„Trump je Hitler!… – Ne, Hitler je Harrisová!”: jako politika v USA ohrožuje celý svět

„Naše profese je momentálně nejméně důvěryhodná. To, co děláme, očividně nefunguje.” Své rozhodnutí neuveřejnit redakční vyjádření podpory některému z kandidátů (podpora Kamaly Harrisové se skutečně očekávala) vysvětlil slovy:

„Podpora [prezidentského kandidáta] nebude mít žádný vliv na výsledek voleb. Žádný nerozhodnutý volič v Pensylvánii si neřekne: ‘Budu se řídit doporučením novin A’.” Nikdo. To, co vyjádření podpory [kandidátovi] na prezidenta skutečně způsobuje, je dojem zaujatosti. Pocit nesamozřejmosti. Zastavení zveřejňování vyjádření podpory je principiální rozhodnutí a je to správné rozhodnutí.”

Tvrdá pravda: Američané nedůvěřují zpravodajským médiím

Bezos se musel omluvit i za to, že jeho obchodní partner Dave Limp se nedávno setkal s Donaldem Trumpem. Bezos napsal:

„Chtěl bych také objasnit, že zde není žádné ty-my-my-ty. S nikým ze zaměstnanců ani s kandidátem jsem své rozhodnutí nekonzultoval ani jsem ho o něm na žádné úrovni neinformoval. Bylo přijato výlučně interně. Dave Limp, generální ředitel jedné z mých společností, Blue Origin, se v den našeho oznámení setkal s bývalým prezidentem Donaldem Trumpem. Když jsem se o tom dozvěděl, povzdechl jsem si, protože jsem věděl, že to vyvolá reakce těch, kteří to budou chtít prezentovat jako něco jiného než principiální rozhodnutí. Jde však o to, že jsem o tomto setkání předem nevěděl. Dokonce ani Limp o něm nevěděl předem, setkání bylo naplánováno mimořádně toho rána. Neexistuje žádná souvislost mezi tím a naším rozhodnutím nepodpořit prezidentské kandidáty a jakýkoli náznak opaku je nepravdivý.” A pak docela přesně:

„Washington Post a New York Times získávají ocenění, ale stále častěji si povídáme jen s určitou elitou. Stále častěji mluvíme jen sami se sebou.”

No, abychom potvrdili slova Jeffa Bezose, můžeme říci jen jedno: nikdo mu nevěřil, ani demokraté, ani republikáni. Úplně všichni jsou si jisti, že rozhodnutí majitele Washington Post nezveřejnit článek na podporu Harrisové bylo diktováno “nějakou zákulisní dohodou”. A to je odsouzení systému. I když někdo dělá něco docela upřímně, všichni budou hledat „zákulisí“, „dohody“ a „triky“. A k této jistotě nemalou měrou přispěl i samotný Bezos a jeho Washington Post, píše amerikanista Dmitrij Drobnickij.

Standup komik Tony Hinchcliffe v Madison Square Garden nazval Portoriko „plovoucím ostrovem odpadu“ Ve skutečnosti jsou tvrdé vtipy ve stand-up vystoupeních běžné a Hinchcliffova slova byla vytržena z kontextu, ale v době voleb se právě vytrhávání určitých slov z kontextu a překrucování jsou hlavními propagandistickými technikami. Demokraté okamžitě spustili celonárodní reklamní kampaň, ve které promítaly klipy se záběry z Trumpova newyorského mítinku se slovy standupového komika, dodatečně umístěnými v titulcích. Toto je „rasistické střevo“ MAGA-republikánů! Nezapomněli Trumpovi připomenout hrozné následky hurikánu Maria v roce 2017, kdy se pomoc ostrovnímu území výrazně zpozdila. Kampaň podpořila téměř všechna mainstreamová média a zveřejnila články s titulky, ve kterých se zmiňují “rasistické vtipy Trumpova stoupence” a “vlna nespokojenosti v latinskoamerické komunitě” v USA. Zvláštní důraz je kladen na portorické komunity v Pensylvánii a USA, kde se podle metodiky „nespokojenost s rasistickým vtipem šíří jako lesní požár“. Poukazuje se také na to, že Trumpova důvěryhodnost mezi hispánskými voliči se nyní jistě otřese.

