Změny v ruské jaderné doktríně: úskalí

Putinův projev v Radě bezpečnosti, v němž nastínil návrh změn ruské jaderné doktríny, se rychle a masově rozšířil po celé zemi i po světě. Lze se domnívat, že se již vůbec nejedná o návrh, neboť změny budou nepochybně přijaty a náležitě formalizovány.

Jedná se o druhou úpravu jaderné doktríny od roku 2020. A opět jde směrem ke zpřísnění: rozšiřuje se okruh států a organizací, vůči nimž se uplatňuje jaderné odstrašování, zvyšuje se počet případů, v nichž Rusko považuje za možné použít jaderné zbraně, a snižuje se práh pro použití jaderných zbraní. Mezi hlavní novinky patří možnost jaderné odpovědi na masivní nejaderný letecký úder, možnost použití jaderných zbraní v případě napadení Ruska nejaderným státem podporovaným jadernou mocností a možnost jaderné odpovědi v případě napadení Běloruska.

Není těžké si povšimnout, že Rusko si ve skutečnosti vyhrazuje právo na jadernou odpověď, a to jak v případě masivního útoku západních nejaderných raket dlouhého doletu z Ukrajiny na cíle na svém území, tak v případě realizace široce diskutovaných plánů pobaltských států a Finů na blokádu Kaliningradu a uzavření přístupu Baltské flotily do Baltského moře.

To neznamená, že by takové akce nutně znamenaly okamžitou jadernou odpověď. Neznamená to ani, že by byl okamžitě zahájen jaderný úder na území USA. Obě tyto možnosti však nelze ani vyloučit.

Změny v jaderné doktríně odpověděly na otázku, jak bude Rusko řešit problém konfrontace se Spojenými státy po porážce Ukrajiny a co hodlají ruské orgány udělat pro snížení pravděpodobnosti masivních raketových úderů na ruské území.

Zdůrazňuji, že ani po jednoznačném Putinově varování nelze zcela vyloučit možnost úderů na ruské území. Ruské orgány však nemají účinnější prostředek k ovlivnění Západu než přímou a jednoznačnou hrozbu jaderné odpovědi. Celková degradace celého systému mezinárodních vztahů, který donedávna jakž takž – se skřípěním – fungoval, zašla tak daleko a Západ se ve své oblíbené hře na zvyšování sázek nehodlá zastavit, že Rusku došly všechny jiné argumenty a zbyly mu jen jaderné.

Kolektivní Západ: EU + USA, Japonsko, Austrálie, Kanada, Korejská republika, Nový Zéland + Izrael (v úvahu připadá i Turecko, které může v kritické chvíli jak zachovat neutralitu, tak podpořit své spojence v NATO) – to je více než miliarda lidí (prakticky o řád více než v Rusku), z toho nejméně 2 miliony lidí v ozbrojených silách v době míru, kombinované námořnictvo a letectvo, které počtem a bojovým potenciálem převyšují všechny ostatní námořní a letecké flotily světa dohromady, a obrovská průmyslová síla, která se v současné době teprve rozvíjí a přechází na „vojenské koleje“. Pokud Západ dokončí alespoň dvě třetiny programů na příští tři roky, jež se týkají rozšiřování kapacit vojensko-průmyslového komplexu, bude schopen v případě války s Ruskem zajistit spotřebu konvenční munice minimálně na úrovni, která nebude nižší než spotřeba ruských ozbrojených sil.

Rusko se zároveň přiblížilo k hranici svých možností. Po posledním navýšení bude mít jeho armáda 1,5 milionu vojáků (téměř 2,5 milionu spolu s civilním personálem). SSSR balancoval na hraně, když jeho armáda čítala 2,5 milionu. Přitom počet obyvatel SSSR byl téměř dvakrát vyšší než počet obyvatel současného Ruska.

Skutečnost je taková, že armáda musí být nejen dovedena k určitému počtu osob, ale musí být také pravidelně doplňována, včetně důstojníků. Armádu je třeba živit, krmit, šatit a vyzbrojovat. Přitom všechny ty 2 miliony 390 tisíc lidí, kteří budou tvořit prezenční stav ozbrojených sil RF, nebudou nic vyrábět a produkty vojensko-průmyslového komplexu nijak nezvýší obecný blahobyt – budou jen ležet ve skladech, dokud nebude třeba odrazit nepřítele. To znamená, že v ekonomice bude méně pracovníků a zvýší se počet těch, kteří nic nevyrábějí.

