Logika usmrcení Ukrajiny

V politice je náhodná smrt státu téměř nemožná. Stát může vzniknout náhodou, i když se to stává zřídka, ale jeho zničení vyžaduje příliš velké a příliš dlouhé cílevědomé úsilí, než aby takový tragický výsledek mohl být náhodný.

Přesto je běžné, že se masy lidí dívají na studenou mrtvolu, která byla ještě před nedávnem jejich státem, a ptají se – „jak se to mohlo stát?“.

Člověk je málokdy sebekritický, ve velkých kolektivech se však tato vlastnost nevyskytuje vůbec. Lidé se už z principu obtížně sjednocují, protože při tom musí pokořit svůj egoismus a dělat kompromisy. Čím více lidí je ve sdružení a čím větší a složitější je systém kompromisů, který toto sdružení udržuje v rovnováze, tím snadnější je tuto jednotu zničit zpochybněním některého z principů sdružování.

Sebekritika, stejně jako každá kritika, přitom předpokládá zaměření pozornosti na některé (byť malé) chyby současného systému. Již samotné upozornění na existenci vady, kterou si jednotlivec těžko připouští (a ne každý to dokáže), však okamžitě staví před kolektiv otázku přiměřenosti kompromisu, který systém stabilizuje. Koneckonců – pokud existuje vada a je nutné ji napravit, pak podmínky starého kompromisu již nejsou vhodné (okolnosti se změnily) a je nutné začít s dlouhým a obtížným procesem hledání podmínek ke kompromisu novému.

Ideální společnost by měla existovat v podmínkách neustálého sebezdokonalování. To znamená, že kompromis, který ji stabilizuje, by měl spočívat v uvědomění si nemožnosti existence trvalého kompromisu. V podmínkách neustále se měnící reality bude stabilní pouze neustále se měnící společnost založená na neustále se měnícím kompromisu.

Taková situace je však v rozporu se základní lidskou touhou po stabilitě. Člověk považuje jakoukoli změnu (včetně samotného faktu vytváření společnosti) pouze za nevyhnutelné zlo na cestě k větší stabilitě. Pohyb směrem k větší stabilitě přitom vyžaduje zrychlující se změny, které vedou k menší stabilitě a k novému hledání stability až do té doby, dokud se sama nestabilita nezmění ve stabilitu, protože ji společnost začne považovat za neodmyslitelný (tj. přirozený) stav.

V této chvíli takové společnosti, taková sdružení na planetě neexistují. Jsme teprve na cestě k tomuto ideálnímu stavu, ale na otázku, zda je tento stav dosažitelný, zatím neexistuje jednoznačná odpověď.

Praktickým důsledkem současného stavu společnosti je negativní postoj k jakékoli (i té nejdrobnější) sebekritice, protože je vnímána jako ohrožení veřejné bezpečnosti. Přirozenou reakcí každé společnosti na návrh něco v ní zlepšit je hněv a snaha znemožnit samotné právo navrhovatele takové návrhy vůbec předkládat. Zdůrazňuji, že společnost nezpochybňuje kompetentnost hodnocení, užitečnost návrhu ani reálnost jeho realizace. Instinktivně usiluje o zachování stability, a proto reformy agresivně odmítá.

Proto nejsou reformátoři za svého života milováni. Reformy, a to i ty, které byla společnost nucena přijmout pod tlakem vyšší moci (například zrušení nevolnictví a otroctví v některých evropských zemích, v Rusku a v USA v letech 1848-1865), vyvolávají nepříjemné pocity. Proto jsou mnohé z nich hodnoceny jako špatně provedené, a společnost požaduje najít viníky těchto „špatností“ a bezpodmínečně je potrestat.

Právě toto zásadní zavrhování reflexe jako zvláštnosti velkých společenství vedlo k tomu, že společnost při pohledu na mrtvolu vlastního státu začínala vždy okamžitě hledat viníky mezi vlastními vůdci (obviňovala je z neschopnosti či zrady), nebo v řadách lstivých cizích (či dokonce mimozemských) nepřátel (reptiloidi, „tajná světovláda“), případně v cizích „podkopávačích základů“ uvnitř společnosti samé (xenofobie je společností rituálně odsuzována, ale neformálně je vždy v módě). Každodenní xenofobie bujně kvetla i v „internacionálním“ SSSR, a to tím více, čím více si vládní orgány uvědomovaly, že je utopické dosáhnout konečného cíle (kompromisní stabilizace sovětské společnosti za pomoci umělého vytvoření, „vybudování“, nové, komunistické společnosti), místo aby se podívaly samy na sebe do zrcadla.

