Svátek v protektorátu: Zubožený stát v rukách politické mafie. Komu dnes vlastně patříme? Berlínu, nebo Washingtonu? Plán na světovládu se zadrhl, ale není mrtev. Když němí mluví. Nejsme v tom sami. Kde je Pravda?

Skoro se zdá, jako bychom už většinově ani nevěděli, jak se nám to neštěstí přihodilo. Tak nějak samospádem nebo co. Ale nebylo to tak. Státu jsme navlékli předem připravenou oprátku více či méně dobrovolně. V důsledku toho si letos po dvacáté připomínáme vznik Československa (po rozdělení od ledna 1993 jako samostatné České republiky) již opět jako nesuverénní protektorát cizí mocnosti.

Ta se tehdy skryla za „mezinárodní organizaci“ s názvem Evropská unie. Ve skutečnosti šlo o obnovení německého protektorátu, z jehož obručí nás v roce 1945 osvobodila armáda Sovětského svazu. EU v roce našeho vstupu (2004) už jasně řídilo hospodářsky nejsilnější Německo – formálně v tandemu s Francií. A v podstatě nezakrytě směřovaly k vytvoření „federálního“ uspořádání, faktické obdoby Spojených států amerických na východní straně Atlantiku s německou dominancí.

Jenže ani Německo nebylo svým vlastním pánem. V jeho západní části ustanovili po válce Američané protektorát (formálně za účasti Britů a Francouzů). Nic se na něm nezměnilo, ani když jim Gorbačov věnoval „za hubičku“ a plané sliby o nerozšiřování NATO na východ svou okupační zónu (NDR). Proto když Margareth Thatcherová o tom aktu prorocky prohlásila, že tím založil „4. říši“ (nástupnici Hitlerovy 3. říše), měla pravdu jen zčásti. Zámořský hegemon po likvidaci (zradou, bez jediného výstřelu) tehdy jediného skutečného soupeře (SSSR a jeho evropského bloku) vykročil naplno za vysněnou světovládou. A my s ním.

Srovnání je šokující

Připomeňme si ten „samospád“, protože je mimořádně příznačný až dodnes: Referenda o našem přistoupení k EU (červen 2003) se totiž zúčastnila jen malá nadpoloviční většina oprávněných voličů. Druhá polovina zůstala doma a svůj názor na vůbec nejdůležitější poválečné rozhodování o osudu své vlasti si nechala pro sebe.

Není bez zajímavosti porovnat to s volební účastí pouhých čtrnáct let předtím – a jen něco více než půl roku po převratu ve společné režii amerických a zrádné (Gorbačovovy) části sovětských tajných služeb nazvané marketingově přitažlivě (Sametová revoluce) a dosud oficiálně vydávaného za spontánní vystoupení „československého lidu“.

Vezměme za základ voleb v červnu devadesátého roku – aby srovnání mělo výpovědní hodnotu – účast ve volbách do českého parlamentu (ČNR). Přestože se volilo současně i federální Národní shromáždění, kde účast byla v podstatě totožná. Tak tedy těchto voleb se zúčastnilo téměř 97% oprávněných voličů, z nichž 99% (!) volilo platně. Není také bez zajímavosti zmínit, že ze 13 kandidujících stran a hnutí se do parlamentu dostalo vedle Havlova Občanského fóra (49,5 %) ještě KSČ (13,24 %), Moravané (10,03 %) a Lidovci (8,42 %).

Něco se stalo

V jisté interpretaci by tak vlastně šlo říci, že OF volila ta polovina národa, která jinak k volbám nechodí. Protože jak komunisté, tak lidovci (a potenciálně zastánci zemského uspořádání – tehdy pod hlavičkou Moravanů) měli své pevné voličské jádro, které jim dalo hlas převrat-nepřevrat (a od té doby se pouze přeskupuje, ale zůstává).

Ta polovina pro OF šla tehdy k volbám zčásti určitě i z obav neprojevit loajalitu „nové moci” – protože tak byla zvyklá z předchozích desítiletí, a ještě nevěděla, jestli by se neúčastí u nové vrchnosti „špatně nezapsala“. Ale ať tak, či tak: Promluvila. Samozřejmě zmanipulovaně – podle toho, co dnem i nocí slyšela z televize (tehdy jediné, „Československé“) – ale platně.

Zato v referendu o vstupu do EU (jediném povoleném lidovém hlasování, ač je od počátku v ústavě, ale žádná z vlád se za třicet let neodvážila vytvořit pro něj prováděcí zákon, takže není možné jej uspořádat) to o pouhých čtrnáct let později bylo úplně jinak: Zúčastnila se ho jen slabá nadpoloviční většina. Z ní 77% hlasovalo pro vstup a pouze necelá třetina byla proti.

V celkovém vyjádření tedy „pro oprátku“ hlasovalo asi 42% lidí s volebním právem. Vyjádřili souhlas – bez ohledu na to, zda z přesvědčení či zmanipulovaně. Absolutně jednostranná mediální kampaň, v níž se názorům proti dostalo slyšení jen zcela okrajově, byla zjevně neregulérní.

Je to jeden z obvyklých „Západních“ argumentů proti výsledkům voleb v zemích, které ještě vzdorují a moderní volební podvody „liberálních demokratů“ amerického protektorátu ještě nebylo možné zavést. V našem případě ale samozřejmě bylo vše v pořádku. Dvojí metr je základní mírou „euro-amerických hodnot“, o nichž tak často slýcháme, a jež se proměňují v zákonné normy vládnoucích mafií. Protože nesouhlas je stále více definován jako nepřátelský – a tedy trestný.