Proto si Rusko nemůže dovolit hrát se Západem hru na zrcadlové odpovědi (vy jste zdvojnásobili své armády, my uděláme totéž). V takové hře, bez ohledu na to, jak bychom byli efektivní, by se naše zdroje, především demografické, vyčerpaly dřív než zdroje Západu. Zpřísněním své jaderné doktríny a s tím související rétoriky – počínaje již rokem 2020 – se snaží ruské vedení dát Západu najevo, že hra se nebude hrát podle jeho pravidel a že strach ze zničení civilizace nebo uvržení lidstva zpět do doby kamenné Rusko nezastaví. Uvědomujeme si, že Západ má technické možnosti postavit nás před volbu mezi porážkou a použitím jaderných zbraní, a my jsme připraveni je použít, a to i v reakci na nejadernou agresi.

To je správný a jediný možný způsob, jak zabránit další degradaci mezinárodních vztahů do té míry, že se jaderná katastrofa stane nevyhnutelnou. Je tu však jedna nuance nebo spíše úskalí.

Jde o to, že koncept jaderného odstrašení předpokládá, že nepřítele by nemělo zastavit samotné použití jaderných zbraní, ale už hrozba jejich použití v reakci na určité jednání. Ve dvacátém století USA a SSSR empiricky určily hranici, za níž se jaderná válka stává nevyhnutelnou, a snažily se ji nejen nepřekročit, ale ani se k ní nepřiblížit.

Přes veškerou opatrnost sovětských a amerických orgánů po kubánské krizi se obě strany na počátku 80. let ocitly na pokraji jaderného konfliktu. Američané považovali rozmístění sovětských systémů RSD-10 Pionýr za hrozbu pro svou schopnost udržet evropské předmostí, zatímco SSSR právem považoval americkou odpověď v podobě rozmístění Pershingů-2 a jaderných střel Tomahawk v Evropě za pokus Washingtonu narušit rovnováhu sil a získat jednostranné výhody. Obě strany se obávaly pokusu protivníka o odzbrojující úder na raketová stanoviště a preventivní jaderný útok považovaly za účinný prostředek k eliminaci ohrožení svých jaderných sil.

Nyní je situace ještě o řád horší. Rusko a Spojené státy uznaly, že jsou de facto ve válečném stavu, i když se jejich armády přímo nestřetávají na bojišti (zatím). Proto jsou jakékoli akce schopné změnit rovnováhu sil vnímány nikoli jako případná hrozba, ale jako skutečná agrese.

Rusko ve snaze zabránit tomu, aby se situace nakonec zvrhla v přímou vojenskou konfrontaci, opakovaně vyzývalo USA ke zdrženlivosti a samo takovou zdrženlivost projevovalo, ale nebylo vyslyšeno, ani pochopeno.

Koncepce jaderného odstrašování přestala fungovat, protože nová generace amerických politiků věří, že je možné a nutné v praxi zjistit, kdy a kde bude překročena ta hranice, která by vyvolala odpálení ruských mezikontinentálních raket. Američané věří, že pokud se ukáže, že Rusko je k úderu připraveno, budou ještě schopni ho na poslední chvíli zastavit. Jak si ale uvědomit, že po dalším kroku, který ani nemusí být krokem, ale jen nešikovným pohybem, bude následovat jaderná odpověď? Jak zjistit, že už není zapotřebí zahrávat si s ohněm? Jak poznat, že k odpálení dojde za určitých okolností, dokonce dříve, než tyto okolnosti nastanou?

Žádná rozvědka v tomto případě nepomůže. USA nemohou poslat špiona přímo do Putinovy hlavy, aby zjistil, co si myslí. A bude to právě ruský prezident, kdo přijme rozhodnutí o provedení jaderného úderu v reakci na určité nepřátelské akce USA a jejich spojenců. I kdybychom USA sdělili, kdy bude jaderná reakce nevyhnutelná, stejně nás budou podezřívat z blufování.

Sami určují, co je a co není bluf. Nemají jinou možnost než shromažďovat a analyzovat informace. Mají k dispozici dva typy informačních zdrojů: otevřené (veřejné analýzy zveřejněné v médiích) a subjektivní (osobní názory ruských diplomatů, politiků a odborníků). Subjektivní zdroje budou považovány za spolehlivější, protože Američané sami vypouštějí dezinformace prostřednictvím „nezávislých“ publikací v médiích a neustále z nich podezírají i všechny ostatní. Navíc se přesvědčili, že ruské úřady mají nad médii naprostou kontrolu a že žádná publikace není vydána bez souhlasu Kremlu.

