Čím to je?

A pak je tam samozřejmě rozsáhlý nákupní seznam všeho, co Ukrajina k vítězství potřebuje.

Upřímně… já nechápu tu Zelenského naivitu. Kdyby Američani chtěli, tak by to všechno Ukrajině už dávno dali. Kdyby Američani chtěli, aby Ukrajina střílela hluboko do Ruska, tak už by dávno střílela. Kdyby jim chtěli dodat víc tanků a dalšího obrněného šrotu, tak to nemuselo čekat doteď, kdy nám čačtí ukrajinští vojáci vítězně ustupují do stále hůře předem připravených pozic…

A verbíři nahánějí do armády muže tak okatě, že to musely přiznat i Novinky. Doteď byla nucená mobilizace jasná dezinformace. Ukrajinci rukovali do armády radostně, dostalo se jim dlouhého a pečlivého výcviku a díky tomu převyšují ruské okupační hordy fyzicky, duchovně i morálně… Nějaký Telegram plný videí stále starších ukrajinských zajatců a jejich zpovědí, že jejich výcvik trval týden, koho by to zajímalo, že? Náš premiér čte jen důvěryhodné zdroje a tak ví, že vše je v nejlepším pořádku.

Minimálně je všechno na Ukrajině tak v pohodě, jako u nás. Žádná inflace nebyla, občané se mají stále lépe, volební průzkumy jsou nedůvěryhodné, eurostat také… a tak by Fiala chtěl premiérovat ještě jedno období. Fakt to řekl. On si fakt myslí, že všichni jsme stejně blbí jako Pekarová Adamová… (kurňa, málem jsem napsal, že jsme všichni stejně blbí jako jistá Kandidátuše, ale to mám od personálního oddělení zakázané a tak to psát nebudu).

Zpět k věci… Třicet let koukáme na americké intervence všude po světě. Pokaždé je to stejné. Vždycky se najde nějaká utlačovaná menšina, ze kterých se udělají umírnění lidojedi, pak dostanou zbraně, udělají bordel, pozvou Američany na pomoc proti zlému diktátorovi, který se provinil především tím, že měl o chudinu větší starost než o americké korporace a pak už tam vládne demokracie. Po dvaceti letech a milionech mrtvých vyhraje v USA jiný prezident, který slíbí, že svoje kluky odvede domů a nebude ten zkorumpovaný režim platit, tím se kruh uzavře a všechno se vrací do starých kolejí, jen je to tam mnohem víc srovnané se zemí.

Čím se Ukrajina vymyká tomuto schematu? Američtí inženýři tam udělali pár průzkumných vrtů, zjistili, že je tam ohrožená demokracie a pak investovali pět miliard dolarů do Stěpana Bandery a jeho pohrobků. Nejprve ještě nebyly k dispozici správné notičky, tak i Novinky psaly, jak ukrajinští vojáci násilím ukončují referenda a střílejí do vlastního obyvatelstva ostrými. Ale to se brzy napravilo, udělalo se turné po Evropě, Jaromír Štětina obdaroval hrdinku Savčenkovou a za chvíli se všichni libtardi unisono třásli o osud další party hrdlořezů.

Mimochodem, jsou to tak dobří hrdlořezové, že už skoro tři roky zatápějí ruské armádě. Kam se na ně hrabe nějaký Islámský stát nebo Boko Haram.

Ale jinak se nezměnilo nic. Umírnění lidojedi jako obvykle nedosáhli amerických cílů, Rusko se jako obvykle nezhroutilo ani nerozpadlo (ruské říše se zásadně hroutí z vnitřních ruských důvodů), podpora demokracie na Ukrajině se začíná prodražovat a riziko i pro USA roste, protože tentokrát proti nim stojí pět tisíc atomových hlavic.

Hrozně se mi líbí, jak se naši analytici posmívají tomu, že Rusové mají na frontě tanky z osmdesátých let a naopak oslavují, když Ukrajinci dostanou švédské transportéry z šedesátých let. Když Rusové použijí stará děla a starou munici, tak je to důkaz jejich brzkého vyčerpání. Když Ukrajinci použijí ještě starší munici a ještě starší děla, tak je to důkaz jejich kreativity a invence. Ale neříkejte to liberálům… oni jsou naprogramovaní, aby to přepínali v hlavě několikrát denně.

Ukrajinci se dvacet let dívali, jak dopadli američtí spojenci v Iráku. Dívali se, jak dopadli američtí spojenci v Afghanistánu. Dívali se, jak dopadli američtí spojenci v Sýrii. Dvacet let se dívali na samé americké prohry, které neměly ani jednu úspěšnou výjimku. A přesto nerozpoznali, že dopadnou stejně…

Já nevím, je to tím potleskem v Kongresu? Vlezete tam, zažijete ty ovace a uvěříte, že to s vámi myslí upřímně? Čím to je? Jak je možné, že i po třiceti letech stejného amerického přístupu, se najdou Vaškové, kteří na ten led jdou? Vždycky to končí cepínem v hlavě, vypadnutím z okna, chytáním se podvozku letadla… Už Kisinger ve své době říkal, že být přítelem Ameriky je smrtící… Čím to je, že se pořád ještě najde dost těch, kteří tomu skáčou na lep, aby za to o pár let později zaplatili životem? A neříkejte, že je to penězi… ukažte mi jediného amerického kamaráda, který si je opravdu v klidu a míru užil.

*

Daniel Sterzik – Vidlák, Litterate