Být přítelem Ameriky…

Hojně citovaný výrok Henryho Kissingera poté, když v roce 1963 převzal ve Vietnamu moc americký přítel, diktátor Nguyễn Văn Thiệu, a nechal zastřelit dosavadního amerického přítele, diktátora Ngô Ðình Diệma, zaznamenal William F. Buckley Jr. Když o deset let později Američané z Vietnamu bezhlavě prchali, zanechali své přátele péči komunistického Việt Cộngu.

Mezitím by Kissingerův výrok mohla potvrdit úctyhodná řádka dalších amerických přátel, namátkou Rezá Šáh Pahlaví, vyhnaný z Iránu v roce 1979, Saddám Husajn, popravený v roce 2006, afghánští mudžahedínové naverbovaní v roce 1978 k boji proti SSSR a pak jako Tálibán a Al-Káida prominentní američtí nepřátelé, Iráčtí Kurdové a šítové, v roce 1991 podněcovaní k povstání proti Saddámovi a přenechaní jeho odplatě, Michail Saakašvili, v roce 2008 podněcovaný k útoku na ruské oblasti Gruzie, dnes v gruzínském vězení, afghánští přátelé, po útěku v roce 2020 rovněž zanechaní péči Tálibánu. A ovšem: Rusko po roce 1992 a Čína v novém století. A: Ukrajina a Evropa od roku 2014.

Amerika nemá permanentní přátele nebo nepřátele, má jen své zájmy, vysvětlil Kissinger.

Ukrajinský přítel

V poslední době se setkávám s řadou úvah analytiků a komentátorů vyjadřujících podiv, jak nerozumná je americká vláda, když Ukrajinu podněcuje ke stále dalším eskalacím prohrané války.

Je to přirozený podiv normálního člověka, kterého zabíjení odpuzuje, spory se snaží vyřešit jednáním a válku vidí jako ultimativní neštěstí.

Také jsem se podivoval.

Každý trochu soudný člověk by očekával, že má-li Ukrajina silné vazby na EU i na Euroasijskou unii, může hrát užitečnou roli jako most mezi nimi. Očekával by, že konflikt mezi vládou a protestujícími skončí dohodou u kulatého stolu. Když už krvavě eskaloval, očekával by, že EU, Rusko i USA dohodu mezi Janukovičem a opozicí proti ozbrojeným bojůvkám společně prosadí a že střelbu vyšetří mezinárodní komise. Když už moc převzala pučistická vláda, očekával by, že na ni budou vyvíjet nátlak, aby ruskojazyčné Ukrajince neprovokovala nepřátelskými akcemi. Když už antipučističtí federalisté na východě odmítli pučistickou vládu uznat, očekával by, že mezinárodní společenství bude v zájmu zachování její celistvosti prosazovat federalizaci země a vytvoření vlády s podílem obou částí. Když už proti federalistům vyslala kyjevská vláda armádu, očekával by, že mezinárodní společenství alespoň zabrání masakrům civilního obyvatelstva měst dělostřelbou, ostřelováním raketami a leteckým bombardováním.

Takhle jsem se podivoval v září 2014.

Měl jsem i možné vysvětlení:

Pokud ovšem zadání znělo „donutit Rusko k rozhodnutí, zda má intervenovat“, jeví se celý ukrajinský vývoj náhle jako zcela srozumitelný a logický. Jeho strategii načrtl již v březnu George Friedman: na bitevních polích („battlegrounds“) Ukrajiny a Moldavska jej vybojuje aliance „Visegrádských bitevních jednotek“ („Visegrad battlegroups“) pod vedením Polska, Rumunska a Ázerbájdžánu.

V roce 2014 se nenaplnilo. Rusko se rozhodlo neintervenovat, visegrádské bitevní jednotky neprojevily zájem a antipučističtí federalisté se nejen ubránili, ale zasadili ukrajinské armádě citelnou porážku. Přítel Ameriky potřeboval důkladnější přípravu.

Na oko uzavřená dohoda Minsk II jí poskytla osm let. Během nich byla vybičována protiruská nenávist, země se oddala své tradici pronacistického boje proti Rusku a armáda k němu byla vycvičena a vyzbrojena nejmodernější technikou. Zbývalo už jen překonat ruskou váhavost, zda má intervenovat.

