3 x Petr Hampl: sociologie americké společnosti, Deep State a Donald Trump

1.

Petr Hampl: Nový třídní konflikt a ekonomické teorie politika

Celý svět s napětím sleduje americké volby. Jenže ono to nejzajímavější už proběhlo. Posunula se podoba třídního konfliktu, píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

*Už neprobíhá to, co jsme znali v posledních desetiletích. Tedy heroický boj výjimečných jedinců nebo malých skupin s deep-state (což je poetické označení pro tiché spojenectví byrokratů na různých úrovních). Kdy vládnoucí třídu tvořila aliance korporátní a nadstátní byrokracie s profesionálními intelektuály. A kdy tato vrstva neměla soupeře, protože nižší třídy byly rozdělené do spousty bublin. Na konci roku 2024 už ten soupeř existuje. Je jím spojenectví průmyslových magnátů a dělnické třídy. 

Osobně mě vznik toho spojenectví nepřekvapuje, protože všichni magnáti, se kterým jsem měl možnost hovořit, vyjadřují výrazně více sympatií chlapům u strojů než manažerům (a to i v rámci vlastních podniků). A rozhodně to nepřekvapí ty, kdo navštěvují přednášky profesora Budila. Z jeho výkladů o konfliktech produktivních (průmyslových) sil a spekulativních (finančních) sil je zřejmé, že přesně takový vývoj se dal očekávat.

Ukazuje to také další dimenzi sporu, který je v Americe veden. Trumpovský záměr vrátit do Ameriky výrobu by posílil spojenectví dělníků a majitelů podniků. A globalistický záměr Kamaly Harrisové pochopitelně naopak. 

Jak to výstižně formuloval jeden z konzervativních komentátorů,

„Klíčový už není konflikt mezi prací a kapitálem. Klíčový je konflikt mezi národním a mezinárodním kapitálem.”

Svět reálné produkce si navíc začal uvědomovat, že americká hegemonie pro něj není výhodná. Britská hegemonie v 19. století přinesla obrovské příležitosti britským továrnám a nakonec se to projevilo i na mzdách britských dělníků. Současná americká hegemonie nic takového nepřináší. „Skutečnou obětí liberalismu a globalismu je americký lid,” formuloval to někdejší Trumpův šéfideolog Steve Bannon.

A v rámci aliance platí, že co je špatné pro dělnickou třídu, je špatné i pro magnáty. O tom totiž aliance jsou. Magnáti podporují opatření vedoucí k tomu, že dělník si slušně vydělá, bude schopen zaplatit bydlení, zdravotní pojištění, šaty pro manželku a ještě si občas zajít do hospody. Se skřípěním zubů se vzdají záměrů dovážet levnější pracovní sílu z ciziny. A dělník chápe, že je lepší, aby ty obrovské zisky šly do kapsy místnímu boháči než anonymní korporaci.

Jenže to vše má dopad taky na ekonomickou teorii. Různé ekonomické školy se stávají nástrojem a zbraní jedné nebo druhé strany. Spojenectví dělníků a továrníků chce státní průmyslovou politiku, rozumnou ochranu trhu, dobré státní školy, péči o infrastrukturu, bezpečnost atd. Zkrátka, podporuje a potřebuje ten pohled, kterému u nás představuje třeba Ilona Švihlíková, Jaroslav Šulc, vycházející ekonomická hvězda Tomáš Doležal a další. Dnes je ten pohled označován za „levicový“, ale kdyby ti lidé žili třeba v západním Německu roku 1975, byly by stejné názory označovány za typicky pravicové. 

Aliance byrokratů a intelektuálů zase potřebuje volný trh, privatizaci, liberalizaci, volný pohyb všeho atd.

A tím se dostáváme k těžkému dilematu. Poměrně velká a významná skupina českých myslitelů, politiků a aktivistů jednoznačně sympatizuje se spojenectvím průmyslové výroby, ovšem zároveň se pevně drží ekonomických dogmat výhodných pro stranu globálních bankéřů. To je dlouhodobě neudržitelné. Budou se muset vzdát jednoho nebo druhého, ale bude to pro ně hodně těžké.

To je případ myslitelů sdružených kolem Institutu Václava Klause, kolem serverů jako Sýr zdarma nebo Echo24, kolem strany Motoristé atd. Držím jim palce, aby to zvládli.

1.11.2024

 ***

2.

Petr Hampl: Revoluce 2024 a americký třídní konflikt politika

Jak se dalo čekat, veřejný prostor je naplněn žvásty o tom, že Američané mají údajně plné zuby progresivismu, že odmítají aroganci liberálních elit apod. Ve skutečnosti nejsou žádné známky toho, že by Američané byli naštvanější než dříve.

Stejné napětí mezi pracujícími lidmi a liberálními elitami panovalo i před čtyřmi lety. Panovalo i v letech, kdy vyhrával Bush a v letech, kdy vyhrával Obama, píše Petr Hampl v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Mnohem zajímavější je pohled na reálnou logiku moci. 

