Maršál Radecký – hrdina sudetských nacistů

1. Radeckého pomník na Malé straně byl po první světové válce, spolu s ostatními památkami Habsburků, odstraněn. Na tomto náměstí vztyčila První republika pomník francouzskému historikovi Ernestu Denisovi, jehož zásluhou se francouzská veřejnost již dlouho před válkou dovídala o klíčových událostech českých dějin. Jeho knihy o násilné rekatolizaci českého národa a o protirakouském hnutí, které vyvrcholilo za první světové války, patří k vynikajícím studiím o pobělohorské rekatolizaci českých zemí. Nenastává nyní, v rámci posílení demokratických tradic, čas vrátit pomník na místo, kde osobnost francouzského historika symbolizuje odporu proti všemu, co prosazoval maršál Radecký? Kdo zasluhuje pomník – cizinec, který se jako historik ztotožnil s osudem národa v jeho těžkých dobách, nebo maršál, který svým vojskem, sestaveným z násilně naverbovaných nevolníků evropských národů, vešel do dějin jako obnovitel rakouského absolutismu po porážce „jara národů“ 1849?

Když německé vojsko po Mnichovu obsadilo okleštěné Československo, Josef Pfitzner, historik pověřený germanizací Čech, Moravy a Slezska, dal Denisův pomník ihned odstranit a zdemolovat. Připomenu, že se u nás Pfitzner, válečný zločinec exemplárně popravený po válce, nedávno dočkal jubilejního článku s vyčítavým titulem Popravili historika. Zmizelo tu přízvisko válečný zločinec; podobně jednali vydavatelé vzpomínek Heydrichovy vdovy, když původní název Život s válečným zločincem opravili na Život s Reinhardem. Pokus autorů článku o Pfitznerovi, připomínající jeho styky s Josefem Pekařem, ve skutečnosti Masarykovu odpůrci uškodily, protože Pekařovy dopisy prozradily, že jej s německým nacistou spojoval – antisemitismus. Bude-li se někomu tato poznámka zdát jako nepodstatná, nechť si ji spojí s nákladným vydáváním Hitlerových projevů, kalendářů nebo suvenýrů s portréty nacistických pohlavárů a s dalšími „nenápadnými“ pokusy změkčit pohled na německé nacisty, připravovatele „konečného řešení české otázky“.

2. Ve svých polemikách s Karlem Schwarzenbergem, který byl posmrtnou mší v Katedrále, za přítomnosti zástupců zahraniční šlechty, pasován na „vychovatele českého národa“, jsem se již od roku 2014 pokoušel oponovat jeho pokusům vydávat Rakousko –zcela v rozporu s historickou pravdou – za blahodárnou kolébku českého národa. Nelze zapomenout, že česká dějinná zkušenost s Rakouskem skončila první světovou válkou, která národu zasadila tak hluboký demografický řez, že se z něho vzpamatovával po dlouhá desetiletí.

Karel Schwarzenberg získal jako Havlův kancléř a jako ministr zahraničí vynikající příležitost, aby všemi dostupnými prostředky rehabilitoval Rakouskou monarchii a představitele katolické církve – proti Masarykovu heslu Odrakouštit! postavil neproklamované, ale v tichosti prosazované heslo Porakouštit! V této dlouhodobé kampani významné místo zaujímala kauza Radeckého. Podle jeho často opakovaného mínění by si měli Češi vážit svých velikánů, mezi nimiž vyniká právě maršál Radecký jako „největší český vojevůdce“. Přiznal, pravda, Žižkovi vojenskou dovednost, ale – jak to říct šetrně? – přece jen nevelel organizovanému vojsko, ale lidovým neprofesionálům, které jeden jeho předek zahrnul nadávkami.

Nemusím ani dodávat, že moje polemiky neměly šanci proti politikovi, který úspěšně ztělesňoval rehabilitaci Rakouska a – jako přímý nebo nepřímý důsledek – skrytě i hlasitě diskreditoval Československo. Kancléř a dlouholetý člen vlády nebyl tak naivní, aby o První republice opakoval nacistické a sudetské diskvalifikace, vyhýbal se výrazům jako českými diplomaty „vylhaný stát“, jako sudetská „falešná konstrukce“ nebo – nedej pámbu! – Hitlerovo „šílenství“. Schwarzenberg se v Rakousku vydával za Böhma (ve Vídni Čechy nazývali bémáky), prosazoval dvojjazyčný patriotismus obyvatel Čech a na konci života dokonce mluvil o Češích a Rakušanech jako o  j e d i n é m národě: „Češi a Rakušané: jeden národ, dva jazyky.“ (České Rakousko, speciální číslo Reflexu 2015). Jak tomu rozumět? Rakušané nemají rakouský jazyk, nýbrž německý. Neradím domýšlet tuto dvojčlenku do konce. Rakouskou problematikou českého národa se podrobně zabývám v připravované knize Proměny české otázky, zde bych však rád upozornil na skandální způsob, jakým redakce Lidových novin zcenzurovala mou Odpověď Schwarzenbergovi odeslanou 1. června 2022. Dokonce mě tehdy redaktor Gabriel Svoboda po mé urgenci ujistil, že můj článek otisknou. Ale nestalo se tak, vyšší instance zřejmě usoudila, že není žádoucí uveřejňovat informaci o tom, jak nacisté v roce 1943 zařadili maršála Radeckého a dva politiky z rodu Schwarzenbergů mezi čestné reprezentanty sudetského němectví. Otiskuji zde doslovné znění zmíněné polemiky. Nepotřebuje žádný dodatečný komentář, spíš se obávám, že ani tentokrát neprolomím hradbu cenzury, kterou právě zesiluje hradní vojenská „informační stratégie“.