Přísliby přijetí do NATO, okázalé válečné přípravy, plány instalace raket středního doletu, vyhlídka vyzbrojení atomovými zbraněmi, teror proti donbaskému obyvatelstvu i připravovaná ofenzíva ke zlomení jeho odporu ho nakonec přesvědčily o nezbytnosti alespoň speciální vojenské operace s cílem sesazení Zelenského vlády a nahrazení vstřícnější po vzoru Prahy 1968. Avšak výsadek byl již na letišti v Hostomelu očekáván a speciální vojenská operace přerostla v otevřenou válku.

A opět se lze podivovat:

Proč Západ tvrdošíjně trval na rozšíření NATO o Ukrajinu, když všichni experti varovali, že to neodvratně povede k válce? Proti jakému ruskému útoku Ukrajinu vyzbrojovali, když se Rusko v roce 2014, kdy by k němu mělo nejlepší předpoklady, intervence zdrželo? Proč přesvědčovali Ukrajinu, aby Minské dohody nerespektovala, když byly jedinou zárukou míru a – až na Krym – její územní integrity? Proč nikdo nezmínil ochranu etnických menšin, když kyjevská vláda ostrakizovala ruskojazyčné obyvatelstvo? Proč se nikdo nepozastavoval nad průběžným ostřelováním donbaských měst? Proč se Západ odmítl vůbec jen zabývat ruským návrhem evropské bezpečnostní architektury? Proč povzbuzoval Zelenského k dalším a dalším provokacím strategickým partnerstvím, balistickými raketami a atomovým vyzbrojením? Proč mu v březnu 2022, měsíc po začátku bojů, zabránil uzavřít istanbulskou mírovou dohodu?

A opět lze nabídnout plauzibilní vysvětlení, kterým se celý ukrajinský vývoj náhle jeví jako zcela srozumitelný a logický:

Zadání znělo „donutit Rusko k rozhodnutí, zda má intervenovat“. Rusko-ukrajinská válka není nehodou neuvážlivé politiky Západu, ale jejím pečlivě připravovaným cílem.

Specifikem americké politické kultury je veřejná dostupnost zdrojů. Není třeba spekulovat, interpretovat a teoretizovat.

Naším hlavním úkolem je zabránit vzniku nového rivala, představujícího hrozbu v rozsahu bývalého SSSR, zní Wolfowitzova doktrína z roku 1992. Bez Ukrajiny Rusko přestane být velmocí, píše Zbigniew Brzezinski v roce 1997. USA se musí angažovat na Ukrajině, v Gruzii a Moldávii, přičemž nejvyšší cenou je Ukrajina, píše Wahington Post v roce 2013. Jac[eniuk] je ten chlap, který má zkušenosti s řízením, sestavuje 6. února 2014 Victoria Nuland novou ukrajinskou vládu. [Donbaské]obce budou osvobozeny jedna po druhé, v čele s obrněnci likvidujícími zbylá hnízda odporu, instruuje ji RAND Corporation k vyprovokování ruského zásahu a když nevyšel, vypracuje v roce 2019 podrobný scénář Jak přetížit a rozkolísat Rusko. V červnu 2022 svolává Americká Helsinská komise poradu o Dekolonizaci (rozdrobení) Ruska. Válka s Ruskem je o 10 bilionů USD v ruských nerostných zdrojích, vysvětluje senátor Lindsey Graham.

Nejprve ale bylo třeba přesvědčit přítele Zelenského. Ruská armáda je vybavená zastaralou výzbrojí a trpí nedostatkem munice, nízkou morálkou a špatným velením. Proti moderně vyzbrojené a podle směrnic NATO vycvičené ukrajinské armádě nemá valné šance, lhali mu. Ukrajina je světlou výspou západní demokracie proti temné putinovské východní diktatuře, lichotili mu. Až Rusko zaútočí, zavedeme proti němu bezprecedentní hospodářské sankce, jeho ekonomika se zhroutí, hlad vyžene lidi do ulic a Putinův režim svrhnou, fantazírovali. A zejména přislibovali vojenskou pomoc formou, která ho přesvědčila, že mu armády NATO přispěchají na pomoc.

