Je to tu naplno: Liberální demokracie je ve skutečnosti obyčejný fašismus. Mix s nacismem – nejen tím ukrajinským. Korporát v politice i v médiích selhává a běsní. Nehrát na jejich hřišti. Nejsme v tom ale naštěstí sami. Zvítězíme!

“Lhali jsme vám ráno v poledne i večer,“ prohlásil před lety na uzavřeném zasedání vládnoucí socialistické strany v Maďarsku její předseda. Země na tom byla bídně a on si myslel, že jeho „upřímnost“ před vybranou stranickou mafií mu umožní udělat politický obrat, jenž ho měl před volbami zachránit.

Jenže někdo si jeho slova nahrál a vynesl je skrze opoziční média na veřejnost. Skandál znamenal nejen jeho pád, ale především raketový nástup Viktora Orbána, který od té doby již čtrnáct let opakovaně suverénně vyhrává jedny volby za druhými.

Pro „liberálně-demokratickou“ oligarchii ovládající většinu euro-amerického mocenského prostoru to byla velmi poučná zkušenost. Pochopila především, že nestačí tvrdě centralizovat skrze Brusel (Washington) politiku, ale že třeba jí podřídit i všechna hlavní média. Dostat je vlastnicky pod kontrolu. Dnes už není žádné ze stávajících či občas ještě vznikajících (typicky na Slovensku a u nás Deník N), která by nebyla v rukách miliardářů – tedy těch, jejichž banky, obchody či firmy spolupracují v korporátních celcích. Což je absolutní většina.

Pokud se některý “z klubu” začne vzdalovat od dohodnutého směru je nemilosrdně odstraněn. Typicky Petr Kellner, vlastník TV Nova (popraven 27. března 2021 u ledovce Knik, v Chugach Mountains na Aljašce). Dnes už je Nova opět uvnitř korporátu. Pokud jde o zpravodajství a publicistiku je k nerozeznání od ČT, britské BBC či americké CNN.

Asi jen vlastník české TV Prima na to šel docela „švejkovsky vychytrale”: Svou televizi rovnou se CNN vnějškově propojil. To mu umožňuje produkovat v jisté míře obsahy, které malinko vybočují z uniformní řady. Ale jen opatrně. Takový „mírný pokrok v mezích zákona“, řekl by Jaroslav Hašek. Smysl pochopitelně není v tom nelhat spolu s ostatními ráno v poledne a večer, ale využít „odstín“ k větší sledovanosti – a tedy většímu příjmu z reklam. Neboť kromě vlivu – a z toho u těch velkých korporátních pramenících “obchodů” – především v inzerci spočívá byznys (a u malých život) soukromých médií.

Obyčejný fašismus

Tak zněl název těsně poválečného dokumentárního filmu, na který tehdy (bez donucení) chodily do kin davy (televize ještě prakticky neexistovala). Měl naší „postprotektorátní“ veřejnosti po „sametovce 1948“ přiblížit podstatu režimu(ů), které se spolu s Němci podílely na válečném běsnění, jež stálo (spíše stovky než deklarované) desítky miliónů lidských obětí. A také bezpříkladném ničení hospodářství zúčastněných zemí – kromě Spojených států, které jediné na válce vydělaly, a pak (skrze tzv. Marshallův plán) investovaly do obnovy evropských států (zvláště pak do poraženého Německa), čímž z nich prakticky vytvořily kolonie.

Pak už šla studená válka protihitlerovských spojenců z té západní části ráz na ráz: 1949 vzniká NATO, 1951 Evropské společenství uhlí a oceli – základ budoucího Evropského hospodářského společenství (EHS), předobraz Evropské unie.

Je mystifikací či neznalostí, pokud někdo tvrdí, že EHS bylo bezva, teprve EU je špatně. Šlo o proces vedoucí stejným směrem – diktovaný zájmy USA. Jejich obří investice do Německa (dodnes zde mají okupační vojska a každý nový „demokraticky zvolený“ kancléř musí být potvrzen ve Washingtonu) měly jediný smysl: Vytvořit a kontrolovat hospodářský motor poválečné Evropy – a skrze něj určovat i politický vývoj kolonizované západní Evropy.