Ukrajinci obviňují ze svého neštěstí „oligarchy, kteří všechno rozkradli“, Zelenského, který „všechny podvedl“, Západ, který „málo pomáhal“, Rusko, které je „příliš sobecké“ nebo „příliš agresivní“, a dokonce i sebe navzájem („zrádci“, „ agenti pracující pro cizí země“), ale jakoukoli výtku vůči sobě samým přijímají velmi agresivně a tvrdí, že za daných okolností nemohli nic dělat.

Přitom čtrnáct let (od roku 2000 do roku 2014) nejezdili po Majdanech nějací reptiloidi, ale sami Ukrajinci. Nejenže jezdili, ale reagovali mimořádně agresivně na jakýkoli pokus upozornit je na škodlivost tohoto počínání. Lidé bez kvalifikace, bez zkušeností, bez vzdělání nebo i s kvalifikací a zkušenostmi, naprosto nesouvisejícími s tím, co dělají, si byli jisti, že jim byla odhalena pravda, že byli vybráni a osvíceni, a všichni ostatní, kdo s nimi nesouhlasí, byli buď „koupení“, nebo jsou absolutně tupí.

Navíc, neustále konfrontováni s ostrým rozdílem mezi realitou a jejich duhovými sny, cválají dál a pořád prohlašují: „Nemysleli jsme si, že to tak dopadne“. A nepřibrzdili ani tehdy, když už vše směřovalo k občanské válce, a dokonce ani po zahájení přímé vojenské konfrontace s Ruskem, jadernou velmocí a první vojenskou mocností světa. Se slovy „nemysleli jsme si, že to tak dopadne“ jedou dál, zcela ignorují hlas rozumu a snaží se každého, kdo projeví alespoň špetku zdravého rozumu, zavřít a obvinit ho z vlastizrady.

Samotná politická idea ukrajinství, pokud ji očistíte od pozlátka a třpytek, vypadá absurdně a již od samotného počátku zaručuje katastrofu těm, kdo se ji snaží zrealizovat. V destilované podobě je to pokus o dosažení jakési pastorální stability za cenu národní zrady.

Ukrajinskost je založena na neochotě některých Rusů snášet útrapy boje se Západem o místo na slunci. Ukrajinství bylo vymyšleno proto, aby se bojovat nemuselo, ale zároveň aby nebyli mezi poraženými. Ve vhodném okamžiku by se připojili k vítězům.

Není náhodou, že každý Rus, který se prohlásil za Ukrajince, okamžitě udělal tlustou čáru za předešlým životem a definoval se jako neruský Evropan, jenž považuje všechny Rusy za divoké Asiaty. Nově vylíhnutý „Evropan“ se tak bez námahy vnořil do „zlaté miliardy“ a zbavil se Rusů, které považoval za odsouzené k historické geopolitické porážce.

V ideálním případě měl Západ totiž Rusko dorazit, zatímco „moudrý ukrajinský lid“ by sledoval tento civilizační konflikt z „višňového sadu“, za divokého potlesku při každém úspěšném úderu Západu. Pytle na kořist už byly připraveny.

Tuto myšlenku považují Ukrajinci stále za to nejlepší, co lidstvo vymyslelo, a snaží se ji realizovat. Proto Zelenskyj běhá po USA i po Evropě jednou s „mírovým plánem“, podruhé s „plánem vítězství“ (přičemž oba jsou stejným plánem téhož ukrajinského parazitismu), který se omezuje na neustálé pokusy zatáhnout Západ do války s Ruskem.

Ale všechno se nějak zvrtlo. S Ruskem válčí – nikdo neví proč – Ukrajina, zatímco Západ tomu přihlíží a tleská. Co se asi mohlo pokazit?

Proto si 81 % Ukrajinců stále myslí, že pokud se Západ do konfliktu oficiálně zapojí, Rusko určitě prohraje. Tyto údaje nejsou zfalšované, ani vynucené. Mnohem nebezpečnější je hodnotit negativně činnost Zelenského, nicméně ukrajinské průzkumy veřejného mínění ukazují, že až 40 procent ukrajinských občanů (z těch, co na Ukrajině zbyli) se neostýchá vyjádřit nespokojenost s jeho vládou.