Nejsme v tom sami

V každém případě však – počátkem nového tisíciletí již pevně zformovaná – mlčící většina dala najevo svůj demonstrativní nezájem o věci veřejné. A ve skutečnosti to byla ona, která nás přivedla Bruselu „pod nůž“. Nehlasovat totiž není možné. A hlasování „nohama“ (tedy jejich nepoužití k výšlapu do volební místnosti) je obvykle klíčem k udržení moci těch, kteří ovládají všechny instituce a média.

Děje se tak všude, kam chapadla „liberální demokracie“ (mystifikační ideologie zámořského hegemona se světovládnými ambicemi) dosáhnou, nebo se o to pokoušejí. V dosahu máme hned dva pěkné příklady z posledních dnů: volby v Moldavsku a v Gruzii. Na obě ty nevelké země má Západ eminentní zálusk, protože jsou další enklávou v „měkkém ruském podbřišku“ – a tedy další možnost k obklíčení vzpurné největší země světa, proti níž (zatím katastrofálně neúspěšně) vede válku na Ukrajině.

V Moldavsku se již podařilo instalovat osvědčený podvod s „korespondenčním hlasováním“ (které jinak z obav před podvody většina západních zemí nezavedla, nebo je zrušila). Spolu se znemožněním hlasování téměř půlmiliónové diaspoře Moldavanů v Rusku – a naopak přitažením uzdy té čtvrtmiliónové na Západě – se nakonec podařilo o pár desetin (věříme-li vládnímu sčítání, ale Západ mu „věří“ pochopitelně bez výhrad) prosadit „směřování Moldavska do EU. Ale jsou z toho „rozpaky“. Dokonce slavná BBC konstatovala, že „Moldavsko jako takové hlasovalo proti evropské integraci a do Evropy ho takříkajíc ‚přitáhli za uši‘ jeho krajané v Evropě.“

Co říkají němí?

V Gruzii to ovšem skončilo opačně. Vyhrála je (54 %) strana Gruzínský sen, která je naopak spíše nakloněna spolupráci s Ruskem. A co na to Západ? „Sobotní parlamentní volby v Gruzii byly podle pozorovatelské mise Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) a dalších institucí sice dobře zorganizované, byly ale poznamenány nátlakem na voliče, finanční nerovností mezi kandidáty, napětím a atmosférou nenávisti.

„Pozorovatelská mise EU (byla v ní i česká euro-pirátka Markéta Gregorová) proto vyjádřila pochybnosti, co se týče důvěryhodnosti volebního výsledku, protože proevropské opoziční strany, které si stěžovaly na masivní porušování volebního zákona a podvody, výsledek neuznaly a ohlásily protesty,“ píší už naše korporátní média.

Jenže jak v Moldavsku – kde se absolutně klíčových voleb nezúčastnilo asi 40% oprávněných – tak v Gruzii, kde přišla ke stejně zásadním volbám jen nevelká nadpoloviční většina, vlastně opakují to, o čem u nás tak často přemýšlíme a spekulujeme (ostatně to platí pro všechny západní země): Proč ti lidé v tak ohromujícím počtu zůstanou doma? Z čeho ten nezájem, když jim fakticky jde o krk?

To nelze vysvětlit jinak než naprostou nedůvěrou k volbám jako takovým. Nějak ve své převážné části mlčenlivá polovina intuitivně tuší, že jejich hlasy nic nezmohou. Že ať se skrze ně dostane k moci jakákoli soupeřící skupina, dopadne to „vždycky stejně“. Nemají vlastně pravdu neboli hlas lidu, hlas Boží, chtělo by se říci?

Oslava neboli prodloužený víkend

Zdá se, že jediný způsob, jak „němé“ k volebním urnám dostat, by bylo uzákonit hlasování jako povinné – pod sankcí (nejspíše peněžní) – jak stále navrhuje třeba Miloš Zeman. Jenže – bylo by to k něčemu? Nebylo by to něco jako „hon“ na mobilizované, který provádí kyjevský nacistický režim, aby ještě prodloužil prohranou válku? K čemu mu vojáci dovlečení na frontu násilím budou? Při první příležitosti pláchnou.

Dokonale to „odhaluje“ výše uvedené srovnání s prvními popřevratovými volbami: Mlčenlivá většina „dotlačená“ k volbám obavami a strachem z „nových pánů“ dala hlas převážně Havlovu OF. Učinila, co se od ní žádalo. Její současné „mlčení“ pak zase výrazně ilustruje dekadenci a rozpad celé západní „demokracie“.

Jen nepodvolení budou dál na barikádách – protože si nemohou pomoci. A budou si třeba i docela vážně připomínat (a uvažovat) událost, která v roce 1918 přivedla na svět Československo – pokus o samostatný stát, v němž si jeho dědici „minulých“ pokusí zařídit věci podle svého.

Ti ostatní – a je jich podstatně víc než jen „mlčící většina“ – to budou brát jako příjemný „prodloužený víkend (jak zní z televizí). Za pár dnů se odehrají klíčové volby v USA. Ani tam nepřijde k urnám (či pošle zmanipulovaný hlas poštou) oněch 98% z našich prvních popřevratových.

Které z těch skupin dá nakonec zapravdu Pravda, která (prý) vítězí?

*

Petr Hájek, grafika Protiproud