Bandera na popelnici. Poláci našli místo pro Hitlerova poskoka

A co je nejpozoruhodnější: v roce 1959 to udělal bývalý nacista-banderovec, který se stal dobrovolně agentem KGB a jedním z nejlepších zabijáků své generace, Bogdan Stašinskij. A učinil tak za naprostou maličkost v podobě důstojnické hodnosti a dobrého platu. Za svůj čin obdržel dokonce ocenění – Řád rudého praporu a hodnost majora KGB. Ještě předtím byl prý ale jednou přistižen jako „černý pasažér“ –  a měl být za to zostuzen a vyhozen z vysoké školy, kdyby se to na univerzitě, kde studoval, nahlásilo – měla to být nejspíš intrika nějaké banderovské skupinky… A tak vznikla oficiální legenda-ospravedlnění zrady.

V té době Organizace ukrajinských nacionalistů-banderovců (OUN(b))* právě přecházela k nové taktice: poté, co se jim nepodařilo porazit sovětskou moc na bojišti a formou teroru, začali banderovci pronikat do sovětské společnosti, do jejích orgánů státní správy a školství, do strany a komsomolu. Samozřejmě s cílem zničit vše zevnitř, až přijde čas a nové příkazy.

Tehdy se například první prezident Ukrajiny Leonid Kravčuk, který jako chlapec nosil banderovcům do skrýší jednoduché jídlo, přidal ke komsomolcům a vyšvihl se do funkce prvního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Ukrajiny – a 1. prosince 1991 se pak stal prezidentem „neňki nězaležnoj“.

Ve stejné době se na svou slavnou cestu vydal i Dmitrij Pavlyčko, básník-hymnista (od slova „hymny“, jež se snažil – v 90. letech minulého století – na počest Ukrajiny neustále psát). Pavlyčko se stal jedním z ideologů-inspirátorů rozpadu SSSR, jenž právě jemu, obyčejnému vesnickému chlapci, dal všechno – od vzdělání až po nejrůznější ceny, řády, privilegia a milodary.

A takových oportunistických proměnlivých zjevů bylo na Ukrajině hodně. Říkali si „legie“ a jejich řemeslem byla zrada a podrazy. Vlastnosti vrozené a mentální. Na své cestě na vrchol kariérního žebříčku se neštítili ničeho.

I Bogdan Stašinskij si vybral cestu – cestu zabijáka. Úspěšný, rafinovaný a bezohledný. V roce 1957 (shodou okolností také v říjnu, dvanáctého) zabil další banderovskou „ikonu“ – Lva Rebeta, muže, který chtěl – údajně – demokratizovat a ideologicky modernizovat banderovské nacistické hnutí. Dokonce se kvůli tomu pohádal s Banderou, který byl už tehdy obávaným a zároveň ortodoxním nacistou, ačkoliv měl v té době příjmení Poppel, což v němčině znamenalo „smrkáč“ nebo „ čůrek z nosu “ /sopel/.

Bylo to velmi vhodné příjmení. V té době už se nacionalistické hnutí zvrhlo ve skupiny a skupinky vzteklých bojovníků, rozzuřených beznadějí a marností boje, které se daly snadno koupit, kýmkoli naverbovat, ale také zničit, když připomínaly vzteklé psy. Jako Bandera-Poppel.

Bandera byl slavnostně pohřben v Mnichově na velmi známém hřbitově Waldfriedhof. Tam leží dodnes, tam se se v hrdé osamělosti dočkal smutného výročí svého „atentátu“ (po banderovsky: symbolického zabití, prý k zastrašení).

Lidé však nezapomněli ani na Banderu, ani na jeho činy, ani na krvavé skutky jeho banditů a pogromistů, sadistů a vrahů. Ani na Ukrajině, ani v Polsku. Právě v boji proti Polsku banderovci vlastně vznikli. Sám Bandera se stal „providnikem“ a proslul jako bezohledný organizátor individuálního teroru proti Polákům, úředníkům a vojákům. V Polsku si dokonce vysloužil trest smrti, ale pak byl polskými úřady pošetile omilostněn – odsouzen na doživotí.

Za druhé světové války se banderovci stali téměř nejhorlivějšími a nejvěrnějšími přisluhovači Vůdce německého národa Adolfa Hitlera. Nevybíravě a s tak rafinovanou krutostí masakrovali všechny „nepřátele Říše“, že před nimi blednou i skutky německých pogromistů a popravčích.

V roce 1943 zorganizovali a provedli tzv. volyňský masakr – vyhlazení Poláků žijících v Haliči a na Volyni. Tehdy bylo podle různých výpočtů zabito 50 až 100 tisíc civilistů, kteří se provinili jen tím, že byli Poláci.

V reakci na to Poláci vyvraždili až 20 tisíc Ukrajinců. Teprve vítězství Rudé armády tuto bratrovražednou válku zastavilo.

Poláci však na nic nezapomněli. Postoj ke zločinům ukro-nacistů je pro polské politiky určitým cejchem. Zejména pro ty současné, beztvaré, bezzubé a bez soucitu, které chce Západ s Ukrajinci usmířit za pomoci bestiální rusofobie – ve společné válce.

