Ekonomické reformy jsou složitý a pomalý proces. Návratnost z nich pak přichází s výrazným zpožděním během několika let. Trumpova administrativa může mít určité drobné hospodářské úspěchy (za příznivých okolností a výhodné konjunktury světového trhu), může provést nějaké daňové manévry. Ale to vše jsou dočasná opatření používaná i bývalými (včetně demokratických) administrativami, která neposkytují zaručený trvalý efekt.
Blokáda mexických hranic a tvrdý boj proti nelegální migraci budou mít pozitivní mobilizační účinek na Trumpovy příznivce, ale mobilizují i jeho odpůrce. Mezitím zastánci nekontrolované migrace nejen v USA, ale i v jiných zemích (mimochodem včetně Ruska), neexistují ve vzduchoprázdnu, ale spoléhají se na mocnou finanční a ekonomickou základnu reprezentovanou tou částí národního byznysu, která strategicky vsadila na extenzivní růst přilákáním levné (levné pro podnikání, protože sociální výdaje zajišťuje stát) pracovní síly v rostoucím rozsahu.
V USA je toto schéma doplněno také schématem politickým – neustálé migrační amnestie a také slabá kontrola procesu hlasování v mnoha státech umožňují promigrantským silám využívat hlasy migrantů (včetně nelegálních) k převzetí moci a k jejímu udržení. V důsledku toho rostoucí příliv migrantů zajišťuje na něj orientovanému segmentu národní politiky a podnikání růst politického a ekonomického vlivu, který je zcela nezávislý na jejich skutečných úspěších v oblasti ochrany národních zájmů. Opakuji, že se to netýká jen USA, ale v daném případě se zabýváme situací v této zemi.
Ekonomické, politické a sociální kroky, které Trumpova administrativa může podniknout v samotných USA a v blízkém americkém zahraničí, tedy neslibují ani rychlý úspěch, ani jednoznačný růst voličské základny. Spíše naopak, levičácké liberální síly, které v této fázi prohrály, se pokusí zopakovat Trumpův trik, a sice vyčkat a dosáhnout kompromitace jeho administrativy neúspěchy v zahraniční i domácí politice a na vlně rozčarování trumpistů a mobilizace svých příznivců vrátit se k moci během prezidentských a parlamentních voleb v roce 2028.
Fluktuace amerického politického a ekonomického establishmentu směrem k podpoře trumpistického konceptu “znovu velkých” USA zatím nezískala nevratný charakter. Trump jen dostal šanci, ale tuto šanci bude muset realizovat ve velmi složitých zahraničních a vnitropolitických podmínkách.
Jedinou oblastí, v níž může počítat s rychlým úspěchem, je globální politika. Nemůže vyhrát strategickou konfrontaci nad Ruskem a Čínou. Tím spíš se mu to nemůže podařit za čtyři roky v Bílém domě. Potřebuje však dosáhnout nějakého viditelného (i když nejistého) úspěchu, který by mohl postavit proti Bidenovým neustálým strategickým ztrátám, a “prodat” ho Američanům jako rozumnou alternativu k šílené zahraničněpolitické strategii demokratů, kteří zvyšovali sázky a přibližovali se k jaderné konfrontaci bez jakéhokoli viditelného úspěchu, naopak, neustále ztráceli pozice.
Trumpova zahraničněpolitická koncepce je v hrubých rysech jednoduchá jako pravda. Vychází z následujících zřejmých věcí:
- Rusko je příliš silné na to, aby ho porazili v konvenční válce (tím spíše v proxy válce). Disponuje navíc nejmodernějším jaderným arzenálem a prostředky k jeho dopravě po světě, což činí silový tlak na ně neperspektivním.
- Myšlenka demokratů porazit Rusko během ekonomického blitzkriegu utrpěla fiasko. Pozice Ruska a jeho spojenců ve světové ekonomice se upevňují, zatímco pozice kolektivního Západu slábnou.
- K tomu, aby nad Ruskem vyhráli ekonomickou válku na vyčerpání, je třeba zlomit tento negativní trend, změnit vektor na posilování americké váhy ve světové ekonomice a postupné oslabování ruské.