3. K polemice Karla Schwarzenberga s Jiřím Paroubkem, který se v článku Kdo jsou čeští vojevůdci… (Lidové noviny 23. 5. 2022) vyslovil proti dlouhodobému plánu některých obhájců zašlé slávy Rakouské monarchie vrátit na Malostranské náměstí památník maršála Radeckého, připojuji otřesný historický dokument o tom, jaký byl vztah sudetských Němců–nacistů k Radeckému. V reprezentativním foliantu na křídě Das Böhmen und Mähren Buch, vydaném v roce 1943 v Praze, Amsterodamu, Berlíně a ve Vídni, najdeme otázku, do jaké míry můžeme slavného rakouského vojevůdce pokládat za Čecha a dokonce se jím pyšnit. Výmluvná je již dedikace uvádějící tuto 460 stran čítající publikaci o rozměru 24×24 cm: „Všem, kteří během staletí padli za německé země Böhmen und Mähren, kteří prolili krev za bytí a velikost Říše. Jejich hrdinství bylo v těchto dnech korunováno obětí Reinharda Heydricha, jehož krátké, ale nezapomenutelné působení je zárukou toho, že vlajka Říše bude nad Pražským hradem vlát navěky.“ Kniha obsahuje na 30 propagačních statí, stovky fotografií a seznam sto šesti významných německo–rakouských postav z českomoravského prostoru. Mezi slavné politiky a vojáky je zařazen také Josef Radetzky, „Graf von Radetz“, který se jako „polní maršál a vojenský guvernér v severní Itálii v letech 1788 až 1857 zúčastnil všech vojenských podniků monarchie“. Bez významu není ani charakteristika Felixe Schwarzenberga umístněná na téže straně. Pokud se Karel Schwarzenberg dovolává dalšího svého předka maršála Schwarzenberga, který jako diplomat „plánoval vítězné bitvy proti Napoleonovi“, zatímco práci na bitevním poli za něho dělal Radecký, – potom i zmíněný Felix je zavázán vojevůdci z Radče za to, že bez jeho krvavé práce na bojištích by se o něm v zmíněné knize sudetských Němců nemohla objevit tato pochvalná charakteristika: „V listopadu 1848 byl povolán do čela nového rakouského ministerstva. Moc otřesenou revolucí obnovil tím, že ve vnitřní politice v březnu 1849 vnutil novou ústavu, potlačil italské a maďarské povstání a (…) Silvestrovským patentem učinil z Rakouska jednotný, přísně centralizovaný stát.“

Maršál Josef Radetzky a Felix Schwarzenberg se narodili v Čechách, ale byli do morku kostí oddáni Rakouské monarchii. Pokusy hovořit o Radeckém jako českém vojevůdci nemají jiné zdůvodnění, než rehabilitovat Rakousko, ukázat monarchii v příznivém světle jako stát, ve kterém se Slovanům, kteří tvořili většinu jeho obyvatel, a Italům, žilo dobře.

Návraty symbolů rakouské monarchie se maskují jako svého druhu náprava křivd spáchaných komunistickým režimem, ale ve skutečnosti je to útok proti zákonům Československa, útok proti Masarykově pojetí dějin. Pokus obnovit Radeckého pomník, postavený na počest vítězství absolutismu nad revolucí 1848, která otřásla Habsburskou monarchií, nasazuje korunu tomu, že Němci po obsazení Československa zamýšleli v rámci germanizace Prahy obnovit Mariánský sloup a Radeckého pomník. Začátek války tyto plány odkázal na poválečnou dobu. Mariánský sloup již stojí; kdo se odváže splnit i druhý záměr německých nacistů? Zlověstné varování přináší zpráva Jana Bohaty, Maršálek dostal šanci, s kopií pomůže muzeum uveřejněná v MF DNES, 5 .10. Z toho vyplývá, že zákulisní intriky monarchistického lobby postoupily tak daleko, že se jen čeká, až bude v městské radě o ten pověstný jeden hlas víc (připomeňme hlasování o mamutím přesunu majetku církvi 2012 a obnovu Mariánského sloupu 2017).

4. Ještě připojuji následující dotaz. Jak je možné, že okamžitý počet hlasů v městské radě umožní změnu, která neodpovídá veřejnému mínění, protože hrubě falšuje obecný pohled na české dějiny. Vztyčování a kácení pomníků na významných náměstích v Praze vyjadřují sice daný stav politických sil v představenstvu obce, ale veřejnosti přinášejí významné poselství o daném  stavu národa  a státu  k  aktuálním  hodnotám  země. Nelze zapřít, že Radecký je pr o každého demokrata symbolem absolutismu a pro Italy i občany jiných rakouských národností hrobařem svobody. Tento význam je v radikálním rozporu s názory naprosté většiny české veřejnosti. Zvlášť je to nápadné v době, kdy vládnoucí strany na Pražské radnici se již v celostátním měřítku octly na periférii. Jak je tedy možné, že svou moc uplatňují na úrovni, která jim již defacto nepřísluší? Neměla by se k těmto pomníkovým kauzách vyslovit veřejnost? Nepotřebuje to novou legislativu? Nebo se musíme smířit s tím, že absolutismu i jiným dějinným monstrům mohou v demokratické společnosti i napříště kvést růže?

(druhý obrázek – fotografie pomníku Ernesta Denise na Malostranském náměstí)