Stejné průzkumy ukazují, že si Ukrajinci uvědomují, že válku s Ruskem prohráli, a nebojí se to říci nahlas. Koncepce ukrajinství totiž stejně nikdy neměla znamenat, že by Ukrajinci museli bojovat proti Rusku. Nadávat na Rusko, plivat na Rusko – prosím, to je vítáno, ale bojovat by měl Západ. Západ měl také zvítězit, ne Ukrajina. Proto ruské vítězství nijak nenarušuje celistvost ukrajinské koncepce, neboť z pohledu Ukrajinců Západ ještě na bojiště nevstoupil, a proto myšlenku nevyhnutelnosti jeho světodějného vítězství nic nezastínilo. Ukrajinci nepřemýšlejí o tom, kde a v čem se mýlili, ale o tom, jak se osobně dožít vítězství Západu (a jak uschovat pytle na kořist, až přijde den „D“).

Logika konceptu ukrajinství doslova vybízela Západ, aby přišel a použil Ukrajinu jako spotřební materiál k oslabení Ruska – aby omlátil Ukrajinu o Rusko, a tím Rusko poškodil.  Západ – samozřejmě – pozvání využil. A otevřeně řekl, že povede opotřebovací válku proti Rusku do posledního Ukrajince, ale nemá v plánu se do ní zapojit.

Můžeme tedy konstatovat, že Západ zabil Ukrajinu na její vlastní žádost, přinejmenším s jejím plným souhlasem. A to, že Ukrajina nepochopila, s čím souhlasí, není problém Západu. Navíc – Rusko se snažilo Ukrajině v tomto osudovém kroku zabránit, bohužel, společnosti vytvořené na bázi očekávání kořisti, kterou získají, aniž by se o to nějak zasloužily, jsou založeny na tom nejkřehčím kompromisu v dějinách.

Koncepce ukrajinství už od počátku předpokládá, že celý svět se bude – s naprosto vzácným sebezapřením – starat pouze o to, aby se měla dobře Ukrajina (a to ještě „dobře“ v ukrajinském slova smyslu). Blahobyt ukrajinské společnosti by tak nezávisel na náhodě, ale na ochotě všech ostatních společností jednat ke své vlastní škodě, ale ve prospěch Ukrajinců.

To je natolik nereálné, že sebemenší kritika nutně naruší koncept ukrajinství a s ním i kompromis, který ukrajinskou společnost stabilizuje. Neboť přemýšlející sebekritický člověk by nemohl s naprosto vážnou tváří v čisté ruštině (protože jiný jazyk neumí, rodiče ho přivezli na Ukrajinu z okolí Vologdy nebo Jaroslavli) nadávat na „mluvu agresora“.

A tak Ukrajinci odmítají reflexi i sebereflexi, aby si zachovali tu „svou“ společnost a ty „své“ představy o „světlé budoucnosti“. Stojí nad chladnoucí mrtvolou svého státu a prohlašují: „Nemysleli jsme si, že to tak dopadne!“ – ale zároveň i nadále sní o „peremogach“, o tom, že Západ si už teď, už zítra uvědomí, že Ukrajinu ztrácí, a aby ji zachránil, zaútočí na Rusko všemi dostupnými silami.

A protože zatím Ukrajina nebyla přijata do Západu jako celek, je třeba se tam integrovat individuálně. Ukrajinci nevyčítají Zelenskému, že nezačal válku proti Rusku, ale že uzavřel hranice a tím brání Ukrajincům v individuální integraci do Evropy. Kdyby byly hranice otevřené, Ukrajinci by se o zvěrstva odvodních komisí nebo center nestarali – ti, kteří by nechtěli jít na frontu, ti by jednoduše odešli, a ti, kteří by neodešli, by se tak vlastně naprosto dobrovolně přihlásili.

Pro současného Ukrajince je Ukrajina něco jako Schrödingerova kočka* – mrtvá a zároveň živá. Vše záleží na tom, z jaké pozice ji člověk pozoruje: ze zákopu na frontové linii se zdá, že už se skoro nehýbe, objevily se mrtvolné skvrny a začíná zapáchat, zatímco odněkud z Bruselu to vypadá tak, že je stále svěží a živá, dokonce zpívá a plesá.

*****

*podle rakouského fyzika Erwina Schrödingera – Schrödingerova kočka je fyzikální myšlenkový experiment, který ilustruje paradox kvantové superpozice dvou stavů na příkladu kočky, která by měla být současně živá i mrtvá.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (12:45 11.10.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová