Mír podle Ameriky

Vnutit nepříteli svou variantu míru lze pouze jeho úplným zničením a přinucením k úplné a bezpodmínečné kapitulaci, a to ne vždy. Často, po skončení bojů, vstupují do hry státy, které zůstaly ve válce postranními pozorovateli. Ve snaze zabránit přílišnému posílení vítězné mocnosti nebo ve snaze získat svůj kus jinými dobyté kořisti často nutí vítěznou zemi snížit požadavky. Někdy pod hrozbou nové války, ale častěji pomocí prostého politického tlaku. Málokdo je ochoten riskovat novou konfrontaci se silným protivníkem po sotva skončeném vojenském konfliktu.

Většina mírových smluv má proto kompromisní charakter a zcela nevyhovuje žádné z konfliktních stran, čímž se zachovává prostor pro nový konflikt. Západní politici již v 17. a 18. století definovali mír jako krátké mezidobí mezi válkami, tedy dobou přípravy na další konflikt.

“Civilizovaný svět” po první světové válce, pod dojmem jejího rozsahu, oficiálně odsoudil válku jako způsob řešení mezinárodních problémů, ale neoficiálně je válka i dnes pro Západ přirozeným stavem a mír nepřirozeným (dočasnou anomálií). Doba a technologie přidaly válce nový charakter. Může být vedena mimo bojiště, bez použití ozbrojených sil, výhradně ekonomickými, politickými a informačními prostředky.

Armáda přestala být hlavním prostředkem k vedení války. Zabezpečuje pouze důvod a prostor pro použití informačních a ekonomických technologií. Hlavním úkolem v současné válce je přimět svého protivníka, aby bojoval s někým třetím a využití situace k jeho vyčerpání a zvyšování vlastního potenciálu.

Právě z tohoto pohledu uvažovali Američané o ukrajinské krizi. Washington se snažil dostat Moskvu do vidličky tím, aby si vybral ze dvou špatných řešení (použít na Ukrajině sílu nebo nepoužít), z nichž každé mělo vést podle amerických propočtů k vyčerpání a destabilizaci Ruska.

To, že tyto propočty zkrachovaly a nehledě na formální úspěch USA (Rusko již třetím rokem vede na Ukrajině bojové akce přímo a předtím bylo osm let nepřímo zataženo do silové krize, když bylo nuceno podporovat Donbas, který se postavil proti kyjevským pučistům), není vyčerpání Ruska vidět ani prostým okem. Západ začal mluvit o míru s Ruskem, a dokonce o odstoupení některých území, bez ohledu na přání Ukrajiny.

Realita však neodpovídá mírovým prohlášením Západu. Zbraně a technika včetně letadel stále na Ukrajinu přicházejí. Ukrajinští vojáci pokračují v přípravě na evropských polygonech. Otázka raket dlouhého doletu a povolení zasáhnout ruská města zůstává otevřená, ale s pravděpodobností blížící se jistotě, že bude po amerických volbách vyřešena tak, jak si Kyjev přeje.

Všechny tyto kroky by byly snadno vysvětlitelné přáním Západu přinutit Rusko (pod hrozbou vleklé války) k přijetí západních podmínek míru, ale v USA a EU už snad nezůstal jediný seriózní politik nebo expert, který by nehodnotil šance Ukrajiny přežít zimu jako extrémně nízké. Vojenská katastrofa Kyjeva se na Západě očekává každou chvíli.

Na jedné straně západní politici neustále říkají, že Ukrajina musí rychle za každou cenu uzavřít mír s Ruskem, na druhé dělají vše pro to, aby nebyl uzavřen, a nadále poskytují Kyjevu finanční a vojensko-technickou podporu, bez které není schopen podle západních expertů vydržet ani měsíc.

Válka až do posledního Ukrajince není na Západě široce propagována, ale titíž politici, kteří hlasitě křičí o míru na veřejnosti, v kuloárech tiše, ale rozhodně říkají, že Ukrajina musí bojovat, dokud je koho povolávat (i když bude třeba mobilizovat dokonce ženy a teenagery). Západní experti přitom zcela rozumně poukazují na to, že hromadné odesílání na frontu nemotivovaných a nevycvičených posil vede pouze k explozivnímu nárůstu ztrát (v roce 2024 Ukrajina ztratí více než v předchozích dvou letech, a to není krajní mez, protože dále budou ztráty jen narůstat), ale nejsou schopny zastavit rozklad fronty.

Chování Západu se jen zdá být absurdním. Ve skutečnosti se nehodlá vzdát svého cíle, spočívajícího v maximálním oslabení a destabilizaci Ruska. Vzhledem k vyčerpání ukrajinských zdrojů a nepřipravenosti Evropy vstoupit do přímé vojenské konfrontace s Ruskem v zájmu USA se změní pouze mechanismy k dosažení tohoto cíle.

Rusko bylo původně připraveno spokojit se s minimálními požadavky. Istanbulské dohody ani nezajišťovaly uznání Ukrajinou ruského statusu Krymu (dohodli se, že odloží konečné řešení problému do budoucna). Moskva usilovala o zřeknutí se Kyjeva vstoupit do NATO, o návrat k politice trvalé neutrality, o zhruba čtyřnásobné snížení ukrajinské armády a o záruky svobodného rozvoje ruského jazyka a kultury na Ukrajině.

