Jan Žižka a naše doba

Letos 11. října uplynulo 600 let od smrti Jana Žižky. V našich médiích i veřejném prostoru vzbudilo toto výročí velkého husitského vojevůdce poměrně značný a překvapivý ohlas. Překvapivý proto, že Žižka a husitství se obecně v uplynulém období netěšili příliš velké oblibě kulturně-politického mainstreamu. Jednak proto, že si jejich odkaz pokusil přivlastnit minulý komunistický režim a interpretovat jej (falešně) jako svůj historický předobraz, a tím je poněkud zprofanoval. S pádem totalitního režimu pak u nás nabraly na síle hlasy, dříve potlačované, které zdůrazňovaly negativní dopad husitských válek na vývoj českých zemí – válečný rozvrat, obrovské ničení kulturních hodnot, všeobecné násilí a nelidské ukrutnosti oné doby. Osoba Jana Žižky byla velmi často líčena ve velmi negativním světle, ať již za to mohla jeho údajná minulost lapky a žoldnéře, či přílišná tvrdost a krutost jako hejtmana husitských vojsk, tj. obraz, který mu byl dávno přiřknut protireformační propagandou v dávné éře monarchie.

Skutečnost, že Jan Žižka po všech těchto interpretačních a desinterpretačních peripetiích znovu budí v moderní české společnosti spontánní zájem a pozornost, že tento válečník pozdního středověku něčím znovu promlouvá k dnešku, je samo o sobě velmi zajímavý fenomén. Potvrzují to i fronty zájemců toužících spatřit údajný Žižkův meč, ukradený za třicetileté války Švédy a pro účely tohoto výročí zapůjčený na krátko ze Švédska do Prahy. Nic jim v tom nebrání ani fakt, že Žižkovi patřit nemohl, protože pochází údajně až ze 16. století.

Renesanci zájmu o Jana Žižku potvrzuje i jeho obsáhlý životopis z pera předního českého odborníka na husitskou dobu historika Petra Čorneje, který byl vyhlášen knihou roku 2020. Podíl na jejím úspěchu má vedle skvělé práce autora i předmět jeho zájmu, který se protnul se zájmem široké veřejnosti. Co ji na Janu Žižkovi znovu přitahuje, odkud pramení onen obnovený zájem?

Nehodlám se pouštět do pokusů Žižku nějak nově pochopit, vyložit, obhájit nebo zatratit. Jeho život a doba jsou našemu světu a myšlení příliš vzdáleny, a proto správně pochopit a interpretovat jeho činy je pro nás velmi obtížné, ne-li nemožné. Žižka nás zajímá a oslovuje pro to, co v něm my sami pro své potřeby v dnešním světě hledáme. To my mu umožňujeme překročit vzdálenost šesti století, vztahujeme se k němu a inspirujeme se jím přeneseně ve věcech, které fakticky bezprostředně s jeho životem nesouvisejí. Dávnou historickou postavu tak naplňujeme my sami novým obsahem a umožňujeme jí dále žít.

O komunistické adoraci a desinterpetaci jsem již hovořil. Stejně tak národní obrození nalezlo v husitství a Janu Žižkovi příklad heroické národní minulosti, o níž se potřebovalo opřít ve zdánlivě beznadějném boji o záchranu národní identity a jazyka proti germanizaci. Husitská názorová pevnost, odvaha a odhodlání postavit se celé katolické Evropě a Žižkova vojenská genialita fascinují naši společnost vždy v pro národ těžkých dobách a o to více, čím jsou politické a společenské poměry u nás rozbředlejší, vůdcové zbabělejší a neschopnější, vůči cizině poddajnější, vnější útlak viditelnější, zlořády flagrantnější a morálka pokleslejší.

České dějiny neoplývají mnoha postavami, k nimž se lze v takových chvílích utíkat a hledat v jejich příkladu sílu a inspiraci. Jan Žižka je bezpochyby jednou z největších z nich. A tak není náhodou, že jeho výročí je jednou z významných událostí dnešní doby. Lidé se cítí ohroženi, nikoliv pouze nepříznivou hospodářskou situací a stále napjatějšími poměry ve světě. Dobře vidí, jak znovu nejsme pány ve své zemi, jak musíme poslouchat cizí evropskou vrchnost, která nás vede k úpadku a chaosu. Hlas naší země neznamená nic a ti, kteří ji reprezentují, pouze přizvukují mocným a dělají jim stafáž. Lidé pozorují, jak v okolních zemích masová migrace rozežírá společnost a vidí, že stejný úděl chystají i pro nás. Kde hledat naději, inspiraci, oporu?

Podobností napříč staletími je mnoho. Moderní zelená pseudocírkev dnes znovu hlásá jedinou pravdu, pronásleduje novodobé kacíře a kritiky se pokouší likvidovat, nutí lidi kupovat inovované odpustky, dnes nazývané emisní povolenky, a její novodobí preláti se okrádaným jenom arogantně a bezostyšně vysmívají z palub svých soukromých tryskáčů. Plodí stejné rozhořčení obyčejných lidí, jako to zažívali jejich předkové v časech Žižkových.

Jan Žižka jako heroický symbol má proto naší nehrdinské době znovu co říci. Muž, který se ani na sklonku života nebál postavit do čela boje za pravdu, o níž byl přesvědčen, do boje proti všem, si místo na jednom z nejčelnějších míst národního panteonu zaslouží. Dává nám příklad. Snad si jej vezmou někdy i ti, kteří nás vedou.

Jiří Weigl, 14. 10. 2024, Institut Václava Klause