Vystřízlivění se dostavilo vzápětí. Jako před ním již Saakašvili, rychle zjistil, že bráníme se sami a nejmocnější země světa přihlíží jen zpovzdálí, že NATO se konfrontace s Ruskem bojí. Pozdě. Nevyslyšené zůstaly žádosti o zřízení bezletové zóny, žádosti o tanky, rakety a letadla byly s dlouhým zdráháním napůl vyslyšeny až když situace začala být kritická, nezabral dokonce ani zoufalý pokus vystřelit raketu na Polsko a vydávat ji za ruský útok na stát NATO. Dostává pouze přísliby pomoci tak dlouho, jak bude třeba. To jsou nejlépe vynaložené peníze, ubezpečuje ho Lindsey Graham, vy zabíjíte Rusy.

Po bezvýsledné letní ofenzívě 2023 se ovšem přivírá i penězovod. Obětavý americký přítel Ukrajina se statisíci mrtvých a desetimiliony uprchlíků stojí před finančním, hospodářským, vojenským, geografickým, demografickým a politickým kolapsem. Nedovolá se ani odpuštění části svých astronomických dluhů. Namísto toho západní korporace lacino odkupují její zbývající aktiva – zemědělská, nerostná i průmyslová.

Ruský přítel

V roce 1992 mohl mít Paul Wolfowitz na mysli pouze jediného nového rivala, představujícího hrozbu v rozsahu bývalého SSSR: spojení Evropy s Ruskem, zejména německé technologie a kapitálu s ruskými přírodními zdroji, Společný evropský dům od Lisabonu po Vladivostok. A nakonec i samotnou Evropu na cestě k integraci. Čína, v té době přítel Ameriky, jako rival ještě v úvahu nepřicházela.

Jak zabránit vzniku evropsko-ruského rivala je ovšem jasné: divide et impera. Rozeštvat je proti sobě, oba oslabit a vyvolat mezi nimi válku. Tomu se Amerika systematicky věnovala třicet let. Vtíravé otázky jsou tím zodpovězeny.

První desetiletí probíhalo v duchu všeobjímajícího přátelství mezi USA, Ruskem i evropskými zeměmi, stvrzeného Maltským summitem 1989. Američtí poradci přispěchali pomáhat ruskému příteli s neoliberálními hospodářskými reformami, výhodně skupovat ruská aktiva, likvidovat jeho atomové zbraně, odvážet jeho odborníky a štěpný materiál, navazovat kontakty s novými ruskými oligarchy. Finanční půjčky zamítli; cílem bylo Rusko oslabit. Ruský přítel se propadl na hranici kolapsu.

Evropa, hospodářsky konsolidovaná a sjednocená hodnotami mírového soužití, právního státu, sociálního trhu a lidských práv, byla jiný oříšek. Cesta vedla oklikou, z Východu, přes Novou Evropu, postkomunistické státy, s jejichž novými elitami měli Američané úzké vztahy ještě z dob disentu. Zavést v rozpadem desorientovaných zemích radikálně neoliberální reformy a výhodně privatizovat jejich státní majetky nebylo obtížnější než v Rusku, avšak tím jejich úloha nekončila. V roce 1993, době nejhlubšího úpadku Ruska, se Václav Havel a Lech Walęsa náhle začali obávat ruské rozpínavosti a v zájmu zachování míru v Evropě naléhat na přijetí do NATO.

To je klíčový okamžik. Poprvé bylo vysloveno, že Rusko je pro Evropu hrozbou a že NATO má expandovat na Východ.

První tři země jsou přijaty v roce 1999 zároveň s rozpoutáním první mezinárodní války v Evropě od roku 1945 a prvního válečného nasazení NATO v jeho historii, bombardování nejbližšího ruského spojence Jugoslávie. Další eskalaci předešel Viktor Orbán odmítnutím požadavku napadnout Jugoslávii po zemi.

