Jiří Kobza: Zakázaný jazyk, zakázaná kultura aneb demokracie po ukrajinsku

Na snímku z Oděsy je svalená socha carevny Kateřiny Veliké. Stejně skončil i pomník zakladatele města – vojevůdce Suvorova. Obrazoborectví vždy patřilo k totalitářským fanatikům.

*

Oznámil to tento týden starosta oblastní metropole Ivano-Frankivsk Ruslan Marcinkiv v televizi Haličyna TV. Jazykoví inspektoři budou dohlížet, aby se ve veřejném prostoru nepoužívala ruština. Ukrajina má na tuto činnost dokonce oficiální funkci: Státní zmocněnec pro ochranu státního jazyka, píše Jiří Kobza v komentáři.

Jak napsal portál Echo 24, představitelé západních oblastí Ukrajiny, kde se mluví dlouhodobě ukrajinsky, se obávají, že po příchodu mnoha uprchlíků z východní Ukrajiny, by se zde mohla začít více prosazovat ruština, kterou se na východní Ukrajině v drtivé většině před válkou hovořilo. To se už zčásti děje. “Ukrajinizace” Ukrajiny je přitom státní politika.

Jak taková derusifikace v běžném životě má vypadat? Tak třeba „V případě významného zneužívání (ruštiny) v obchodech se předpokládají odpovídající administrativní opatření,” pravil starosta. Dodal, že v takových případech se do akce zapojí orgány činné v trestním řízení. Tedy, rozumějme, policie, prokuratura, soudy. A samozřejmě zástupy udavačů a fízlů, kteří touto zdánlivě bezbolestnou cestou mohou z veřejného života vyřadit a rozmanitým způsobem sankcionovat ty, kdo budou chtít zarputile užívat svůj rodný jazyk, tedy ruštinu.

Jak snadno se na Ukrajině zapomíná na historii. Třeba na to, že na území toho, co se dnes nazývá Ukrajina, byl ve středověku útvar známý jako Kyjevská Rus. Pak několik set let bylo toto území terčem útoků kdekoho – Mongolů, Osmanů, Polsko-litevské unie či Rakouska-Uherska. V červnu 1917, tedy po únorové revoluci Kerenského a spol., vznikla Kerenským uznaná Centrální rada Ukrajiny a vyhlásila autonomii v rámci nově vzniklé Ruské republiky. Ano, čtete dobře, autonomii v rámci Ruské republiky. To byl faktický základ dalšího vývoje po VŘSR, kdy Ukrajina zůstala ve svazku s Ruskem a dalšími. Tento stav platil do roku 1991, kdy Ukrajina vyhlásila samostatnost (po pádu SSSR), neutralitu a vojenskou spolupráci s dalšími státy SNS (Společenství nezávislých států, tedy dědici SSSR). Připomeňme známý fakt, že k osamostatnění Ukrajiny došlo po dohodě USA a Ruska o tom, že se hranice NATO nebudou posouvat k východu, tedy na ukrajinské území. K tomu dosud formálně nedošlo, ale tento záměr byl příčinou převratu roku 2014, Euromajdanu a všech dalších událostí sahajících až k dnešnímu vojenskému konfliktu na Ukrajině.

Po Majdanu se stal předsedou vlády Arsenij Jaceňuk (vládl do roku 2016, kdy mu parlament vyslovil nedůvěru). To on tehdy nejradikálněji vystoupil proti uznání ruštiny jako druhého státního jazyka, ačkoli to byl jazyk rodný pro cca pětinu obyvatelstva, zejména na východě země (na Krymu dokonce nadpoloviční). Ona ignorance vůči druhému nejsilnějšímu etniku v zemi byla nepochybně záměrným politickým krokem, který vyvolával další vlny nespokojenosti, která propukla po Majdanu a kterou de facto zahájil president Porošenko jako občanskou válku vůči vlastnímu obyvatelstvu. Tolik pro osvěžení paměti.

