300 miliard dolarů na slunci

Jen ti z mojí generace a starší pamatují pořádný francouzský filmový nářez s názvem 100 000 USD na slunci. V němž se divákům z celého světa v plném světle předvedly dvě opravdové budoucí francouzské filmové superstar – Jean Paul Belmondo a Lino Ventura.

Ve filmu jde o to, že spediční společnost na samém okraji pouště v jižním Maroku najme nového řidiče k přepravě tajného nákladu v hodnotě 100 000 dolarů. Rocco (Jean-Paul Belmondo) se o plánu dozví a uprchne s náklaďákem i s kořistí. Šéf spedice Castigliano nabídne nejlepšímu šoférovi své společnosti (Lino Ventura) velkou odměnu, pokud se mu podaří ukradený náklaďák získat zpět. Jeho cesta vede přes marocké pohoří Atlasu, světem, kde se nikdo neptá na víc, než potřebuje vědět. Honička začíná!

Právě tímhle filmem a zejména jeho názvem se inspiroval autor následujícího textu z francouzského politického portálu Cf2R.com, kde jej našel kolega PB. Viz

300 milliards de dollars au soleil

podle překladače

300 miliard dolarů na slunci

K srpnu 2024 Ukrajina obdržela více než 300 miliard eur ve formě pomoci od evropských zemí, Spojených států a dalších spojenců. Evropská unie také plánuje poskytnout jí dalších 35 miliard eur v roce 2025 .

Někteří se domnívají, že tento finanční závazek je oprávněný, protože věří, že na Ukrajině je v sázce budoucnost Evropy: „ skutečné problémy konfliktu na Ukrajině přesahují otázky území a mají za cíl zpochybnit náš evropský model demokratické společnosti. (…) Zastavení nepřátelských akcí by Rusku pouze umožnilo obnovit své síly a znovu zaútočit na své západní sousedy, počínaje pobaltskými zeměmi a Polskem .

Tváří v tvář těmto a dalším argumentům, které jdou stejným směrem, vidí existenciální válku o Evropu a trvají na nutnosti podporovat Ukrajinu za každou cenu, vyvstává otázka jejich relevance: jsou uváděné důvody skutečně podložené? Pojďme je prostudovat jeden po druhém.

1. „Ukrajinská válka je výzvou pro náš model demokratické společnosti“

Toto tvrzení se často opakuje, ale argument zůstává vágní: jak by porážka Ukrajiny nebo dosazení proruské vlády ohrozily náš model demokratické společnosti? Ukrajina již zažila „proruské“ vlády, aniž by to mělo vliv na naše instituce. Navíc se nezdá, že naše vztahy s nedemokratickými státy, jako jsou monarchie v Perském zálivu, nezpochybňují náš vlastní model. Pokud je Ukrajina geograficky umístěna v Evropě, dopad této blízkosti zůstává omezený, zejména na ekonomickou úroveň: v roce 2021 činil obchod mezi Francií a Ukrajinou pouze 2,1 miliardy eur , což je výrazně méně než 4,8 miliardy se Saúdskou Arábií . Tyto obchodní výměny ukazují, že vztahy s méně demokratickou zemí nemusí nutně představovat morální dilema. Nesdílíme stejné hodnoty, co dál?

Takže ano, Rusko se snaží ovlivnit evropské veřejné mínění. Ale i zde je třeba uvést na pravou míru tolik odsuzovanou ruskou propagandu. Všechna ruská média byla zcenzurována a mnohem více jsme vystaveni ukrajinské propagandě, pokud zcela manichejsky nepředpokládáme, že lžou pouze Rusové. Kromě toho je ruská propaganda, která se k nám dostává, automaticky prezentována jako taková, odsuzována a pitvána. Rádi bychom, aby naše média byla stejně přísná tváří v tvář propagandě ukrajinské nebo dokonce americké. Konfrontace v oblasti komunikací je pouze jednou částí naší nepřímé konfrontace s Moskvou. Ve dnech, kdy se to diplomaticky uklidní s Ruskem, uvidíme i uklidnění této komunikační války.

Moskva nemá pro náš model společnosti žádné využití. Rusové mají své a my své. To oběma stranám nikdy nebránilo v udržování diplomatických a ekonomických vztahů.

Takže ne, říkat, že „ skutečné problémy v konfliktu na Ukrajině přesahují otázky území a mají za cíl zpochybnit náš evropský model demokratické společnosti “ je iluze, která není založena na žádném solidním argumentu.