Volby jsou vždy vypisovány s jedním jediným cílem. Udržet u moci stávající strukturu a potvrdit její postavení. Nikdo nevyhlašuje volby, aby riskoval ztrátu moci. Kdyby si nebyl jist vítězstvím, tak je vyhlašovat nebude (případně změní podmínky). A pokud existuje nějaká moc schopná jej k tomu přinutit, pak není vládcem. Pak je skutečným vládcem ta přinucující moc. A ta samozřejmě nikdy nepodrobí sama sebe volební zkoušce.

Z toho vyplývá, že takové volby, které mění poměry, mají charakter revolucí a dochází k nim jen zřídka. Třeba v českých zemích v roce 2013, když lidovou volbu prezidenta pečlivě připravenou pro Karla Schwarzenberga nečekaně vyhrál Miloš Zeman. Nebo v roce 2016 v USA, kdy revoluce vyšla Trumpovi. Tak dlouho ho podceňovali, až je porazil. Že to vítězství nedokázal využít ke změně poměrů, to je věc druhá. 

Volbami – revolucí byly i právě proběhlé volby v USA. Vládnoucí oligarchická struktura tentokrát Donalda Trumpa nepodcenila, nasadila proti němu všechno, čeho byla schopna, a přesto byla poražena.

Když jsou takové revoluce vítězné? Tehdy, když jim PŘEDCHÁZÍ změna mocenských poměrů ve společnosti. V uplynulých letech se musely mocenské poměry v USA změnit, jinak by nemohla být vládnoucí skupina poražena. 

To znamená dvě věci.

1. Spojenectví bankovních a korporátních manažerů, státní byrokracie a profesionálních intelektuálů, které drželo moc v posledních minimálně 20 letech, bylo oslabeno.
2. Zformovala se kontraelita, tedy jiná mocenská aliance, která je schopna se dosavadní elitě postavit.

Logicky se nabízí otázka, kdo je tou novou mocenskou aliancí. Pár novinových titulků hovoří o převzetí moc dělnickou třídou, ale přesnější je hovořit o alianci dělnické třídy a magnátů zaměřených na reálnou výrobu (Musk, Thiel a další). S tím, že součástí té široké aliance jsou samozřejmě i další skupiny, jako třeba mladí inženýři, technici a řemeslníci, některé velmi specifické skupiny vzdělanců apod.

Připomínám, že aliance znamená, že všechny zapojené skupiny spojuje nějaký společný zájem, ale že každá ze zapojených skupin se také vědomě některých svých zájmů vzdává. To si u nás vůbec neumíme představit. Opozice je rozdělena do skupin, z nich každá prosazuje 100% svých představ (mimo jiné proto, že si neumí srovnat v hlavě, co je na prvním místě, co na druhém, co na třetím…). Nicméně v Americe se to podařilo, přinejmenším dočasně. 

Pro pochopení nové mocenské aliance je důležité rozumět, že od 90. let nebyly mocenské poměry určovány nejbohatšími vlastníky, nýbrž třídou vrcholových manažerů. To je patrné i z rozdělení korporátních zisků, ze kterých získávali vrcholoví manažeři přibližně dvakrát více než vlastníci (jak vyplývá z Pikettyho statistik). Ostatně, ono se i akciové vlastnictví postupně posouvalo k manažerům.

A teď se zdá, že ti vlastníci, kteří své výrobní podniky reálně řídí, opět přicházejí ke slovu i mocensky. Nicméně nemůžeme mluvit o vzpouře vlastníků. Spíš jde o to, že někteří členové dosavadní vládnoucí třídy si spočítali, že je výhodnější postavit se proti svým dosavadním kolegům. 

Téměř všechny velké změny v dějinách probíhají právě tak – tedy konfliktem uvnitř vládnoucí vrstvy. Lidové revoluce patří do hollywoodských filmů, nikoliv do reality. Je ovšem velký rozdíl, jestli se diktátoři opírají o lidové masy (a musí se tudíž snažit, aby se lidem žilo celkem dobře) nebo jestli se opírají o nadnárodní finanční oligarchii.

A právě to se v USA mění. Právě to vyvolává takovou hrůzu. Paradoxně nikoliv u velkých finančních magnátů, ale u ubohých pěšáků v nižších managementech, v médiích a na univerzitách. 

8.11.2024

***

3.

Petr Hampl: Co dělí Českou republiku od obdoby trumpovské revoluce politika

V minulém a předminulém příspěvku jsem se věnoval americké politice a třídní struktuře. Pokusil jsem se ukázat, že v posledních týdnech vidíme důsledky mocenské změny, která proběhla v předcházejících letech.

Že to není totální mocenská změna, ale posun (řekněme, že liberálové klesli z 80% na 55%). Pokusil jsem se také zchladit naivní představy nad tím, že Američané už měli čehosi dost. Lidová nespokojenost nepřináší politické změny stejně jako vyvýšeniny a zákruty řek nevyhrávají bitvy. Musí se najít ještě nějaká armáda, která v tom prostředí vybojuje bitvu. A musí se najít generál, který těch vyvýšenin dokáže využít. Právě tak se v boji o politickou moc musí najít někdo, kdo využije lidových nálad.

