Ivan Vasiljevič, byl komplikovaný člověk, ale decentní politik, a i když někdy sekal poddaným hlavy s přehnanou horlivostí, byl v zahraniční politice umírněný a rozumný. Aniž by se vyhýbal charakteristickému podílu všech dob a národů na řešení mezinárodních problémů silovou cestou, prováděl příležitostně také (i když ne vždy úspěšně) složité a nestandardní diplomatické kombinace.
V roce 1553 navazují angličtí obchodníci přímé kontakty s ruským státem, získávají od Hrozného privilegia v obchodu, Moskva odráží švédský pokus o uzavření Baltského moře pro ruský obchod (rusko-švédská válka 1554-57) a v roce 1558 zahajuje livonskou válku.
Předtím se Rusko pokusilo proniknout k Černému moři. Poslední tažení na Krym provedla armáda pod Adaševovým velením v roce 1559. Ale v té době byl již Krymský chanát vazalem Vysoké Porty a úspěšně bojovat jeden na jednoho s Osmanskou říší Rusko dokázalo až ve druhé polovině 18. století. Před tím bojovaly všechny evropské mocnosti proti Turkům pouze ve struktuře koalic, které se dávaly dohromady někdy s polovinou Evropy.
Ivan Vasiljevič se pokusil vytvořit takovou koalici se Zikmundem II. Augustem, ale Poláci tradičně upřednostnili protiruskou alianci s kýmkoli před spojenectvím s Ruskem, dokonce i s Krymem, jehož nájezdy v té době představovaly hlavní nebezpečí pro jižní země Litevského velkovévodství (od roku 1569 polské korunní země jako součást Republiky polské), které se rozšířily k Poltavě a Charkovu.
Poté se již na jižním směru Rusko pouze bránilo, hlavním se stal baltský směr, kde carské pluky zpočátku úspěšně drtily stát Livonského řádu.
Jak je vidět, v éře Hrozného se Rusko snažilo řešit stejné úkoly jako po 150 letech, v éře Petra. Petr byl mimochodem také nucen vzdát se jižního směru ve prospěch severního, protože koalice proti Turecku se nevytvořila a proti Švédsku se vytvořila (i když velmi nespolehlivá). Je pravda, že neúspěchy pronásledovaly Petra v první fázi severní války, kterou pak vítězně dokončil. Hrozný první etapu livonské války vyhrál, ale vše skončilo neúspěchem.
Kam se hnali Rusové?
Rusko se snažilo obnovit kontrolu nad těmi obchodními cestami, které zajistily zrod a normální ekonomický rozvoj ruského státu. Přes Černé moře a úžiny si Rusové prorazili okno do jižní Evropy ještě za Byzance (později uzavřené Tatary a pak Turky). Přes Pobaltí se obchodovalo se severní Evropou. Teprve když před začátkem 16. století byly hlavními obchodními partnery Ruska skandinávské země, Dánsko a Hanzovní liga, od poloviny téhož století se pak na první pozice dostávají angličtí kupci, kteří získali od Hrozného obchodní privilegia.
Během livonské války Švédsko, Polsko a Dánsko, podněcované Hanzovní ligou, bojovaly o udržení a upevnění kontroly nad ruským obchodem s evropským severem. Nic osobního – byznys. Hanzovní kupci rádi nakupovali od Rusů levně a prodávali dál draze. Bylo jim jedno, kdo bude kontrolovat Pobaltí (nejprve ho dobylo Polsko, pak k polovině 17.století ho sebralo Polsku Švédsko), jen aby to nebyli Rusové.
Ruský obchod poskytoval obrovské zisky, protože kromě dřeva, vosku, medu, konopí a kožešin tradičních pro Rusko umožňoval přístup ke zboží dodávanému po Volžské obchodní cestě z Indie a Persie (pozemní alternativa portugalského monopolu na námořní obchod s asijským kořením).