Evropský přítel

V následujících letech dosáhly USA v Evropě čtyř klíčových cílů: vykreslit Rusko jako nebezpečného nepřítele a izolovat ho od Evropy, rozšířit NATO až na jeho hranice, podrobit si bezpodmínečně evropské politické elity a konečně Evropu oslabit.

Poslední zahajuje prezident Trump v roce 2017 sankcemi proti dodávkám ruského plynu, symbolu evropsko-ruské integrace, s cílem jeho náhrady drahým americkým. Následují opatření proti evropským obchodním přebytkům a cla na ocel, aluminium a automobily. Klíčové jsou poukazy na neschopnost Evropy ubránit se ruské agresi a její odkázanost na americké zpravodajství a obranu. Požaduje navýšení zbrojních výdajů států NATO na 2 % HDP neboli další miliardy evropských daní americkému zbrojnímu průmyslu.

Covidová operace 2020-2021 nebyla cílená specificky proti Evropě, nicméně k jejímu oslabení přispěla neméně než jiná opatření. Vedle dalších miliard dolarů evropských daňových poplatníků převedených americkým farmaceutickým koncernům za nesmyslně vysoké nákupy neúčinných vakcín a vedle ekonomického propadu v důsledku lockdownů dále prohloubila rozklad již beztak narušené koheze evropských společenství, zvýšila napětí mezi establishmenty a občany a napomohla likvidaci demokracie cenzurou a represí.

S nástupem Joe Bidena, Viktorie Nuland a Antony Blinkena, architektů ukrajinsko-ruské války, nabývá oslabování evropského přítele obrátky. Evropští politici jsou přitlačeni k souhlasu s ukončením Nord Streamu a zavedení bezprecedentních sankcí proti Rusku v případě agrese proti Ukrajině, na kterou v té době nevěří ani sám Zelenskyj. Ale Biden ví, že k ní Rusko nakonec donutí.

Ruská invaze rozpoutá fanatickou protiruskou kampaň. Počínaje od padesátých let neslýchanou štvavou rétorikou, orgiemi bezprecedentních sankcí, ukončením projektu Nord Stream zpečetěným jeho sabotáží, zabavení bankovních rezerv a odpojení Ruska od bankovního systému až po bojkot ruské kultury, sportu, vodky a koček. Rozeštvání Evropy s Ruskem je dokonáno.

Nenechme se mýlit rétorikou. Nominálně je cílem sankcí oslabení Ruska, ale jejich – zamýšleným – paralelním efektem je oslabení Evropy. Protiruská hysterie zastírá demagogičnost argumentů o závislosti na ruském plynu a financování ruské agrese jako záminky k náhradě laciných ruských zdrojů, kterým vděčí za svůj hospodářský vzestup, předraženými americkými. Sankce postihují víceméně celý evropský obchod s Ruskem. Dovoz z Ruska klesl od počátku roku 2022 do května 2023 o 85 %, vývoz o 65 %. Na rozdíl od Ruska, které si výpadek dokázalo kompenzovat v Asii, Evropa srovnatelnou náhradu nemá.

Stejný cíl sleduje i tlak na odpoutání se od obchodu s Čínou, zdůvodňovaný údajnými bezpečnostními riziky a obchodními sankcemi. Na rozdíl od Ruska je však Čína s 21 % podílem importu největším obchodním partnerem EU, větším než USA (12 %), takže nátlak spíše povzbudil latentní rezervovanost vůči USA a vyústil jen ve vágní formulaci o perspektivním snižování rizik.

Hlavní drenáží evropské ekonomiky je ovšem Ukrajina.

Dodávky zbraní vyprázdnily evropské vojenské sklady, které bude třeba doplnit nejmodernější americkou technikou. Nejen doplnit, ale i důkladně navýšit, protože po vítězství na Ukrajině plánuje Rusko invaze do dalších evropských států.

A nepřehlédněme rozdíly. Zatímco evropské zbraně pro Ukrajinu jsou darem financovaným daňovými poplatníky, americké jsou předmětem smlouvy o půjčce a pronájmu. Ukrajina je bude po desítky let splácet – laciným odprodejem půdy a surovin BlackRocku a dalším americkým korporacím.