2. „Zastavit ruské armády na Ukrajině znamená zabránit válce v Evropě“

Další klíčový argument zajišťuje, že pokud Rusko vyhraje válku na Ukrajině, nezastaví se tam a naše vlastní země se pak stanou terčem. Podle této logiky by obhajování míru znamenalo poskytnout Rusku čas připravit se na lepší útok na nás později. Tato vize je často přirovnávána k „ duchu Mnichova“ – analogii, která hraničí s Godwinovým bodem, připomínající minulé chyby appeasementu, kvůli nimž byla válka nevyhnutelná. Klíčová otázka však zůstává nezodpovězena: proč by Rusko chtělo zaútočit na Polsko, pobaltské státy nebo Finsko?

Jaký strategický projekt by mohl ospravedlnit ofenzivu Moskvy proti evropským zemím? Myšlenka snu o rekonstituci sovětského impéria je často uváděna některými odborníky, ale tato hypotéza je založena spíše na jejich projekcích než na konkrétních faktech. Putin se nepochybně snaží udržet Rusko jako obávanou a respektovanou globální mocnost, ale to je velmi odlišné od expanzivní ambice vojensky si Evropu podřídit.

Jistě je legitimní uvažovat o případu pobaltských zemí, kde jsou významné rusky mluvící menšiny. Členství těchto států v NATO by však učinilo ruský útok extrémně riskantním, pokud má Moskva na výběr. Moldavsko by potenciálně mohlo být cílem, ale ruské síly by toho musely být schopny ho dosáhnout, což je velká výzva vzhledem k jejich současné situaci na ukrajinské frontě a vzdálenosti, kterou by ještě musely překonat. Dobytí a okupace nepřátelské země vyžaduje lidské zdroje, které Rusko nemá – ať už pro Polsko, Finsko nebo dokonce ani celou Ukrajinu.

Argument, že podpora Ukrajiny dnes vojensky ochrání Evropu před budoucím konfliktem s Ruskem, je proto spíše strachem než realitou. Ti, kdo prosazují tuto vizi, jsou často ti samí, kteří se vysmívají ruskému vojenskému výkonu na Ukrajině. Je bizarní vysmívat se ruské armádě za její slabosti a zároveň ji prezentovat jako hrozbu pro celou Evropu. Ve skutečnosti tato takzvaná ruská hrozba hraje na iracionální obavy a ospravedlňuje tak jen vojenskou a finanční podporu Ukrajiny u obyvatelstva.

3. „Podpora Ukrajinců je morální otázkou ve jménu našich hodnot“

Rusko vojensky napadlo a narušilo hranice země, která ho přímo neohrožovala, čímž porušilo mezinárodní právo a Budapešťská memoranda. Ruská armáda během tohoto konfliktu páchala a páchá válečné zločiny. To je realita, která je v zásadě zcela odsouzeníhodná, ale neměli bychom zapomínat ani na to, že ukrajinská armáda páchala a také páchá válečné zločiny. Bohužel každá válka vystavuje člověka tomuto typu „skluzu“ a o příklady z poslední doby není nouze.

Nyní se tato porušení mezinárodního práva netýkají pouze Ruska a rozhořčení, které ovlivňuje naše názory, je jen pokrytectvím, v závislosti na tom, kdo tyto činy páchá. Nikdo neuvažuje o uvalení sankcí na Turecko, ani o veřejné kritice Ankary za její invazi a nelegální okupaci ostrova Kypr od roku 1974. Zdá se, že se s tím vyrovnáváme velmi dobře. Mohli bychom hovořit o invazi do Iráku v roce 2003 a válečných zločinech páchaných naprosto beztrestně americkou armádou (například věznice Abú Ghrajb), aniž by to vyvolalo velké protesty doma. Co můžeme říci o současné situaci v Gaze a jižním Libanonu, kromě toho, že i zde jsou protesty přinejmenším skromné, navzdory velmi vážným válečným zločinům, které tam byly prokázány. Nikdo neuvažoval o uvalení přísných ekonomických sankcí na stát Izrael nebo o obvinění jeho premiéra a zdá se, že proces Mezinárodního trestního soudu se navzdory vznesené žádosti zastavil. Stejně tak i nadále podporujeme Paula Kagameho, prezidenta Rwandy, který podporuje hnutí M23 odpovědné za velmi vážné zločiny v Demokratické republice Kongo. A výčet příkladů by mohl pokračovat, protože je ještě dlouhý.

Jistě, existují noví „misionáři“ z televizních obrazovek, hájící myšlenku univerzalismu našich „hodnot“, které by se měly světu vnutit a které by proto měly být vštěpovány všem, v případě potřeby děly. Ale o čem mluvíme, když nám říkají, že hájíme „naše hodnoty“? O jakých hodnotách přesně mluvíme, protože se zdají mít velmi variabilní geometrii? Tento argument se pak jeví pouze jako morální argument určený k vyvolání emocí, na hony vzdálený spravedlivé reflexi principů spravedlnosti.

4. „Mezinárodní právo musí být respektováno“

Teoreticky má OSN nastolit určitý světový řád, kterému se musí každý stát přizpůsobit. Ve skutečnosti se však svět nikdy neřídil zákonem, ale právem nejsilnějšího. Geopolitika by se dala shrnout do Audiardovi slavné věty ve 100 000 dolarech na slunci , kde postava Jeana-Paula Belmonda prohlašuje: „ Víte, když chlapi vážící 130 kilo říkají určité věci, ti, kteří váží 60 kilo, je poslouchají . »

Přeneseno do mezinárodního kontextu by tento citát mohl znít: „Když mluví země s jadernými zbraněmi, ty bez jaderných zbraní naslouchají. » I když je tato vize zjednodušená, protože důležitou roli hraje i konvenční odstrašování, faktem zůstává, že pouze tři země – Spojené státy, Rusko a Čína – mají skutečně kapacitu prosadit svou vůli. Francie a Velká Británie nemají dostatečně významné prostředky konvenčního odstrašování, a proto se ocitly ve druhé roli ve stínu americké moci. Pokud jde o ostatní státy, ty se umisťují víceméně na oběžné dráze jedné z těchto tří velmocí nebo, pokud jsou dostatečně silné jako Indie, dokážou si udržet nezávislost.

To není cynismus, ale prosté pozorování reality. Kdyby globální geopolitika fungovala jinak, neexistovali by stálí členové Rady bezpečnosti OSN s právem veta, což je privilegium, které těmto národům umožňuje osvobodit se od mezinárodního práva, když to slouží jejich zájmům. To, co má v mezinárodních vztazích nakonec přednost, není striktní dodržování pravidel, ale ochrana vlastních zájmů a zachování sféry vlivu.

5. „Státy mohou svobodně vytvářet aliance, jaké si přejí“

Tento argument je často zmiňován: Ukrajina jako suverénní země by měla mít možnost svobodně si vybrat své spojenectví, ať už s NATO nebo Evropskou unií, aniž by se musela ptát Moskvy. Teoreticky to vypadá naprosto oprávněně, ale realita je složitější.

Spojené státy během studené války z velké části utvářely své „blízké zahraničí“ – americký kontinent – ​​a přímo zasahovaly, aby zajistily loajalitu vlád. Neváhali organizovat převraty a podporovat diktátorské režimy, aby si zachovali svůj regionální vliv. Tato politika přetrvává dodnes: například embargo na Kubu nemá žádné přímé bezpečnostní opodstatnění – kubánská armáda nikdy nepředstavovala skutečnou hrozbu pro Spojené státy – ale je součástí této logiky kontroly jejich sousedství.

Čína zaujímá podobný přístup, když posiluje svou přítomnost v Jihočínském moři, staví umělé ostrovy, které militarizuje. Tato strategie se vztahuje i na Severní Koreu, jejíž existence jako nárazníkové zóny s Jižní Koreou nabízí Pekingu cennou strategickou hloubku. Stručně řečeno, stejně jako Spojené státy na americkém kontinentu, Čína utváří své bezprostřední sousedství v Asii, aby si zachovala své strategické zájmy.

Rusko ze své strany považovalo NATO za potenciální hrozbu po celá desetiletí. Od 90. let se neshody množily a intervence Aliance v roce 1999 proti Srbsku posílila její vnímání potřeby organizace, která je považována za agresivní a podřízenou americkým zájmům. Jeho postup k hranicím považuje Moskva za přímý útok na svou bezpečnost. Kreml sice tuto nedůvěru částečně využívá ke konsolidaci svého režimu, ale tento postoj pramení i ze staré frustrace spojené s jeho postupným vytlačováním z evropského bezpečnostního systému, do kterého se přesto chtěl začlenit.

Kreml se domnívá, že NATO ignoruje bezpečnostní zájmy Ruska a odmítá ho považovat za rovnocenného partnera. Někteří ruští analytici považují intervence NATO v Afghánistánu a Libyi za destabilizující akce v regionu, které podkopávají důvěryhodnost Aliance. Ať už je tento názor oprávněný nebo ne, je nezbytné pochopit, že toto je vnímání Moskvy. George Friedman připomíná důležitost „geografické hloubky“ pro ruský generální štáb a zdůrazňuje, že jeho obrovské území vždy hrálo klíčovou roli v odolávání pokusům o invazi v průběhu historie. Moskva proto přisuzuje strategický význam nárazníkovým zónám pro zajištění své bezpečnosti, což je logika, která se příliš neliší od logiky Spojených států nebo Číny, které se také snaží vytvořit „ochranné bariéry“. »

Historicky velmoci vždy jednaly tímto způsobem a podrobovaly si své méně silné sousedy, aby si zajistily strategickou hloubku proti svým geostrategickým rivalům. Ve skutečnosti byla volba aliancí pro země zřídkakdy svobodná, ale často ovlivňována, nebo dokonce vnucována dominantní silou v jejich regionální sféře.

