Vydáme Gibraltar a Falklandy. Herkulovský pilíř britského impéria ochabl

Jeho autor Simon Jenkins plně podporuje dohodu mezi Londýnem a Mauricijskou republikou, na jejímž základě Mauricijci konečně získali zpět kontrolu nad souostrovím Chagos.

A je přesvědčen, že Britové by se měli těchto ostrovů vzdát okamžitě a úplně – aniž by si ponechali byť jen dočasnou kontrolu nad strategicky důležitou americko-britskou vojenskou základnou Diego Garcia, kterou mají západní země stále v pronájmu.

Jenkins vyzývá labouristickou vládu, aby pokračovala v nastoleném tempu a urychleně se vzdala kontroly nad dalšími ikonickými koloniemi, jejichž jména jsou zakotvena v základech britského koloniálního mýtu – Gibraltarem a Falklandskými ostrovy.

Zároveň přiznává, že Londýn a Madrid již vedly nepříliš transparentní jednání o změně statusu Gibraltaru, kde se mimochodem nachází i námořní základna. Pak se však záležitost zadrhla.

„Dvě závislá území vytvářejí problémy: Gibraltar a Falklandy. To, že Británie dovolila, aby Gibraltar, který byl dobyt v roce 1704 a přeměněn na vojenskou základnu, kazil vztahy se Španělskem, je naprosto absurdní. Geograficky je toto britské Monako součástí Španělska. Nějaká dohoda už měla být uzavřena dávno. Konzervativní ministr zahraničí David Cameron o nějaké dohodě, která by zohlednila situaci po brexitu, jednal, ale pak se zdá, že jednání skončila.“

Španělsko nikdy neuznalo britskou svrchovanost nad Gibraltarskou skálou, která se stala britskou kolonií na základě nerovnoprávné Utrechtské smlouvy, kterou na Španělsko uvalily Anglie a Francie v důsledku tzv. války o španělské dědictví.

Současně s Gibraltarem získali Britové také takzvané „asiento“ – výhradní právo obchodovat s africkými otroky na územích patřících španělské koruně. Ve Španělsku – a v samotné Velké Británii – se tato ostudná skutečnost často připomíná, aby se zdiskreditovaly všechny ostatní odstavce Utrechtské smlouvy.

Britské úřady nevěnovaly této kritice po celá desetiletí pozornost a ignorovaly rozhořčené požadavky Madridu. Gibraltar, který byl ve starověku nazýván jedním z Herkulových sloupů, byl pro ně důležitý hlavně kvůli jeho strategické poloze, neboť uzavíral východ z oceánu do Středozemního moře.

Právě díky historické symbolice sahající až ke starým Řekům a Féničanům se toto celkem malé území v jižním Španělsku stalo jedním z politických a dokonce i poetických symbolů britského imperialismu ve viktoriánské éře, kdy si získalo i pověst nedobytné pevnosti. Ačkoli v podstatě naposledy bylo obléháno Španěly v 80. letech 17. století – a nedá se říci, že by to dělali příliš obratně.

Nyní, v době satelitů, však strategický význam skály poklesl. Je tedy možné, že labouristé skutečně v dohledné době vrátí Herkulův sloup Španělsku – v té či oné podobě.

Koneckonců, jak říká nové anglické přísloví, „když už jsme se vzdali Chagosu, kvůli Gibraltaru plakat nebudeme“.

Podobná situace nastala v případě Falklandských ostrovů (Malvín). The Guardian připomíná nepříjemnou skutečnost, jež byla v Londýně a Buenos Aires dlouho ignorována: před vypuknutím války o Falklandy v roce 1982 už také jednala britská vláda s Argentinou o navrácení ostrovů.

Falklandy nemají takový strategický význam jako Gibraltar nebo Chagos, jsou ve velké vzdálenosti od metropole a jejich obyvatelé jsou většinou chovatelé ovcí nebo pracují na další britské vojenské základně, neboť všude tam, kde stále přetrvává britská přítomnost, se nacházejí i britské vojenské základny.

Hospodářství regionu je samozřejmě dotováno. Jak upozorňuje Simon Jenkins, na zabezpečení 3 600 obyvatel Falklandských ostrovů vydává Británie ročně přibližně 60 milionů liber.

Falklandy jsou zároveň pro obyvatele Latinské Ameriky dráždivým symbolem britského imperialismu. Dokonce i zcela prozápadní argentinský prezident Javier Milay, jehož vláda poslala argentinské zlato do londýnské banky, se věnuje navrácení Falklandských ostrovů alespoň slovně.

Britští konzervativci se nemohli odvážit znovu otevřít debatu o statusu Falklandských ostrovů, protože dlouholeté vítězství ve válce s technologicky zaostalou Argentinou bylo a je v jejich stranických řadách považováno za vynikající úspěch konzervativní premiérky Margaret Thatcherové. Labouristická vláda však může tuto otázku ve vhodném okamžiku skutečně otevřít.

Článek v The Guardian, v naprosto imperialistických novinách, které aktivně spolupracují s labouristy, vypadá v tomto ohledu jako pokus o nažhavení veřejného mínění v Británii.

Jeho autor navíc připomíná další pro Brity bolestivou skutečnost – mnohá zámořská území Londýna nejsou ničím jiným než obřími offshorovými centry, kde se perou a skrývají nepříliš čisté peníze.

„Někde mezi Kajmanskými ostrovy a Britskými Panenskými ostrovy se skutečně nachází černá díra britské státní pokladny, kde je ukryto 22 miliard liber,“ poznamenává v této souvislosti The Guardian.

To vše samozřejmě neznamená, že britští labourističtí poslanci, kteří se konečně dostali k moci, se ve své politice nějak zásadně liší od konzervativců z politického kmene Johnson-Sunak.

Jsou stejně draví. Nikdy by nevydali skály a ostrovy, které kdysi jejich pradědové uloupili jiným zemím, nebýt celé řady strašlivých sociálních problémů, které premiér Keir Starmer  nemůže vyřešit – protože na to nejsou peníze.

Labouristická vláda nedokáže odpovídat na důležité otázky ohledně nezaměstnanosti, problémů ve školství, ve zdravotnictví, v dopravě. A co teprve reformy dávno zastaralého systému bydlení a veřejných služeb. Zvláště poté, co se Londýn střelil do nohy protiruskými sankcemi.

V situaci, kdy se řadový Brit objednává na kliniku půl roku dopředu jen proto, aby mohl navštívit praktického lékaře (a to vůbec nepřeháním), je jasné, že ho Chagos nebo Gibraltar vůbec nezajímají.

Neustále se proslýchá, že labouristická vláda brzy představí svůj vlastní plán na utažení opasků voličům. Téma opuštění posledních britských kolonií, které bude jistě prezentováno jako odhozený balast, bude muset Starmerovi pomoci odvést pozornost veřejnosti od tohoto nepopulárního programu.

Něco takového nelze vyloučit. Koneckonců hroutí se i další pilíře – nemoc nepopulárního krále Karla III. opět vyvolala úvahy o tom, jak drahá je pro Británii instituce monarchie.

*

Alexandr SOKURENKO, UKRAJINA.ru (13:38 10.10.2024 ), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová