Obrazoborectví, vandalismus nebo památky odsouzené ke slávě?

Nejenom v Praze, hl. m. Československé a nyní České republiky, je nekonečné množství příkladů světově rozšířeného zlozvyku milovat a nenávidět. Zejména pak i vzpomínky na léta a osobnosti v minulosti vážené a oslavované, v současnosti naopak obávané.

Není to ale jen věcí obyvatel Prahy a jimi zvolených reprezentantů obce. Děje se to na celém světě a nedávné projevy nenávisti Afroameričanů k Euroameričanům vyvolaly až agresivní obrazoborecké hnutí v areálech amerických univerzit. Dokonce i těch, které se často uvádějí na žebříčcích výjimečnosti svou draze zaplacenou nedostižnou dokonalostí. Toto americké obrazoborectví bylo označeno za vandalismus, ale až tehdy, když se dotklo Otců zakladatelů a jejich díla, kterým nebylo nic posvátnějšího než Ústava Spojených států amerických.

Před několika týdny se v západočeské Aši, nedaleko hranic s Německem, stala obětí obrazoboreckého vandalství socha náboženského reformátora Martina Luthera, která na svém posvěceném místě stála od roku 1883. Byla tam instalována k 400. výročí Lutherova narození, ale po roce 1945 zchátrala, a tak byla v roce 1999 restaurována. Mimo jiné i péčí Heimatverband – Vlasteneckého spolku ašských rodáků, jak je to uvedeno v němčině na pamětní desce zde umístěné. Upozorňuje se tím, řekněme taktně, že to bylo díky pomoci vyhnaných, vysídlených a odsunutých německy mluvících občanů Československé republiky. V kraji spíše katolickém než protestantském, byla zřejmě věnována větší pozornost Lutherovu jazykovému odkazu (byl autorem významného překladu bible do němčiny) než jeho herezi a významu, podle Maxe Webera, pro kapitalistické ctnosti.

Obrazoborectví a vandalismus patří k lidské lásce a nenávisti od počátků existence vyjadřování se pomocí symbolů, obrazů a trojrozměrných objektů už od dob, kdy se primitivní zvíře zamyslelo a chtělo svému partnerovi něco pozoruhodného sdělit.

Dávno jsme zapomněli, co mělo být obsahem takových sdělení, ale emocionální kontext, nebo jakési třetí informační pole, vzrušuje i zvěř doby neumělé inteligence, a doby nesrozumitelné, naléhavěji než v minulých dobách. Vladimír Vernadskij, který do svého bádání zahrnul pojem noosféra, oblast proměnlivého rozumu, navazující na vývojová stadia světa od geosféry, přes biosféru k noosféře, se bavil o stejných otázkách s francouzským jezuitou Pierrem Theilhard de Chardinem. Mimo jiné i ve své korespondenci z Prahy, kde vydal v roce 1925 svou Biosféru. Snad ho naši současní rusofobové nezavrhnou, když připomeneme, že už v letech první světové války napsal zajímavý článek Ukrajinská otázka a ruská společnost a vzdal se v ní své ukrajinské etnicity.

Naše současná noosféra je tvořena nadprodukcí globálního rozumu, který se projevuje v symbolech a strukturách, mezi které obrazy a trojrozměrné objekty řadíme na první místo.

Snad proto stále ještě stojí na Staroměstském náměstí v Praze pomník Jana Husa, odhalený už roku 1915 k pětistému výročí upálení Mistra Jana v Kostnicí. V revolučním nadšení roku 1918 byl na témže náměstí naopak zbourán a zničen Mariánský sloup Jana Jiřího Bendy z roku 1652, obnovený až po dlouholetém snažení arch. Pavla Naumana a jeho přátel v roce 2024. Naopak na vzpomínku na Staroměstskou exekuci členů Direktoria českých stavů zůstalo jen 27 neviditelných křížů v dlažbě na chodníku, jakýchsi chudších Stolpersteine, připomínajících dvacet sedm pánů, rytířů a měšťanů v těchto místech teatrálně popravených. Dnes je to na místě před torzem na konci války zničené Pražské radnice a jejího nenahraditelného archivu Desek zemských.

Pozoruhodný je pomník, památník nebo tzv. bílá kuželka, nedaleko Pražského hradu, jejíž autor Jan Kovářík, a iniciátor umístění, starosta Prahy 6 Jan Kolář, nepřímo podpořili také nápad, že by se na Malostranské náměstí v Praze 1 mohla vrátit socha maršálka Václava Radeckého z Radče z roku 1858, odstraněná také v roce loučení se Čechoslováků s rakousko-uherskou minulostí. Je stále ještě prý uložena v lapidáriu Národního muzea. Snad se při jeho zatím jen zamýšlené reinstalaci nezapomene na obnovu pamětních desek připomínajících maršálkovy vítězné bitvy u Custozzy, Novary, Verony a Vicenzy. Mohlo by to připomínat návštěvníkům budovy italského velvyslanectví v Praze, v nedaleké Nerudově ulici, jména z let válek, na které možná mnozí z nich už zapomněli a nevědí, jak to tam vlastně dopadlo.