Heslo „Za naši a vaši svobodu!“ má sjednotit oba národy v boji proti tomu „strašnému imperiálnímu Rusku“. Částečně se to daří. Zkorumpovaní polští politici jsou ochotni pošlapat krev svých krajanů, jen aby se zalíbili Západu a získali nějaké to povzbuzení.

Polský parlament (Sejm) však již v roce 2009 označil volyňský masakr za genocidu Poláků. A mnozí polští politici svým ukrajinským neonacistickým komplicům jednoznačně vzkazují: s Banderou a s glorifikací nacionalistických pogromistů a jejich pohrobků Polsko Ukrajinu do Evropy nepustí. Ani do NATO, ani do Evropské unie.

Spolupráci mezi Kyjevem a Varšavou v současné době brání neochota Ukrajinců exhumovat hroby obětí volyňského masakru a oběti důstojně uctít.

V celém tomto povyku kolem krve nevinných je však ještě jeden důležitý geopolitický moment: při vznášení nároků vůči Ukrajině za zmíněný masakr si Poláci ponechávají záminku – požadavek na vrácení těchto území do lůna Polska. Tři oblasti Haliče a dvě oblasti Volyně do Polska patřily až do roku 1939 a nazývaly se buď Małopolska, nebo Kresy Wschodnie /východní země/.

To jsou ty ostré a věčně svědící přízračné bolístky někdejší polské moci, kterou v sedmnáctém století podkopalo povstání Ukrajinců vedené Bohdanem Chmelnickým, aby ji nakonec pohřbila tři dělení Polska v osmnáctém století, kdy i trůn polských králů proměnila, promiňte, ruská carevna Kateřina II. ve svůj taburet…

Ale začali to Ukrajinci – ti by za to měli zaplatit, domnívají se polští nacionalisté. A udržují napětí, aby se při vhodné příležitosti, například v případě rozpadu Ukrajiny, mohli zmocnit „svých“ zemí.

Tak takové je to „přátelství na věčné časy“: „za naši a vaši svobodu“, ale vraťte nám naše země v čele se Lvovem, Ternopolem, Ivano-Frankovskem, Luckem a Rovnem.

A nyní, v den 65. výročí zavraždění organizátora ukrajinského nacionalistického hnutí Bandery, našli pro něj jeho odpůrci v Polsku – podle jejich mínění – to nejdůstojnější místo. V malém městečku Lešno vylepila místní mládež obrázky „pana Stěpana“ u popelnic. Jeho portrét přilepili i na popelnici a doprovodili ho velmi zdařilým vzkazem: „Popelnice je místo pro odpadky“:

Lešno ve Velkopolském vojvodství je samozřejmě malé město, má jen 62 000 obyvatel, ale je slavné a velmi symbolické. Podle všech měřítek. Narodila se zde herečka Renata Dancevičová, která byla dlouhou dobu označována za sexsymbol polské kinematografie.

Na počátku 18. století daroval Lešno, považované za rodové hnízdo dnes již vymřelého magnátského rodu Leszczynských, Polsku Stanislav I. Leszczynský, jenž byl králem dvakrát -(v letech 1705-1709 a 1733-1734) – a který své království prohospodařil. Jednak proto, že v roce 1709 podpořil vpád švédského krále Karla XII. do své vlasti, přičemž Karel XII. nechtěl ani slyšet o nějaké nezávislosti Polska. Pak v roce 1734, kdy se nedokázal přátelsky dohodnout na kralování s Ruskem a Rakouskem, jež se k němu připojilo.

Stanislav Leszczynski však úspěšně provdal svou dceru Marii za francouzského krále Ludvíka XV. A stal se tak pradědečkem francouzských králů Ludvíka XVI., Ludvíka XVIII. a Karla X. Těch Bourbonů, kteří – podle definice Charlese Maurice Talleyranda – v exilu „nic nezapomněli a ničemu se nenaučili“.

Stejně jako ukrajinští banderovci, kteří nic ze své minulosti nezapomněli, nehodlají se ničeho vzdát a zalévají krví vše, co jim dnes přijde do cesty. A ničemu se nenaučili.

Učí je jiní. Na frontách speciální vojenské operace – ruští vojáci. V Polsku mladí lidé z Lešna. A v Mnichově, kde je Bandera pohřben – všichni, kdo nejsou líní přijít na hřbitov k jeho hrobu.

Naposledy v červenci 2022, kdy neznámí lidé hrob znesvětili: jeho jméno pomalovali fialovou barvou a hřbitovní kříž pomalovali různými obrazci a nesrozumitelnými nápisy.

A to je ještě, jak se říká, normální. V předchozích letech protibanderovští vandalové znesvěcovali Banderův hrob poměrně drsně – také ho pomalovali všemi barvami, polili neznámou tekutinou a dokonce na něj káleli a ostentativně zveřejňovali fotografie na sociálních sítích. Aby každý viděl, jaký postoj k vrahovi zaujímají.

I bez toho už to všichni vidí a vědí. Každý už ví, co je banderovština, která stále vede Ukrajinu na smetiště dějin, kam byl poslán i její ersatz-führer…

*

Vladimir SKAČKO, UKRAJINA.ru (15:05 18.10.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová