Jak se postupně rozpadly vazby mezi Evropou a Ruskem

Jméno Georges-Henri Soutou určitě neznáte. Je to ovšem borec. Na stejné vlně jako John Mearsheimer nebo jako jeho krajan Emmanuel Todd /který už v roce 1976/ předpověděl rozpad Sovětského svazu/. Jak Mearsheimera tak Todda už Kosa přetiskla. Nyní je čas Soutoua. Určitě si počtete! Rozhovor vyšel na Le Figaru v jeho historické sekci. Je to sice pod paywallem, ale… to ale si nechám pro sebe. Vím, kde hledat.

Comment les liens entre l’Europe et la Russie se sont peu à peu délités

podle překladače

Jak se postupně rozpadly vazby mezi Evropou a Ruskem

Od pádu Berlínské zdi ke konfliktu na Ukrajině: Georges-Henri Soutou ve své knize The Great Divide rozebírá okolnosti, které vedly od euforie z konce studené války ke střetu mezi Západem a Ruskem.

Jak jsme se dostali k tomuto bodu? Proč jsme za 35 let přešli od iluzí o konci dějin ke konfrontaci, která oživila strach z třetí světové války?

Historik mezinárodních vztahů, mezinárodně uznávaný odborník na období studené války, čestný profesor moderních dějin na univerzitě v Paříži – Sorbonně, člen Akademie morálních a politických věd Georges-Henri Soutou se ve své knize „The Great Divide“ pokusil analyzovat konflikt na Ukrajině v dlouhodobém kontextu. Autor podrobně rozebral každou z etap, které vedly od srdečné dohody mezi Západem a Jelcinovým Ruskem k tvrdé konfrontaci s Putinovým Ruskem. Odolává pokušení předkládat čtenáři černobílou verzi událostí, analyzuje fakta, dokumenty, texty projevů, konflikty s vynikající objektivitou a smyslem pro detail, což však neovlivňuje jeho schopnost vyvozovat závěry a distribuovat míra odpovědnosti Ruska a Západu za vypuknutí konfliktu, ve kterém s největší pravděpodobností nebudou vítězové.

Le Figaro Histoire: Ve své knize píšete o debatě o místě Ruska v Evropě, která probíhá od počátku 19. století. Jaký je váš vlastní názor?

Georges-Henri Soutou: Z hlediska kultury – samotné podstaty historie a kultury – je Rusko bezpochyby evropskou zemí: země Puškina, Dostojevského a Tolstého, Čajkovského, Borodina, Musorgského a Prokofjeva. Myšlenka, že Rusko může být asijskou nebo eurasijskou mocností, vychází čistě z ideologických úvah. Z pohledu politických struktur je však vše složitější. Naše pojetí politického života se zásadně liší a Rusko je prostě příliš velký stát. Bylo by nemyslitelné snažit se ho integrovat do Evropy ovládané z Bruselu.

Předpokládáme-li, že uzavřením Vestfálského míru v roce 1648 a „Koncertem velmocí “ vyhlášeným ve Vídni v roce 1815 začala Evropa představovat systém kodifikovaných mezinárodních vztahů, pak v této situaci mělo v ní Rusko své místo jako jeden celek. Zemí – vítězi nad Napoleonem v roce 1814. První světová válka a říjnová revoluce jej z tohoto systému vyvedly. Samozřejmě, že de Gaulle a svým obvyklým způsobem François Mitterrand, stejně jako někteří jejich nástupci, si mohli myslet, že jednoho dne bude možné obnovit staré vazby mezi Západem a Ruskem. Jejich plány selhaly, i když Helsinská konference v roce 1975 a přijetí souboru pravidel, stejně jako následné pravidelné konference, tento duch trochu podpořily. Zvláště, což je velmi důležité, protože se tam zúčastnily USA a Kanada. To je jediný realistický způsob, jak doufat, že vyrovná Rusko.

Jak lze popsat ruský systém moci?