S těmi cizokrajnými generály v Praze to je těžší. V Praze Bubenči je malý areál, kterému vévodí socha Simóna Bolívara (1783-1830) vytvořeného architektem, sochařem a předsedou svazu výtvarných umělců Janem Hánou v roce 1980. Proč to byl zrovna Bolívar, dnes asi už nikdo neví, protože tento hrdina a symbol protišpanělského odboje v Praze nikdy nebyl a zdá se, že ani nevěděl, kde Praha je a kdo zde žije. Areál je v parku pojmenovaném po mexickém generálovi a prezidentovi Lázaro Cárdenasovi (1885-1970) už v roce 1938. Ale proč, to se můžeme opět jen domnívat. Snad by se dnes mohlo zdát aktuální, že kdysi znárodnil mexický ropný průmysl, i když zřejmě tehdy ještě nic nevěděl o efektech odpoutávání se Evropy od dodávek ropy z Ruska.

Zato o pomníku Bolívara bychom měli trochu přemýšlet. Konec konců byl to nepřítel Španělského království, dnes našeho blízkého spojence v Babylonu Evropské unie, NATO a jiných evropských spolcích a sdruženích. Byl to ale také předchůdce u nás neoblíbeného protiamerického prezidenta Hugo Chavéze a jeho nástupce, dodnes úřadujícího v podobném stylu jako Chavéz, Nicoláse Madura. Snad proto, že se obrazoborci v Praze-Bubenči neorientují ve venezuelské historii, a nevědí, jak ji interpretovat, může na náměstí Lázara Cardenase stát Simón Bolívar a opírat se výhrůžně o svou šavli, symbolu venezuelské revoluce. Ale i venezuelské diktatury, kterou na konci svého života tento původně svobodomyslný a liberální revolucionář, později, na konci svého života diktátor, ve svém zemi instaloval.

Nemusíme vzpomínat na všechny možné generály a pohlaváry, jejichž jména byla napsána a odepsána z označení pražských ulic. Bylo jich mnoho, ale přece jen největší pozornost v poslední době vyvolalo téměř rituální stržení oběšené sochy Ivana Stepanoviče Koněva v Bubenči, která stála nedaleko nešťastného nemadurovského Simóna Bolívara.

Jeden z nápadů, kam s památníkem I. S. Koněva, stále ještě snad je, že socha bude umístěna do Muzea paměti 20. stol., které je stále ještě ve stádiu obtížného zrodu. Jiní by ho chtěli přenést na Olšanské hřbitovy a reinstalovat vedle hrobů padlých vojáků Rudé armády na konci druhé světové války v Československu.

Je pravda, že autor Koněvovy sochy Zdeněk Krybus, a s ním spolupracující arch. Vratislav Růžička, nepřispěli k výzdobě Prahy historickými monumenty oslnivým nápadem a dílem hodným jiné doby než dnes zavrženého socialistického realismu, ale když Praha kulturně vstřebala pověstnou bílou kuželku Marie Terezie, snad si poradí i s Koněvem. Byl to přece jen jeden z velkých maršálů druhé světové války, osvobodil Osvětim, kterou spojenci nedokázali ani bombardovat, velel nejenom tzv. Karpatsko-dukelské operaci na Slovensku, ale byl jedním z hlavních stratégů bitvy o Berlín. Proto byl po válce v Evropě a také v Československu, váženým a oslavovaným hrdinou. Ani doba odstraňování kultu osobnosti se nedotkla jeho velikosti a až naše doba, pyšnící se heslem nejsme jako oni, začala vzpomínat na Koněvovo velení akce v Maďarsku v roce 1956 a v Praze 1968*). Přidávaly se k tomu posupně i další hlasy hrdinů okamžiku. Ale opět, a bohužel, až ve dnech pozdních pokusů o zapomenutí Koněvovy slávy.

Rekord obrazoborectví, kterým bylo stržení monumentálního Stalinova pomníku na Letenské pláni v Praze, autorů Otakara Švece a arch. Jiřího Štursy a jeho ženy Vlasty, postaveného tam, opět jen několik set metrů od Simóna Bolívara, v roce 1955, a vyhozeného do povětří hned v roce 1962, sice nikdo nepřekoná. Ale kdo ví, zda se nenajde někdy nadšený přepisovač dějin, který tento největší Stalinův monument v Evropě připomene jako unikátní sousoší. Podobně jako ti vzpomenutí obdivovatelé maršálka Radeckého z Radče. A zda zase nevznikne sbírka na jeho obnovení. Nic není nemožné. Odstranit z Letné metronom, který měl dokumentovat, že do Prahy se vrátily dějiny, by nebylo příliš obtížné. Vzpomínejme proto s nostalgií na Jana Vodňanského a slova jeho písně …přicházejí maršálové, přicházejí, odcházejí, kdo k ránu šel by spát? Tuto situaci Vodňanský jistě nechtěl předpovídat, ale věděl, že u nás doma, a zejména na pražském dvorku, je všechno možné.

*

Zdeněk Zbořil, NeČT24