Otevřená brána nese své důsledky: Až jedna třetina žáků ve školách už jsou Ukrajinci. Z Prahy cizinecké sídliště. Z Tachova už rovnou kolonie. Komunity jako na Západě. Rakušan zařídil: Brzy sem vtrhnou ti, kteří se nezakecají

Opatrně se začínají objevovat varovné informace dokazující, jak dramatické i dalekosáhlé už jsou, a ještě budou pro Českou republiku důsledky imigrace cizinců do naší země. Podívejme se blíže na dva příklady, které se v poslední době objevily v českých médiích.

Před nedávnem jeden z českých deníků přinesl varovnou informaci, že „v Tachově, který má téměř 11 000 obyvatel, tvoří už jednu třetinu cizinci, z nichž 1 700 jsou lidé ukrajinského původu“. Zpráva sice konstatovala stav, ale dané noviny nenabídly jakékoli hlubší zamyšlení či dokonce varovný komentář. Lze proto usuzovat, že si vůbec neuvědomujeme – na příkladu i relativně malého města – jak vážnému problému začíná Česká republika čelit.

Takový podíl cizinců nevytváří pouze jazykový problém (jak si navzájem rozumějí lidé, z nichž jedna třetina už nemluví naším jazykem?), ale nutně vybízí k hledání odpovědí na otázky: Co se děje v mateřských a základních školách? Jak se změnila dostupnost zdravotní a sociální péče? Zda a jak se mění pocity bezpečí mezi místními či míra kriminality.

Příklad Tachova, skutečně velmi varovný, je ovšem zřejmě jen vrcholkem pověstného ledovce. Lze předpokládat, že i jinde v Čechách a na Moravě může být situace podobná. Uvědomujeme si to? Jsme schopni domyslet důsledky? Nebo jsme ochotni dál žít s pocitem, že se nic vážného neděje?

Už vytvářejí vlastní komunity

Jeden z celostátních deníků včera přinesl celostránkovou reportáž o situaci vytvářené dětmi cizinců (drtivě migrantů) na pražských základních školách. Školy hlásí, že cizinci (především děti ukrajinského původu) tvoří už až jednu třetinu jejich žáků. Ti, kteří se během roku alespoň zčásti naučily česky, výuku prý zvládají. Většina však česky neumí nebo se ani nesnaží naučit.

Takové děti mají s výukou přirozeně ohromné potíže ,a pokud do školy vůbec chodí (reportáž přiznává, že neochota účastnit se vyučování je běžnou realitou), neznalost češtiny výuku výrazně komplikuje a znemožňuje: „Cizinci nerozuměli česky a české děti se proto ve výuce nikam neposouvaly. Řešili jsme to tři roky, nakonec náš syn musel změnit školu,“ konstatuje jedna z českých maminek.

Drtivá většina ukrajinských migrantů původně zamířila do Prahy a stěhovat do jiných částí republiky už se tito lidé nechtějí, proto je zjevně nejhorší situace právě v hlavním městě. Učitelé i ředitelé přiznávají, že „ve třídách, ve kterých je jedna třetina ukrajinsky mluvících dětí, vznikají komunity, uvnitř kterých si děti navzájem rozumí, což jim stačí, a nic je proto příliš nemotivuje učit se česky“.

Tyto „migrantské“ skupiny žijí „vedle“ českých spolužáků, aniž by byly nuceny přirozeně a postupně splývat s okolím, do kterého přišly. Vznikající dvoukolejnost dětských kolektivů, což potvrzují ředitelé, mimo jiné způsobuje, že čím více je ve třídách cizinců, tím méně jsou čeští rodiče ochotni do takových tříd posílat své děti.

Brzy sem vtrhnou ti, kteří se nezakecají

Máme tak přímo před očima jeden z přímých důkazů, že vytváření národnostně vymezených komunit s vlastním jazykem a vlastními zvyky vede ke vzniku paralelní společnosti definované vlastním jazykem, obyčeji – a vlastními zájmy.

V zemích na západ od nás fenomén masové migrace už celá léta způsobuje neřešitelné problémy – ekonomické, společenské i bezpečnostní. To jen my v Čechách se tváříme, že podpis Migračního paktu ministrem vnitra Rakušanem, v jehož důsledku se z naší země stane cílová destinace pro migranty i z jiných částí světa než Ukrajiny, se nás nijak netýká.

Pokud se Ukrajincům – lidem jazykově i kulturně nám nepříliš vzdáleným, lidem, kteří většinově pracovat chtějí – daří do několika let tak významně proměňovat demografickou strukturu (a přiznejme částečně i společenskou atmosféru) v naší zemi, co ás čeká po migračních vlnách z jazykově, sociálně a kulturně odlišných zemí Afriky nebo Středního východu – které brzy přijdou?

Nedejme si vládními politiky namlouvat, že stačí, když „migrace bude správně zvládnuta“ (Rakušan), nebo že problém masové migrace v naší zemi dokonce neexistuje (Nerudová, Pekarová-Adamová). Nejde o problémy vzdálené budoucnosti, jde již evidentně o realitu dneška.

Sundejme si brýle mámení.

*

Ivo Strejček, grafika Protiproud