„Opět prošlo velmi jasnou centralizací a bylo uzavřeno do Moskvy. Ale, jakkoli to může znít paradoxně, pochopení pilířů, na kterých stojí, je mnohem obtížnější než v případě sovětského režimu, během něhož se strana stala náhražkou státu a který byl dešifrován a pochopen na počátku 80. let. Je jasné, že za posledních dvacet let se ruský mocenský systém stal stále autoritativním, i když se Vladimir Putin s největší pravděpodobností těší podpoře mlčící většiny populace. Důvěra v něj je dána tím, že vedl zemi v době, kdy bylo nutné obnovit pořádek a skoncovat s plýtváním národními zdroji, kdy Rusko bylo na samé hraně a mnozí Rusové zažívali ponižující existenci. Stejně jako v sovětském období není nyní hlavní strukturou vláda: ministři hrají roli oficiálních zástupců spíše než těch, kteří rozhodují (jak je nejzřetelněji patrné v případě ministra zahraničních věcí).

Píšete, že Rusko nejprve při pádu zdi přijalo nataženou ruku Západu. Jaké cíle tehdy Spojené státy sledovaly?

Ve Spojených státech vždy existovalo hnutí, které snilo o využití okolností k minimalizaci ruské moci. Ale v 90. letech převládal názor, že Rusko by se mělo obrátit na liberální ekonomiku a demokracii. Pak se prý problémy vyřeší samy. Od druhé světové války Spojené státy bez jakýchkoli pochyb využívají svou „měkkou sílu“ s pomocí, často tajných služeb, k budování politického života svých spojenců ke svému obrazu. Totéž hodlali udělat ve vztahu k Rusku. Ve vedoucích kruzích panovalo docela ideologické přesvědčení o nadřazenosti liberálních principů, že nakonec jistě zvítězí.

Právě v této souvislosti byl učiněn slib nerozšiřovat NATO na východ. Proč je od roku 1994 zpochybňována?

Tento slib byl vždy pouze ústní dohodou (a jak by to mohlo být jinak? Takový závazek nemohl být základem smlouvy). Ale najdeme jeho potvrzení ve svědectvích britských a amerických diplomatů, kteří v té době pracovali v Moskvě a vedli si poměrně podrobné poznámky. Není pochyb o tom, že takový slib byl učiněn. Samozřejmě nelze vyloučit postranní úmysly nebo myšlenku, že tento slib nemusí být konečný. Změny nastaly během prezidentování Clintona a důvody měly hodně společného s domácí politikou. Země východní Evropy horlivě prosazovaly členství /v NATO /, které považovaly za konečnou záruku své bezpečnosti v případě možného útočného návratu Ruska. Poskytnout jim takové členství znamenalo získat mnoho amerických voličů, kteří přišli z východní Evropy v období před těžkými volbami. V myslích Američanů ale toto rozhodnutí znamenalo i změnu účelu aliance.

NATO nadále fungovalo i přes vymizení hrozby, která ospravedlňovala jeho vytvoření.

Aliance měla chránit západní Evropu před sovětskou invazí, ale v té době se ukázala jako cenný nástroj pro zajištění předsunuté základny Spojených států pro jejich politiku na Blízkém východě a ve střední Asii. Americké základny v Německu a Itálii hrají zásadní podpůrnou roli při podpoře americké intervence v těchto regionech. Ve Washingtonu zároveň vznikla myšlenka, že by možná neměla být promarněna historická příležitost zatlačit Rusko, které bylo v nedávné minulosti hrozivým protivníkem, na periferii. Američané nečekali, že jejich akce vyvolá ostrou reakci Moskvy – možná proto, že věřili, že na to dlouho nebude mít finance (připomeňme, že Rusko bylo v té době v hluboké krizi; o pár měsíců dříve prezident Jelcin nařídil ostřelování parlamentu). Toto podceňování ruských schopností částečně pokračovalo až do prvních měsíců speciální vojenské operace na Ukrajině.

Ve své knize hovoříte o radikální změně role NATO, která nyní neexistuje proto, aby Amerika mohla zaručit bezpečnost Evropy, ale proto, aby Evropa mohla sloužit strategickým cílům Washingtonu!