6. „Podpořte Ukrajinu, abyste jí umožnili dosáhnout příznivé rovnováhy sil s ohledem na jednání“

Tento argument se objevil, když se staly jasnými fakta: Ukrajina již nemohla rozumně doufat v rozhodné vojenské vítězství proti Rusku nebo dosáhnout svých válečných cílů. Od nynějška je cílem Západu posílit vojenskou pozici Kyjeva, aby mu umožnil zavést příznivou rovnováhu sil a dosáhnout „spravedlivého“ míru, řečeno Zelenského, ačkoli obrysy tohoto míru zůstávají nedefinované. Konkrétně by to znamenalo prodloužení konfliktu, dokud nebude Rusko nuceno udělat vůči Ukrajině velké ústupky.

Zdá se však, že na zemi se vojenská situace pro Ukrajinu stále rychleji zhoršuje a vojenská pomoc ze západních zemí se postupně snižuje. Zdá se proto nepravděpodobné, že by rozhovory byly uzavřeny bez významných ukrajinských ústupků. Tento vývoj vyvolává otázky o skutečných přínosech pokračování války pro Ukrajinu, přičemž v následujících týdnech a měsících by mohlo dojít k ještě výraznějšímu zhoršení její vojenské pozice.

Zdá se tedy, že tento argument postrádá relevanci a přidává se k řadě stále pochybnějších zdůvodnění, aby se zabránilo položení základní otázky o skutečných důvodech podpory Ukrajiny a konkrétních sledovaných cílech.

Pokud se argumenty předložené k ospravedlnění naší podpory Ukrajině zdají sporné, proč jsou naše vlády a vlády ostatních evropských zemí tak ingerovány do této věci? A co víc, proč jasně neuvádějí skutečné důvody tohoto závazku? Co když jsou tyto skryté motivace daleko méně spojeny s evropskými strategickými zájmy než se zájmy Washingtonu? Sabotáž plynovodů Nord Stream již není připisována Rusku a vyšetřování prováděná státy Baltského moře jsou jedno po druhém opouštěna, aniž by něco přinesla, což je možná jeden z ukazatelů skutečné odpovědnosti… Každý bude mít svůj vlastní názor na tyto skutečnosti.

Dnes by se debata neměla soustředit pouze na to, zda nadále podporovat Ukrajinu či nikoli, ale na skutečné motivace, které ji ospravedlňují. Občané mají právo porozumět důvodům této pomoci, zejména ve Francii, v kontextu faktu, kdy rozpočtová rozhodnutí z roku 2025 uvalí na veřejnost nutnost úspor ve výši 60 miliard eur, přestože 3 miliardy byly v roce 2024 převedeny do Kyjeva. Není to právě tato transparentní? Skutečně nás to odlišuje od autoritářských režimů, jako je ten ruský?

Tato úvaha neznamená odmítnutí podpory Ukrajině, ale spíše vyzývá ke stanovení jasných a realistických cílů. Vojenská a finanční podpora může účinně pokračovat pouze tehdy, budou-li brány v úvahu naše finanční, průmyslové a vojenské zdroje. Jak uvádí Pascal Boniface, „nesmíme zaměňovat žádoucí a možné“ . Můžeme mít mnoho tužeb, ale jen ty, které jsou dosažitelné, stojí za to sledovat.

Konečně je nutné přestat se ohánět morálkou utvářenou jen pro tento případ a povzbuzovat nás, abychom Ukrajině pomáhali „dokud to bude potřeba“. Trvalý postoj vyžaduje poctivá zdůvodnění a konkrétní cíle, zvláště v době, kdy by se Spojené státy Donalda Trumpa mohly odvrátit od ukrajinské otázky a nechat nás v této pozici osamocené.

***

Opět velmi dobrý článek z francouzské, tedy u nás nesledované provenience. Problémem je, že zatím evropskou a speciálně francouzskou elitu tahle, pro mne železná logika zcela míjí!

Belmondo svým chlebodárcům tehdy „vykouřil“ 100 000 USD. Proti Zelenskému žabař. Ten už zvládl 300 000 000 000 USD. A všichni ti vždycky a jedině správní, dělají, že je to absolutně OK … A Zelenský chce další a další desítky a stovky miliard v dolarech a Eurech. Protože přece za 1,. 2., 3., 4., 5., 6., …….

*

Olivier DUJARDIN, pro Kosu Zostra objevil a přeložil PB