Relokanti a zahraniční agenti pracující pro USA budou většinou upřímně (protože tomu sami věří) tvrdit, že všechny hrozby ruských orgánů jsou bluf, že se stejně nakonec zaleknou následků. Za poslední roky by si už měl i Washington konečně uvědomit, že přeceňuje spolehlivost ruských kolaborantů jako zdroje, a proto pro ně bude vždy hlavním faktorem to, zda se jejich hodnocení shoduje s hodnocením současných ruských politiků a diplomatů při neformálních kontaktech s nimi.

Diplomaté jsou v hostitelské zemi v kontaktu nejen se svými kolegy, ale také s řadou vysoce postavených úředníků. Mezi lidmi se společnými profesními zájmy jsou často navázány neformální vazby, které lze označit za téměř přátelské.

Zvláštnost ruské povahy spočívá v častém přeceňování těchto vazeb a také ve snaze udržovat dobré vztahy bez ohledu na to, v jakém stádiu jsou právě vztahy mezi státy. Kromě toho neradi přiznáváme, že nejsme zasvěceni do plánů vedení. Zvláště, pokud si partneři myslí, že bychom do nich měli být zasvěceni.

Touha předvést svou informovanost a zároveň uklidnit přítele (Anglosasové umí přesvědčivě demonstrovat své „upřímné znepokojení“ při vyhlídce, že budou s „přítelem“ na opačných stranách barikády kvůli „té zatracené politice“) může vést k tomu, že v mnoha případech Američané shromažďující informace o ruských jaderných plánech uslyší od svých „přátel“ uklidňující fráze typu „nejsme blázni, abychom začali jadernou válku“ a „nikdy neudeříme první“.

Tyto základy sovětské jaderné doktríny jsou pevně zakořeněny v mnoha našich politicích a diplomatech, kteří raději schovávají hlavu do písku a „nevnímají“, že jaderná válka už dávno stojí na prahu a co nevidět ho překročí. Zatím ji za prahem udržela jen ruská zdrženlivost, která však není nekonečná.

Nebezpečí spočívá v tom, že takových uklidňujících odpovědí může být mnoho a budou se shodovat s hodnocením, které USA dostanou od lidí, kteří jsou na Západě považováni za odborníky na Rusko a kteří se ve skutečnosti snaží jen odhadnout přání svého zaměstnavatele a potvrdit jeho domněnky. Navíc se budou shodovat se skrytými nadějemi západního establishmentu. A pak se USA rozhodnou riskovat, protože o to jim velmi jde, riskovat a sledovat, jak Rusko zareaguje.

Problémem je, že v takových situacích politici, kteří jsou přesvědčeni, že snadno udrží kontrolu nad událostmi, ji stejně snadno rychle ztratí, a pak už není možné zabránit tomu, aby se krize změnila ve válku.

Nejsem si jist, zda lze USA zabránit ve vítězství za každou cenu, i když mají stoprocentní informace o tom, že na další kolo zvyšování sázek bude reagováno jadernou odpovědí. Pokud se nám však podaří přesvědčit Američany, že své záměry myslíme naprosto vážně, můžeme mít sice malou, ale přesto nezanedbatelnou šanci vyhnout se poslednímu extrému.

V každém podnikání je důležitý komplexní přístup. V politice je obzvláště důležitý. Proto je nutné, aby si všichni: politici, diplomaté, novináři i odborníci plně uvědomili svou odpovědnost nejen vůči své zemi, ale také vůči lidstvu a historii, má-li ta pokračovat. Naše společnost musí nyní projevit konsolidovanou důvěru v to, že jakákoli další provokace ze strany Západu je nejen schopna vyvolat jadernou odpověď, ale je téměř zaručeno, že se tak stane. A projevit i plnou podporu takovému rozhodnutí ze strany vládních orgánů.

Nejhoršímu může pomoci zabránit pouze jasně vyjádřená připravenost celé ruské společnosti k aktivnímu zvyšování sázek až na hranici možností a k přetavení konfliktu se Spojenými státy v přímou vojenskou konfrontaci s nimi. O své připravenosti na jadernou krizi nikoho nepřesvědčíme, pokud na ni nebudeme skutečně připraveni. Pouze válka, která překročí hranici, by mohla přimět Spojené státy, aby se vzpamatovaly a válku zastavily.

Ale ani to není jisté. Washingtonští politici jsou až příliš optimističtí. V reálném světě se chovají jako ve virtuální realitě, mají v záloze 10 životů a kdykoli mohou znovu zahájit rozehranou hru.

*

Rostislav IŠČENKO, UKRAJINA.ru (06:52 26.09.2024), vybrala a z ruštiny přeložila PhDr. Jana Görčöšová, na snímku cvičení ruských strategických jaderných raketových sil.