Zdroj: https://brusselssignal.eu/2024/09/three-old-military-truths-shaken-by-the-ukraine-war/
Konvenční moudrost mívá špatnou pověst, když se něco nepovede, ale za normálních okolností by měla být zdrojem síly. Vodítkem k tomu je sám název: sílu tu vytváří spojení „konvence“, kdy se standardizují určité způsoby jednání nebo uvažování, a „moudrosti“,tedy příslibu, že použité standardy jsou opravdu vysoké a naše uvažování velmi chytré.
Problémem je, když konvenční moudrost ustrne a zkostnatí do určitých ustálených schémat, která se tak dlouho nezpochybňují, až se z nich stanou dogmata a klišé. Jistě i v oblasti strategie a vojenství kolují v rámci takzvaných strategických komunit v nekonečné smyčce zpětné vazby přijaté „vzorce“ toho, jak svět údajně funguje – spolu s pojmy a definicemi zděděnými po předchozích generacích intelektuálů a stratégů, zabývajících se otázkami obrany. Dobrým – a politováníhodným – příkladem je notoricky známá fráze „mezinárodní řád založený na pravidlech“.
(„Mezinárodní řád založený na pravidlech“ je systém založený na americké dominanci ve světových záležitostech. Použitá fráze budí dojem, že jde o něco, co je výhodné pro všechny a na čem by měl mít zájem celý svět. Tomuto dojmu mohou podlehnout i odborníci, kteří tak mohou ztratit ze zřetele skutečnost, že celý systém je v prvé řadě dílem americké supervelmoci a závisí tedy především na její moci, která nemusí být po chuti dalším zemím, konkurentům Spojených států a jejich spojenců – pozn. překl.)
Víme, že v dějinách dochází ke zvratům, když se staré předpoklady začínají hroutit a „mapa“ konvenční moudrosti začíná být stále více v rozporu se skutečným „terénem“. Když pak dojde k velké krizi a zúčastnění musí buď inovovat – tedy usilovně přemýšlet – anebo zahynout, zastaralé myšlení a jeho iluze mohou být poměrně rychle odplaveny.
U války na Ukrajině vidíme v reálném čase, jak se nejméně ve třech klíčových oblastech vojenství projevuje selhávání konvenční moudrosti nebo její podrobování těžké zkoušce.
První z těchto oblastí je hodnota jaderných zbraní. Důvěryhodnost opakovaných jaderných hrozeb Putinova režimu, jejichž cílem bylo v různých fázích války omezit rozsah západní podpory pro Ukrajinu, se v důsledku nadužívání vyčerpala. Po opakovaném chřestění jadernými šavlemi, po němž následovaly nulové následky, když Ukrajina překročila další údajnou ruskou „červenou čáru“, přehodnocuje velká část západní analytické obce své názory na jaderné záležitosti.
Zdá se, že práh pro použití jaderných zbraní je mnohem vyšší, než se předpokládalo na začátku války – a vlastně je snad spravedlivé říci, že i v průběhu celé studené války. Dokonce ani poměrně rozsáhlé údery ukrajinských bezpilotníků na Moskvu nebo pozemní ofenziva vedená na ruském území zřejmě nepohnuly ani špendlíkem ve vyhlídce na odvetné taktické jaderné údery.
(Článek vznikl ještě před hrozbou Moskvy, že tvrdě odpoví na případný souhlas Západu s použitím jeho zbraní a tedy i výzvědných a naváděcích kapacit proti cílům hlouběji na území Ruska. Teprve budoucnost ukáže, zda se „práh“ pro použití jaderných zraní opravdu zvýšil tak výrazně, jak se domnívá autor – pozn. překl.)
Významným brzdícím faktorem je pro Kreml bezpochyby nesouhlas Číny s jakoukoli takovou akcí. Tak tomu však bude pravděpodobně vždy, neboť žádný konflikt, do něhož je zapojena významná mocnost, nebude probíhat izolovaně od názorů a podpory důležitých spojenců; cena za ignorování těchto názorů by byla politicky katastrofální. Nejde o novou lekci: Spojené království mělo stejnou technickou možnost zasáhnout Argentinu taktickými jadernými zbraněmi za války o Falklandy, jako má nyní Rusko ve vztahu k Ukrajině. Pro Londýn to bylo morálně a politicky vyloučeno a nikdy o tom vážně neuvažoval. Přesto se zdá, že je zapotřebí další války, aby se ukázalo, jak malou skutečnou aktivní hodnotu mají jaderné zbraně i v krutém a rozsáhlém konfliktu mezi státy.