Ke změnám docházelo postupně, ale rok 1994 byl zlomový. Spojené státy začaly docházet k závěru, že Evropané by také měli nést svůj díl břemene spojeného s členstvím v alianci (což z hlediska financování organizace nesou jen ve velmi malé míře). Washington proto považoval za oprávněné, aby od nynějška Evropa, jak se vyjádřili někteří američtí experti, „po sobě myla nádobí“. Mám tím na mysli, že Evropané by měli být placeni za svou práci zprostředkovatelů americké zahraniční politiky. Například převzetí zásob nebo úkol udržovat pořádek vedle vlastních operací. Francouzské snahy jít proti tomuto trendu (zejména uveďme jako příklad situaci s Chiracem, kdy se pokusil vyjednat návrat Francie pod jednotné velení NATO výměnou za to, že velení bude svěřeno francouzskému důstojníkovi, což by znamenalo konkrétní projev tendence k vytváření evropských pólů v alianci) narazil na nesmiřitelný postoj Washingtonu a neochotu ostatních evropských zemí. Stále raději trpí pod patou Spojených států, než aby požadovaly autonomii, která by vedla k vedení jednoho z nich (zejména Francie). Navíc nemají žádnou touhu (a rozhodně žádné prostředky) vynaložit finanční úsilí nezbytné k dosažení vojenské nezávislosti. V tomto kontextu otevřelo NATO v roce 1999 své dveře Polsku, České republice a Maďarsku, čímž se mnohem více přiblížilo Rusku.

Pokud jde o Rusko, lze hovořit o propasti mezi Jelcinem, který prosazoval dohodu se Západem, a Putinem, který byl od samého počátku nepřátelský?

Tady je vše složitější, protože od dob Jelcinova prezidentování v Rusku se ozývají hlasy proti přílišnému sbližování se Západem. Jelcin nebyl vždy podporován celým státním aparátem. Dokonce i během první války v Zálivu a okupace Kuvajtu se někteří vysocí představitelé domnívali, že Rusko by mělo udělat vše pro to, aby čelilo americké politice v Iráku, který byl tradičně jeho spojencem. Navíc to byl Jelcin, kdo v roce 1994 rozpoutal první čečenskou válku, a počínal si mimořádně tvrdě. Nástup Vladimíra Putina k moci v roce 1999 situaci poněkud vyjasnil. Měl už tehdy plán na rozchod se Západem, který nakonec úspěšně realizoval? Tato teorie postrádá důkazy, nelze to říci s jistotou, ale nemyslím si to. Putin nejprve šel ve stopách Jelcina a vyjádřil solidaritu se Spojenými státy po událostech z 11. září 2001, a to dokonce tak daleko, že jim poskytl dvě základny ve Střední Asii pro jejich operaci v Afghánistánu. Následně se Putinova zahraniční politika vyvíjela v souladu s chybami a někdy i provokacemi ze strany Západu.

Jaké cíle Putin sleduje?

Nemyslím si, že se snaží, jak někteří říkají, obnovit Sovětský svaz (zdá se mi, že nikdy vážně nepřemýšlel o obnovení kontroly nad pobaltskými státy). Ale prostor, ve kterém spojuje na jedné straně Rusko, Ukrajinu a Bělorusko a na straně druhé středoasijské republiky, kde žije mnoho Rusů, tvoří zónu, na kterou podle jeho názoru nelze zaútočit, aniž by byly ohroženy životní zájmy Ruska. Po zahájení vojenské operace na Ukrajině však ve skutečnosti opustil myšlenku vykonávat na ni rozhodující vliv a zaměřil se na územní kontrolu nad jejími rusky mluvícími provinciemi. Ať už konflikt dopadne jakkoli, pro něj to bude znamenat ústup z historické přítomnosti Ruska v Kyjevě.

Co přimělo Západ chopit se zbraní proti Rusku, o čemž svědčí řada událostí, které se odehrály dávno před válkou na Ukrajině?