Monopoly a korporace vznikaly postupně – ale v podstatě na stejné bázi (někdy se firmy ani nepřejmenovaly) jako ty, které financovaly a vojensky vybavily Hitlera. Dokonce i někteří nacističtí ministři byli omilostněni – a stáli pak u zrodu „Západoevropské integrace (obdobně jako „importovaní“ němečtí váleční fyzikové u amerického jaderného programu).

Vše krok za krokem spělo k vytvoření vlády „korporátní plutokracie“ – nenápadná napodobenina úspěšné Mussoliniho verze korporativistického státu, který podle „fasci“ (něco jako naše „Svatoplukovy pruty“) nazval fašistickým. Bylo to ovšem původně cosi podstatně jiného než Hitlerův „nadčlověčenský“ nacismus, ale rozhodně totalita. Protože se však oba režimy ve válce spojily, začalo se obojímu říkat fašismus.

Formálně je to nesprávně. Například na Ukrajině jsou zarytí nacisté. Ale to, co dnes v euroamerickém prostoru dominuje, je moderní kombinace obojího: Lze říci, že jde o fašismus s prvky nacismu. Tedy nikoli ten “obyčejný”.

Černé seznamy

Ta historická odbočka byla nutná, abychom správně zařadili to, co se nyní děje u nás. „Neobyčejný fašismus“ si z toho italského obyčejného i z německého nacismu vzal základní prvky: Předstírání demokracie, vládu korporátu (neziskovky do něj patří jako ideová tykadla určující, zač se právě bude „bojovat“). V praxi pak centrální nadnárodní moc, úplnou kontrolu nad médii – a deklaraci amerického a europeistického „nadčlověčenství“ takzvané liberální demokracie – především ve vztahu k největší zemi světa převážně dominované Slovany, a k Číně (obecně pak k příslušníkům „třetího světa“).

To je od počátku tohoto století (přesněji od 11. září 2001) realizováno přes přímé válečné výboje, státní převraty (typicky Majdan či „Arabské jaro“) a ekonomický diktát dolaru (sankce atd.). Jediný problém je v tom, že Rusko, které již měli západní fašisté po skončení „studené války“ za dobyté, se postavilo na zadní. A pod Putinovým vedením se nejen dostalo do hospodářské kondice, ale především učinilo zásadní technologické kroky v jaderném vyzbrojení. Spolu s Čínou se tak stalo zásadní překážkou při nastolení celosvětového fašismu (tzv. Nový světový řád, respektive Velký reset).

A pak ještě něco: internet. Ten zlomil moc korporátních médií, protože přibližně ve stejném období se masově rozšířil. Vyroben jako absolutní nástroj na ovládnutí „mas“ – tedy veřejného prostoru – dokonale demonstroval „metafyzický“ zákon: Žádný plán nikdy nevyjde. Vznikly stovky a tisíce svobodných médií. A nejpozději po státním převratu na Ukrajině (základny pro útok Západu na neposlušné Rusko) – a především pak během covidové vakcinační tyranie – předvedla svou moc.

Najednou nešlo lhát ráno v poledne i večer. K lidem začaly dostávat pravdivé informace. Když si to fašisté uvědomili, bylo pozdě. Dnes již mohou postupovat už jen represí: Cenzurou, vypínáním webů, vytvářením „blacklistů“. Jeden takový se právě opět znovu objevil u nás.

Je na řadě justice?

Takzvaná nezisková organizace (s příznačným „českým“ názvem“ sebeudávajícím svůj původ i financování) Prague Security Studies Institute (PSSI) opět „mapovala dezinformační scénu“. Její závěry okamžitě „převzal“ server SeznamZprávy.cz miliardáře Ivo Lukačoviče. Je mezi nimi pochopitelně také Protiproud – a vlastně všechna významnější svobodná média. Fašisté volají po jejich definitivním odříznutí od peněz z inzerce. Nic nemůže lépe ilustrovat korporátní totalitu. Za normálního stavu se inzerenti obracejí tam, kde je jejich cílová skupina. Ve fašismu korporát firmám určí, kde „mohou“ inzerovat.