Mohli bychom jistě doplnit jiné historické paralely jazykové cenzury. Co třeba Slovensko a jejich cenzura češtiny po rozdělení ČSFR? Za Mečiara a Sloty české filmy, seriály a dokonce i večerníčky musely být dabovány do slovenštiny, do které byly inkorporovány nové výrazy.  Mimochodem, byl to týž Mečiar, který u příležitosti stého výročí vzniku republiky 1918 prohlásil: „Nikdy nezapomeneme my jako národ ani dějiny samotné, že to byli Češi, kteří nám vrátili jazyk, učili na našich školách, protože slovenští učitelé tehdy nebyli, a že to byla česká inteligence, která nás zastupovala.“  Slovenská jazyková cenzura byla dána konkrétní dobou počátku 90. let minulého století, poměrně vyhraněným národovectvím a snahou po samostatnosti. Kdybychom hledali dnes paralelu na Ukrajině, tak snad tehdy, kdyby třeba média v doněcké oblasti (silně ruskojazyčné), dabovala ukrajinská díla do ruštiny. Ale nic takového se tam nestalo, a proto to srovnání trochu kulhá. Navíc Češi se nesnažili Slováky násilím ovládnout, naopak, představitelé obou národních vlád se dohodli na rozumném rozchodu, z něž pak zejména Slováci významně profitovali. Kdyby měli tolik rozumu ukrajinští politici, dali by Luhansku, Doněcku, Krymu atd. možnost sebeurčení, a jistě by tam nemuselo dojít k občanské válce. Jenže ta nebyla v zájmu Ukrajinců, nýbrž politiků z USA a EU.

Nebo jiná možná analogie. V průběhu osídlování severní Ameriky přistěhovalci z Evropy byli původní obyvatelé – Indiáni – postupně přemístěni do rezervací, domorodci byli vystaveni organizované strategii kulturního vyhlazení. Od 60. let 19. století až do začátku 20. století vznikaly internátní školy s mandátem indoktrinovat domorodé děti do bílé americké kultury ve snaze vymýtit jejich domorodé ideologie a tradice. Zakazovaly dětem s použitím násilí a psychického nátlaku mluvit jejich kmenovými jazyky, vyžadovaly od nich oblečení a účesy v americkém stylu a povzbuzovaly je, aby opustily své původní náboženství ve prospěch křesťanství. To už do jisté míry s ukrajinskou situací srovnat lze. Centrální moc se snaží derusifikovat ruské obyvatele a činí to (zatím) administrativně, ale rovněž bezohledně.

Má být přístup Ukrajiny k demokracii náš vzor? Žantovský se zhrozil

Leč zpět na Ukrajinu. Připomenu ještě o něco mladší historii, ale z téhož ranku. V roce 2015 ukrajinské úřady daly na černou listinu francouzského herce Gérarda Depardieu, neboť tento soustavně vyjadřoval sympatie k Rusku a jeho prezidentovi Putinovi. Průměrný příjemce médií si tak odnesl dojem, že vlastně Kyjev učinil dobře, že toho francouzského excentrika vyloučil ze slušné společnosti: vždyť si přece o to sám říkal!

Jenže Ukrajinská administrativa reprezentovaná ministerstvem kultury na základě doporučení Rady bezpečnosti Ukrajiny (SBU, něco jako naše BIS) dala na černou listinu mnohem víc umělců, než jen francouzského komika. Čtěme ta zakázaná jména, jde o naprostou elitu ruské kultury našeho i minulého stojetí: Fjodor Bondarčuk, Natalie Bondarčuková, Oleg Tabakov, Josif Kobzon, Nikita Michalkov, Lev Rubinštejn, Lev Veršinin a desítky dalších. Na konci srpna 2015 to bylo 573 umělců a vedle toho navíc 162 zakázaných filmů nebo televizních seriálů. Ale SBU si nevzala na paškál jen Rusy. Ona má na svém seznamu kromě poruštělého Depardieua, také amerického hudebníka a herce Stevena Seagala, původem bosenského, ale v Srbsku usazeného filmaře Emira Kusturicu či opět amerického režiséra Olivera Stonea. Mimochodem: čím asi ohrožuje ukrajinskou národní integritu onen svrchu jmenovaný Depardieu v roli Jeana Valjeana v Bídnících, Kryštofa Kolumba v Dobytí ráje či Quentina z Montargi v komedii Drž hubu?

Ukrajinská moc prostě usoudila, že je třeba odstranit lidu z očí nepřátelské umění. Kyjev se asi domnívá, že jeho moc může podlomit i Michalkovův film či Kobzonova píseň. Dodejme ještě, že proti této cenzuře protestovali členové vedení literátské organizace Unie českých spisovatelů. To, že o jejich oficiálním odmítavém prohlášení neinformovalo žádné české mainstreamové médium, svědčí o tom, že cenzura panuje i zde. Zřejmě jde o „demokracii“ po ukrajinsku..

*

Jiří Kobza