Zmatená bezpečnostní analytička

prvnizpravy
Kristina Soukupová v interview na <Aktuálně.cz> například souhlasí s ředitelem BIS Michalem Koudelkou, že „nynější bezpečnostní situace je nejhorší od druhé světové války“. Holt, mládí nevykouřené, jak glosovával s jemností sobě vlastní Magor Jirous. Bezpečnostní analytička sice vystudovala válečná studia na King‘s College v Londýně, ale leccos jí tam zřejmě zatajili. Nicméně bylo by naivní chtít slyšet něco jiného od lidí, více nebo méně viditelně závislých na vojenskoprůmyslovém komplexu, jehož zisky jsou zase závislé na intenzitě napětí a nedůvěry mezi národy a státy.

Soukupová to ostatně řekla přímo: „… ta další válka, která po Ukrajině přijde, a jakože přijde, protože lidstvo bojuje prakticky od počátku věků …“. Prostě kšeft nadosmrti, nehledě na oběti. Podobně jako drogoví terapeuti, kteří nemají rádi protidrogové preventisty, protože ti cílí k tomu, aby problémy s drogami pokud možno mladí lidé vůbec neměli, čímž by drogovým terapeutům připravili pochmurné vyhlídky …

Zpět k Soukupové. Třetí světová válka nehrozí od doby, kam zřejmě její paměť sahá, tedy od roku 2022, ale již od roku 1945, kdy ještě před ukončením druhé světové války v Evropě Winston Churchill spřádal plány, jak vrazit sovětským spojencům kudlu do zad (Operace Unthinkable). 

Potom zjevně v době karibské krize v roce 1962, která však byla ve skutečnosti krizí tureckou, neboť rozmístění sovětských raket na Kubě bylo odpovědí na rozmístění amerických raket v Turecku (jejich stažení si Chruščov tímto gambitem vymohl, přičemž vyhověl americké prosbě, aby jeho podmínka – stažení amerických raket od sovětských hranic – nebyla publikována).

A nesmíme zapomenout na hlubokou, ale skrytou krizi v listopadu 1983, kdy cvičení NATO Able Archer zmírnilo svou intenzitu teprve po upozornění, že SSSR to vyhodnocuje jako přípravu skutečného útoku. Oleg Gordijevskij, britský špión v sovětské KGB, dostal po svém útěku ze SSSR do Velké Británie za toto varování od anglické královny vysoké vyznamenání (Order of St Michael and St George), z čehož je patrné, že nebezpečí bylo tehdy bezpochyby značné. Co se tedy na King’s College vyučuje, jestliže má absolventka takovou neznalost?

Znalosti bezpečnostní analytičky Soukupové jsou ke všemu nepodložené zkušeností, pouze teoretické, dost idealistické, ne-li přímo naivní. Tvrdí například, že při rozhodování v NATO mají všechny členské státy reálnou možnost použitím práva veta zastavit případné válečné aktivity aliance. Kdoví, zda na King’s College učili o tom, jak členské státy NATO obcházejí tuto zásadu, například při bombardování Srbska v roce 1999 – tím by totiž dostala odpověď na problém, který vidí v tom, že by se na vojenské akci asi těžko shodly všechny členské státy NATO, zejména tím mínila Maďarsko a Slovensko a správně zapochybovala i o Turecku.

Mluvila o tom v souvislosti s případnou iniciací článku 5 Washingtonské smlouvy, kterou – chválím! – nevykládala tak idiotsky, jako političtí a vojenští představitelé ČR, že jde totiž automaticky o ozbrojenou pomoc napadenému státu: Soukupová ví, že škála pomoci napadenému státu jde třeba od kojeneckých vod až po zbraně. Nicméně, při znalosti článku 5, člověk by si zoufal, že se nezmínila o článku 1, v němž je jediný závazek členských států NATO:

„Smluvní strany se zavazují, jak je uvedeno v Chartě OSN, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být účastny, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli OSN.“

To by celý její pohled posadilo „na mísu“, protože je zřejmě mimo, i když intuitivně možná chápe jakousi disonanci, když mluví o tom, že naši vojáci, tedy vojáci členského státu NATO, jsou bojovníci, ale nesmí se říkat, že jsou bojovníci, ale že „jezdí na mírové mise a řeší tedy pouze ten mír“.

Komickou vložkou bylo, když Soukupová řekla, že „naše velká síla ale i slabina je v tom, že se držíme mezinárodního práva, to je prokletí, které si jako demokracie neseme, že se snažíme dodržovat to, na čem jsme se dohodli, a snažíme se to neporušovat.“