POHÁDKA DUŠIČKOVÁ

POHÁDKA DUŠIČKOVÁ

V té malé zemi šlo všechno od desíti k pěti. Lidé to viděli a nadávali, ale nic s tím nedělali, protože věřili, že se to spraví nějak samo. Jenže tak to, milé děti, nefunguje. Když vám třeba upadne knoflík, musíte poprosit maminku, aby vám ho zase přišila. Nebo, pokud jste šikovné, přišijete si ho samy. Když praskne v kuchyni v lampě žárovka, musí ji někdo vyměnit za novou. Sama od sebe znovu svítit nezačne. Ve dne to nevadí, ale večer vám světlo v kuchyni bude chybět.
Nebude, máme baterku! Ano, můžete jíst při baterce, ale co když bude k večeři ryba? Zkrátka pokažené věci se musí opravovat.
To samé platí i o vztazích mezi lidmi. Samy víte, milé děti, jak je najednou život smutný, když se rodiče hádají. A jak je hned veseleji, když se pak usmíří.
Ale v té malé zemi se postupně pokazilo téměř všechno, i vztahy mezi lidmi. Mnozí sousedé se přestali zdravit, i když dřív, ještě nedávno, spolu kamarádili. A v rodinách to nebylo lepší.
Naši přestali mluvit se strejdou. Nepíšou mu už ani k narozeninám! Neřekli mi ale, proč se to stalo.

Tak já ti povím, proč se to stalo. Kvůli pokažené politice. Vám to, milé děti, možná připadá jako legrační důvod, ale až budete velké, poznáte, jak je politika pro život lidí důležitá. Když jsou politici moudří, daří se lidem v té zemi lépe, než když jsou hloupí.
A jak se vůbec může stát, že jsou politici hloupí?
Správně se divíte, milé děti. Stát se to ale může, protože právě hloupé lidi lze vycvičit, jako třeba herce v divadle, aby důležitě předříkávali hloupé věty, které jim někdo podstrčí. A čím častěji je zvou do televize, tím rychleji si mnozí lidé na jejich hloupé věty zvyknou a nakonec začnou věřit, že jsou to správné věty a budou je opakovat taky. Nebo dokonce dělat naschvály těm, kteří místo opakování cizích vět vyslovují vlastní myšlenky. A tak vznikly v té malé zemi dvě nepřátelské skupiny. Zástup opakovačů a zástup lidí přemýšlivých. A koho je víc? Ptáte se, milé děti.

Koho je víc, by se mělo ukázat v příštích volbách. Jenže i ty mohou mít pokažené výsledky, protože se k nim přičtou poštovní hlasy lidí, co už dlouho žijí v cizině, a tak nevědí, v jak pokaženém stavu ta malá země je, a proč k tomu došlo. Tak to je průšvih! Voláte spisovně, milé děti a máte pravdu. Průšvih by to opravdu byl, kdyby…

Kdyby co?
Hned vám to povím. Průšvih by to opravdu byl, kdyby se do toho nevložili nebožtíci.
Co???
Takovou pohádku nechci!
Nemusíte se bát, milé děti a nepředstavujte si hned rej umrlců s chřestivými hnáty. Nebožtíci v té malé zemi to vymysleli jinak. Víte, co jsou to Dušičky? Halloween! To už je taky pokažený název, děti. Mluvme raději o Dušičkách, nebo-li Svátku zemřelých. V ten den, druhého listopadu, se na hroby předků, přátel a také významných osobností, které ovlivnily dějiny té země, přinášejí květiny a zapalují svíčky.
Ano, to víme!
My půjdeme na hřbitov taky, maminka už koupila lampičku, aby ta svíčka zůstala hořet, i když pak odejdeme a začne vítr, nebo bude pršet.
Mně se líbí, když na hřbitově svítí plamínky, je to takové, až skoro veselé.
Rozsvícený hřbitov mi připadá jako vánoční stromeček. Jenže naležato.