Hrozný doufal v podporu Anglie, jejíž obchodníci od něj získali privilegia a jako by měli zájem prolomit hanzovní blokádu ruského obchodu na Baltu. Dokonce začal od roku 1563 aktivní korespondenci s anglickou Alžbětou a vypracoval projekt dynastického manželství s ní. Ale v roce 1569 bylo jasné, že Britové se raději dohodli s Hanzou (Alžběta informovala Hrozného o svém nevměšování do livonské války), načež byla anglická obchodní privilegia v Rusku zrušena.
Po jistém váhání se Evropa de facto postavila proti Rusku jednotnou frontou. Ruský stát Hrozného představoval významnou sílu. Strašit Evropu svou silou však nemohlo. Carství bylo řídce osídleno – 6 milionů (méně než v Anglii) na celém obrovském území, z jihu mu hrozily tatarské nájezdy podporované Osmanskou říší (25 milionů obyvatel), na západních hranicích byla Lublinskou unií roku 1569 založena agresivní a nepřátelská vůči Rusku Polská republika (7,5 milionu obyvatel). Švédsko bylo výrazně pozadu co do četnosti obyvatel (méně než milion obyvatel) a skrývalo se za Baltským mořem. Tuto překážku dokázali Rusové překonat až po 150 letech na konci severní války.
To znamená, že se Evropa sjednotila proti Rusku v livonské válce ne ze strachu z “ruské agrese”, ale v boji o zisky z ruského obchodu. Všechny vnitropolitické rozpory byly odloženy kvůli trofejím z ruské kampaně. Rusko muselo zaplatit za všechno. A skutečně, Evropě se podařilo o 150 let (před koncem severní války) prodloužit blokádu ruského obchodu, a získat tím pohádkové zisky.
V 21. století nastala podobná situace. Jižní námořní obchod se nám Anglosasové (k Angličanům se přidali Američané, kteří mají nyní Evropu pod palcem) pokusili uzavřít s pomocí Ukrajiny, která až do roku 2014 kontrolovala hlavní černomořské přístavy a většinu vodní plochy, a Turecka, které Američané zamýšleli uvrtat do války s Ruskem v Sýrii a zabezpečit tak uzavření průlivů pro Rusko. Severní se snaží uzavřít tím, že promění Baltské moře na jezero NATO.
Estonsko a Finsko otevřeně diskutují o plánu uzavřít Balt, a to jak pro válečné lodě, tak pro ruské civilní lodě. Jde o námořní blokádu Kaliningradu a Petrohradu, která je z hlediska mezinárodního práva aktem agrese proti Rusku. Je příznačné, že téma blokády ruských přístavů na Baltu se stalo aktuálním v okamžiku, kdy byl Západ nucen uznat neodvratnost brzké ukrajinské katastrofy (až po možnost jejího zmizení z politické mapy).
Je jasné, že Pobaltí, i spolu s Finskem, vydrží proti Ruské armádě, která získala jedinečné zkušenosti současné války, bojeschopné a zastřílené, jen velmi krátce. Je také jasné, že USA nebudou válčit s Ruskem za Estonsko. Je ale také jasné, že bez souhlasu Washingtonu a podpory Londýna by rozhovory o možnosti uzavření přístupu ruského námořnictva do Baltského moře nebyly možné.
K čemu je USA další avantýra?
Nehodlají prohrát. Washington počítá s tím, že v každém případě vyhraje, ať už skončí baltská krize, kterou nyní rozdmýchává výměnou za končící ukrajinskou, jakkoli.
Za prvé, vojenský konflikt zahrnující Pobaltí a Finsko by mohl do něj zatáhnout Švédsko a Polsko, pro které by bylo velmi obtížné v klidu sledovat, jak jsou ničeny zbytky nárazníku, který je odděloval od Ruska. V každém případě se bude jednat o zapojení do konfliktu hned několika zemí NATO, což umožní USA a Británii aktivněji tlačit na své evropské spojence s požadavkem na podporu partnerů. Svou neúčast mohou Washington, Londýn a Paříž motivovat změnami v ruské jaderné doktríně, která deklaruje jakoukoli pomoc jaderného státu válčícímu proti Rusku nejaderného za společný útok na Rusko.
Za druhé, Američanům je, jako obvykle, jedno, zda se jejich spojenci po válce s Ruskem zachrání nebo ne. Je pro ně mnohem důležitější uzavřít pro Rusko Balt ekonomicky než vojensky. Hlavní hrozbou pro USA jsou Severní a Tichomořská flotila, které tradičně disponují nosiči mezikontinentálních raket. Baltské loďstvo také nemůže upevnit dánské průlivy, stejně jako Černomořské ty turecké, tedy hrozbu pro USA nepředstavuje.
Kontinentální a černomořský obchod Ruska s Evropou je blokován Polskem, Rumunskem a Ukrajinou. A není to jen o ruském obchodu, ale také o čínském tranzitu přes Rusko do Evropy, který USA také chtějí vynulovat, stejně jako téměř utlumily rusko-evropské ekonomické kontakty.
Číňané už vyhodnotili zničení logistických cest přes Ukrajinu v důsledku vojenských akcí jako kritické. Na Blízkém východě se také rozhořívá válka, která hrozí vtažením Íránu. Tím bude zablokován čínský tranzit do Evropy i přes pozemní koridory, které vedou jižně od Ruska, a také přes jižní námořní cesty (Suez, Středozemní moře). Dlouhá cesta přes Indický a Atlantický oceán je drahá a nespolehlivá, protože může být kdykoli uzavřena americkým námořnictvem. Pokud bude blokován i baltský tranzit, zůstane Číňanům pouze Severní mořská cesta, jejíž propustnost dnes neumožňuje zajistit ani čtvrtinu všech čínských potřeb.
To znamená, že uzavřením Baltu USA definitivně zastaví obchod Ruska a Číny s Evropou. Ti, kteří budou chtít obsadit toto lukrativní místo (například Indie), budou muset brát v úvahu zájmy USA.
Z tohoto pohledu platí, že čím ničivější bude válka v Pobaltí, tím výhodnější to bude pro USA. Pobaltí s rozutečeným obyvatelstvem, zničenými silnicemi a přístavy, zničenými městy bude blokovat obchod ještě spolehlivěji, než to dělají dnešní rusofobní režimy. A také Evropa, chránící si “své”, se bude muset definitivně vzdát posledních vazeb na Rusko a zcela uzavřít přístup veškerého zboží ze svého území. Kromě toho nelze vyhrát bez obsazení území a obsazení území by postavilo Rusko před stejný problém jako vítězství na Ukrajině. Budeme muset odpovědět na otázku, co s tím vším máme nyní dělat a jak to máme obnovovat?
Livonsko, jímž byla zahájena livonská válka, byla slabá, amorfní konfederace a neschopná klást vážný odpor ruské armádě. Ale díky livonské válce byl ruský restaurátorský (zaměřený na obnovu předmongolských hranic a obchodních vazeb) potenciál na 150 let paralyzován a zmatek, mezi jehož příčinami zaujímá livonská válka důležité místo, málem vedl k zániku ruského státu.
Nestihli jsme odříznout jižní (ukrajinské) klepeto západní agrese, a už se nám připravuje severní (pobaltské). 2. livonská válka je provokována slabým Pobaltím, jako se ta první provokovala slabým Livonskem a SVO byla vyprovokována slabou Ukrajinou. Ale za limitrofními provokatéry se tyčí zkušení západní bandité, kteří plánují dosažení svých cílů bez ohledu na to, co se stane s limitrofy, jak rychle a jak moc budou zničeni.
USA nyní posuzují, jak reálná je šance zorganizovat pobaltskou provokaci a vyhnout se jaderné válce. Pokud se rozhodnou, že je to reálné, v Pobaltí okamžitě vypukne druhá livonská válka.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
