Paroubek: Lživé argumenty vlády k důchodům

Mohl bych napsat, tak jako většina mainstreamových médií, že se nyní ve sněmovně jedná od důchodové reformně. Ale tak to není. Když budu chtít být hodně korektní, budu hovořit o parametrických změnách důchodového systému. Nic víc. Vládní činitelé a propagandisté penzijních fondů i provládní ekonomové oblbují veřejnost, že v příštích desetiletích prý bude málo lidí, kteří budou pracovat v průběžném systému financování důchodů na budoucí důchodce. To je zjevná lež.

Tak za prvé: Česká ekonomika často proti vůli kapitánů českého průmyslu směřuje pomalu, ale jistě k modernizaci. To ve svých důsledcích znamená masivní uplatnění robotizace a automatizace výroby. A stejně tak to znamená postupné zavádění umělé inteligence a digitalizace (samozřejmě, že ne té Bartošovské). Prostě bude potřeba méně pracovníků, jak v administrativě, tak ve výrobních odvětvích a ve službách a výkon ekonomiky přesto poroste. Vláda by měla mít připraveny rozsáhlé a velmi variabilní programy rekvalifikací pracovníků.

V příštích generacích jen málo kdo vydrží po desítky let v jediné profesi. A konec konců už i ministr práce Jurečka hovořil o tom, že v příštích deseti letech se uvolní 800 000 pracovních míst. Teď půjde o to, těmto uvolněným pracovním silám dát novou vizi jejich pracovní existence, a to je jednoznačně věcí vlády. Kromě toho, zejména v posledních letech se zvýšily počty občanů, kteří odešli do předčasného důchodu.

Za druhé: Takže v předčasném důchodu je nyní kolem 750 tisíc osob. Řada z těchto lidí, potenciálních pracovníků, by jistě ráda pracovala. Ale stát musí pro to vytvořit podmínky, aby to pro ně bylo zajímavé. Proč by tito lidé měli platit např. stejné odvody sociálního zabezpečení, anebo stejné daně jako tehdy, když pracovali před důchodem. Samozřejmě, že i část těchto potenciálních pracovních sil bude potřebovat rekvalifikaci, i na to by stát měl myslet cílenými programy, které budou dávat smysl.

A za třetí: Nedávno byl zveřejněn výsledek průzkumu mezi Ukrajinci, kteří se v posledních dvou a půl letech usadili na našem území. Je jich zřejmě 330 tisíc, ale 250 tisíc z nich chce u nás zůstat natrvalo. Tito lidé mají před sebou dlouhou pracovní perspektivu, kdy budou přispívat na funkčnost průběžného systému důchodového financování.

Za čtvrté: Stejně tak je možné, jako u pracujících důchodců, kteří by mohli platit jen např. desetinu dnešních daní, včetně sociálního pojištění (a totéž by se týkalo i jejich zaměstnavatelů pokud jde o sociální i zdravotní pojištění). A úplně stejný princip by měl být zaveden pro všechny studenty do 26 let. Najednou by bylo velmi výhodné zaměstnávat důchodce i studenty, a to jak pro ně, tak i pro zaměstnavatele.

Takže potenciální zdroje pracovních sil v rozsahu statisíců nových či staronových pracovníků zde jsou. Vláda tyto zdroje zastírá a zakrývá a bohužel parlamentní opozice hovoří často spíše o morální zavrženíhodnosti celého postupu vlády v oblasti budoucí organizace důchodů nežli o zjevných faktech.

Za páté: Nechci fantazírovat, ale už prostá změna vlády za rok a zejména změna bytové politiky, s důrazem na podporu výstavby levných nájemních bytů, může podpořit, aby se konečně rodilo, po Fialovském fatálním propadu porodnosti, více českých dětí. Současná vláda zásadních změn v přístupu k dostupnosti bydlení prostě schopná není. Aby si mladí lidé mohli založit rodinu, potřebují někde bydlet a nejlépe ve vlastním či alespoň pronajatém bytě.

Tím hlavním live-motivem celé „reformy” v režii vlády P. Fialy je, že se bude postupně prodlužovat rok od roku doba odchodu do důchodu tak, aby bylo postupně dosaženo hranice 67 let. Argumentem je, že žijeme dlouho a cílem má být, abychom si v průměru neužívali důchodu v délce více než 21 let. Ó, jak by to bylo pěkné užívat si důchodu 21 let. Nahlédl jsem do statistik a zjistil jsem, že střední doba dožití je v Česku u mužů 76 let a u žen 82 let.

První věcí, která každého okamžitě napadne, je nejasnost v jednoduchých počtech. Když půjdu do důchodu v 67 letech, měl bych se v průměru dožít 88 let, abych si užil oněch vládou kalkulovaných 21 let. Přitom je daleko pravděpodobnější, že jako muž odejdu z tohoto světa někdy v 76 letech a že tedy svůj důchod budu užívat jen 9 let. Ženy na tom jsou o něco lépe, ty mají šanci užívat důchodu 15 let. Ať počítám jak počítám 21 let, se kterými kalkulují „odborníci“ ministerstva práce a jimi ovlivněná vláda – nevidím. A to nechci ani hovořit o tom, že ženy si budou užívat o 6 let déle důchodu nežli muži. To je problém celkem vedlejší, i když na druhé straně odcházejí do důchodu s nižšími platy, tedy s nižší výpočtovou základnou pro propočet důchodu nežli muži.

Oněch 21 let je tedy nepodařený prognostický konstrukt, který naprosto nemá oporu v dnešní realitě. Místo blouznění, kolik se údajně dožijeme v roce 2050, by se měla řešit dnešní situace. Je smutný pohled na činitele vládní koalice v televizních debatách. Ti fantazírují o tom, jaké že dluhy bude mít důchodový systém kolem roku 2030, pokud se s tím něco neudělá. Hauzírují sta miliardami korun deficitu. Z důvodů, které jsem výše uvedl v bodě 1-5 se toho neobávám.

Kromě toho, je to vždy otázka vládních priorit. Na válečné účely a na výdaje ministerstva obrany chce vláda v příštím roce dát cca 160 miliard korun, tedy cca 2% hrubého HDP. A už dnes blouznící představitelé české armády a také ministryně obrany hovoří o tom, že ta 2% HDP nebudou stačit. Jejich velkým vzorem je Polsko, které na obranu dává 4% svého HDP. To by v českých podmínkách znamenalo při 3% z HDP cca 240 miliard a při 4% 320 miliard korun.

Je zřejmé, že v tom případě je potřeba vzít u úst v první řadě ty, kteří podle vládních činitelů a provládních ekonomů už znamenají pro stát jenom zátěž a to jsou důchodci. Při tureckém hospodaření současné vlády, jejíž každoroční deficity státního rozpočtu dosahují a budou dosahovat cca čtvrt bilionu korun, lze počítat také s trvalých růstem výdajů státu na obsluhu státního dluhu.

A to nemluvím o tom, že pokud ratingové agentury dojdou k názoru, že sníží rating České republiky, budeme platit z titulu růstu úrokových měr vyplácených ze státních cenných papírů řádově vyšší částky. V souhrnu třeba o desítky miliard korun více než dnes.

*

Jiří Paroubek