Nejvíc je ovšem štve, že významnější svobodná média už dokonce nejsou ani tolik závislá na příjmu za inzerci. Žijí převážně z darů té části veřejnosti, která si jejich význam uvědomila. Fašisté se tedy pokoušejí svobodné novináře (především vůdčí osobnosti internetových médií) skandalizovat, tvrdit, že darované prostředky používají ke svému osobnímu prospěchu a tak dále. Lžou ráno v poledne a večer.

Řada nepodvolených osobností začala přemýšlet, co s tím. Jak se postavit těm nebezpečným lžím, které skutečně mohou některé lidi ovlivnit. Třeba statečná senátorka Jana Zwyrtek Hamplová napsala: (korporátní) „média se snaží udržet poslední špetky vážnosti nejvíce neschopné, směšné a hloupé, a přitom neuvěřitelně nebezpečné a sebestředné vládnoucí kliky novodobé historie. Lžou a manipulují na svých stránkách v jejich prospěch, a hrubě urážejí jejich kritiky, o cenzuře nemluvě. Viz aktuální novodobé seznamy ‘škodlivých’”.

A doporučuje zažalovat je. Sama – jako známá „obhájkyně chudých“ se dává k dispozici. Podobně třeba Štěpán Kotrba, který v Parlamentních listech celý útok PSSI obsáhle analyzoval – a dospěl ke stejnému závěru: Teď už se musí do věci vložit justice.

Protifašistický odboj

Jako jeden z dotčených se neodvažuji ostatním kolegům radit. Za nás ale říkám: Po zkušenostech z nedávné doby, kdy Protiproud vypnuli totiž vím, že celý represívní aparát – od policie, přes prokurátory (tzv. státní zastupitelství) až k soudům – pracuje čistě podle vládních “doporučení”. Zákonů, včetně ústavních – o “spravedlnosti” ani nemluvě – se ve fašistickém režimu nelze dovolat. Zkusili jsme to opakovaně, je to bez šance.

Tím nechci říct, že v jednotlivých individuálních případech se občas nenajde statečný soudce či soudkyně, kteří se vzepřou. I mezi nimi jsou někteří nepodvolení. Systém je ale nastaven jinak. A utkat se s ním v přímém čelném střetu je ztráta času, energie – a v neposlední řadě i peněz. Při žalobě skládáte kauci, která v případě neúspěchu, což je téměř jisté, propadne. Na to jsou příspěvky našich čtenářů a diváků příliš cenné. To raději lépe vybavíme studio, nebo zaplatíme zdroje informací. A především vytvoříme “obranné kruhy”, jež fašistům jejich útoky znesnadní.

Je to vlastně docela standardní protifašistický a protinacistický odboj. Vedli ho naši bezprostřední předkové, a také jejich zkušenosti jsou pro nás dnes cenné. Neměli bychom ale dnes šanci, kdyby – právě tak jako tehdy – stejný odboj nevedly také některé státy. Nejen Rusko, nejen Slovensko či Maďarsko. Spojenců přibývá v řadě západních zemí. Proto jsou fašisté tak nervózní – a zesilují represi.

Jedno je však z hlediska taktiky jisté: Nemá smysl hrát na fašistickém hřišti. Tam se mění pravidla kdykoli během utkání. Rozhodčí jsou zkorumpovaní, majitelé “stadionů” tvoří páteř korporátní mafie. Jakmile se o ně “otřete”, ušpiníte se. V lepším případě. V horším vás rovnou zlikvidují.

Víme, že nakonec tu fašistickou hordu porazíme. V historii to nebylo jinak. I když to někdy stojí oběti. V případě, že se jim opět podaří rozpoutat válku, i ty nejvyšší. To, že zatím na hraně světového válečného konfliktu zatím ještě “jen” balancujeme, je i existencí svobodných médií. Proto nám (a skrze nás všem nepodvoleným) tak jdou po krku.

Marně.

Zvítězíme.

*

Petr Hájek, Protiproud