- S pomocí finančních a ekonomických mechanismů již není možné tento problém řešit. S tím se Spojené státy opozdily o 15 až 20 let. Řešení problému tedy spočívá v zesílení vojensko-politického tlaku na ruské spojence a jejich postupném vyřazování ze hry (schéma známé ze zkušeností z první světové války, jejíhož urychleného konce bylo dosaženo soustředěním úsilí na druhořadých frontách, po jejichž kolapsu se pozice císařského Německa stala bezvýchodnou).
- Souběžně s ukrajinskou krizí se rozvíjejí další dvě, do nichž jsou zapojeni spojenci Ruska: blízkovýchodní (konflikt Írán/Izrael) a Dálný východ (Pacifik), v jehož rámci se Čína snaží potlačit a začlenit do sféry svého vlivu velkou část amerických spojenců v ATR (asijsko-pacifický region).
- Írán nedisponuje jadernými zbraněmi, a pokud je třeba i vytvoří, nemá prostředky, jak je dostat na území USA. Čínský jaderný arzenál je zatím omezený a značně pozadu za americkým, a to jak co do počtu hlavic, tak i v prostředcích dopravy. Čínská flotila předehnala americkou v počtu jednotek lodí, ale zatím je pozadu s bojovou silou. Tím spíš je výrazně slabší než spojené flotily USA a jejich spojenců.
- Vojensko-politický tlak na Čínu a Írán se z tohoto pohledu jeví jako výrazně perspektivnější než na Rusko. Přičemž se Spojené státy nechystají okamžitě vstoupit do válečného konfliktu. Začít mají spojenci (Izrael na Blízkém východě, Japonsko, Korejská republika, Filipíny a Tchaj-wan v Pacifiku). USA povedou proxy válku dodáváním zbraní spojencům a budou je podporovat finančně, politicky i diplomaticky.
- Dosažení úspěchu v operaci proti Číně a/nebo Íránu, která se může časově shodovat, ale může také probíhat jedna za druhou, však není možné, pokud nebude Rusko vyřazeno ze schématu. Dokud je Moskva aktivním spojencem Teheránu a Pekingu a poskytuje jim spolehlivý týl, nedostupnou pro americké údery logistiku a jaderný deštník, je boj proti Íránu a Číně stejně neperspektivní jako boj proti Rusku.
Z toho všeho vyplývá jednoduchý závěr: je nutné dosáhnout neutralizace Ruska. Přičemž metoda svazování rukou napětím v evropském směru by nemusela zafungovat, protože Moskva již jasně dala (dohodou s KLDR) najevo, že za žádných okolností nebude ignorovat akce namířené proti jejím dálněvýchodním spojencům, ale poskytne jim aktivní podporu, včetně té vojenské.
Pokud se tento postoj Ruska nezmění, snahám Trumpa “udělat Ameriku znovu velkou” hrozí katastrofa, protože celý zahraničněpolitický patos vyústí do zapísknutí a konzervativní obrat v USA bude ohrožen.
USA mají zatím jen jeden důležitý mechanismus dopadu na ruskou politiku, a sice ukrajinskou vojenskou krizi. Pokud se Rusku podaří dokončit ukrajinskou kampaň rychlým vítězstvím, a Moskva je na jejím prahu, vysmekne se z vojenské pasti, nastražené USA. Evropská a americká sankční politika bude zahnána do patu, USA se ocitnou ve stavu zugzwangu a v Evropě zesílí pozice politiků, kteří navrhují zahájit proces normalizace vztahů s Moskvou. Možná se Washingtonu podaří nějakou dobu udržet Evropu v rámci sankčního režimu, ale vojensko-politický tlak na Moskvu se prudce oslabí. Při absenci horké války potenciálně nebude co rozvinout do celoevropského konfliktu vydíráním třetí světovou. Evropská krize se dostane do rámce běžné studené války.
To znamená jediné, a sice že by se kyjevský režim neměl zhroutit před Trumpovou inaugurací. Navíc by neměl bojovat v křečích, ale vykazovat sebevědomou schopnost bojovat tak dlouho, jak to bude nutné a dramaticky zvýšit škody, které Rusku napáchá.
První kroky již byly učiněny. Právě k Trumpovu příchodu a za účelem posílení jeho vyjednávací pozice s Ruskem získala Ukrajina povolení útočit americkými raketami na ruské území. Pro její potřeby šly přes Rumunsko a Polsko nové ešelony s technikou a municí, určené pro ty potenciální nové ukrajinské brigády, které by měly podle plánu stabilizovat frontovou linii a ukázat Rusku, že v dohledné době nebude možné dostat Kyjev ze hry.
Problém spočívá v maličkosti – v živé síle. Zelenský prakticky vyčerpal mobilizační rezervy. Na frontu odcházejí epileptici, souchotináři, invalidé, do pěchoty jsou převáděni lékaři a operátoři dronů, aktivně se diskutuje o mobilizaci žen, zatím jsou lákány jako dobrovolnice do OSU. Z reálných možností, jak rychle doplnit armádu, zůstává 8 věkových kategorií (od 18 do 25 let), které nepodléhají mobilizaci. Nominálně to může být až milion lidí. Jak ukazuje praxe, obvykle je to polovina způsobilých (tj. 500 tisíc). Maximálně, relativně bezbolestně pro budoucnost země, lze povolat 10 % (100 tisíc). Ve světové vojenské historii však existují precedenty i 20 %, i 30 % (200-300 tisíc).
Zelenský se bude snažit zmobilizovat každého, koho může i koho nelze. Je však třeba mít na paměti, že zdaleka ne všichni, kteří jsou nominálně na území Ukrajiny vojensky vázáni, jsou tam skutečně, protože mnozí byli vyvezeni rodiči ještě před 18. narozeninami, mnozí uprchli z Ukrajiny a překročili hranice mimo oficiální místa přechodu, mnozí se skrývají na Ukrajině. A konečně, značná část z nich byla již chycena vojenskými správami a odeslána na frontu jako “dobrovolníci”.
Zelenský oznámil “změnu přístupů k mobilizaci a náboru” za účelem realizace jeho “plánu vytrvalosti”, jehož samotný název naznačuje, že úkolem, který tento plán řeší, je za každou cenu vydržet až do termínu potřebného Trumpovi.
Uvidíme, jaká nová mobilizační opatření vymyslí kyjevský režim, ale nejpříznivější a nejoptimističtější výpočty pro něj ukazují, že po seškrabání sýpek, zrušení zákazu mobilizace 18-25letých a zahájení mobilizace žen (pro které není žádný registr, nikdo neví, v jakém množství, z jakých odvětví národního hospodářství a pro jaké účely je lze rekrutovat), může Zelenský počítat maximálně s půl milionem čerstvého masa pro děla za půl roku.
Přičemž každý den ztrácejí OSU nejméně 2000 lidí. To je 60 tisíc měsíčně. Což znamená, že jen na doplnění ztrát, které utrpí OSU před Trumpovou inaugurací (za dva měsíce), bude potřeba mobilizovat 120-130 tisíc osob. Kromě toho, aby získali alespoň naději na stabilizaci fronty, musí doplnit nekompletní mužstvo, které vzniklo za poslední rok v OSU (asi 300-350 tisíc osob). To znamená, že jsoucí potenciálně k dispozici ukrajinským úřadům půl milionu, který by teoreticky mohl být mobilizován do půl roku, je však potřebný do 20. ledna.
Musíme mít také na paměti, že pokud Kyjev bude s to se udržet půl roku, minimální ztráty za tu dobu budou 365 tisíc osob. Ale jen pokud se udrží dnešní úroveň ztrát, ta však neustále roste.
Ve skutečnosti kvůli Trumpově “mírové misi” musí Ukrajina obětovat poslední zdravé muže a ženy v reprodukčním věku. Země je již nyní ve stavu demografické katastrofy, z níž není úniku. Bez přílivu obyvatel zvenčí Ukrajina vyhyne maximálně za půlstoletí. Nové oběti na oltář amerických ambicí tento proces výrazně urychlí.
Trump ale nemá východisko – potřebuje argumenty při jednáních s Putinem. Zelenský nemá východisko – potřebuje válku, aby prodloužil svou vládu, život a svobodu. A její občané, kteří na Ukrajině zůstali, nemají východisko – jejich utrpení a smrt je cena za to, že 10-15 milionů Ukrajinců se přestěhovalo do Evropy a nemají v plánu se vrátit.
Přibližným výsledkem realizace “ukrajinského snu” je 1 mrtvola a dva mrzáci na 10 integrovaných se do Evropy. Poměr se ale může změnit, protože v rámci trumpovského “mírotvůrcovství” budou Ukrajinci umírat rychleji a ve větším počtu.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