Vidím, děti, že máte svátek Dušiček rády a to je moc dobře. Letos jsou Dušičky v sobotu, takže se na hřbitovy vypraví spousta lidí. Někteří přijdou pěšky, když mají své nebožtíky poblíž bydliště, jiní přijedou autem nebo vlakem. Rodiny, které mají své zemřelé roztroušeny na vícero hřbitovech, si musí dopředu naplánovat trasu obchůzky. A teď to přijde, milé děti! Soustřeďte se a přestaňte čučet do mobilů! Představte si, že se vypravíte, celá rodina, nastrojená do svátečních šatů, v sobotu po obědě ke hřbitovu. Ale co to? Zjistíte, že brána je zamknutá.
Jak to, když jsou Dušičky?!
To se dozvíte hned. Nejenom, že je brána hřbitova zamknutá, navíc je na ní pověšená cedule s velikým nápisem: STÁVKA!
Wow!
A pod tím je menším písmem připsáno: „Pro letošek jsme DUŠIČKY zrušili. Obnovíme je, až dáte naši zemi do pořádku! Vraťte se domů a pusťte se do toho! Vaši drazí zemřelí.“

A to ta cedule bude pověšená na každé hřbitovní bráně?
Na každé, úplně na každé, milé děti.
I na Slavíně? Zní nedůvěřivě od nejstaršího kluka, už nejméně sedmáka.
Ano, cedule o stávce bude samozřejmě i na Slavíně. Tam dokonce přivolaní archiváři začnou podle rukopisu zkoumat, kdo z tamních slavných nebožtíků vzkaz psal.
Ale jak se mohli společně domluvit? Všichni ze všech hřbitovů?!
Udělali si copak nějaký sněm a hlasovali o té stávce?
Nejspíš ano, milé děti. A i když jich bylo mnohem víc, než je nás, momentálně žijících v té zemi, dokázali všeobecnou stávku na sněmu většinově odsouhlasit. A jak to bude dál, co myslíte, milé děti?

Maminka bude brečet.
Naše určitě taky. A táta nás naštvaně odveze domů a potom půjde do hospody, aby to probral.
No vidíte, děti. A takových tátů bude v té malé zemi opravdu hodně. Budou sedět ve svátečních šatech v hospodě a místo hledění do mobilů, budou řešit stávku nebožtíků.
V televizi jim určitě někdo poradí, co s tím mají dělat! Doufá kudrnatá dívenka.
Ty jsi hustá! Směje se jí zkušený sedmák. Vsaď se, že v televizi s tímhle nevylezou. Normálně to zazdí, aby nevznikla panika, chápeš?
Ale lidi si to řeknou! V těch hospodách.
Taky si budou posílat esemesky.

Máte pravdu, děti, lidé si to řeknou. Protože každá rodina má své drahé zesnulé. Někteří z nich třeba kdysi padli pro vlast, jiní celý život pracovali pro svou zemi, založili rodiny a vychovali děti, takže mají právo o Dušičkách stávkovat. Nakonec, je to jejich svátek.
Ale proč chtějí hned stávkovat?
Hned? Vždyť jsme si říkali, že v té zemi je už pokažené už skoro všechno. A to vadí i nebožtíkům. Nechtějí dál jen tak ležet a doufat, že se to nějak spraví samo. A tak se rozhodli jít do stávky, aby si jejich potomci uvědomili… Copak je? Proč pláčeš, holčičko?
Protože je to nefér! Já jsem ještě nic nepokazila a nesmím za dědou. Já mu u hrobu vždycky zpívám, je na to už zvyklý. Nemohl by aspoň jeho hřbitov nechat o Dušičkách bránu otevřenou? Je to úplně malý hřbitov. U Matěje. Jezdíme tam autobusem číslo sto třicet jedna.
Neplač, já si to zapíšu. Ale nic neslibuji!
Tak si ale napiš si i Olšany! My tam půjdeme za babičkou, umřela nám loni a určitě se těší, že se o Dušičkách uvidíme.
V tom případě já chci výjimku pro hřbitov Na Malvazinkách. Můžeš si to taky napsat?
Milé děti, mějte rozum, takhle to přece nejde. Když je odhlasovaná všeobecná stávka nebožtíků, tak by jim to ty výjimky pokazily.
To je fakt! Uznává nejstarší chlapec. Nemůžeme jim do toho hodit vidle! Jako stáv-ko-ka-zo-vé, přeslabikuje s důrazem.
V tom případě ale vyškrtni i toho Matěje!
Ne, Matěje mi tam nechej!
Nehádejte se, děti! Vymyslíme to nějak jinak.
Jak?
Přemýšlejte samy.
Ale to je tvoje pohádka!
Teď už i vaše. Tak co vás napadá?

