Pište !

převzato

Rozvědčík bývalého režimu (platným zákonem označeného za režim zločinný), z božího dopuštění současný prezident Petr Pavel, zřejmě má za to, že by jeho manželka měla být placena za to, že je jeho manželka, píše Jan Schneider v komentáři pro Prvnizpravy.cz..
Asociální návrh, který paradoxně vypracovalo ministerstvo práce a sociálních věcí, počítá s navýšením prezidentova platu a dalších prezidentových náhrad, ale současně navrhuje též měsíční apanáž pro (obecně řečeno) osobu žijící s hlavou státu, a to ve výši 30 % víceúčelové paušální náhrady, kterou (vedle platu) pobírá samotná hlava státu. To by v příštím roce čítalo přes 100 tisíc korun měsíčně.
 
Kancelář prezidenta republiky tvrdí, že se jedná o komplexní řešení, které má za cíl usnadnit fungování současné „první dámy“, včetně zajištění důchodového a zdravotního pojištění za roky strávené plněním této role. 

Prezident Pavel k tomu řekl, že první dáma též slouží této zemi, společně s prezidentem pracují na konkrétních tématech, reprezentují, cestují. Zapomněl snad i na obcování, nebo je to bezpředmětná otázka? Prezident prý pouze chtěl, aby část jeho náhrad byla snížena a převedena na jeho manželku tak, aby mohla plnohodnotně vykonávat svoji práci a nebyla na něm závislá, a aby se doba výkonu této její služby státu započítávala do důchodu a bylo jí hrazeno zdravotní a sociální pojištění.

Těžko mohl být ten návrh koncipován bez konzultace s hlavou státu. Prezident však, uslyšev energickou negativní reakci z mnoha stran, otočil na obrtlíku, a jal se národ přesvědčovat, že se pouze zákonnou cestou chtěl podělit se svou manželkou o část svých příjmů. To opět vypadá, že to není z jeho hlavy – zřejmě mladá paní nechtěla být in puncto kapesného a oděvného závislá na rozmarech svého muže.

Chybí už jen útok na city – přece byste nechtěli, aby prezidentský pár strádal, když by ze společných příjmů musel hradit důchodové a zdravotní pojištění první dámy?!? Podívejte se, jaké problémy s tím mají lidé v podhradí! To byste chtěli, aby se podobně zachmuřila i prezidentova tvář??

Co na to veřejnost?

„Smějící se bestie“, jak Čechy nazval Heydrich, si mají opět na čem brousit ostrovtip. Na jednom obrázku se první dáma ptá: „Co budeme Péťo dělat, když mi ty prachy nepřiklepnou?“ Prezident jí uklidňuje: „Dáme se k Rusům, jako tenkrát.“

Sofistikovanější vysvětlení zní tak, že prezident Pavel slíbil své choti, že jí zajistí peněžní kompenzaci za to, že ona, bývalá komunistická politručka, stejně jako on, bývalý komunistický rozvědčík, se musí klanět památce obětí komunismu.
 

Co by mohla veřejnost učinit více? PSÁT! 

Psát o tom, co se komu nelíbí, a poslat to vždy konkrétní osobě, která má pravomoc s tím něco dělat, a když by se s tím nic nedělo, dodat rezolutně, že by dotyčná osoba měla ze své funkce odejít.

Psát tedy nikoliv anonymně a hrubě a nedbale zahrnovat libovolné adresáty horami emailové korespondence. Emaily jsou příliš laciné, v podstatě anonymní, odmítnutelné a smazatelné.

Proto naopak! Písemně. Kdysi korespondenčnímu lístku se nyní říká poštovní dopisnice, a s „pomalou“, neboli ekonomickou známkou „B“ stojí od 30 Kč. Už sám tento náklad, spolu s nutností dopisnici zakoupit, vyplnit a odeslat, dává do jisté míry záruku autentického hlasu, v podstatě bez ohledu na to, zdali a jak je podepsán.

Psát je důstojné a aktivní. Demonstrace jsou neefektivní a je v nich slyšet vždy jen někdo – takto se mohou projevit všichni. Ať jsou slyšeni ti, jejichž hlasy propadly! Milión jich bylo, a nespokojených je mnohem více. 

Psát je třeba slušně, leč nepodlézavě. Netřeba adresáta oslovovat „vážený“, protože upřímný pisatel by byl eventuálně sváděn k oslovení „nevážený“, což je pro začátek konverzace kontraproduktivní; netřeba ani oslovovat „pane“, protože pisatel si u těchto liberálních progresivistů nemůže být jist, zda se oslovovaná osoba aktuálně cítí jako pán či paní, nebo co.

Psát je třeba věcně. V tom je pointa toho malého formátu dopisnice (nebo třeba pohlednice). Je to náročné, ale užitečné pro pisatele, protože si musí utřídit myšlenky a naučit se stručně a výstižně formulovat to podstatné. To je pro zvýšení politické kultury obyvatelstva nezbytné, chce-li si v demokracii opravdu vládnout.

Psát je třeba adresně. Je v tom skryt další benefit pro pisatele, že se musí nejprve trochu zorientovat v politickém systému republiky a v příslušných kompetencích politiků v exekutivě a zákonodárném sboru, jakož i dalších ústavních činitelů a veřejně činných osob (justice).

Vtip tohoto návrhu spočívá v tom, že s fyzickou písemností se musí fyzicky nakládat. Elektronickou zprávu lze jednoduše sprovodit ze světa jedním tlačítkem.

Ale to, že některým exponovaným veřejným osobám bude přicházet mnoho konkrétních ohlasů v písemné podobě, a že jich bude třeba na kila, pak i na metráky, a že to nebude ustávat a bude se o tom mluvit čím dál více a zajímat se o to budou nejen média, ale s obavami i političtí partneři, což brzy pronikne i do odborného povědomí politického, ale zejména hospodářského v zahraničí – to je myslím zatím nevyužitá politická zbraň veřejnosti, zbraň zcela legální a výsostně demokratická.

Proto pište. Každý měsíc alespoň jednou. Budou-li nás milióny – ?!