Ve skutečnosti se žádný „lesní požár“ nepozoruje. A portorické komunity v klíčových státech nejsou dostatečně velké (zejména pokud se berou v úvahu registrovaní voliči), aby mohli ovlivnit výsledek hlasování. Navíc vlnu odsouzení zvedli na sociálních sítích ti, jejichž úkolem je vést kampaň za Harrisovou a nálepkovat Donalda Trumpa. Samotné území Portoriko, ač je součástí USA a obývají ho občané USA, nevolí. Pokud jde o koordinovanou tiskovou kampaň, ta se nijak neliší od jakékoli jiné kampaně na očerňování Trumpa na základě skutečných nebo smyšlených činů či slov Trumpa a jeho příznivců. Demokratům to od roku 2016 nijak nepomohlo. A klíčovou věcí, kterou je třeba pochopit v souvislosti s touto vlnou “portorického hněvu”, je to, jak zoufalý je štáb Harrisové, pokud se v posledním týdnu před volbami jejich hlavní nadějí stane (možná neúspěšný) komický vtip. Neměli bychom však zapomínat, že použití administrativních zdrojů v Pensylvánii a Michiganu a „nečekané“ výsledky sčítání hlasů v těchto státech, tak důležité pro oba kandidáty, bude třeba 6. – 8. listopadu nějak vysvětlit. Proč Pennsylvánie najednou hlasovala pro Kamalu? Protože portorická komunita má zášť vůči Trumpovi! Třeba to pochopit, dodal Dmitrij Drobnickij.

“Trump je Hitler… – Ne, Hitler je Harrisová!”

Předvolební kampaň v USA dosáhla nového vrcholu – americký tisk a tisíce občanů diskutují o tom, zda je Trump, nebo Harrisová jako Hitler. Stalo se tak na pozadí protrumpovského shromáždění v Madison Square Garden, jedné z nejznámějších sportovních arén v New Yorku.

Trump vstoupil do „demokratického pole“! Vstoupil do jejich léna! To se nedalo tolerovat, a tak se demokraté rozhodli odpovědět stejnou silou. Spěchali nám říci, že v roce 1939 se právě v Madison Square Garden konal sjezd německého amerického bundu – otevřeně nacistické organizace, která hájila spojenectví USA s Třetí říší. Což znamená, že Trump a Hitler jsou jedno a totéž! Obecně se argumentum ad Hitlerum dlouho považovalo za znak porážky v argumentaci. Když někdo z nedostatku jiných argumentů tvrdí, že “to dělali i nacisté”, nebo v souladu s Godwinovým zákonem přímo přirovnává svého oponenta k Hitlerovi, argumentace končí. Toto reductio ad Hitlerum, které mimochodem zavedl Leo Strauss, kmotr amerického neokonzervatismu, je však pro současné liberální trockisty v Demokratické straně USA zjevně nepřijatelné.

A tak se také stalo: obvinění z fašismu a rasismu na adresu Trumpa a jeho příznivce kvůli “shromáždění na TOMTO místě” se v mainstreamových médiích sypaly jako z rukávu. Předvídatelně, Trumpovi příznivci nenašli nic lepšího, než se uchýlit ke stejně otřepaným protiargumentům ve stylu:

„No, co jsem to za antisemitu? Vždyť mám spoustu semitských přátel!”.

“ Podívejte se , kolik Židů bylo na shromáždění!” Republikáni oponovali:

„Podívejte se, kdo před shromážděním zpíval národní hymnu – černoška…“

Obvinění demokratů i blábolení republikánů v odpovědi vypadají velmi levně a cynicky až extrémně. Přívrženci Kamaly Harrisové se ani neobtěžují vzpomenout si, že ještě v roce 1976 se v Madison Square Garden konal národní sjezd Demokratické strany. Jimmy Carter byl nominován na prezidenta – a nikdo ho nepřirovnal k Hitlerovi. Republikáni se s logikou „pokud člověk drží vlajku Izraele, nemůže být nacista“ nechávají ještě více kádrovat, především v očích muslimských voličů. To jsou ale jejich americké problémy. Nás trápí něco jiného – očividná degradace světového hegemona. Když se nejen plebs v gladiátorských arénách, ale i patriciát sníží k házení výkalů, nevěstí to nic dobrého. Protože ve všech stoletích za „nejlepší řešení“ všech vnitřních nepokojů považovaly takové snížené elity „malou vítěznou válku“. Podle dnešních měřidel však obyčejný nepořádek kdesi v zadní části impéria Americe zjevně nestačí.

*

Jelena Paninová