Nenápadný Zákon o snížení inflace, přijatý v roce 2022, poskytuje dotace 783 miliard USD podnikům se sídlem v USA. To je, vedle značného rozdílu v cenách energií, další účinnou pobídkou pro evropské firmy k přesídlení do USA.

Přehlíženou finanční drenáží jsou důsledky amerických agresí hrazené z evropských daní. Již uprchlíci ze zemí rozvrácených americkými agresemi počátkem století znamenaly pro Evropu nemalou zátěž. Na nich se etablovaly ilegální převaděčské struktury, které si pokles poptávky v západní Asii rychle vykompenzovaly nevyčerpatelnými zdroji v Africe, zejména po rozvratu Libye fungující do té doby jako filtr. Ukrajinská válka pak vyhnala další miliony lidí, kterým Evropa poskytuje z politických důvodů nadstandardní podmínky. Ještě závažnější, než samotné ekonomické náklady, jsou sociální, politické a kulturní důsledky, polarizace a rozklad evropského hodnotového systému.

Ještě v roce 2011 byl HDP na hlavu v EU o něco vyšší než v USA (15 800/14 700 USD). O dvanáct let později je o třetinu nižší (18 350/27 400 USD). Evropa je ve fázi deindustrializace, kterou krize automobilového průmyslu v důsledku laciné čínské konkurence notně urychlí. Zatímco USA válkou ekonomicky vydatně posílily, jejich evropského přítele čeká dlouhodobý hospodářský a politický úpadek.

Přítel Izrael

Vztah mezi USA a Izraelem, jak konstatují pozorovatelé, nemá v historii obdoby. Jeví se tak, jako by byl malý Izrael despotickým vládcem supervelmoci USA. Kasíruje od nich každoroční tribut, vysílá jejich armádu proti svým rivalům, používá jejich veto v Radě bezpečnosti k zajištění vlastní beztrestnosti, nechá si od nich financovat genocidu Palestinců, vysává jejich zbrojní potenciál, donutí je porušovat vlastní zákony o dodávkách zbraní státům vyvíjejícím atomové zbraně a bránícím americké humanitární pomoci, v zájmu potlačení kritiky zruší jejich ústavou zaručenou svobodu projevu a přivede je do mezinárodní izolace.

Přitom se svým vazalem nemá slitování. V roce 1967 ukradl USA materiál pro vývoj atomové bomby a existují indicie jeho účasti na vraždě J. F. Kennedyho, který chtěl atomovému vyzbrojení Izraele zabránit. Ve stejném roce se pokusil potopit americkou vojenskou loď Liberty a svalit vinu na Egypt, aby armádu USA přiměl vybojovat jeho válku. Vydržuje si v USA rozsáhlou špionážní síť, bez skrupulí krade jejich know-how a příležitostně ho dokonce prodá dál. Velmi silné indicie nasvědčují jeho podílu na teroristických útocích 11. září 2001 se záměrem poštvat USA do válek proti jeho rivalům. Po léta se snaží USA vyprovokovat k válce proti poslednímu z nich, Íránu, a po 7. říjnu 2023 k zapojení do války proti islámské Ose odporu. Infiltroval a paralyzoval americké zpravodajské služby, aby znemožnil vyšetřování svých aktivit, podvrhoval záminky pro válečné akce a zkresloval informace poskytované veřejnosti i státní administrativě.

Dalo by se to opsat jako příklad fatálního přátelství s Izraelem, ale realita je složitější. Někteří pozorovatelé soudí, že jsou to naopak USA, které bezohledně využívají Izrael – do posledního Izraelce – jako beranidla k ovládnutí arabských ropných zdrojů. Jeho osud by tak sledoval osud Ukrajiny a ostatních amerických přátel.