Z hlediska globální bezpečnosti je to dobrá zpráva: jakýkoli jaderný úder, i na nízké úrovni, by byl problémem pro celý svět a je třeba se mu vyhnout. Z hlediska národní strategie však bude jaderné poučení z Ukrajiny špatnou zprávou pro menší mocnosti, jako je Velká Británie, které mají tendenci příliš zdůrazňovat užitečnost svého jaderného arzenálu. Jedná se o jakousi patologii britského obranného myšlení tváří v tvář zmenšujícím se národním ozbrojeným silám, ba téměř o mechanismus, jak se vyrovnat s jejich slábnutím. Bohužel ukrajinská válka ukazuje, že jaderný arzenál – zejména ten, který je omezen prakticky na využití pro strategické účely – není náhradou za konvenční ozbrojené síly.
Druhým předpokladem, který ukrajinská válka zpochybnila, je hodnota „odstrašování“. To bylo zřejmé od počátku ruského vpádu v roce 2022, který představoval obrovské selhání západního odstrašování. Diskusi o tomto zásadním bodu a jeho důsledcích se západní analýzy většinou úzkostlivě vyhýbaly – a to z pochopitelných důvodů. Je nepříjemné zabývat se skutečností, že Američany vedená západní aliance se vší svou výzbrojí a politickou vahou naprosto selhala v tom, co bylo hlavním smyslem její existence od roku 1945, totiž v zabránění další válce v Evropě.
To, že Putin pokračoval v útoku navzdory ostrým „varováním“ ze strany USA a dalších spojenců v NATO, bylo popisováno jako důkaz jeho „šílenství“ nebo „hlouposti“. Lepší vysvětlení lze poskytnout, pokud na chvíli odhlédneme od konvenční moudrosti, jež chápe odstrašení jako pouhou kalkulaci výnosů a nákladů.
Vznikl rozsáhlý soubor vědeckých prací o „teorii odstrašení“; termíny jako „odstrašení odepřením“ a „odstrašení trestem“ jsou velmi v módě a vyvolávají důvtipné debaty o jeho důvěryhodnosti apod. Tato teoretická zkoumání mají svou hodnotu. Nikdo by jistě netvrdil, že myšlenka odstrašení – představa, že věrohodná obranná „převaha“ odrazuje od útoků – je na základní úrovni užitečná. Může se však také stát prázdnou mantrou. Faktem je, že zjevná celková síla není vůbec zárukou proti agresi. Není špatné volat po silnější obraně – ba naopak, je to nezbytné – ale není to ani řešení či pojistka proti vypuknutí války, jak si mnozí myslí.
Dějiny po druhé světové válce – nemluvě o předchozích obdobích – poskytují poměrně dost příkladů, kdy slabší aktéři nebo aliance napadli silnější. V poslední době aktivně vystupují Húsíové v Rudém moři. O odpovědnosti za válku v Gruzii v roce 2008 se stále diskutuje, ale i respektovaní analytici jako Michael Kofman vidí přinejmenším díl viny u Tbilisi, a dokonce hovoří v tom smyslu, že to byl „David“ (Gruzie), kdo „vystřelil na Goliáše“ (Rusko). Argentina se v roce 1982 utkala s Británií. Irák zaútočil na nominálně silnější Írán v roce 1980. Pákistán se v roce 1965 pustil do války proti přesile indické armády. A ještě předtím Severní Korea zaútočila na Jižní Koreu, za níž stál americký velmocenský spojenec.
V případě Ukrajiny ruský prezident možná doufal, že ji rychle převálcuje, ale také si uvědomoval riziko, že Západ se může postavit za Kyjev, a že tak nakonec může čelit mnohem větší síle než jen ukrajinskému státu. Proto Putin metodicky připravoval Rusko po vojenské i ekonomické stránce na velkou a tvrdou válku nejen proti Ukrajině, a proto si předem zajistil čínskou podporu. Ruský prezident si byl dobře vědom, že může dospět k zástupné válce s celým (nominálně mnohem mocnějším) Západem, ale přesto do ní šel.
Příklad Ukrajiny by měl být podnětem k hlubšímu přehodnocení toho, co vlastně odstrašení znamená a jak ho lze spolehlivě dosáhnout – zejména s ohledem na hrozbu Číny. Získání zjevné vojenské převahy nad protivníkem může být nutnou, ale nikoliv postačující podmínkou pro vyhnutí se konfliktu. Přesto se „strategická konverzace“ o odstrašování příliš často soustřeďuje na vojenský kalkul. Je zapotřebí širší diskuse.