Zmínil jsem také, že hlavní americká změna nespočívá v tom, že by se změnila tamní třídní struktura. Jde o to, že se podařilo sestavit novou mocenskou koalici, jejímiž nejviditelnějšími představiteli jsou průmysloví magnáti a dělnická třída, ale do níž jsou začleněny i další skupiny. Mladí technici, specifické skupiny vzdělanců, velká část evangelikálů (křesťanských fundamentalistů), část bezpečnostních složek a další. Petr Drulák správně upozorňuje na angažovanost některých frakcí deep state.

Taková koalice se neposkládá sama. Někdo nad ní musí přemýšlet. Někdo musí být v kontaktu s výraznými představiteli nejrůznějších skupin. Někdo musí uvažovat, které požadavky které skupiny akceptovat a které ignorovat. Tuhle práci zcela jistě neodvedl Donald Trump. Pochopit něco takového zjevně přesahuje jeho možnosti a nejspíš ho to ani nezajímá. Odstartoval to před rokem 2016 Steve Bannon a po něm pracovali další. Mnoho z těch jmen ani neznáme.

Roli hrály i skupiny, jejichž energie byla využita, ale plnými členy vítězné koalice nejsou. Nejvýraznějším příkladem jsou konspirační teoretici. Podpořili Trumpovo tažení, jak jenom mohli a nedostali nic. Trumpova vláda je vládou technologického optimismu a to se bude týkat i medicínských technologií.

Pro nás je ovšem mnohem zajímavější otázka, do jaké míry to je replikovatelné v Českém prostředí. Případně jak tím bude naše prostředí ovlivněno. 

Připomínám, že mnohem víc zjištění a úvah na toto téma je na mém blogu Druhý pohled, který fakticky nahrazuje další knihu. Píšu pro pár set platících odběratelů, kteří na měsíčním poplatku zaplatí o něco méně, než by dali jednou ročně za knihu, a dostávají za to každý den pár minut čtení. Myšlenky neurovnané, jak se rodí, jak narážím na další fakta a inspirativní pohledy. Včetně toho, co by se do knihy nedostalo.

Nicméně k těm otázkám.

Vyplývají z toho změny v České republice? Nevyplývají. V rámci západního civilizačního okruhu pořád ještě platí, že každá národní společnost se chová trochu jinak a každá národní mocenská elita je specifická. Navzdory kontaktům, propojení a globálním trendům. Navzdory tomu, že ti lidé pracují ve stejných korporacích nebo pro neziskovky. 

Trump slibuje změny v Americe. Neslibuje změny u nás. Bude usilovat, aby v Americe bylo méně dětí a mladých lidí mrzačeno tzv. změnami pohlaví, ale nemá důvod řešit české děti. Bude usilovat o vybudování amerického výrobního sektoru, ale nemá důvod řešit český výrobní sektor. Leda jako konkurenta. Bude se snažit obnovit svobodu projevu, ale nebude řešit míru svobody v České republice. Nemá důvod financovat válku s Ruskem, ale nebude bránit české vládě, aby na to utratila peníze určené na důchody. Možná zmizí finanční podpora z amerického vládního fondu National Endowment for Democracy.

Druhá otázka. Je možné poskládat podobnou koalici sociálních vrstev i u nás? Možné to samozřejmě je, ovšem o něco komplikovanější. 

• Jsme menší země s početně maličkou dělnickou třídou. Je tu velmi málo firem, které nejsou servisními organizacemi globálních korporací.

• Je tu hodně Trumpů, kteří by rádi pronášeli silná slova a neztráceli by čas přemýšlením. Někteří z nich skutečně dostanou poslaneckých mandátů. Je tu Pavel Tykač zjevně projevující ochotu se do nadějného projektu zapojit. Jenže tu jaksi chybí lidé ochotní to odpracovat.

• Chybí dialog mezi bublinami. Kdy se naposledy stalo, že by o nějaké ekonomické otázce společně diskutovali Ilona Švihlíková a lidé z Institutu Václava Klause? Bubliny se prostě ignorují.

• Opozice je zmítána dětinsky naivními představami, konspiračními teoriemi a destruktivní ideologií minimálního státu. Což by nevadilo, kdyby někde v pozadí soustředěně pracovalo pár racionálních mozků. Jenže nepracuje.

To všechno situaci komplikuje, ovšem nečiní změnu nemožnou. 

A velmi podstatná otázka na závěr. Bude úsilí o mocenskou změnu probíhat cestou hnutí úplně zvenku nebo postupným posunem uvnitř ANO? Popravdě, kdyby se já osobně chtěl politicky angažovat (což nechci), vstoupil bych do ANO, a snažil bych se posílit nacionalistický proud. Z mocenského hlediska to dává větší smysl než zakládat nové subjekty a sestavovat další společné kandidátky.

Ale uznávám, že zatímco prognózy společenských trendů mi celkem vycházejí, ohledně hodnocení jednotlivých politiků a stran se často mýlím. 

15.11.2024

PhDr. Petr Hampl, Ph.D. , První Zprávy (3x)