Pravděpodobnější však je, že jsou obě země pod kontrolou stejného kartelu, v USA nazývaného Izraelská lobby. Jeho členové působí jen z části veřejně, ale vlastní značnou část amerických médií a přidělují finanční prostředky na volební kampaně víceméně všech senátorů a členů Sněmovny. Část má obě státní příslušnosti, ale preferovanou identitou je velkoizraelská (Erez Israel). Netvoří ho jen židovští sionisté, jeho větší část tvoří křesťanští sionisté se širokým zázemím v evangelikálských komunitách. A abychom byli důslední, není jediný, plynule se prolíná s dalšími kartely, jako s vojenskoprůmyslovým, bankovním, farmaceutickým. Jejich příslušníci tak společně vytvořili novou aristokratickou společenskou třídu typu Mussoliniho fascio, která má pod tuhou kontrolou USA, Izrael i ostatní země Západu.

Facit

Jedním z charakteristických rysů psychopatických jedinců – a společenství – je bezhlavé upnutí se na bezprostřední cíl bez plánů, co pak a co pokud nevyjde, při naprosté ignoranci pozadí, souvislostí, vedlejších efektů a následků.

Aktuální konflikty charakteristiku ilustrují. Mission accomplished, úkol splněn, jásal G. W. Bush po porážce Saddáma Hussaina. Jeho nekompromisní hrozby Severní Koreji vedly ke vzniku další atomové mocnosti. Výsledkem izraelských agresí byl vznik Hamásu, Hisbolláhu a Osy odporu. Důsledkem ostrakizace Íránu je, že se v Západní Asii stal nespornou vůdčí mocností. Bezprecedentní sankce katapultovaly Rusko na čtvrtou největší světovou ekonomiku. Vymezení Ruska a Číny jako největších hrozeb učinilo blok BRICS+ hospodářsky i politicky nejvýznamnějším světovým aktérem. Konfiskace ruských aktiv a odstřihnutí Ruska od mezinárodního bankovního systému přivodily postupný úpadek dolaru jako světové rezervní měny a perspektivně nedolarový bankovní systém. Bezskrupulózní vyzbrojování a podpora Ukrajiny a Izraele dovedly obě země na hranici zániku. A snaha o totalitní kontrolu vlastní společnosti přivádí na hranici rozpadu i samotné USA.

Ovládnutí evropských zemí mezinárodními mocenskými kartely pod americkou nadvládou dnes ohrožuje perspektivou války a dlouhodobého úpadku i je. Logická východiska – postupné odpoutání se od potápějícího se amerického Titaniku, návrat k Evropě mírového soužití, právního státu, sociálního trhu a lidských práv a přeorientování na multipolární politiku a ekonomiku – narážejí na vnitřní i vnější překážky.

Z vnitřních je to v první řadě infiltrace evropské politiky osobnostmi závislými – pragmaticky, kariérně, korupcí, kompromitací, hrozbami – na mocenských kartelech. Úlohu páté kolony hrají postkomunistické, zejména severské země, nad kterými převzaly kontrolu bez odporu hned s rozpadem východního bloku. Přitažlivost globální dominance ovšem není cizí ani evropské kulturní tradici excepcionalismu, válek, kolonialismu a dobývání. A konečně, desetiletí ideologické indoktrinace formovaly postoje a zejména až fanatické averze značné části evropské populace ve prospěch západních protiruských, protiislámských a protičínských narativů.

Vnější překážkou jsou především očekávatelné reakce mocenských kartelů na hrozbu ztráty vlivu. Malým vzorkem jsou reakce evropské byrokracie na disentní postoje Maďarska, Slovenska, případně Polska. Masivnější pohyb pryč od USA se nejspíše setká – budou-li ještě s to – s plnou vahou amerických prostředků – od politického nátlaku a ekonomických sankcí přes mobilizaci skrytých struktur až po barevné revoluce a akce pod falešnou vlajkou.

Celý svět a Evropa obzvlášť se právě nachází v situaci, která rozhodne o vývoji příštích desetiletí. Dominance Západu eroduje zoufalými pokusy o její udržení čím dál rychleji. Je třeba si přitom připustit, že na tom mohou evropské postoje ovlivnit leda rychlost, ale ne směr. Jediné, co mohou ovlivnit, je vlastní budoucnost: Evropa jako bezvýznamný relikt zašlých časů anebo jako rovnoprávná součást multipolárního světa.

Týdny a měsíce po 5. listopadu nám poví víc.

Přemysl Janýr