(Autor zcela opomíjí otázku, kdy přestává jakékoli odstrašení fungovat. Stranou ponechává také nejvýznamnější příklad selhání odstrašovacích schopností, jímž je první světová válka. Císařské Německo bylo mnohem slabší než Trojdohoda, tj. kombinované síly Velké Británie, Francie a Ruska. Přesto podpořilo Vídeň v tvrdé politice vůči Srbsku a vytrvalo v tom i navzdory riziku, že výsledkem bude světový konflikt. Berlín byl totiž přesvědčen, že ani válkou se třemi největšími mocnostmi té doby nemá co ztratit, protože v pokračujícím míru se bude postavení Německa už jen zhoršovat kvůli posilování jeho nepřátel.)
Třetí předpoklad, který válka na Ukrajině silně zpochybnila, se týká hodnoty námořní síly. Vojenské operace od roku 2022 jistě přinesly mnoho poučení o měnícím se charakteru války ve všech oblastech, zejména s nástupem rozsáhlých kombinovaných úderů dronů a raket. Pro západní alianci má však pravděpodobně největší dlouhodobý význam dopad ukrajinské války na námořní operace. Je tomu tak proto, že USA a Velká Británie jsou námořní mocnosti, které závisí na námořních silách při projekci své moci po celém světě. Druhým důvodem je strategické soupeření s Čínou, které ve svém vojenském rozměru opět zásadně závisí na schopnosti bojovat a vítězit na moři.
Rozcupování ruské černomořské flotily Ukrajinci je velkým triumfem pro věc Kyjeva – a zároveň špatným znamením pro schopnost spojenců účinně využívat v budoucnu svou konvenční námořní sílu. Dálkový průzkum prováděný z vesmíru a z vysoce výkonných bezpilotních letounů „zprůhledňuje“ nejen pozemní bojiště: ostře sledovaná jsou i moře a oceány, kde je stále snazší lodě odhalit a zaměřit. Dále je tu množství úderných zbraní dlouhého dosahu – a jejich kombinací – které lze přesně použít i proti nejlépe chráněným prostředkům na povrchu, jak jsme viděli na Krymu a v jeho okolí.
Ke zkušenostem z Černého moře lze připojit situaci v Rudém moři, kde to není ani řádný stát, nýbrž povstalecká skupina, která je schopna pomocí mobilních odpalovacích zařízení a dalších relativně vyspělých technologií vázat celou spojeneckou flotilu a zároveň se vyhnout svému zničení. Snad největším poučením z kampaně proti Húsíům je, jak obrovské množství aktiv a úderných prostředků je třeba mít neustále připravené k odpálení, aby bylo možné využít prchavých příležitostí k zaměření, a tudíž k udělání skutečné škody do protivníkovy bojové sestavy. Nepřítele můžete odhalit, ale jste schopni dopravit raketu dlouhého doletu k cíli dostatečně rychle, a to opakovaně, ve velkém měřítku a v krátkém časovém intervalu? Tedy pokud je vůbec k dispozici dostatek raket.
Podstatné je, že velké hladinové válečné lodě jsou stále zranitelnější v relativně uzavřených námořních prostorách a rozhodně v „příbřežních“ operacích. Bohužel právě v těchto oblastech by bylo námořní síly nejvíce zapotřebí v případě mimořádných událostí. Pokud se lodě musí zdržovat ve stále větší vzdálenosti od pobřeží, aby přežily – zejména v průběhu dlouhého tažení – pak je v závislosti na poloze konfliktu pravděpodobné, že jejich úderné mise budou muset provádět jiné, tedy pozemní síly.
Jiné typy misí, jako obojživelné operace, již jednoduše nejsou proveditelné, na rozdíl od přesunu na nechráněné pobřeží. Dokonce ani blokáda, která byla historicky námořní strategií pro skutečná vítězství ve válkách, by nemusela ve většině budoucích válečných scénářů vyžadovat velká a nákladná hladinová plavidla.
V příštích letech se pravděpodobně začnou klást závažné otázky o účelu velkých hladinových válečných lodí ve velkém konfliktu, stejně jako se již nějakou dobu kladou u letadlových lodí. Revoluce dronů narušuje také podmořskou válku. Nic z toho neznamená, že úplně zmizí celé třídy námořních plavidel nebo ponorky. Znamená to ale, že se může změnit jejich role, a tedy i strategická hodnota. Pokud se tak stane, bude to mít hluboký dopad na globální vojenskou rovnováhu.
Jakmile začnou šíře pronikat poznatky z probíhající ukrajinské války, budou nevyhnutelně zpochybňovat konvenční moudrost na mnoha úrovních – a zejména v těchto třech klíčových oblastech: jaderné síly, teorie odstrašování a námořní síla. Ty státy, které budou schopny pochopit podstatu těchto trendů a promyšleně a koordinovaně na ně reagovat, získají v dlouhodobé strategické soutěži výhodu. Doufejme, že to budeme my, a ne naši protivníci.
***
Vlkův dovětek:
Nemám ve zvyku přidávat svoje komentáře k tomu, co dodají ostatní autoři Kosy. Tady však tak trochu musím. Ten článek je bezesporu zajímavý a nelze než bez výhrad souhlasit, že ukrajinská válka ukázala mnohé v jiném světle než jsme byli do teď zvyklí nebo než by nás kdy napadlo.
S čím mám problém je zpochybnění strategie odstrašení jadernými zbraněmi a možností jejich nasazení.
Za sebe říkám, že tahle strategie funguje! Pochybujete? Pak my vysvětlete proč
- Západ ani neuvažoval o zavedení bezletové zony nad Ukrajinou?
- proč dlouho váhal s nějakými zbrojními dodávkami na Ukrajinu vůbec a šel na to klasickou salámovou taktikou, kdy na začátku dodával přilby, lékárničky a deky. A proč do teď nehodlá povolit údery raket dlouhého doletu dovnitř Ruska?
- proč se Západ vyhýbá nasazení svých vlastních sil na Ukrajině?
Mohl bych s těmi to otázkami pokračovat ještě dlouho. Jenže vždy se stejnou výslednou odpovědí – protože ruský jaderný arzenál! Kdyby jím Rusko nedisponovalo, už dávno by dopadlo jako Irák. Zcela jistě by existovala nějaká operace „Trvalá svoboda“ či něco velmi podobného. Jenže Rusko ten arzenál má. A ani Biden se ho nepokusil testovat. Zatím. Ačkoli je k tomu masivně tlačen. Takže sečteno – autor se ohledně významu jaderného odstrašování mýlí.
A dopouští se, tak jako většina západních pozorovatelů zásadní chyby – nerozumí Rusku a podceňuje jej!!! Putin prý jen haraší jadernou hrozbou, ale netroufne si! Opět je zdrženlivost chápána jako SLABOST! Tak jak je pro Západ typické!
Rusko, pokud jej přinutíme, jaderné zbraně použije. Ať si Západ říká, co chce. Otázkou není zda, ale jestli – kde leží ten práh, kdy si Kreml řekne – přišel čas! USA sice hrozily zničením ruských sil na Ukrajině v odvetě, jenž osobně tomu nevěřím. Že by Američané šli do beznadějné termonukleární války a jinak by jejich zásah neskončil, kvůli nějaké Ukrajině a Zelenskému? Vážně tomu někdo věří? Ne. Ruský jaderný úder by znamenal, že by Amerika musela přiznat barvu. A tou statečný odpor do posledního Američana, Francouze nebo Brita rozhodně není. Do posledního Čecha, Poláka, Balta ano, a s radostí. Prostě by došlo k lámání chleba, kdy na jedné straně by následovala západní totální blamáž na druhé pak totální zničení planety.
Kde s autorem souhlasím je role Číny. Ano, Čína představuje zatím zábranu pro nasazení ruského jádra. Zatím. S tím, že pokud se bude situace vyhrocovat, například povolením raketových úderů proti Rusku, bude klesat i práh čínské zdrženlivosti.
Nasazení ruských atomovek sobě skrývá jiný nebezpečný aspekt, který zatím není komunikován. Jestliže Moskva přeci jen použije A zbraň proti Ukrajině, bude to pokyn pro všechny sebevědomé mocnosti druhého a třetího řádu, aby si tuhle zbraň zajistily také a byly tak aspoň částečně chráněné proti jaderným velmocem. Osobně se domnívám, že proto Čína nechce ruské jaderné údery a proč je Putin zdrženlivý. Nikoliv slabý. Není v zájmu Moskvy ani Pekingu, aby jaderný arzenál získalo Turecko, Irán nebo Vietnam nebo Filipiny. A tak dále.
Proto ta rusko čínská opatrnost. Chápaná na Západě jako slabost.
*