Nápadů se vyrojilo hodně. Například informovat policii, aby brány všech hřbitovů v noci z pátku na sobotu hlídala. V následné rozpravě ale děti samy usoudily, že tolik odhodlaných policistů ta malá země nemá. A i kdyby snad měla, musejí o Dušičkách od časného rána hlídkovat na silnicích, aby lidé, co jedou k hrobům svých zemřelých, neporušovali dopravní předpisy. Holčička, co má dědečka U Matěje, navrhla, že hlídat hřbitovní brány by mohli místo policistů rodiče.
Ale jak by se to dověděli všichni rodiče v zemi? Nemáme na ně telefony ani nic.
Jedině dát to o pár dní dřív na internet! Napadlo kluka, který chtěl výjimku pro Malvazínky.
To nám zabanují, ušklíbl se zkušený sedmák. Jako fejk. Nevíš, že internet je už taky pokažený? Jedině, že by se to napsalo nějak chytře… Zamyslel se.
Já ještě nejsem úplně chytrá, posmrkla Matějka.
Musíme to vzít z opačného konce, pokračoval zaujatě nejstarší kluk. Místo rodičů a prostě celé veřejnosti oslovíme radši ty nebožtíky… Napíšeme jim žádost, aby tu stávku o rok odložili a dali lidem ještě šanci.
Mrtví k internetu nemají přístup, namítl jiný chlapec.
Když nemají, tak jim to napíšeme normálně na papír. Jako dopis, chápeš?
A kam ho jako pošlem?
Kam asi. Přemejšlej hlavou. Stávkovýmu výboru, přece! A ten se určitě schází na Slavíně. Mrkni do mobilu, kdo všechno tam má hrob. Ať jsme v obraze a můžeme si vybrat.
Božena Němcová! Vzpomněla si i bez mobilu vnučka babičky pohřbené na Olšanech.
Na tu bych v tomhle nespoléhal, stávka je mužská akce, usoudil samozvaný předseda schůze.
Karel Čapek! Ukázal mu na displeji hledač.
Na toho jsem taky zrovna nemyslel, přiznal sedmák. Sázel jsem na Friče. Ten byl revoluční typ! I když Čapek není marná volba. Když psal i pro děti, sečtěle se usmál.
Někdy to ale byly horory, roztřásla se kudrnatá dívenka. Třeba o těch pokažených Vánocích.
No jo, připálené vánočky. Ale stávka nebožtíků, to je trochu jiný level! Poučil ji předsedající.
A ty si jako myslíš, že pošta umí doručit dopis nebožtíkovi? Poškleboval se předsedovi kluk s mobilem. I kdybychom to poslali doporučeně, Čapek jim nemůže podepsat, že to převzal.
To je dobrá námitka, díky za ni. Takže my se na poštu klidně to, vykašlem. Napíšeme dopis a zanesem ho Čapkovi na hrob osobně. Radši hned zejtra.
Já mu natrhám na zahrádce astry, pookřála holčička, co chodívá dědečkovi o Dušičkách zpívat.
Super! pochválil ji předseda schůze a udělal z prstů véčko. Tím pádem dopis pro stávkový výbor stočíme do motáku a ukryjem do tý kytice, aby ho hrobník nepostřeh a nevyhodil. Protože před Dušičkama se na Slavíně gruntuje. Kvůli delegacím a televizi.
A co když Čapek v tom jejich stávkovým výboru není? Ozval se pochybovač s mobilem.
No co asi? Tak to odevzdá Fričovi. Ten tam je, o tom žádná!

Milé děti, tady máte papír a tužku, já se loučím. Vidím, že jste věc odpovědně vzaly do svých rukou.

Letmo mi poděkovaly, ale duchem už byly jinde. A tak nevím, jaké konečné znění jejich dopis měl. Ale pokud na Dušičky zůstanou brány hřbitovů otevřené, poznáme, že ten roční odklad pro vylepšení pokažených věcí a vztahů v té malé zemi, stávkový výbor na Slavíně odhlasoval. I když Frič byl možná proti.