Významnou roli sehrál nepochybně tlak zemí bývalého východního bloku (zejména Polska a pobaltských států), které považovaly integraci do NATO za jedinou záruku své budoucí bezpečnosti. Bylo jim jedno, co si myslí Rusko. V USA je podporovali Američané – imigranti z východní Evropy. Na jejich straně byla i Velká Británie, která se z dosud ne zcela jasných důvodů velmi rychle dostala do konfrontace s Ruskem (znovu získat významnou mezinárodní roli po Brexitu? Nebo historický reflex proti velkým potížistům z kontinentu, který Londýn rozvinul od dob Napoleona?) V každém případě lze od Majdanu v roce 2014 říci, že vedení USA se drželo stanoviska formulovaného Zbigniewem Brzezinskim ve své „Velké šachovnici“, podle něhož bylo v zájmu Spojených států, aby jednou provždy oddělily Ukrajinu od Ruska, protože to se pak stane regionální mocností a v budoucnu nebude moci konkurovat Washingtonu.

Jaké cíle Putin sleduje?

Nemyslím si, že se snaží, jak někteří říkají, obnovit Sovětský svaz (zdá se mi, že nikdy vážně nepřemýšlel o obnovení kontroly nad pobaltskými státy). Ale prostor, ve kterém spojuje na jedné straně Rusko, Ukrajinu a Bělorusko a na straně druhé středoasijské republiky, kde žije mnoho Rusů, tvoří zónu, na kterou podle jeho názoru nelze zaútočit, aniž by byly ohroženy životní zájmy Ruska. . Po zahájení vojenské operace na Ukrajině však ve skutečnosti opustil myšlenku vykonávat na ni rozhodující vliv a zaměřil se na územní kontrolu nad jejími rusky mluvícími provinciemi. Ať už konflikt dopadne jakkoli, pro něj to bude znamenat ústup z historické přítomnosti Ruska v Kyjevě.

Co bylo pro Rusy důvodem k zahájení vojenské operace na Ukrajině?

– Od roku 2015 Američané, Britové a Poláci zvýšili vojenskou pomoc Kyjevu, aby mohl modernizovat svou armádu a budovat své zpravodajské kapacity. Ukrajinští důstojníci byli cvičeni v Německu na amerických základnách a výcvik poddůstojníků převzali Angličané. Západ považoval tato opatření za obranná, ale Rusové je považovali za provokaci. Cítili, že kdyby počkali, Ukrajina by byla zcela mimo jejich kontrolu.

Odtud se v únoru 2022 zrodila „zvláštní vojenská operace“. <…> Byla nakonec myšlenka na obnovení kontroly nad Ukrajinou opuštěna ve prospěch omezenějšího, lokálnějšího cíle – anexe ruskojazyčných regionů – nebo tyto dva cíle nadále existují paralelně? Těžko říct.

Jaké jsou důsledky konfliktu pro Evropu?

Evropská unie prokázala svou neschopnost stát se nezávislou mezinárodní silou. Spolu s Ruskem ztratilo možnost získat levné energetické zdroje a zároveň ztratilo odbytiště pro svůj export. Tyto dva faktory již vedly ke katastrofálním důsledkům pro evropské hospodářství. Přispěly k politické destabilizaci jak v Německu, tak ve Francii. Ale hlavními oběťmi konfliktu byli samozřejmě Ukrajinci.

Jaké scénáře mírového urovnání se vám zdají možné?

V tuto chvíli se mi jako nejpravděpodobnější zdá scénář zmrazení konfliktu podle korejského modelu. Míru lze dosáhnout pouze jednáními, která povedou k vymezení nových hranic, které umožní mírovou existenci obou států – samozřejmě za předpokladu vytvoření systému mezinárodních záruk. Jsou tací, kteří jsou proti takovému rozhodnutí a tvrdí, že by to pro Rusko znamenalo nezasloužené vítězství – ale považují scénář vojenského kolapsu Kremlu a pokorného stažení moskevských jednotek za pravděpodobný? Co mohou nabídnout jiného než nekonečný konflikt se značným rizikem nekontrolované eskalace, který může Rusko vyřadit ze hry na mezinárodní scéně – ovšem za cenu naprostého zničení Ukrajiny a nekonečných obětí mezi její mládeží a obyvatelstvem?

*

Mám se ptát, jestli tohle pro vás byla nebo nebyla ztráta času? Tu by představovala ta otázka!

*

Georges-Henri Soutou a Petr Vlk