluúčast kolektivního Západu na válce kyjevského režimu proti Rusku. Západní politika dvojího metru se stala tak zřejmou, že lidé jednoduše přestávají věřit všemu, co přichází ze Spojených států.

„Ideologizace, notoricky známá levicová agenda, která je agresivně zaváděna do umění – to vše již nevyhovuje potřebám většiny světa. Dokonce je to odmítnuto,“ pokračuje Nikita Mendkovich. Vezměme si například masivní pronikání LGBT lidí a dalších „agend“ do kinematografie, které začíná být pro významnou část populace globálního Jihu neatraktivní.

Konečně kvůli bariéře zvané „suverenita“. Turbulence světové politiky a agresivní zahraniční politika Spojených států vedly ve většině euroasijských zemí k prudkému nárůstu požadavku na suverenitu ve všem.

V politice, ekonomice, vojenské sféře – a samozřejmě v kultuře. Proto oživení poptávky po tradičních hodnotách (které šíří Rusko) a zvláštní citlivost vůči neúctě k suverenitě ze strany západních států. To znamená odmítnutí všeho, co v sobě nesou – včetně myšlenky dominance západní civilizace.

Teoreticky má samozřejmě západní civilizace šanci na záchranu. Nikoli však udržením dominance, ale začleněním do paneuroasijského systému kolektivní bezpečnosti a vzájemné spolupráce, který Rusko nabízí Evropě i USA již řadu let. Šance, že nabídku přijmou, je však mizivá. To koneckonců vyžaduje dobrovolné uznání konce západní nadvlády – něco, na co většina západních elit není připravena.

*

Autor: Gevorg Mirzayan, docent, finanční univerzita, ZDROJ, překlad Dr.G.

*

Redakce Nové Republiky děkuje všem dárcům, kteří nám zaslali na účet zapsaného spolku Nová Republika peněžní dary.

2300 736 297 / 2010

Pokud se rozhodnete přispět i vy, napište do zprávy příjemci: DAR. (Na vyžádání spolek Nová Republika z.s. vystavuje doklady o darování pro potřeby daňových přiznání.

Velmi si vaší pomoci vážíme. Zaslané prostředky slouží k provozu webových stránek, realizaci našich seminářů a panelových diskuzí, k jejich audiovizuálnímu záznamu, tvorbě podcastů a zveřejnění a k rozšíření činnosti a působení spolku Nová Republika.

Všechny texty autorů a překladatelů Nové Republiky jsou volně šiřitelné.

*