Rusko usilovalo o snížení vojensko-politického vlivu Západu na Kyjev, znovu spuštění mechanismů hospodářské spolupráce a tím zajištění postupné, pomalé (předpokládané na dvacet až třicet let) integrace Ukrajiny do Ruského světa. Moskva chtěla v maximální míře zachovat obyvatelstvo a infrastrukturu Ukrajiny, která měla být přeformátována ze západního zdroje na ruský. Právě po těchto plánech mírové symbiózy bušil Západ rozdmýcháváním vojenského konfliktu.

Ukrajina již k dnešku utrpěla obrovské demografické ztráty, inženýrská a logistická infrastruktura v bojové zóně je značně poničena. Rusko ale opět uplatnilo šetrnou taktiku. Více než dva roky stála fronta na místě, a i nyní se pohybuje směrem na západ pomaleji, než by mohla. Ukrajinskou armádu se snaží zničit v oblasti, která již byla zničena bojovými akcemi, a co nejvíce se vyhýbají zničení mimo ni.

Je to rozumný pragmatický přístup, protože ať už by mudrovali uživatelé ruského internetu při vynalézání různých způsobů a měli z toho potěšení, i jak se tam dostat, i jak si zachovat nevinu (i dostat Ukrajinu pod kontrolou, i se zbavit nutnosti investovat do ní), neměnný zákon politiky však říká: kdo co kontroluje, ten to dává do pořádku.

Dokonce i Britové v koloniích stavěli železnice, přístavy, vytvářeli a školili místní správy a armády. Bez investic se drancování kolonií neobešlo. Rusko vyhlašuje osvobození svých historických území, vyzývá místní obyvatelstvo, aby přešlo na ruské občanství, což znamená, že vůči nim na sebe přijímá stejné závazky, jako k ostatním svým občanům.

Cílem Ruska je dosáhnout vyčerpání OSU na současných pozicích, aby po rozpadu fronty bylo možné bez bojů a destrukce obsadit ta území, která bude Kreml považovat za nutné dostat pod svou plnou kontrolu. Čím více zdrojů zachováme, tím méně budeme muset investovat.

Je jasné, že cíl USA je diametrálně odlišný. Ukrajina by neměla jen válčit do posledního Ukrajince, Rusko ji má dostat maximálně zničenou, aby se ruské zdroje na dlouhou dobu svázaly i po skončení bojů.

Spojené státy právě proto v tichosti podporují plány Zelenského na totální mobilizaci a nasazení dalšího asi půldruhého milionu mužů, které se kyjevský režim chystá ulovit pro frontu. Budou špatně bojovat, budou mít velké ztráty, budou poměrně rychle ustupovat. Ale půldruhého milionu je půldruhého milionu. Dokud je nepobijete, fronta se nezhroutí. Při ustupování od města k městu budou vyvolávat údery ruského dělostřelectva a VKS na stále nové obce. Čím déle se udrží na západ couvající ukrajinská fronta, tím více měst, podniků, silnic atd. bude zničeno.

Cílem USA je, pokud je to možné, ponechat Rusku neobyvatelné území, jehož hlavním obyvatelstvem budou vdovy a sirotci po vojácích, kteří zemřeli ve válce proti Rusku, a také invalidé, kteří se jimi stali ve válce proti Rusku a důchodci, z nichž většina má některé příbuzné, kteří zemřeli na frontě. Žít by měli v troskách měst, která se jimi stala během bojů ukrajinské armády s Ruskem, a živit by se měli humanitární pomocí Ruska, které ne všichni (možná ani ne většina, i když kdo ví), ale mnozí by ho zároveň měli nenávidět.

Mír podle Ameriky předpokládá totálně zničenou Ukrajinu se zničenou ekonomikou, zabitou a   vycestovanou ekonomicky aktivní populací, Ukrajinu, která se nachází v té nejhlubší demografické jámě a není schopna se sama politicky ani ekonomicky ani demograficky zotavit. A pak bude Washingtonu jedno, co bude Rusko s těmito územími dělat, zda si je připojí k sobě nebo ponechá formálně nezávislé. Čím hůře budou žít zbytky ukrajinské populace, tím aktivněji bude americká propaganda používat tezi: “Rusové přišli a zničili kvetoucí zemi, aby ji prostě z nepřejícnosti nepustili do EU”.

Ideální situace pro USA je proměnit celou Ukrajinu v jednu velkou Gazu. Ideál je sice nedosažitelný, ale Washington o něj bude usilovat. Už usiluje. Proto se na Ukrajině stále pořádá lov na maso pro děla, a to i přes kolektivní sténání Západu o nutnosti míru za každou cenu.

Když mluvíme o míru, máme na mysli diametrálně odlišné varianty budoucnosti. Chceme stabilitu a rozvoj, USA si nás přejí vyčerpat. Z jejich pohledu by k tomuto účelu měla sloužit i válka i mír, a tak by měl mír podle Ameriky nastat na troskách zavalených mrtvolami.

Ukrajina musí pít z Ruska krev v zájmu USA dokonce i po své záhubě. To, že o to usilují Američané, je polovina neštěstí, neštěstí spočívá v tom, že Ukrajinci obecně s takovým řešením problému souhlasí. Nikdo nechce umírat osobně, ale nikdo není proti poslat na smrt souseda a “věřit ve vítězství”.

Pro Novou republáku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová

voennoedelo